Etické otazníky „etické spotřeby“

Etická spotřeba je termín, kterým se často pojí s takovými oblastmi, jako je veganské stravování, „fair trade“ produkty, „etické banky“, dobrovolnická práce, biozemědělství, nákup produktů z obnovitelných zdrojů atd. Pojem „etická“ má u této spotřeby poukazovat na její údajný alternativní obsah i formy, zbavené negativních dopadů jako je zabíjení, vykořisťování, znečišťování, plýtvání nebo destrukce planetárních ekosystémů. Je ale tato spotřeba opravdu natolik etická, že toto pojmenování vystihuje realitu? Nebo její etičnost je jen klouzáním po povrchu, bez radikální snahy jít až k jádru problémů?

Myslím, že pokud k sobě máme být upřímní a upřímné, je nutné si přiznat, že první možnost je jen přáním, které nestojí na reálných základech.

U takzvané etické spotřeby, jak jí v současnosti známe, se projevuje jeden velký problém. Etické prvky (např. veganská bio strava) jsou zde zasazené do kapitalistického rámce (např. obchod s bioprodukty) a rozvíjí se v koexistenci a souladu s běžnou kapitalistickou praxí (námezdní práce, tržní ekonomika, peněžní směna atd.). Navíc zde chybí snaha tento rámec a praxi opustit a konfrontovat, aby se ony etické prvky mohly rozvinout v kontextu svobodné praxe. Produktem zmíněných poměrů je to, že zatím co mnohdy mluvíme o etické spotřebě, řídíme se při tom kapitalistickou logikou a nalháváme si u toho, že vlastně jednáme nekapitalisticky nebo dokonce antikapitalisticky.

Nemám samozřejmě nic proti veganské stravě nebo biozelenině. Obojí v podstatě konzumuji a podporuji. Tam, kde mi to občas okolnosti neumožní, to podporuji alespoň argumentačně. Problém tedy není veganské jídlo či biozelenina, ale spíše falešný pocit „neposkvrněnosti“ a „etické čistoty“, který často skrze jejich konzumaci člověk získává. Jedinec, který má na talíři místo krávy sóju, snadno může nabýt pocitu, že svou „etickou volbou“ přestal být spoluviníkem na vykořisťování a zabíjení, nebo že zasadil ránu těm, kdo vykořisťování praktikují. Faktem však zůstává, že tofu na talíři není to samé, jako nepodílet se na vykořisťování, nebo to samé jako vykořisťování vzdorovat

Nezapomínejme, že i veganský (ale stále kapitalistický!) trh v sobě zahrnuje principy vykořisťování. Všechna ta veganská mléka, tofu, sojové salámy, párky a jiné dobroty, které baštíme, vyrábějí lidé. A dokud je vyrábějí v kapitalismu, pak tato výroba je poznamenána vykořisťováním, zneužíváním a pošlapáváním práv živých tvorů – zaměstnanců – pro-veganských a zemědělských firem. Mít na talíři sojové boby vypěstované vykořisťováním lidské pracovní síly, je v jádru to samé, jako mít tam mléčný produkt získaný vykořisťováním krávy. U obojího dochází ke zneužívání, dominanci a nezřídka i k předčasné a zbytečné smrti. „Veganský trh“ a „zelený kapitalismus“ v sobě prostě zahrnuje stejné principy, které kritizujeme u velkochovů zvířat a masného průmyslu.

Problém tedy vyvstává tehdy, když se „etická spotřeba“ stává snahou obhájit argument, že vykořisťování a zabíjení je problém špatně nastavené spotřebitelské volby jedince, nikoliv problém kapitalistických výrobních procesů, které k vykořisťování a zabíjení nevyhnutelně vedou a reprodukují je. Ačkoliv apel na etickou volbu (např. nezabíjet krávy, když se mohu najíst bez zabíjení) je velmi důležitý, sám o sobě je ale neúčinný, protože jeho vyslyšení prostě nemůže vést k zastavení útlaku. Může jej sice v některých oblastech zmírnit (např. snížení produkce masa), což ale nebrání tomu, aby v jiných oblastech nevzrostl (vykořisťování při pěstování sojových bobů na výrobu tofu)

Nelze jednoduše vytrhnout z celkové kapitalistické ekonomiky jeden sektor a tvrdit, že tím ztratil souvislost (vazbu!) se sektory ostatními. Zdánlivá „separace“ jednoho sektoru, není nic jiného než zveličování významu jedné oblasti (např. spotřebitelské volby) a nezohledňování klíčového významu oblastí jiných (např. kapitalistického výrobního a distribučního způsobu). Nelze vyrábět v souladu s kapitalistickými postupy, využívat námezdní práci, distribuci realizovat skrze trh a zároveň za takových okolností zajistit spotřebu, která je etická – tedy není poznamenána vykořisťováním a podporou sociálních nerovností. Etická spotřeba v kapitalistickém rámci je prostě oxymóron.

Citujme nyní italského anarchistu Alfreda M. Bonanna, který trefně popisuje realitu „etické spotřeby“ v kapitalistickém rámci:

„Podstatou nového otroctví je, že sám život byl zakoupen na splátky ve prospěch kapitálu. Kdokoli má pochybnosti o etičnosti této reality, může nalézt útěchu v některém z jejích „alternativních“ projevů. Dobrovolnická práce, „alternativní“ banky a „samosprávné“ podniky nyní existují bok po boku s hladomorem, genocidou a ničením planety, což jsou všechno rovnocenně nezbytné součástí post-industriálního kapitálu.“ (…) „Není možné „separovat“ jeden sektor ekonomiky a řídit jej odlišně od ostatních. Nikdo nemůže vážně věřit, že je možné vstoupit do světa financí a držet se přísně od finančního systému jako celku.“ (1)

„Etická spotřeba“ jako pacifikátor vzdoru

Existují ale i další okolnosti, které činí „etickou“ spotřebu problematickou. Tato spotřeba se často stává „útěchou“, skrze kterou se stimuluje pasivita konzumentů a zároveň se tím i tlumí jejich ochota vzdorovat. (Ne)nakupovat určité produkty je samo o sobě vnímáno jako klíčová aktivita, jako by nebylo evidentní, že jde ve skutečnosti o pasivní a bezzubý protest, který nechává struktury kapitalismu a státu nedotčené. Propagace etické spotřeby nás nemotivuje ke konfrontaci kapitalismu. Za to nám naprosto v souladu s kapitalistickými mechanismy říká: „nekupuj tohle, ale nakupuj tamto“. Pro mnoho lidí je pak snadné podlehnout pocitu, že výrazně mění svět u regálu obchodu správnou volbou a tím, že své peníze utratí na správném místě. Tento proces je velmi destruktivní ve vztahu k bojové morálce těch, kteří si kladou za cíl radikální transformaci stávajících poměrů.

Znám mnoho těch, kteří dlouhá léta kriticky poukazovali na to, jak si lidé nechávají zacpat ústa konzumními nesmysly. Ti samí kritici pak dříve nebo později sami skončili se zacpanou pusou. Jen místo mrtvé krávy jejich ústa zacpalo tofu koupené v lokálním bioobchodu. Efekt je evidentní! Lidé ve spotřebě našli útěchu, která utlumila jejich hněv na bezvýznamnou úroveň. Už se nepotřebují bouřit proti statusu quo, už nemají potřebu konfrontovat vykořisťovatelský systém. Stačí jen sáhnout do správného regálu v obchodě a konzumovat „eticky“. Uspokojivá možnost zajít s přáteli do restaurace na veganské menu nahradila dřívější potřebu konfrontovat ty, kdo profitují ze smrti zvířat. Možnost kupovat „fair trade“ produkty, se stala pacifikátorem vzdoru proti „neviditelné“ ruce volného trhu a jeho dopadům pro společnost i ekosystémy.

Člověk, který věří, že světové nespravedlnosti lze odstranit skrze nekonfrontační strategii „etické spotřeby“, jednoduše ztrácí ze zřetele důležitý fakt, že systém organizovaného útlaku se může zhroutit jen následkem organizované konfrontace. Nezhroutí se na základě toho, že svůj zrak odvrátíme od největších hrůz kapitalismu a nasměrujeme ho na „etickou“ spotřebu uvězněnou mezi mantinely nastavené (kapitalistickou!) tržní ekonomikou a státem. Zhroutí se pod tlakem kolektivního sociálního boje, nikoliv na základě individualistické volby u regálu v obchodě.

Opět bych rád použil slova Alfreda M. Bonanna, protože v nich dobře vystihl to, co se snažím nyní popsat já:

„Dobrovolnická práce poskytuje jeden velice důležitý produkt – pocit, že činíte něco užitečného. Všem, kteří se cítí špatně kvůli hanebné nespravedlnosti, stále panující celému světu, v němž polovina obyvatelstva umírá hlady, může nakupování originálních produktů v „alternativních“ obchodech za „fair“ cenu poskytnout pocit vnitřního míru s vlastním svědomím. Právě tento sektor šíří zlé znamení v podobě zbabělého stažení se do sebe, kdy se člověk považuje za vykoupeného z jakéhokoli destruktivního zapojení jednoduše tak, že si vybere sektor, údajně neposkvrněný kapitalismem. Člověk klame sám sebe, že investice do „alternativní“ banky nepředstavuje spekulaci se životy milionů lidí, nebo se manipuluje do víry, že nakupovat v „alternativních“ obchodech znamená bojkotovat světovou kapitalistickou produkci a využívat kanál, vyjmutý ze spoluviny na genocidě. “ (2)

V zajetí logiky trhu

To co je nazýváno „etickou spotřebou“, je velmi často v zajetí logiky trhu a pro globální tržní kapitalismus to tedy nepředstavuje skutečnou opozici. Producenti „alternativních“ produktů jsou ve mzdovém vztahu, takže jejich práce je dále obchodovatelným zbožím jako v ostatních kapitalistických podnicích. Vyrobené produkty jsou předmětem peněžní směny v konkurenčním prostředí trhu, takže o tom co a jak se bude vyrábět, nerozhodují lidské potřeby, ale tržní zákony a jeden z nich říká: „expanduj na úkor druhých, nebo zemři“. Standardem pro „etickou spotřebu“ zůstává i nadále pravidlo, že konzument se nejdříve sám stává předmětem vykořisťování v námezdní práci, aby po dlouhých hodinách prodávání tvůrčích schopností šéfovi, mohl mzdu vyměnit za „etický produkt“.

Tohle všechno ukazuje, že „etická spotřeba“ je v podstatě jen snahou o vnitřní změnu toho, jak funguje kapitalistická společnost a to výhradně za pomocí nástrojů, které tuto společnost drží pohromadě. Při takové „etické“ výrobě, distribuci i spotřebě jsou využívána tržní pravidla, peněžní směna, námezdní práce – tedy vše co tvoří pilíře kapitalismu. Určitý systém však nelze porazit skrze nástroje, které jej stmelují a drží v pohybu, ale spíše skrze negaci těchto nástrojů. Snažit se překonat kapitalismus na poli trhu je stejně marné, jako snažit se překonat zastupitelskou demokracii na půdě parlamentu nebo u volební urny.

Nestačí z podniku vykopnout šéfy a vertikální management, aby se z továrny stalo něco jiného než tržní subjekt usměrňovaný tržními zákony. Nestačí námezdní práci ve fabrice oceňovat rovným platem, aby práce přestala být odcizeným vztahem a společnost se přestala potýkat s nerovnostmi. Nestačí peníze utrácet za „etické produkty“, aby bankovky přestaly být součástí globálních finančních spekulací a vykořisťovatelské praxe.

Mimo trh a navzdory státu

Pokud nám kapitalistická logika trhu neumožňuje eticky konzumovat, znamená to tedy, že jsme odsouzeni k pasivnímu čekání na období po sociální revoluci, která nás kapitalismu zbaví? To rozhodně ne! Nečinně vyčkávat, ohrožuje kapitalismus stejně bezvýznamně jako „etická spotřeba“, která je v zajetí logiky trhu a legislativních norem. Jaké praktické kroky tedy můžeme dělat tady a teď? Jmenujme některé z mnoha možných:

Můžeme si narušením výrobního procesu (např. stávkou, blokádou či sabotáží) vynutit po státu či kapitalistech bezplatný přístup k určitým službám. Zabydlet se v dlouhodobě nevyužívané budově bez souhlasu „majitele“. Založit si zahradu na půdě, která sice podle zákona někomu patří, ale v praxi nikomu neslouží. Můžeme také přistoupit na expropriaci materiálu, který šéfové nahromadili vykořisťováním dělnické třídy. Nebo třeba distribuovat lidem firemní produkty či služby bezplatně, na šéfův účet. Svévolně neplatit za užívané služby, které jsou kapitalisty a státem zpoplatněné. Brát si bez zeptání to, co nám jindy kapitalismus poskytuje výhradně jen výměnou za roky strávené v námezdní otročině. Když potřebujeme uspokojit individuální a sociální potřeby, tak to prostě lze udělat a neptat se u toho policajta, šéfa, politika ani byrokrata, zda to můžeme, nebo za jakých podmínek to můžeme.

Připustíme-li, že skutečně etickou spotřebu nám může umožnit jen anarchistický komunismus, pak zmíněné tipy jsou přinejmenším důležité kroky, které nás k takovému stavu přibližují. Nejde u nich o pouhé okamžité naplnění materiálních potřeb či užití služeb. Podstatný je především způsob, jakým toho je dosaženo. Oproti tradičnímu pojetí „etické spotřeby“ totiž jde o využití nástrojů, které opouštějí tržní logiku a překračují legislativou definovaný rámec, který jakoukoliv alternativu svazuje a činí bezzubou. V jistém smyslu jde o cestu pryč od reformistické snahy změnit systém zevnitř, skrze jeho vlastní pravidla. Na místo této cesty je stanovena linie, která vede k přímému uspokojení lidských potřeb, skrze konfrontaci nepřátelských struktur a obcházení pravidel, které se nám nepřátelé snaží vnutit, aby mohli prosadit své zájmy.

autor textu: Lukáš Borl

Text byl původně publikován v revue Dialog # 1

________________________________

poznámky a zdroje:

(1) Zničme práci, zničme ekonomiku! Alfredo M. Bonanno ( dostupné na blogu jaime.cz v sekci Anarchistická knihovna )

(2) Zničme práci, zničme ekonomiku! Alfredo M. Bonanno ( dostupné na blogu jaime.cz v sekci Anarchistická knihovna )