Skupina Přátele komunizace publikovala na webu zajímavý text o nepokojích, které se přehnaly švédskými městy v roce 2013. Vřele ho doporučujeme. Vyplatí se ho číst celý. Přestože některé jeho části mohou působit jako velmi komplikované nebo nesrozumitelné, uvnitř textu se skrývá i mnoho podnětných postřehů, které lze vztáhnout také na prostředí toho, co se v Česku nazývá aktivismus nebo poslední dobou také “radikální levice”.
***
Tento text vznikl koncem roku 2014 jako příspěvek pro mezinárodní komunizační projekt Sic a věnuje se analýze nepokojů, které se přehnaly švédskými městy v roce 2013. Důvodů, proč jsme ho přeložili a uveřejňujeme tři roky po odeznění tehdejších událostí, je hned několik: 1) koriguje idealizovaný obraz Švédska, který panuje v některých segmentech české občanské levice; 2) přispívá k hlubšímu pochopení aktivismu a jeho vztahu k sociálním hnutím; 3) skrze studium švédských nepokojů nám pomáhá nahlédnout do dlouhodobých procesů rasizace a kulturalizace, které jsou (nejen) v západní Evropě součástí socioekonomické produkce přebytečných složek obyvatelstva, které jsou do značné míry tvořeny přistěhovalci. Text nám tak může pomoci s tolik potřebným kontextem pro kritické porozumění současné antiimigrantské a antiislámské hysterii, která není jen problémem východní Evropy.
„Před 30-40 lety si stát mohl dovolit VYBUDOVAT 1 milion bytů během 10 let – teď je chudý i na jejich RENOVACI.“ (Megafonen, „Alby není na prodej!“[1])
Toto provolání je navýsost reprezentativní pro aktivismus, který v posledních letech vzkvétá na předměstích Stockholmu. V tomto případě pochází od Megafonen (Megafon), zdola vyrůstající aktivistické skupiny, kterou v roce 2008 na principech demokracie, sociální pomoci, komunity, práce a vzdělávání založili mladí lidé ze stockholmského předměstí Husby. Megafonen tu říká, že stát už neplní funkci, která mu náleží – tedy nezajišťuje materiální blaho lidí prostřednictvím bytové politiky. Rozpolcenost této perspektivy je zřejmá hned z nostalgického odkazu na zlaté časy švédského sociálně demokratického státu, který tu představuje státní bytová politika, jež v letech 1965 až 1974 vedla k vybudování „1 milionu bytů“. Na jednu stranu tak ve škrtech, privatizacích, likvidacích atd. rozpoznává symptomy již probíhající restrukturalizace kapitalismu. Na druhou stranu svým konáním trvá na zbytcích infrastruktury a politických institucí, které ve Švédsku formovaly dělnickou identitu, např. státní bydlení.
Tato rozpolcenost se však může slévat v logický celek: rveme-li se s postupující restrukturalizací, bráníme zároveň vše, co ještě nepodlehlo reorganizaci. Pak ovšem ponecháváme bokem zásadní produkt zániku dělnické identity: konec politické existence proletariátu ve Švédsku, který od roku 2008 dodnes v těch nejchudších oblastech doprovází rozvoj nesrozumitelných pouličních bouří. Vezmeme-li v úvahu praktiky těchto nepokojů, rozporuplnost aktivismu typu Megafonen – skutečnost, že operuje v rámci všeho, co ztělesňuje konec dělnické identity, a přitom se snaží organizovat na základě pozůstatků této identity – se pak jeví jako rozpor mezi podmínkami, v nichž existuje, a jeho perspektivami. V době, kdy je proletariát – definovaný nutností prodávat svoji pracovní sílu – strukturálně vyloučen z kolektivního vyjednávání, tento aktivismus svým pranýřováním „státu“ a jeho nejrůznějších institucí stále trvá na možnosti dialogu a budoucnosti v rámci této společnosti. Stručně řečeno, brání sociální stát, který již neexistuje.
Jistě by bylo lákavé analyzovat tento rozpor podél osy revolta-reforma, kde by nepokoje ztělesňovaly destruktivní jazyk ruptur, zatímco aktivisté by ztělesňovali konstruktivní jazyk politiky. Nepokoje by byly pouhým příznakem zániku dělnické identity, zatímco aktivisté by se na něj snažili nalézt lék. Pohlédneme-li však na dané události zblízka a v dlouhodobé perspektivě, zjistíme, že tento politicko-teoretický konstrukt nepasuje. Samozřejmě, že nepokoje neexistují v harmonické jednotě s aktivismem. Praktiky jako zapalování aut a sídel rozličných institucí nebo rvačky s policií a hasiči jsou kvalitativně odlišné od praktik typu požadování specifických politických změn a explicitního formulování kýžené funkce daných institucí. Ale s ohledem jak na subjekty, které tyto praktiky uskutečňují, tak na samotné praktiky není vztah mezi nepokoji a aktivismem vztahem dvou zřetelně odlišných táborů. Jde tedy o to odhalit tento aktuální vztah mezi nepokoji a aktivismem ve Švédsku a zjistit, co nám říká obecněji o současné době.
(…)
Pokračování na: https://pratelekomunizace.wordpress.com/2016/03/07/zharstvi-s-pozadavky-o-svedskych-nepokojich/