(…) ” Staré dělnické hnutí je mrtvé. Během útoku, který vedla vládnoucí třída a který začal na počátku 70. let 20. století, přešly odborové byrokracie a sociálnědemokratické strany do tábora kapitalistů víc než kdykoliv v minulosti. Pracující masově přicházeli o zaměstnání. Staré úderné pluky naší třídy, horníci, dokaři, oceláři, byli zdecimováni. Ve stejné době vedli slouhové kapitalistické třídy – intelektuálové – ideologický útok, v němž přišli s názorem, že pracující třída je mrtvá. Tito intelektuálové se nacházeli stejně tak na levici jako na pravici. V sociálnědemokratických stranách i v eurokomunistických křídlech komunistických stran byli intelektuálové ochotní hájit tento mýtus. Tomuto nesmyslu propadli i někteří anarchisté.
Nemáme v úmyslu hovět si v nostalgii a toužit po velkých průmyslových centrech, těch ”dělnických pevnostech”, dolech, kde byly zmrzačeny životy miliónů žen, mužů a dětí a kde mohl dát životu smysl jedině boj proti rozmarům kapitalistů, za kratší pracovní dobu, za práci v lepších podmínkách a za vyšší plat. Tyto boje obvykle akceptovaly kapitalistický systém práce, kde jsou mzdy odměnou pracujících. Pro některé socialisty / komunisty se proletariát stal subjektem dějin připraveným svrhnout buržoazii tak, jako ona svrhla šlechtu, ať už za pomoci stranického předvoje nebo revolučních odborů. Tyto boje byly založeny především na pracovištích.
Vidíme-li my, anarchokomunisté, hnutí pracující třídy stále jako rozhodující, není tomu tak kvůli domnělým schopnostem pracující třídy jakožto třídy emancipační, ale protože pracující jsou těmi, kdo vytvářejí bohatství a jsou srdcem mechanismu produkujícího kapitál. V zemích kapitalistické domoviny zůstává velikost třídy stejná jako před 20 lety, zvláště započítáme-li i všechny ty, kdo námezdně pracují v kapitalismu na dobu určitou. Naše třída ale v kapitalistických centrech pozbyla na významu, protože se oslabuje její schopnost produkovat kapitál a tudíž i držet kapitalismus jako rukojmí a zničit jej. Staré dělnické hnutí je stále ještě silné již jen v Německu. To je však jediná evropská kapitalistická země, která si zachovala svoji průmyslovou základnu (tak jako Japonsko) a nijak vážněji se nerozešla s keynesiánstvím – takže kapitalistická třída přerozděluje něco ze svých zisků, aby zajistila sociální smír a konzumentství. Břímě znovu sjednocení to však může všechno změnit. V ostatních zemích bylo odborové hnutí do kapitalismu důkladně integrováno jakožto uznávaný a konzultovaný zprostředkovatel a ztratilo svůj význam, když se pravidla hry změnila. ” (…)
> Anarchist Communist Federation (Nyní vystpuje pod názvem Anarchist federation!) <
Citace je z publikace Víc než odpor – Revoluční manifest pro třetí tisíciletí
Text publikace v PDF je ke stažení > ZDE <