Dnes snad ani není potřeba nikomu zdůrazňovat, že biosféra této planety je v ohrožení, a že její schopnost podporovat život, včetně života lidského, již nelze brát nadále s takovou samozřejmostí. Není tomu tak dávno, tak před nějakými třiceti pěti lety co se konceptem ekologie zabývala pouze biologická věda a tento pojem nebyl mimo její okruh příliš v povědomí. Na přelomu 50. a 60. let, kdy začal sociální teoretik Murray Bookchin poprvé rozvíjet ideje, které se později staly sociální ekologií, si pár lidí začalo uvědomovat, že začíná ekologická krize.
Za těch pár desítek let, co od té doby uběhly, Bookchin v řadě svých knih, v bezpočtu článcích a prostřednictvím své politické aktivity zformoval sociální ekologii do souboru idejí zabývajících se radikální sociální transformací.
Od těch dob se ale také ekologická krize zhoršila. V nadcházejícím století se očekává, že jen samotné globální oteplování způsobí pohromu klimatu, která povede ke zvýšení hladiny moří, katastrofickým výkyvům počasí, epidemiím infekčních onemocnění a úbytku orné půdy a tudíž k poklesu zemědělské produktivity. Říká se, že na schůzce vlády Spojených států v září 1997 ministr financí Robert Rubin zvolal na viceprezidenta Ala Gora: „Tenhle zatracený problém globálního oteplování může poslat ekonomiku do smrtelné spirály!“ Rubin určitě nečetl Bookchinovy knihy a na rozdíl od něj hovořil jako vedoucí představitel kapitalistického systému, ale ve své větě vyjádřil Rubin ideu, o které Bookchin mluví již od 50. let. Současný tržní systém je strukturován kolem brutálně soutěživého imperativu „růst nebo zemřít“, ve kterém jsou podniky řízeny tlakem trhu nuceny usilovat o zisk, o expanzi kapitálu na úkor všeho ostatního; jinak budou poraženy svými konkurenty, kteří se řídí stejným imperativem. Tento imperativ se zásadně rozchází se schopností planety udržovat komplexní formy života a musí nutně vést kapitalistickou společnost k plundrování planety, k otáčení evolučního vývoje zpět do časů, kdy mohly existovat jen ty jednodušší organismy.
Bohužel, mnohé jiné současné postoje k ekologickým problémům si neuvědomují, že ekologická krize je tím nejbezprostřednějším produktem kapitalismu. A to vede k tomu, že mají tendenci mylně svalovat vinu na jiné jevy. Tím snad nejrozšířenějším a nejpopulárněji přijímaným vysvětlením ekologické krize je přelidnění – příliš mnoho lidí příliš využívá omezené pozemské zdroje. Důsledkem je pak názor, že pouze snížením míry porodnosti může lidstvo dospět k ekologické rovnováze. Jiní pisatelé prohlašují, že ekologická krize má v podstatě náboženské kořeny: patriarchální judeo-křesťanské náboženství přikazovalo lidem „aby se plodili a množili“, a aby ovládali jiné tvory, což vedlo k dnešní krizi. Jiní zase vinu za ekologické škody dávají vědě a technologiím s tím, že kdyby nebyly toxické chemikálie a jaderná energie nikdy vynalezeny, tak by dnes země byla lepším místem pro život.
Takové názory často zcela ignorují společenské příčiny krize. Přelidnění nezpůsobuje ekologická narušení; je třeba obvinit způsob, jakým lidé organizují své společnosti bez ohledu na velikost populace. Podobně je tomu i s vědou a technologií, nelze je obviňovat – problém spočívá v tom, jak je ta která společnost (zvláštně ta kapitalistická) využívá. Výjimku snad tvoří jaderná energie a pesticidy, které jsou anti-ekologické už svoji povahou. Konečně ještě mnohem méně lze obviňovat náboženské názory na rozdíl od vztahů, které je podepírají: biblické příkazy, které například daly celý živý svět k dispozici Adamovi a Noemovi, byly především vyjádřením společenského rozložení moci. Všechna tato vysvětlení ale ignorují imperativ moderního kapitalismu „růst nebo zemřít“: obchod pro zisk, průmyslovou expanzi a identifikaci pokroku s korporativní sobeckostí. Zkrátka, tato vysvětlení se zaměřují spíše na symptomy než na to, co onemocnění způsobuje. Sociální ekologie dodává, že ovládnutí některých sociálních lidských skupin skupinami jinými v počátcích evoluce, umožnilo lidem uvažovat o ovládnutí přírodního světa v zájmech společenských a konečně v zájmech vládnoucích elit.
Sociální ekologie se tudíž staví proti všem formám hierarchie a nadvlády, stejně tak jako proti třídnímu vykořisťování a útlaku. Dokonce, i když bojujeme za záchranu biosféry, tvrdí sociální ekologie, musíme usilovat o odstranění nadvlády, ať již nadvlády rasy, pohlaví, sexuální identity či třídního vykořisťování. Dnes je ale většina bezprostředních příčin ekologické krize souborem sociálních vztahů známých jako kapitalismus. A národní stát je pro tento systém nepostradatelný, protože ustavuje aparáty, kterými kapitalistické společnosti udržují sociální kontrolu prostřednictvím monopolu na užívání síly – a zároveň tlumí sociální neklid na přijatelnou úroveň tím, že poskytují určité minimální množství sociálních služeb.
Úsilí některých částí ekologického hnutí upřednostňovat panteistické, často mystické „eko-spiritualistické“ před sociálními analýzami, nás staví před vážné otázky o jejich schopnosti poprat se s realitou. Zároveň, když slepý mechanismus – trh mění půdu v poušť, úrodnou půdu pokrývá betonem, znečišťuje vzduch a vodu jedy a produkuje drastické klimatické a atmosférické změny, nemůžeme ignorovat dopad, který má na přírodní svět hierarchická a třídní společnost. Ekonomický růst, útlak podle pohlaví a etnická nadvláda – nemluvě o zájmech korporací, státu a byrokracie – jsou mnohem účinnější ve formování budoucnosti přírodního světa, než privátní formy spirituální sebe-regenerace. Formy nadvlády musí být kontrolovány kolektivním jednáním a velkými sociálními hnutími, které kriticky rozeberou společenské zdroje ekologické krize a které nesklouznou do pouhých osobních forem spotřeby investic. Současná vysoce kooplativní společnost je až příliš chtivá pěstovat personalismus a přidávat ekologickou záplavu slov do svých reklam a vůbec do svého úsilí orientovaného na zákazníky.
autorka text: Janet Biehl
