Tento fiktivní rozhovor nebude ničím zvláštní. Nebude to nic jiného než zpověď. Zpověď jednoho člověka – jednoho muže.
↓ ↓ ↓
Nejlepší je začít od úplného začátku. Řekni mi něco o svojí rodině, je to přeci první společenská skupina, do které se člověk socializuje, a jejíž vzorce chování přejímá.
Narodil jsem se ve velkém městě, ale nikoli do odcizených vztahů. Moje rodina měla k sobě velice blízko. A byla to právě ona, kdo mě uvedl do okolního světa. Jejíma očima jsem ho poprvé spatřil. Neuvědomoval jsem si nijak hlouběji fakt, že jsem muž. Stejně tak jako jsem si neuvědomoval, že ženy okolo mě jsou nějakým způsobem jiné. Samozřejmě, že jsem věděl, co nás odlišuje, ale spíš mi to nepřišlo tehdy natolik podstatné, abych na základě toho nějakým způsobem odlišoval vztahy, které jsem navazoval s muži nebo se ženami.
Tenhle stav ale nemohl vydržet dlouho.
Když s odstupem času rekapituluji svůj vývoj, musím uznat, že prvním zlomem v něm byla škola. Byla to ta třída, ta skupinka dětí. Každý z jiné rodiny, každý s jinými prvňáčkovskými světonázory. Bylo až udivující, jak jsme se dokonale shodovali v některých z nich. V těch, kterým byl naučen každý z nás, každý z nás ve svojí vlastní rodině a každý stejně. Každý jsme měli rozdílný názor na to, jak vaří ve školní jídelně, ale všichni jsme byli zajedno, co se týká faktu, že holky si nemohou hrát na vojáky. Zpětně vidím, že právě tam, kdy jsme se všichni utvrzovali v našich „pravdách“,jsem dostával první lekce výchovy patriarchátem.
Jak to, že jste se všichni shodli právě na názorech, které do budoucna vytvářely vaše role?
Jak to, že právě tady jsme byli zajedno? Abych se vrátil k příkladu: každý má jinou chuť, každému doma dávají něco jiného, ale každá rodina je naučená stejným genderovým vzorcům. Jinak: zatímco chuť je individuální, genderové stereotypy jsou kolektivní. Právě během tohoto období jsem zjišťoval, že správné kamarádství je jen mezi příslušníky stejného pohlaví, že s holkami je nuda. To bylo potřeba mě naučit nejdříve. Vymezil jsem se vůči ženám.
Pořád ze mě ale nebyl ten „správný“ muž. Pamatuji si, že když jsem chodil do třetí třídy, vodil jsem svého mladšího bratra do školy. Vždycky když jsem ho opouštěl, dával jsem mu na rozloučenou pusu. Nikdy jsem to nevnímal jako něco zvláštního. Jednou jsem ale chtěl dát pusu svému strýci, a ten mi zcela vážně řekl, že „chlapi se nelíbaj“. Tehdy jsem si uvědomil, že city nejsou ve světě mužů vítané. Začal jsem postupně svou citlivost maskovat a dokonce jsem se za ní často i styděl. Když mě dojal film a já měl slzy na krajíčku, nebrečel jsem, protože „brečí jen baby“. A zároveň jsem se snažil okolí dávat jasně najevo, že mě, „drsnýho chlapa“, to přece dojmout nemohlo. Stal se ze mě muž.
Jak dneska, s odstupem času, pociťuješ sám na sobě tlak patriarchátu?
Ten útlak samozřejmě vyplývá z toho, jakým způsobem jsem byl vychován. Výchova vlastně působila na dvou úrovních. První byla, že jsem se něčemu naučil. Automaticky jsem přijal některé hodnoty, které mi umožnily se socializovat. Které mi zjednodušily chápání společnosti. Například že muž má být aktivní, nebo že nemá dávat najevo svoje city. Druhá, která následovala, pak byla, že jsem se něčemu nenaučil. Vzhledem k tomu, že jsem celý život popíral svou emocionální stránku, nikdy jsem se nedozvěděl, jak řešit např. osobní nebo intimní problémy. A třebaže jsem schopný dnes s odstupem času pojmenovat ty vzorce chování, které mě naučila patriarchální výchova, je pro mě velice těžké toto poznání reflektovat.
Ještě něco, co by si chtěl dodat na závěr?
Patriarchát ale není jediným zdrojem našeho útlaku. Dalšími jsou kapitalismus a stát. Oba vyrostly z patriarchálního podhoubí. Také proto jsou to právě „mužské“ vlastnosti (rozuměj vzorce chování které jsou vštěpovány mužům), které jsou ceněny dnešní společností. Ctižádostivost, bezohlednost, neprojevování citů. Jen ten, kdo tohle všechno splňuje, má dnes šanci na „úspěch“.
…………………………………….
pozn. Rozhovor původně vyšel v časopisu Přímá cesta v roce 2003