Alerta nedávno vyzvala k podpoře blokády těžby v NP Šumava a několik z nás jí také aktivně podpořilo. Následuje text sepsaný kolektivem odborníků a odbornic, jenž se dlouhodobě zabývají zkoumáním lesních ekosystémů – mimo jiné i šumavských smrčin, které jsou nyní na Šumavě káceny. Věříme, že text pomůže pochopit důležité souvislosti všem lidem co pochybují o smyslu blokády a o významu tzv. bezzásahového režimu v Národním parku Šumava.
↓ ↓ ↓
Obnova po kůrovci
Přesto, že vichřice obvykle způsobí polomy obrovského rozsahu a poláme mnoho stromů, je v současnosti bezprostřední příčinou rozpadu jen menší části smrčin na Šumavě. Narušení způsobená žírem kůrovce bývají rozsáhlejší. V posledních dvou desetiletích zažíváme přemnožení kůrovce obdobná těm, jakých byli naši předkové svědky v minulosti. Od roku 1993 se žírem kůrovce postupně rozpadaly dospělé smrčiny ve staré části Národního parku Bavorský les (hraniční hřeben mezi Roklanem a Luzným, resp. až po Siebensteinkopf). Následně se výskyt kůrovce začal stupňovat i v Národním parku Šumava, kde jeho šíření „přiživily“ polomy po orkánu Kyrill. I když z dálky či z letadla vypadají rozsáhlé šedivé porosty uschlého lesa jistě nepřívětivě až hrozivě, přirozená obnova těchto ploch probíhá nečekaně dobře.
Výzkum přirozené obnovy smrčin v obou národních parcích potvrdil, že i po narušení kůrovcem tyto ekosystémy velmi dobře fungují bez pomoci člověka. Důkladnou lesnickou studii provádí bavorští lesníci ve vrcholových partiích Šumavy mezi Siebensteinkopfem, Luzným a Roklanem již od roku 1991. V této části Bavorského lesa byl nastaven bezzásahový režim. Díky tomu je možné studovat přirozené procesy a přeměnu horských smrčin na 2 300 ha lesa v nadmořské výšce nad 1050 m n. m. Výzkum je opravdu rozsáhlý. Na 572 výzkumných plochách v síti 200 × 200 m bylo během 15 let provedeno celkem 6 opakovaných šetření. Během této doby došlo k přirozenému rozpadu dospělého smrkového lesa. Invaze kůrovce zde začala v létě 1993, vrcholila v roce 1995 a postupně se rozšiřovala na celé sledované území. Je zdokumentováno, že před rokem 2000 už bylo stromové patro na většině bavorských ploch suché. V roce 2005 lesníci na těchto plochách napočítali až 4 500 smrčků a ostatních dřevin vyšších než 10 cm na 1 hektar. Tyto stromky začaly růst v neporušeném lese ještě před nástupem kůrovce. Už v roce 1991 bylo v dosud neporušeném lese napočítáno průměrně 978 smrčků na hektar a ty začaly po rozpadu lesa rychle růst. Zároveň dorůstaly smrčky, které byly při rozpadu lesa menší než 10 cm, a objevovaly se nové semenáčky. Les totiž nikdy neodumře úplně. Vždy v něm přežije pár smrků, které mají šišky. Studie dobře ilustruje obrovský regenerační potenciál smrčin a vyvrací názor o mrtvém lese. Studie také ukázala jednu překvapivou věc. Rozvoj kůrovce a zvýšená plodivost smrku byly klimaticky synchronizovány. Teplé roky podporovaly jak invazi kůrovce, tak kvetení a uvolňování semen ze šišek. Kůrovec tak vlastně „klestil cestu ke světlu“ semenáčkům, které by v zapojeném lese nepřežily.
A teď se podívejme, jak to vypadalo na Modravsku, kde lesy uschly po napadení kůrovcem, který se rozšířil z bavorského národního parku v polovině 90. let. I zde po napadení kůrovcem smrky masivně plodily (v roce 1995). V následujícím roce jsme v porostech našli desetitisíce semenáčků na hektar. Současně v roce 1996 začala odumírat velká část dospělých porostů. Tím došlo k prosvětlení lesa a tudíž přežil větší podíl semenáčků než v nenarušeném lese. V bezzásahových porostech, kde bylo původně zanedbatelné množství ležícího mrtvého dřeva se postupným lámáním suchých stromů vytvořil členitý terén s mnoha různými mikrostanovišti, jak je to běžné v přírodních lesích. V roce 1997 bylo 99 % semenáčků vysokých do 50 cm a zdálo se, že jsou všechny stejně staré. O deset let později, v roce 2007, bylo již okolo 12 % stromků vyšších než 2 m. To znamená, že tyto smrčky byly pravděpodobně starší než ostatní, ale v zapojeném lese nemohly díky zastínění růst. Nový les, který se začal vytvářet, zahrnoval smrčky všech věkových kategorií od několikaletých až po více než třicetileté stromky. Vedle smrku se v porostech po kůrovci významněji objevovala jen jediná dřevina — jeřáb ptačí. Jeho proměnlivé zastoupení v obnově je zřejmě dost závislé na aktivitě ptáků, kteří šíří semena, ale také na přístupnosti ploch pro zvěř. Ta naopak mladé jeřáby okusuje a ničí. Na asanovaných holinách těžká mechanizace zničila téměř všechny stromky, které se vyvíjely v podrostu zdravého lesa už dříve, před napadením kůrovcem. Podobně jako v asanovaných polomech u Pramenů Vltavy zde došlo k výrazné ztrátě biologického dědictví.
Všechny uvedené studie potvrdily, že působení kůrovce může ve smrčinách nastartovat jejich přirozenou obnovu. Ani jedna studie z bavorské nebo české strany Šumavy nepotvrdila vznik porostu složeného hlavně z pionýrských dřevin — tedy břízy, osiky a jeřábu. Je to proto, že pionýrské dřeviny potřebují ke svému vyklíčení narušený půdní povrch s obnaženou minerální půdou, který vzniká v lese narušeném vichřící (vývraty) nebo po těžebních činnostech, ale ne působením kůrovce.
Opakovaně slýcháme tvrzení, že se na Šumavě s lesy provádí nezodpovědný experiment. Snad vás předchozí text přesvědčil, že když se šumavské lesy nechají „na pospas“ přírodě, nejde o žádný experiment. Již víme, že les a smrčiny jsou na Šumavě nejméně 8 000 let a zastoupení smrku vždy kolísalo. Lesníci zde začali hospodařit teprve před necelými 300 lety. Z této perspektivy je ponechání lesů samovolnému vývoji spíše návratem k osvědčené strategii, která fungovala tisíce let, než experimentem.
Náš příběh šumavských smrčin se blíží ke konci a my bychom ho měli uzavřít. Nikoliv však úderným provoláním a příkazem, že celou Šumavu musíme zavřít, ponechat přírodě a zamezit všem lidským zásahům, abychom měli člověkem nedotčenou divočinu. To je přece naprostý nesmysl, po kterém nikdo nevolá. Bylo by to stejně hloupé, jako bychom řekli, že šumavské lesy dlouhodobě ovlivňované člověkem zapomněly, jak růst, a již to bez zásahu hospodáře neumí. Pokusme se v „desateru“ shrnout, co jsme se z „vyprávění“ šumavských horských smrčin dozvěděli.
Desatero šumavských smrčin
1. Smrk se na Šumavě vyskytuje už více než 8 000 let, ale jeho současné rozšíření bylo značně podpořeno umělou výsadbou. Nemůžeme rozhodně tvrdit, že by bez pomoci člověka nerostl a neobnovoval se. K rozmnožování a dobrému růstu potřebuje zdroj semen, dostatek vody a vhodné půdy. Upřednostňuje vlhké a chladné klima. Bude na Šumavě růst do té doby, dokud mu to dovolí klimatické a půdní podmínky. Stromky, které se samy uchytily z náletu, úspěšně rostou.
2. Vichřice na Šumavě nejsou nic ojedinělého. Za posledních 500 let se každé století objevila vichřice, která s největší pravděpodobností narušila velké plochy lesa. Silný vítr, který dosahuje síly vichřice, byl na Šumavě za posledních 30 let zaznamenán dvacetkrát a nejméně šestkrát byl provázen rozsáhlými polomy. Po orkánu Kyrill došlo k největšímu narušení lesa tam, kde byly v minulosti prováděny asanační těžby, které porosty rozvolnily a uvolnily cestu větru.
3. Kůrovec na Šumavě je od té doby, co se tam objevil smrk. Velká kůrovcová přemnožení se vrací zhruba po 200 letech. V dobách, kdy dospějí dostatečně velké plochy lesů, se pravděpodobnost velkoplošných polomů, způsobených silnou vichřicí, zvyšuje. Polomy přichystají kůrovci nadbytek potravy, čímž umožní jeho plošné rozšíření. Současné problémy s kůrovcem jsou umocněny labilitou dospělých smrkových monokultur, které byly vysázeny i v nižších oblastech Šumavy.
4. Kůrovce nemůžeme vymýtit, protože je přirozenou součástí smrkových lesů. Na jeho působení je vázán výskyt mnoha druhů organismů, které ve smrčinách žijí. V nižších polohách Šumavy můžeme problémům s kůrovcem předcházet tím, že budeme podporovat rozvoj smíšených porostů a současně zde používat přírodě blízké způsoby ochrany.
5. Ve střední Evropě i na Šumavě se nyní projevují změny klimatu. Oteplování oslabuje smrky a zároveň podporuje rozvoj kůrovce. Současně se zvyšuje četnost výskytu vichřic.
6. Narušené smrčiny se po působení kůrovce nebo vichřice samovolně obnovují. Počty mladých smrčků a ostatních dřevin v obnovujících se lesích přesahují 1 000 ks na hektar a jsou dostatečné pro zajištění nové generace lesa. Nová generace lesa
vznikající po odumření stromového patra je v porovnání s lesem, který vzniká na asanovaných holinách, strukturně a druhově bohatší.
7. Velký význam má tlející dřevo. Na rozpadajících se kmenech klíčí a rostou semenáčky, které by jinak neodolaly dravé konkurenci trav. Dřevo a větve ponechané v porostu, ale i uschlé stojící kmeny, stíní a chrání rozvíjející se vegetaci. Mrtvé dřevo je také zásobárnou živin pro rostliny a umožňuje život mnoha druhům organismů. Tlející dřevo spolu s rostlinným opadem jsou hlavním zdrojem organické hmoty v půdě.
8. V lesích ponechaných samovolnému vývoji se výrazně nezvyšuje půdní eroze, která hrozí na plochách, kde se při asanační těžbě použije těžká mechanizace. Holiny navíc trpí vysušováním půdního povrchu, přehříváním a velkým kolísáním teploty. Při obnově musíme postupovat tak, abychom maximálně chránili půdu, především povrchovou vrstvu. Ta je tou nejvýkonnější továrnou na živiny, kterou umělými hnojivy nelze nahradit.
9. Půdy šumavských smrčin jsou silně okyselené. Je v nich nedostatek některých živin, především vápníku a hořčíku, naopak mají vysoký obsah rozpuštěného toxického hliníku.
10. Zhoršené půdní podmínky oslabují smrky již od šedesátých let 20. století. K tomu se v posledním desetiletí přidal vliv oteplování a stále častější výskyt sucha na jaře a v létě. Je pravděpodobné, že v budoucnosti se rozloha přirozených smrčin na Šumavě zmenší a na jejich místě se bude lépe dařit smíšeným lesům.
————————————————–
Převzato z knihy : Co vyprávějí šumavské smrčiny – Hana Šantrůčková, Jaroslav Vrba a kolektiv.