Blíží se rozhodující srážka. Na jedné straně je průmysl kapitalismu podle zásady „rosť nebo zemři“, vymykající se z pod kontroly. Na druhé straně jsou nestálé podmínky známé jako biosféra, nezbytné pro udržení pokročilých forem života na této planetě. Má tu být jedno nebo druhé? Ekologové, ekonomové a sociologové začínají hledat společný zájem ekologie a průmyslu a zjišťují, že jejich spoluprací a odstraněním aspektu „růst nebo smrt“ u průmyslu může být udržitelná budoucnost reálně možná.
Vize celých sítí průmyslů, z nichž každý zásobí ty ostatní svými vedlejšími produkty, aby odstranil odpad a znečištění jako skutečné ekosystémy, nemusí být tak idealistická, jak by se zdálo. Škodlivé emise by nebyly zadržovány na pro vládu (ne)přijatelné úrovni, ale byly by úplně zrušeny. V ekosystémech látky cyklicky plynou od producentů (rostliny) ke konzumentům (zvířata) a jsou recyklovány (houbami, mikroby) a mrchožrouty (supi, hyeny atd.). Vše je využito a představa „odpadu“ je nesmyslná. V současném kapitalistickém systému se naprosto odlišné látky přesouvají lineárním způsobem od výrobce ke spotřebiteli a pak přímo do vzduchu nebo na skládku. „Odpad“ je v podstatě lidský vynález.
Průmyslová ekologie má za cíl „uzavřít smyčku“- učinit odpad a znečistění zastaralými. To vyžaduje po průmyslu, aby recykloval více zdrojů, užíval surovinové materiály úplně a vytvořil tak málo nechtěných vedlejších produktů jak je jen možné. Velké obchodní společnosti se ovšem více soustředí na to, aby měly stále zásoby materiálů stabilní kvality, než na zpracování vedlejších produktů jiného průmyslu.
Vyžaduje si to změnu v myšlení. Je třeba dívat se na produkty ne jako na konec řady, ale jako na dočasná ztělesnění materiálů. Omezení průmyslových emisí na „nulu“ není možné tak dlouho, dokud průmysl pokračuje v užívání fosilních paliv. Přírodní ekosystémy jsou poháněny sluncem, zatímco my spalujeme fosilní paliva, a ta nevyhnutelně vytváří skleníkové plyny včetně uhlíkových dioxinů. Potíž v odstranění nebo recyklování takových emisí spočívá v tom, že tu vždy bude nějaké znečistění a odpad. Ale to by nás nemělo zastrašit od snahy odstranit tak mnoho odpadu, jak v tomto okamžiku můžeme.
V Dánském Kalundborku – přímořském městě s deseti tisíci obyvatel – ví každý o „průmyslové symbióze“. Elektrárny vhání teplo z páry, které by normálně bylo ztracenou energií, do ropné rafinérie, podniku na výrobu léků a do města. Další získané teplo jde do blízké farmy. Sádra produkovaná elektrárenským odsiřovacím zařízením je dávána místnímu výrobci sádrokartonu, který také užívá lehký benzín z rafinerie, (normálně spalovaný jako odpad), k vypalování svých pecí na vysoušení obkládacích panelů. Rafinerie dává svou chladící vodu elektrárně k použití při čistění jako napájecí vodu pro bojler.
Asi nejdokonaleji vyvážený, ale často zapomínaný a přehlížený příklad průmyslové ekologie je oběh plodin v zemědělství, systém, který je starý celé věky a který je dnešními průmyslovými farmami využíván jen vzácně. Informování a vzdělávání jsou klíčem k úspěchu pro průmyslovou ekologii, nikoliv nákladné nové technologie. Jestli je tak relativně jednoduché vytvořit ekologicko-průmyslové oblasti , proč se pak tak překvapeně díváme na to, že tyto komplexy rostou jako hřiby? Mnoho lidí považuje za složité předvídat systémy spíše než lineárně mechanická nastavení.
Obchodní společnosti jsou zvyklé zaměřit se na „jádro“ obchodní strategie, zejména na vytváření zisku, což jim brání v tom, aby si uvědomily jiné možnosti. Model růstu, který nezbytně provází kapitalismus, neni ani ekologicky ani ekonomicky udržitelný. Znamená vytváření vysokých životních nákladů a nízkou kvalitu života. Jediný zdroj, kterého máme skutečný dostatek, je lidský potenciál, a právě to je zdroj, se kterým je plýtváno s dokonce ještě větší rozmařilostí než se všemi omezenými zdroji Země. Nyní je doba, kdy lidstvo využije ekologické znalosti a aplikuje je k vytvoření společnosti hodnotného života , založená na rovnosti mezi lidmi a harmonii se zbytkem přírody. Údajně nevyhnutelný konflikt mezi našimi „neukojitelnými potřebami“ a „omezenými přírodními zdroji“ existuje pouze v kapitalismu; nemusí tu být navždy. Je-li trh ovládán konkurenční tržní maximou „růst nebo smrt“, průmysl doslova pohltí biosféru, měníce lesy na dříví a půdu na písek.
autor: Murray Bookchin
Text v letákové podobě v PDF je možné stáhnout → ZDE: ←
Kopírování a šíření je vítané!
______________________________________________________
Murray Bookchin (1921 – 2006) je považován za jednoho z prvních stoupenců tzv. sociální ekologie. Tento ideový směr se snaží vysvětlovat rozsáhlé ekologické problémy skrze hledání jejich příčin v základech společenského uspořádání postaveného na hierarchii a dominanci. Za způsob jak těmto problémům do budoucna zamezit tedy M. Bookchin považuje radikální transformaci politického a ekonomického systému i kulturního prostředí do podoby, kde pro hierarchii a mocenskou dominanci nebude místo. Vedle popisu toho jak by takové změny měly vypadat však Bookchin rozvinul i rozsáhlou kritiku tzv. hlubinné ekologie a „ekoprimitivismu“ a to především poukazem na časté antisociální, panteisticky spirituální a misantropické prvky, které v sobě tyto směry zahrnují. Stejně tak se jeho kritice nevyhnul ani marxismus, zastupitelská demokracie či jiné formy autoritativních a hierarchických systémů.
Jelikož myšlenky M. Bookchina považujeme v mnohém za zajímavé a inspirativní, tak zde zveřejnujeme rozhovor, který vznikl počátkem srpna 2000 v Burlingtonu v americkém státě Vermont. Původní rozhovor je zde však redakčně krácen. Považovali/-y jsme za nepraktické ho sem zařadit celý, především kůli jeho velkému rozsahu. Dovolili-/y jsme si proto z rozhovoru vybrat jen ty části, které považujeme za nejzajímavější – samozřejmě s ohledem na to, aby nedošlo k zavádějcímu vytrháváni z kontextu.
Rozhovor je → ZDE: ←
Pingback: Kdo byl Murray Bookchin? | GreenAction