Po roce legalizovaného fungování sociálního centra Klinika hrozí, že kolektivu nebude probloužena smlouva. Znovu se tak stává aktuální otázka, jestli budovu squatovat, anebo vyjednávat s úřady o možnosti jejího legálního užívání.
***
Obávám se, že kolektiv nakonec zase přistoupí na vyjednávání. Tento přístup je totiž stále dost populární. Ukazují to vyjádření na webu Kliniky, ale také třeba nedávná přednáška Arnošta Nováka. Ten v ní uvedl:
„Byli jsme kritizovaní, že jsme jednali, ale i ve válce spolu nepřátelé jednají. Jednání je důkazem toho, že vás nepřítel uznává, vaši sílu, legitimitu, pozici. V momentě, kdy s vámi nepřítel nechce ani jednat, to také může znamenat, že vás vůbec neuznává, že vás chce zničit. Je to tedy mnohem komplexnější a složitější.“ (1)
Osobně se dívám na věc úplně jinak než Arnošt. Tvrdím, že pokud nás nepřítel nechce zničit, znamená to, že nepředstavujeme zase tak velký problém pro jeho svět, který je naším vězením. Když nás nepřítel zničit chce, znamená to, že jsme na správné cestě. Představujeme pro něj nebezpečí. Tedy nebezpečí pro vztahy vykořisťování a útlaku, které reprezentuje. Pokud nás ale nepřítel místo snahy zničit „uznává“ a je ochotný s námi jednat, znamená to, že nepřestavujeme alternativu schopnou překonat nepřátelský svět, ale jsme jeho neškodnou součástí. Jednání s námi má tuto neškodnost podtrhnout a ještě více nás připoutat ke kapitalistické normalitě. Takové jednání totiž vždy probíhá za podmínek určených nepřítelem (2). Na jím ovládnutém terénu a za pomoci struktur a procedur, které vyvinul na udržení svého systému v chodu.
Státní úřady nejsou našim terénem. Jejich zákony nejsou našimi pravidly. Byrokratická správa není naší metodou. Rozhodnutí vedená z vysokých pater státní politiky nejsou naší odpovědí na to, jak organizovat společenský život. Jmenované je relevantní, jen pokud uvažujeme a tom, jak to vše konfrontovat. Zdá se ale, že Klinika na místo toho stále podléhá iluzi, že to můžeme využít pro naše cíle, pokud instituce, byrokracii a politiku státu zdola „nakazíme“ demokratickými procedurami, horizontalismem a dobře formulovanými argumenty.
Nezkrotná síla
Naše síla může spočívat v tom, že odmítneme vyjednávat s nepřítelem v době, kdy on sám vyjednávání považuje za způsob, jak nás udržet mezi mantinely jeho vlastní politiky. Té samé politiky, které vzdorujeme s cílem ji zničit/odstranit. Když například zaměstnavatel vstupuje do vyjednávání s odbory, není to projevem síly pracujících. Je to pravý opak – slabost pracujících a taktická výhoda zaměstnavatele. Zaměstnavatel raději přistoupí na jednání s odboráři, aby dělnický boj udržel v legalistickém a umírněném rámci. Aby z divokých rebelů udělal psíky, kteří štěkají, ale nekoušou.
Kdyby zaměstnavatel odmítl uznat status odborů a nechtěl s nimi vyjednávat, riskoval by, že se odpor živelně rozšíří. Že dostane nekontolovatelnou podobu, která se bude konkretizovat třeba v sabotážích, divokých stávkách, okupacích, expropriacích atd. Proto každý šéf raději přistoupí na vyjednávání, ve kterém spatřuje prostředek zkrocení svých oponentů. „Rebelové“, kteří sedí se šéfem na jednání o míře vykořisťování prostě nebudou těmi, kteří by přistupovali ke konfrontacím, jejichž cílem je s vykořisťováním skoncovat, nikoliv se dohodnout na jeho formě.
Problémem odborů je, že aby jimi mohly zůstat, potřebují, aby nepřítel uznal jejich postavení vyjednavatele a tím je zbavil všeho skutečně podvratného. Aby si odbory zachovaly uznání zaměstnavatele, aby zůstaly tím, s kým je ochotný jednat, sami se aktivně podílejí na vytěsňování podvratných elementů ze svých struktur nebo se je snaží držet pod kontrolou. Tedy svádí je od konfrontace a přímé akce zpět k vyjednávání a byrokratické rutině. Když se během konfliktů dělníci sdružují ve skupinách nezávislých na odborech, aby organizovali divoké stávky, pouliční nepokoje nebo sabotáže a okupace, jsou odbory mezi prvními, kdo se snaží takové dělníky zastavit. Distancují se od nich, kritizují je nebo integrují zpět do odborových struktur. Kanalizují jejich hněv zpět do oficialit, které z takového hněvu udělají neškodnou „socdemáckou“ politiku. Ta pochopitelně může být natřena i na rudo nebo černorudo, jak ukazují různé historické události.
Stejně tak problém Kliniky je, že aby mohla být tím, čím je – legálním sociálním centrem – potřebuje „uznání“ ze strany nepřítele. Když toto uznání má a nepřítel je ochotný jednat, Klinika, podobně jako odbory, přistupuje k vytěsňování podvratných elementů, k distancování se od nich nebo ke snaze přesvědčit je, že síla spočívá v jednání s nepřítelem, nikoliv v útoku na něj. V praxi se to projevuje třeba tak, že lidé preferující squatování jsou překřičeni a „staženi“ zpět k jednacímu stolu. Nebo vzpomeňme na postoje Kliniky k pokusu o zapálení policejního auta Anarchistickou solidární akcí nebo k Síti revolučních buněk, která nejednou útočila na policejní cíle v solidaritě se squatterskými projekty.
Klinika prostě zaujímá postoj: My jsme ti hodní, kteří pro stát nepředstavují nebezpečí. Vaše instituce a procedury akceptujeme. Nám nejde o to je odstranit. Chceme je demokratizovat. Pojďte s námi jednat na vašem písečku. Jste partneři pro diskuzi, zatímco ti, kteří odmítají uznat vaši legitimitu a útočí na vás, jsou těmi, od kterých se my distancujeme.
Kroky zpět, nebo kupředu?
Cílem tohoto textu není tvdit, že musíme vždy zaujmout postoj: raději zemřít, než vyjednávat a ustupovat státním institucím. Jde spíše o to uznat, že tam, kde na vyjednávání přistoupíme nebo institucím ustupujeme, tam jde o velký limit našeho úsilí. Je to naše slabina, kterou bychom se neměli snažit vykreslovat jako naši přednost, sílu či úspěch. Jde o to věci pojmenovávat jejich skutečnými „jmény“. Slabina prostě není předností. Ústupek není pohybem kupředu. Tam, kde slabina existuje, měla by být přítomná i snaha ji překonat namísto jejího přehlížení.
Sám jsem se podílel na projektech, kde se takové otázky musely řešit. Například když jsme provozovali komunitní centrum Ateneo v Mostě, pronajímali jsme si prostor legální cestou. Mohli jsme sice za úspěch považovat, že prostor byl samosprávný a věnoval se antikapitalistické teorii i praxi. Zároveň jsme ale museli uznat limit našeho úsilí. Tedy to, že jsme akceptovali soukromé vlastnictví budovy a platili nájem místo toho, abychom squatovali. Byl to náš nedostatek a slabina. Stejně jako v případě Kliniky je to ochota vyjednávat s představiteli státu o legalizaci projektu a opíjet se přitom iluzí, že to je známka úspěchu.
Je tady ale i výrazný rozdíl. Naše slabina konkretizovaná v placení nájmu vycházela z neexistujících kapacit pro squatování. V Mostě nebylo dost lidí schopných squatovat a squat bránit před intervencí státu. To byla naše slabina, avšak přiznaná a reflektovaná. V případě Kliniky ale existuje větší společenská síla, která má potenciál na to budovu squatovat a čelit státu. Slabina Kliniky – přistoupení na jednání s úřady namísto squatování, tedy je spíše chybnou taktickou volbou než nevyhnutelností. Možnost squatovat a vzdorovat v jejím případě stále existuje. Šance na úspěch je poměrně velká, ale v minulosti byla přidušena politikou zcela zbytečných ústupků.
Klinice teď hrozí vypovězení smlouvy a vystěhování. Je to velká výzva. Kolektiv nyní může kriticky zhodnotit předchozí taktické chyby a vyvodit z toho pozitivní změny vlastní praxe. Udělá to, nebo chyby bude jen nadále opakovat a vydávat za úspěchy? Bude následovat squatování, nebo vyjednávání s nepřáteli v souladu s jejich pravidly?
Lukáš Borl, únor 2016
__________________________
Poznámky a zdroje:
(1) Citováno z přepisu přednášky Arnošta Nováka ze semináře Autonomní politika pro 21. století, který proběhl 13. února na Klinice. Přepis ja na webu Anarchistické federace http://www.afed.cz/text/6369/jak-s-autonomni-politikou-v-cesku
(2) Jednání probíhá za podmínek určených nepřítelem dokonce i v případě, že tomu předchází tlak přímé akce. Tak jako to bylo v případě prvotního nelegálního obsazení Kliniky. Jednání probíhá v souladu s úředními procedurami a legislativními předpisy. Konečné rozhodnutí tedy stojí vždy na politickém subjektu, se kterým se jedná, bez ohledu na to, jaké padnou argumenty aktivistů a kolik hlasů je podpoří. Znamená to tedy, že aktivistům je přiznáno právo vstoupit do jednání, ale možnost rozhodnout je ponechána tomu, s kým jednají. On tedy určuje podmínky.