Zápisky buřiče: Odpověď na zasévání zmatku

Lukáš Borl

Když se od ledna 2014 začaly objevovat první komuniké Sítě revolučních buněk (SRB), anarchistické hnutí hledalo způsoby, jak na ně reagovat. Zatímco menšina akce SRB přivítala a sdílela zaslaná komuniké, většina vnímala SRB jako nepříjemný problém. I když v zaběhlých organizacích vřely interní debaty, vyjádření směrem ven neexistovalo. Jako kdyby praxe SRB vlastně neexistovala a nebylo se tedy k čemu vyjadřovat.

***

Situace se změnila až když policie zahájila operaci Fénix a zvýšila intenzitu protianarchistických represí. V tu chvíli se začaly ozývat především kritici SRB, a to nejen v interních diskuzích, ale také veřejně. Naneštěstí jejich reakce jsou často plné nepochopení a do celé situace vnášejí zmatek.

Příkladem je Anarchistická federace (AF), která tyto zmatky přiživuje celou řadou prohlášení ve kterých vytváří iluze protikladů tam, kde reálně neexistují. Tato organizace tvrdí, že vychází z pozic sociálního anarchismu a snaží se budit dojem, že SRB je teoreticky i prakticky sociálnímu anarchismu vzdálená, stejně jako celý anarchistický proud zvaný insurekcionismus. AF například v jednom ze svých textů uvádí:

    “Rozvinula se diskuse o místě insurekcionismu v hnutí a výstupech tzv. Sítě revolučních buněk. AF v této debatě stála pevně na pozicích sociálního anarchismu a aktivity SRB vnímala jako kontraproduktivní. “ (1)

Nevím zda jde o nepochopení, nebo záměrnou manipulaci. Rozhodně ale vím, že situace není taková, jak ji AF popisuje. Neexistuje totiž žádná linie, která by ostře oddělovala sociální anarchismus od insurekcionismu a stavěla je do neslučitelných protikladů.

Sociální anarchismus není myšlenkově homogenním celkem. Zahrnuje různá pojetí organizování se a vizí anarchistické společnosti. Jsou to například pojetí anarchosyndikalistická, anarchokomunistická, kolektivistická, platformistická nebo sociálně ekologická. K těm je ale potřeba přičíst i některá pojetí insurekcionistů. Píšu některá, potože jsem si vědom toho, že také insurekcionistický proud není myšlenkově jednotným. V jedné publikaci věnované povstaleckému anarchismu (či jinými slovy insurekcionismu) se můžeme dočíst:

    “Povstalecký anarchismus je prvořadě praxe a zaměřuje se na útočnou organizaci. Přídavné jméno ‘povstalecký’ tedy nenaznačuje specifický model budoucnosti.” (2)

Z citovaného vyplývá, že ačkoliv všichni insurekcionisté sdílí východiska ohledně preferování útočné organizace (případně individuální útočné aktivity), tak pojetí anarchistické budoucnosti u jednotlivců či povstaleckých skupin může být různé. Individualistické, ale i kolektivistické či komunistické. S nihilistickým či antitechnologickým obsahem, stejně jako se sociálně ekologickým zaměřením v souladu s tradicí sociálního anarchismu.

Neslučitelná nesourodost insurekcionismu a sociálního anarchismu existuje tedy jen v některých případech. Jsem přesvědčen, že SRB je jedním z příkladů, kde o takové neslučitelnosti či potikladech nemůže být řeč. Kontext v jakém SRB provádí své akce a komuniké, kterými je objasňuje, potvrzuje, že praxe útočné organizace je zde zasazena do sociálně anachistického rámce.

I přes produkovanou kritiku některých aspektů zaběhlých organizací, se nezdá, že by SRB chtěla být nebo byla opozicí sociálního anarchismu. Naopak odkazuje na anarchokomunistickou tradici a své boje vztahuje k bitvám, které sociální anarchisté iniciují. Jako třeba boj v Řízkárně, squatterské aktivity nebo odpor proti státním represím. Jako sociální anarchista působící v Mostecké solidární síti (MSS) i v squatterských a protirepresivních aktivitách nepovažuji akce SRB za něco, co jde proti našim sociálně anarchistickým snahám v těchto bojích. Vnímám je jako jejich integrální součást. Podle mě SRB plní specifické funkce v proudu sociálního anarchismu. Napomáhá tomu aby se jednotlivé třídní konflikty kvalitativně posouvaly. Aby zvyšovaly stupeň nátlaku na kapitalisty a stát. Aby v kombinaci s aktivitami ostatních složek hnutí zvyšovaly možnosti úspěchu. Zkrátka si myslím, že SRB přispívá k posílení bojeschopnosti anarchistického hnutí. Dělá to specifickými metodami, což pochopitelně automaticky neznamená zavrhnutí jiných metod, jako jsou pikety, blokády, stávky nebo okupace. Aktivity SRB nejsou s těmito metodami v protikladu. Spíše se strategicky prolínají a doplňují.

Myslím, že příkladů, kdy povstalecky orientované skupiny plnily podobné specifické funkce v sociálně anarchistickém proudu, bychom našli celou řadu. Například guerillové skupiny při potifrankistickém odboji ve Španělsku. Blíže naší době je pak anglická Angry brigade, která výbušninami útočila na státní a kapitalistické cíle v období masových demonstrací a velkých dělnických stávek. Angry brigade své akce k těmto masovým akcím vztahovala. Její iniciátoři byli součástí sociálně anarchistického proudu stejně jako v současnosti třeba Nikos Maziotis a další lidé z řecké anarchokomunistické guerilly Revoluční boj. I oni volí útočnou aktivitu, aniž by se vzdali sociálně anarchistických východisek.

Jaké vztahy a s kým

Při pozorném čtení můžeme v textech AF najít i další podivné postoje. Toto se například píše v revue Existence:

    „Insurekcionisty je nastolován požadavek nepředvídatelnosti. Jenže pro sociální anarchisty by měla být naopak silnou stránkou srozumitelnost a otevřenost. Je to dáno tím, že první odvíjí svou politiku od vztahu k nepříteli, kdežto druzí od vztahu k neprivilegovaným.“ (3)

Nejenže tento citát opět budí dojem neslučitelnosti insurekcionismu a sociálního anarchismu. Zároveň vnáší do věcí další zmatek. Chybně totiž nahlíží na otázku, ke komu se anarchisté mají vztahovat a jaké tyto vztahy mají být. Anarchistický boj je podle mě vždy formován vztahy jak k nepřátelům (vztahy negace a konfrontace), tak k aktivním či potencionálním spojencům v tomto boji (vztahy třídní solidarity a spolupráce). K oběma skupinám souběžně a se stejnou důležitostí. Pokud by naše praxe byla formována jednorozměrným vztahem buďto jen k nepřátelům, nebo jen ke spojencům, anarchistický boj by postrádal důležité hodnoty.

V prvním případě by odpor ztratil etický rozměr. Byl by naprosto bezohledný vůči těm, jejichž zájmy by měl sledovat. Během nepokojů, stávek, sabotáží a expropriací či při jiných snahách o útok na nepřátele by docházelo také k bezohlednému poškozování neprivilegovaných. Právě jimi se neprátelé obklopují a mnohdy je využívají jako ochrané štíty.

V druhém případě by se zase anarchisté zaměřovali pouze na to, co je nyní pro většinu neprivilegovaných akceptovatelné, aby si s nimi uchovali harmonický vztah. V naprosté většině by to byly pouze aktivity, které jsou ochotni akceptovat i nepřátelé, protože jejich postavení výrazně neohrožují a vztahy vykořisťování nenarušují. Anarchistická činnost by se snažila udržet harmonii vztahů s neprivilegovanými i za cenu vzdání se vlastního anarchistického obsahu. Právě tento obsah je totiž v současnosti pro naprostou většinu neprivilegovaných nepřijatelný. Stejně jako kapitalisté a politici, tak i mnozí neprivilegovaní ho považují za neakceptovatelný extremismus. Tvrdit, že anarchistická činnost by měla být odvíjena jen od vztahu k neprivilegovaným, znamená upozadit antikapitalistický odpor v období, kdy se jej většina neprivilegovaných neúčastní nebo ho kritizuje. Jinými slovy znamená to vypustit z anarchismu subverzivní aktivitu a zachovat jen teoretickou kritiku kapitalismu vyjádřenou skrze publikace, přednášky, vzdělávací aktivity nebo spektakulární manifestace. Přesně na této pozici nyní pevně stojí Anarchistická federace.

Špatné otázky a chybné závěry

Z výše uvedeného lze učinit jasný závěr, že AF pokládá špatné otázky. Táže se, zda anarchistická činnost má být odvíjena od vztahu k nepříteli, nebo od vztahu k neprivilegovaným. Zda má být útočná, nebo sociálně anarchistická. Pro AF je to vždy otázka omezené volby – buďto jedno, nebo druhé, ale rozhodně ne obojí. Špatně položená otázka organizaci vede k chybným teoretickým a praktickým závěrům. Mimo jiné i k tomu, že určité formy boje odsuzuje jako kontraproduktivní i navzdory jejich pozitivnímu přínosu.

Aby naše teorie a praxe byla smysluplná, anarchisté by si měli položit a zodpovědět úplně jiné otázky než pokládá AF. Třeba tu, jak správně zkombinovat naše vztahy k nepřátelům a vztahy ke spojencům tak, aby naše činnost zůstala anarchistická a zároveň účinná? Jak útočit na nepřátele či jejich instituce a zároveň u toho efektivně propojovat naše boje se zápasy ostaních neprivilegovaných?

Osobně se přikláním k názoru, že odpovědí může být perspektiva útočného organizování(4), který je ukotven sociálně anarchistickém rámci. Vím, zní to velmi nekonkrétně. Jenže, já si myslím, že nelze narýsovat univerzální model využitelných metod, struktur a strategií. Model, který by pak šlo jako přes kopírák uplatnit na každý boj. Ony totiž tyto boje mají různé kontexty a různí se i faktory, které do nich zasahují. Kombinace principu útočné aktivity a sociálně anarchistického rámce tedy v bojích může dostávat různé podoby. Nelze od stolu dopředu určit, jaká to bude. Pikety, demonstrace, stávky i sabotáže… Nenásilí i násilí… Agitace i konfrontace… Slova i zbraně… Pečlivě plánovaný odpor i spontánní vzpoury… Vše nebo část z toho může v našich bitvách hrát významnou úlohu, ale také to tak vůbec být nemusí. Je to právě kontext a schopnost rozpoznání skutečných potřeb daného boje, co určuje, jaké obsahy a formy mají být využity. Nic nelze dopředu určit, stanovit ani vyloučit. To lze až při pohybu v proudu bojů, nikoliv předtím, než propukají.

Lukáš Borl – únor 2016
_____________________

Poznámky a zdroje:

(1) Anarchistická federace v roce 2015.

(2) Povstalecký anarchismus – organizování se pro útok

(3) Existence 1/ 2016 – Kudy vykročit? Jaké jsou vyhlídky anarchistického organizování a na co se zaměřit?

(4) Zde je nutné dodat, že organizování se pro útok nemusí zahrnovat jen sabotážní metody. Útokem jsou zde myšleny veškeré aktivity, které jdou za limity defenzivních bojů a sledují ofenzivní linii. Aktivity, které neakceptují legislativní normy, fungují-li jako bariéra při rozšiřování boje. Takovými útočnými boji mohou být zapálená auta kapitalistů jako forma sabotáže, stejně jako okupace budovy s úmyslem udělat z ní squatt, a to bez vyjednávání s „majitelem“ i navzdory represivním opatřením státu. Útočná aktivita tedy může mít povahu násilnou i nenásilnou, destruktivní i kreativní.

This entry was posted in ANTIKAPITALISMUS, General, VŠECHNY PŘÍSPĚVKY. Bookmark the permalink.