Anarchistické odpovědi z perspektivy povstání – Kolektiv Černé internacionály

Zveřejňujeme další diskuzní příspěvek, který vyšel v revue Dialog věnované diskuzi o Síti revolučních buněk (SRB). Tentokrát je to text od Kolektivu Černé internacionály

***

Argumenty se za spoustu let nezměnily. Mnohokrát byly vysvětleny a stejněkrát byly nalezeny protiargumenty. Rozhodnutí však nakonec přicházejí z jiných než racionálních důvodů. Nehodláme proto ztrácet čas nic neřešícími diskuzemi, jen abychom měli pocit, že se něco děje. Přesto jsme se rozhodli zkusit přispět do Dialogu z perspektivy, která zahrnuje povstalce napříč celým světem. Pokusili jsme se rovnou najít nejčastější argumenty proti povstaleckým anarchistům a odpovědět na ně. Od lidí, kteří se již vydali jinou cestou, nečekáme ani pochopení, ani se je nesnažíme přesvědčit. Existuje ale spousta nových lidí, kteří možná ani neměli příležitost setkat se s určitými argumenty. Stejně tak se proměňuje situace. To jsou jediné důvody, proč nám přijde vhodné do takovéhoto dialogu přispět. Spíše než o argumenty se však jedná o vysvětlení povstaleckých idejí a životů. Proto rovnou říkáme, že nebudeme považovat za nutné v pokračujícím dialogu neustále reagovat na stejné argumenty. Odpovědi jsou doplněny citacemi z povstaleckých textů. Neděláme to proto, abychom dodali váhu našim slovům díky nějaké pomyslné spolehlivě mrtvé autoritě. Chceme jen naznačit, že podobné ideje se rozprostírají po celém světě živých bojujících bytostí.

1. Povstalečtí anarchisté často tvrdí, že napadají kapitalismus a uštědřují mu „citelné rány“. Jak ale zničený bankomat nebo bezpečnostní kamera kapitalismus napadá, když je to pouze jeho okrajová část, případně když jsou útoky vyloženě symbolické? Takový útok na bankomat akorát naštve pár lidí, kteří si musí jít vybrat peníze jinam, a rozhodně to neznamená, že by se Stát začal „třást“ strachy, jak mnohá komuniké barvitě popisují.

Myslet si, že bankomat či bezpečnostní kamera jsou pouze okrajovou částí kapitalismu, znamená přemýšlet o kapitalismu jako o centrálně plánovaném systému, který má své ústředí (a okrajové části), jež můžeme vhodným frontálním útokem zničit či hůře převzít do své správy. Pozůstatkem takového myšlení je snaha převzít pracoviště pod svou kontrolu a zastavit tak chod kapitalismu. I kdyby se taková akce povedla (mluvíme teď především o zemích prvního světa, tedy především o světě služeb), pravděpodobně by si pracující brzy uvědomili, že se jim nepodařilo pozastavit chod kapitalismu ani na chvíli. (Téma práce by vydalo na samostatnou analýzu, která již ostatně byla mnohokrát provedena, jako například v textu A. Bonanna „Zničme práci, zničme ekonomiku“.)

Pokud přemýšlíte takto, pak je samozřejmě vaše volba, jakému boji věnujete úsilí, jasná. My jsme ale přesvědčeni o tom, že je nutné reflektovat změny, kterými kapitalismus prochází.

Pokud se díváte např. na kamerový systém jako na shluk elektrických součástek, pak je pro vás asibezvýznamnou komoditou. Pro anarchisty je ale finanční či bezpečnostní infrastruktura zásadní součástí tohoto systému. Je to celý systém výroby a kontroly, který nás utlačuje a proměňuje na pouhé součástky. Je to sociální vztah mocných vůči vykořisťovaným. Tento vztah nejde vymluvit, ignorovat, utéct před ním. Je udržován silou. Ti, kteří se snaží udržet stávající systém Kapitálu a Státu v chodu, k tomu používají určité struktury, lidi, infrastrukturu, technologické nástroje, zákony atd., kterými nás nutí zůstávat ve stejné pozici, nebouřit se a podílet se na tomto systému. To je Moc, proti které anarchisté povstávají a útočí na ni a zároveň tak poukazují na nepřítele, kterého mají s dalšími lidmi z neprivilegované vrstvy společného. Tyto útoky nejsou nikdy symbolické, není možné měřit úspěch např. mírou, do jaké je paralyzována ekonomika daného státu či snad globálně (to je vpravdě revoluční úkol). Jednak v podstatě neexistuje spolehlivý nástroj pro taková měření, nelze ale také přesně odhadnout následky. Když byla v ČR obrovská odborářská demonstrace, což byla opravdu masová akce hodná tohoto označení, bylo pro její poklidný průběh učiněno maximum. Přesto se Stát i Kapitalisté předháněli ve výpočtu ušlých zisků a nákladů na „bezpečnostní“ opatření. Kdyby se dal odhadnout dopad na ekonomiku, zdálo by se, že se jednalo o útok téměř finální. Nic takového se ale nestalo. Následky totiž nemohou být prostou kalkulací. Když se v ČR stal útok na řeckou ambasádu, a to dle různých zdrojů naprosto zanedbatelnými prostředky, nezpůsobil řeckému státu v podstatě žádnou škodu a ekonomika zůstala nedotčena. Přesto byly následky znatelné. Hnutí v té době mohlo vyjádřit kritiku řeckého Státu a Kapitálu srozumitelněji, nicméně opět dokázalo akci jen znevážit svými zaběhnutými manipulativními postupy. I kdyby následkem byly jen bezpečnostní opatření v hnutí, mohlo se hnutí poučit, to se zřejmě nestalo.

Naštvanost lidí samozřejmě může být značná podobně jako na demonstranty při masové demonstraci – už zase mi zavřeli cestu do práce, to zase budu muset jet jinudy. Nebo jako při masové stávce ve fabrice, která díky ní zase zdražila výrobek, i když se samozřejmě bude jednat pouze o trik managementu, který ale nikdo proletářům srozumitelně nevysvětlí. Anarchisté praxe jsou přesvědčeni, že naštvanost lidí je každodenní realitou, kdy na lidi dopadají důsledky třídního boje proti nim vedeného. Moc nám diktuje podmínky a narušování tohoto diktátu anarchistům skýtá opravdovou radost. „Citelné rány“ exploze nejsou jen v počtu poničených oken, ale i v poselství povstání proti Moci.

Síla povstání není vojenská, ale sociální. Kritizovat technologii například znamená brát do úvahy její obecnou strukturu; pohlížet na ni nikoli coby shluk zařízení, ale jako sociální vztah, systém; znamená to pochopit, že technologický nástroj odráží společnost, která ho vyrobila a že jeho uvedení mění vztahy mezi jednotlivci. Kritizovat technologii znamená odmítnout podřídit lidskou činnost zisku. Jinak bychom zrazovali sami sebe, co se týče následků technologie, jejich nároků na nestrannost či vratný charakter jejich následků. Stává se pak nezbytné rozdělit ji na tisíce možných následků, konkrétní uskutečnění, které nás stále více mrzačí. Potřebujeme pochopit, že rozšiřování produkce a kontroly, což umožňují moderní technologie, rovněž usnadňuje sabotáž. Jinak by bylo nemožné na ně zaútočit. To samé se týká škol, kasáren a úřadů. Přestože jsou neoddělitelné od celku hierarchických a komoditních vztahů, stále se uskutečňují v jednotlivých lidech a místech.

Na nože s Existujícím, jeho obhájci a falešnými kritiky

2. Akce povstaleckých anarchistů na veřejnost takřka nepronikají, a pokud ano, tak jim lidé stejně nerozumí jako útokům na společného nepřítele, které je třeba napodobovat, ale spíše jako teroristickým atentátům, kterých je třeba se bát. Lidé zkrátka často nejsou na takové akce připraveni. Není na ně vhodná doba, to znamená, že akce nekorespondují s probíhajícími třídními boji v místech, kde se akce dějí. Obrazně řečeno zápalné lahve vzplanou, dopadnou a uhasnou, aniž by si jich proletáři všimli.

Akce bouřící se proti zavedeným pořádkům budou vždy označeny jako nenormální. Protože tento systém je označen za jediný normální a bouřit se proti němu tak nedává smysl. Bouřící se lidé tak budou veřejným míněním označeni vždy za blázny, provokatéry, teroristy apod.

Lidé nejsou připraveni, popř. akce nekorespondují s třídním uvědoměním lidí. Není na ně vhodná doba, popř. nekorespondují s třídními boji v místě probíhajícími. Toto jsou časté argumenty marxistů a nově je používají i postanarchisté snad proto, že vycházejí ze stejných školních lavic nebo se jim prostě jen hodí. Samy o sobě jsou protimluvem nebo možná spíše rétorickým cvičením. Hlavní je, že se dají použít, jen když se hodí a pokud se nehodí, použít se nemusejí. Spolu s paranoidní bezpečností jsou skvělými paralyzéry. Protimluvem jsou proto, že vždy vezmou proletáře (třebaže se zrovna nazývají anarchisty) provádějící nějakou akci a vyjmou je ze vztahu k ostatním proletářům resp. z jejich vlastní vykořisťované třídy a zkoumají jejich akce vytrženě z kontextu. Jak je možné, že lidé nejsou připraveni, když akci provádějí lidé? Jak je možné, že akce nekoresponduje s probíhajícími třídními boji, když ona akce je probíhajícím třídním bojem? Abyste mohli akce proletářů (třebaže se nazývají povstalečtí anarchisté) označit za nepochopitelné a nekorespondující, musíte samotnou akci vyjmout z časoprostoru a pak zkoumat vztah této akce vůči ostatním lidem, které jste ponechali v toku času. Pokud to takto uděláte a lidi provádějící přímé akce označíte za nehodné jména proletář, pak musíte stejným způsobem zacházet se všemi akcemi, aby to dávalo smysl. Vezmete-li tedy masovou demonstraci či stávku dělníků a zkoumáte je ve vztahu k ostatním lidem, kteří se akce neúčastní, pak jistě dojdete k témuž závěru. Ostatní lidé stávku či demonstraci či bojkot či letákovou akci či rozmluvu v kavárně nepochopili, nebyla jim dostatečně dobře vysvětlena a samozřejmě akce nekorespondovala s ostatními třídními boji v daném místě, no jiné tam prostě nebyly. Z tohoto pohledu to lze poznat podle jediného měřítka, a to, že by se ostatní přidali a začali vypadávat z časoprostoru také. Pak mají vaše argumenty jediné východisko – celosvětovou revoluci. Nic jiného nemá smysl, protože to nikdy nebude korespondovat s dalšími boji. Prostě pokud jedna továrna s tisíci dělníky stávkuje a kolem dokola se jiné továrny nepřidají, pak akce nekoresponduje s probíhajícími třídními boji v místech, kde se akce děje, protože se tam jiné akce prostě nedějí. Pak je tedy chyba stávkujících dělníků, že nedokázali dostatečně svou osobní a individuální akci vysvětlit ostatním lidem okolo a uspěchali dobu a udělali zbytečnou akci. Obrazně řečeno stávka vzplanula a uhasla, aniž by si ji proletáři (tedy ti, co se akce neúčastnili) všimli.

Je to taková tautologie. Každá první vzpoura, ať už je to zapálená banka, stávka nebo demonstrace, je osamocena v poli neporozumění, takže nemá smysl. Teprve až další akce následují, můžeme zjistit, že jí ostatní porozuměli, tedy že koresponduje se svým okolím. Ale abychom to mohli zjistit, musela by být některá první,což nesmí, a už vůbec s ní nesmí začít anarchisté.

Nic nemá smysl, pokud se to již neděje všude kolem, čímž už to pozbývá svého původního smyslu vzpoury, stačí se jen přidat. Jakoby byly pouze dvě možnosti – buďto čekat na revoluci, nebo být v revolučních časech. Nic mezi tím. My jsme přesvědčeni, že náš život má větší cenu a nestačí nám pouze trpět za života a čekat na spasení.

Ač formálně tyto akce můžete pojmout do sebe (stejně jako například Kapitál pojímá revoluční slogany), to, že je vyřazujete z třídních bojů, dokazujete tím, že tvrdíte, jak tyto marginální akce chtějí nahradit opravdové třídní akce. Nepovažujete je tedy doopravdy za proletářské akce. Každá akce (stávka, demonstrace) je ale v době svého konání marginální vzhledem k čekajícímu zbytku.

Můžete namítnout, že je vše otázkou počtů. Bude-li například probíhat demonstrace, které se už účastní určitý větší počet lidí, a lidé akce se k ní pokusí dle svého uvážení někde poblíž připojit (například rozdávat třídně uvědomělý leták nebo zapálit nějaký symbol útlaku), pak by to mohlo mít nějaký smysl. To je ale pořád ta stejná logika, že rozhodnete, zda to někdo pochopí. Celá demonstrace se může obrátit proti nesmyslnému násilí, které pár výtržníků provádí, a může trvat na klidném průběhu. Stejně tak se mohou všichni lidé letáku vysmát, protože mu vůbec neporozumí a leták vůbec nebude korespondovat s jejich třídním uvědoměním nebo se smyslem demonstrace, který může být například vylepšení demokratického procesu voleb. Třeba se jim bude mnohem více líbit leták nového fašistického uskupení, který lépe ukazuje na správné viníky krize. A jak vůbec výsledek zanalyzujete? Jak víte, že vás neklamou čidla lidského uvědomění? A uvědomujete si vůbec, že každý člověk je individualita, a není možné všechny najednou odsoudit k nepřipravenosti? Každý má vlastní rozum a cit, své vlastní tikající hodiny.

Pro nás ale nejsou akce vzpoury aritmetickou úlohou. Nevěšíme hlavu nad tím, že dělníci při stávce nedokázali rozpoznat vhodnou dobu pro svoji individuální vzpouru a unáhlili se. Zapomínáte, že to důležité se odehrává vně i uvnitř takové akce. Víme, že právě v konfliktech s Mocí svítá možnost narušit vztahy vnucené morálkou bohatých a mocných. A možnost pokusit se překročit překážky vnucené samotným bojem. Právě v takových chvílích často dochází k experimentování a objevování nových možností, ke spojování do proletářských buněk a sítí. Ve chvílích, kdy spolu lidé mohou mluvit a jednat nezprostředkovaně, se nabízí možnost propustit své vášně z osidel vnucené morálky, poznat své spolupachatele a experimentovat se svobodou, tedy s novými vztahy. Experimentem se svobodou se myslí upřímné jednání, kde není prostor pro intriky, lži a výmluvy, tyto spektakulární zlozvyky. Někteří si myslí, že pokud své lži a intriky schovají pod roušku výmluv o nerozhodnosti či vhodné době, mohou tak rozehrát vlastní divadlo, které pak sami budou řídit. Jak odporná je tato představa spektáklu, jež někdo nazývá svobodným experimentováním. V povstání není místo pro vůdce. Kdokoliv se pokusí organizovat můj život za mne, nemůže být můj soudruh.

Představte si malý příklad. Mladá marxistka, která nikdy nezvedla hlavu z knih, neustále mluví o porozumění proletariátu. Když se setkává v diskuzi s obyčejnými lidmi, mluví tak, že ji nikdo z nich nerozumí. Svou nadřazenost si upevňuje používáním cizích slov, která při zpětném dotazu ani není schopna vysvětlit. A na jasná upozornění o obyčejném původu diskutérů nedbá a pokračuje v pohrdání a promenádě vlastní arogance. Když pak slavnostně pronese něco ve smyslu, zda je důležitější upřímnost, či revoluce, můžeme si jen domýšlet, čeho všeho je takový člověk schopný ve jménu revoluce. Takoví lidé vám budou říkat, kdy je ten správný čas a kdy není, jaký má být správný průběh revoluce, co v jaké fázi povstání můžete a nesmíte dělat, jak velké kroky dělat, čemu ostatní lidé rozumí a čemu nerozumí, budou zpochybňovat vaši rozhodnost, ponižovat vaši vášeň apod. A to vše samozřejmě ve jménu revoluce.

Tito „komunisté“ si vybájili ve svých představách svůj vlastní proletariát a k němu se obrací. Proto tito intelektuálové a pseudointelektuálové věří, že ztělesňují pravé zájmy proletariátu nebo dokonce jeho pravé uvědomění a znají správný průběh revoluce, a proto mohou být jejími manažery. Je to právě tato víra, toto falešné vědomí, které jim poskytuje morální důraz a ospravedlnění. Oni opravdu věří, že osvobozují lidstvo. Tento omyl je to, co marxismus činí tak nebezpečným.

Dojde k rozkolu s tradičními politickými modely, který se stává kritikou samotného hnutí. Ironie se stává zbraní. Neuzavřena v učencově pracovně, ale v masách, na ulicích. Nejen sluhové šéfů, ale také revoluční vůdci z daleké i nedávné minulosti se následkem toho ocitají v obtížích. Mentalita šéfů na vedlejší úvazeka vůdcovských skupin rovněž prochází krizí. Proklatě. Jediná legitimní kritika je ta, vedená proti šéfům, která musí být v souladu s pravidly, stanovenými historickou tradicí třídního boje. Kdokoli se odchýlí od svatých písem, je provokatér.

A. Bonanno – „Ozbrojená radost“

Povstalečtí anarchisté, ač vzhlíží ke hvězdám, nohama stojí pevně na zemi. Jejich akce jsou spontánními kolektivními činy individuí. Bariéry mezi lidmi se začínají hroutit. A jak padají zdi, jednotlivci stále silněji pociťují kolektivní moc. Boj se rozvíjí a tak buduje své vlastní základy.

Tady narážíme na mnohem důležitější argument, než je pouhá hra se slovíčky. Aby se mohlo říct, že lidé nejsou připraveni a doba není vhodná, je nutné o těchto faktech rozhodnout. Kdo může učinit takové prohlášení? Noví vůdci revoluce? Někdo chytrý, kdo toho hodně nastudoval, až zapomněl zvednout zadek od laptopu a vyjít do ulic? Někdo, kdo zná historické souvislosti, ale ty současné mu unikají? Ne, říkáme jasné NE. Nikdo nemůže jiným tyto podmínky objektivně určit, a pokud se o to pokusí, tedy pokusí se řídit proletariát, musí být ihned sesazen. Ať už tak činí na základě svého individuálního rozhodnutí nebo se zaštiťuje procesem prolínání odpovídání a třídního boje. I když své triky nově pojmenujete a snad i zakomponujete proměny Kapitálu, při jemné hře slov lze lehce odhalit, že z pozadí vykukují ty stejné argumenty, jen se jim teď říká jinak. Takoví lidé jsou v každé fázi jakéhokoliv konfliktu schopni tvrdit, že ještě není čas a akce ještě není v souladu s ostatními. A budou mít v podstatě pravdu. Vždy se najde někdo, kdo je nepřipraven nebo někdo, kdo se neúčastní.

Lidé jsou unaveni mítinky, klasickými autory, bezúčelnými demonstracemi, teoretickými diskusemi s nekonečnými hádkami, nekonečným rozlišováním, monotónností a ubohostí jistých politických analýz. Spíše se raději milují, kouří, poslouchají hudbu, jdou na procházku, spí, smějí se, hrají, zabíjejí policajty, mrzačí žurnalisty, zabíjejí soudce, vyhazují do vzduchu kasárna. Proklatě! Boj je legitimní jen tehdy, když je srozumitelný vůdcům revoluce. Jinak existuje riziko, že situace se vymkne jejich kontrole, muselo dojít k provokaci.

Rychle, soudruhu, zastřel policajta, soudce a šéfa. Okamžitě, než ti v tom zabrání nová policie.
Rychle řekni NE předtím, než tě represe přesvědčí, že říkat ne postrádá smysl, že to je šílenství a že by jsi měl vzít zavděk pohostinností blázince.
Rychle zaútoč na kapitál, než jej pro tebe nová ideologie učiní svatým.
Rychle odmítni práci předtím než ti nějaký nový sofista znovu sdělí, že „práce tě osvobozuje“.
Rychle zahaj hru.
Rychle se ozbroj.

A. Bonanno – „Ozbrojená radost“

Zcela upřímně jsme přesvědčeni, že se za podobnou kritikou skrývá něco jiného. Snaha omlouvat si vlastní pohodlí. Pokud budete sledovat kritiky a jejich aktivity, zjistíte, že se nijak neliší od aktivit jiných. Například webové stránky nebo rozdávání letáků na demonstraci je aktivitou, kterou provozují snad všichni od nacistů, food not bombs, přes ODS, Top09, až po internacionalistické proletáře. Není snad taková aktivita stará dobrá sociálně demokratická idea, že třídu je potřeba uvědomit? Pokud ne, pak jediným rozdílem z jejich pohledu může být obsah letáku. Ten napsaný námi prostě není tak úplně podle vašich představ. Prostě bychom to měli napsat lépe „proletářsky“, použít ta správná slova, nějak lépe prostě, nejlépe tak nějak jako vy. Nebo se snad proletářský leták rozházený před fabrikou či rozdávaný na demonstraci nachází zcela v jiném kontextu k ostatním lidem? Má snad větší šanci na pochopení u lidí (my jsme je četli a vážně o tom pochybujeme, ale nehrajeme si na to, že to víme)? Je rozdáván v jiné době? Koresponduje tedy jinak s probíhajícími třídními boji v místě? Z těchto textů pouze čiší snaha přitáhnout pracujícího občana, aby si přečetl „pravdu“ o svém třídním umístění a nabyl tak třídního uvědomění. Můžeme vás ubezpečit – to, že nerozumíte našim slovům nebo snad činům, neznamená, že jim nerozumí jiní. Jak vás sakra může vůbec napadnout tak elitářská myšlenka, která vám dovolí o někom rozhodnout, že na něco není připravený?!

Možná si některé historické relikvie nevšimly, jak intenzivně dnešní třídní boj probíhá. Možná proto, že sice mluví o komunismu a vypálených bankách a paralyzované ekonomice, ale jinak na svém ohnutém hřbetu stále nesou tíhu lidstva, každý den vstávají do práce, berou přesčasy, aby mohli splácet hypotéky, nekradouv samoobsluze, aby dobře vypadali, snaží se v lidech vzbudit důvěryhodný pocit, užívají si naprogramovaného volného času a neustále se cítí nedoceněni. A něco riskovat chtějí jen, pokud budou mít jistotu. Až všechny banky zkrachují, pak i oni možná přestanou splácet svoje dluhy. Až ostatní přestanou platit nájem, pak i oni možná přestanou. Až lidé vyjdou do ulic, pak do nich vyjdou zřejmě i oni. Prostě a jednoduše jde o to, schovat se v davu, neriskovat, být někým pochválen. Proto se nejčastěji uchylují k prostému vyjádření solidarity. Jen do ulic proletáři, zvolají. A tiše pak dodají – já jdu zatím do práce, tady okolo ještě žádné třídní boje nejsou, musím počkat, mám to ale těžký život. V duchu jsem ale s vámi. Udělejte to, nebojte se, časově neomezené stávky, okupační stávky, jen houšť. A teď valím na přesčas. Já za to nemůžu, to jsou objektivní podmínky. Až to někdo začne tady někde okolo, tak se taky přidám. Nejlepší bude, když prozatím uvědomělí proletáři nebudou zbytečně riskovat a budou vzdělávat mladé. Ale pozor soudruhu, tady to zavání edukační evolucí. Rychle najdi silná slova.

Kdyby to tak nebylo, museli by si povšimnout, jakým způsobem lidé jednají a vzdorují třídnímu tlaku již dnes. Jak jsou atomizováni. Nacpáni prášky proti depresím. Unuděni stereotypem. Vyčerpáni sháněním obživy. Nervózní z vlastních vztahů. Jak je přepadají nihilistické tendence. Jak každý pokus projevit vášeň ztroskotá dřív, než stačíte vůbec pomyslet na následky a ještě je pak odsouzen rádoby bojovným hnutím. Jak se komunikace omezuje na krátké příspěvky. Jak mizí snaha porozumět textu, který je delší než příspěvek na twitteru. Jak jsou do našich životů technologie prosazovány brutální silou. Jak je nám nucena účast v nic neřešících diskuzních kroužcích, firemních večírcích, teambuildingových akcích. Jak je nám vnucována důležitost bezvýznamných rozhodnutí. Jak na nás šéfové tlačí, abychom se jim svěřili s každým problémem, aby s ním pak stejně nic neudělali. Jak jsme neustále zkoumáni a kontrolováni a sledováni. Ze vší té hrané pečlivosti je vám najednou špatně. A ten, kdo odmítá potupně přijmout jejich pomoc, je pak označen za blázna.

Existuje ale také kritika separace a reprezentace, ospravedlňující vyčkávání a přijetí role kritika. Pod záminkou neoddělit se od „sociálního hnutí“, nakonec skončíme odsuzováním jakékoli útočné práce jako „předbíhání událostem“ nebo pouhé „ozbrojené propagandy“. Revolucionáři jsou znovu vyzýváni, aby „odhalili“ skutečné životní podmínky vykořisťovaných, tentokrát pomocí vlastní nečinnosti. Následně není možná žádná vzpoura kromě té, odehrávající se ve formě veřejného sociálního hnutí. Kdokoli chce jednat, tedy nezbytně musí zaujmout místo proletariátu. Jediným dědictvím, které je nutno bránit, se stává „radikální kritika“, „revoluční myšlení“. Život je mizerný a tak není možné nic jiného než teoretizovat o mizérii. Pravdu nadevše. Tímto způsobem není odstraněna separace podvratných živlů a vykořisťovaných, pouze odsunuta stranou. Už nejsme vykořisťováni bok po boku s vykořisťovanými, naše touhy, zuřivost a slabost už nejsou součástí třídního boje. Už nemůžeme jednat, když cítíme, že bychom rádi: máme poslání – dokonce i když si tak samo neříká – které musíme naplnit. Jsou ti, kteří se obětují proletariátu v akci a ti, kteří tak činí pomocí pasivity.

Svět nám podává jed a nutí nás provádět zbytečné a hnusné činnosti; vnucuje nám potřebu peněz azbavuje nás vášnivých vztahů. Stárneme mezi muži a ženami, nemajícími žádné sny, jsme cizinci v realitě, neposkytující žádný prostor projevům štědrosti. Nejsme stoupenci sebezapírání. Jde prostě o to, že to nejlepší, co nám tato společnost může nabídnout (kariéra, sláva, náhlý zisk, „láska“), nás jednoduše vůbec nezajímá. Vydávání rozkazů se nám hnusí stejně jako jejich plnění. Jsme vykořisťováni jako kdokoli jiný a chceme s vykořisťováním skoncovat. Pro nás vzpoura nepotřebuje žádné jiné ospravedlnění.

Vlastní životy nám unikají a jakýkoli třídní diskurz, který nevyjde z tohoto bodu, je jednoduše lživý.Nechceme řídit nebo podporovat sociální hnutí, ale spíše se účastnit těch, která již existují do té míry, do které v nich spatřujeme společné potřeby. V širší perspektivě osvobození neexistuje nic jako nadřazená forma boje. Vzpoura potřebuje všechno: noviny i knihy, zbraně i výbušniny, úvahy i klení, jed, dýku i žhářství. Jediná skutečná otázka je jak to všechno zkombinovat.

Na nože s Existujícím, jeho obhájci a falešnými kritiky

3. S předchozí otázkou souvisí i to, že povstalečtí anarchisté ve svých komuniké vyjadřují solidaritu s anarchisty, na které dopadá pěst Kapitálu a Státu. Proč ale nevyjadřují solidaritu například s tureckými horníky, kteří protestovali po tamějším květnovém neštěstí v Somě, tedy těmi, na které dopadá pěst Kapitálu stejně? Proč povstalečtí anarchisté tak opovrhují proletáři?

Opravdu nevíme, proč nevyjadřují solidaritu s tureckými horníky, a nevíme ani to, jestli to opravdu nikdo neudělal. To, co víme, je, že anarchisté proletáři obecně neopovrhují. Proletářství není klub vyvolených, je to pouhé označení našeho bídného stavu, nic víc. Jak jsme naznačili v předchozí odpovědi, pokud anarchisté někým opovrhují, tak novými vůdci revoluce, tedy lidmi, kteří se snaží řídit vykořisťované. Když už se ale ptáte, tak jakým způsobem jste vyjádřili solidaritu s tureckými horníky vy? Omezili jste se na prosté konstatování vyjádření solidarity, leták nebo solidární akci? Byla tato akce dobře pochopena ostatními lidmi a byla v souladu s místními právě probíhajícími třídními boji, tedy například právě v Somě? A kdo o tom rozhodl?

Nemůžeme říci, že podvratné síly v tuto chvíli disponují schopností zahájit sociální boje(antimilitaristické, proti znečištění životního prostředí apod.). Pro ty, kteří si nemyslí, že „lidé jsou rezignovanými spoluviníky“, stále zůstává hypotéza autonomní intervence do spontánně vzniklých bojů – nebo rozsáhlejších povstaleckých situací.

Pokud hledáme jasné vyjádření toho druhu společnosti, za kterou vykořisťovaní bojují, tak můžemeklidně zůstat doma. Pokud se jednoduše omezíme – což se od předešlého příliš neliší – na vyjadřování „kritické podpory“, tak pouze přidáme svoje černorudé prapory do záplavy vlajek politických stran a odborových svazů. Kritika detailu znovu podporuje kvantitativní model. Pokud si myslíme, že když nezaměstnaní hovoří o právu na práci, tak bychom měli dělat to samé (a činit jasný rozdíl mezi mzdou a „sociálně užitečnou aktivitou“), pak se jediným místem pro akci zdají být ulice plné demonstrujících. Jak si uvědomoval už starý Aristoteles, reprezentace je možná pouze tam, kde existuje jednota času a prostoru.

Kdo ale řekl, že není možné hovořit k nezaměstnaným o sabotáži, zrušení vlastnických práv neboodmítání platit nájmy (a v ten samý okamžik to praktikovat)? Kdo řekl, že když pracující vyjdou ve stávce do ulic, není možné na jiném místě kritizovat ekonomiku? Říkejme to, co od nás nepřítel nečeká a buďme tam, kde nás neočekává.
To je nová poezie.

Na nože s Existujícím, jeho obhájci a falešnými kritiky

Anarchisté akce vyjadřují v první řadě solidaritu těm, kdo povstali a nezůstávají pasivní tváří tvář útlaku, aby si nás díky své pasivitě brali jako rukojmí pro své pohodlí, které tak posiluje Moc. Takoví lidé nejsou především solidární s těmi, co povstali. Anarchisté akce vyjadřují solidaritu s jinými lidmi právě solidární útočnou akcí. Slovo „solidarita“ přece nemusí být explicitně jmenováno například v textu komuniké. Přesto může být z obsahu jasné, jaké pohnutky je k činu vedly a zda nějak opovrhují ostatními lidmi.

Tato „spása země“ se týká velkého kapitálu, nadnárodní vládnoucí třídy a mocných věřitelů. Týká se struktur a institucí globálního kapitalismu. Je napojená na Státy, politické vazaly v Řecku a Evropě, na všechny sorty politických lokajů establishmentu, kteří tento režim podporují za každou cenu. Týká se hanebné minority řecké společnosti.

Těmi, kterých se tato „spása“ naopak netýká – namísto toho platili a stále platí svou vlastní krví, aby systém vytáhli z krize – je zbytek majoritní společnosti. Je to 5 milionů lidí, kteří žijí v nuzných podmínkách. Je to 2,5 milionu lidí, kteří žijí v absolutní bídě. Je to 700 tisíc chudých dětí, kteří nemají ani to základní, kteří jsou podvyživení, kterým je zima, kteří trpí mdloby a kteří pro talíř jídla končí v útulcích. Jsou to ti, kteří upadají do nemocí a bláznovství. Jsou to ti, kteří přišli o své domovy kvůli bankovním úvěrům a Státu, ti, kteří žijí bez elektřiny, ti, kterým chybí i základní potřeby pro přežití. Tisíce lidí, kteří spáchali sebevraždu, protože byli finančně úplně zruinovaní. Tisíce bezdomovců, kteří jsou závislí na polních kuchyních, kteří se přehrabávají v odpadcích, aby se nakrmili, a kteří pomalu umírají na vedlejší koleji. Všichni tito ubožáci, kteří zbankrotovali finančně i sociálně, platí za „spásu země“ svými vlastními životy a životy svých dětí. Všichni tito lidé poznali, jaké to je vidět svůj život řítit se do bankrotu, a vědí, jaké to je, když život nestojí za to žít. Tito lidé poznali, že „vyhnout se řeckému bankrotu“ znamená válku společnosti – sociální euthanasii.Revoluční boj –Řecko: Revoluční boj se hlásí k bombovému útoku v centru Athén Strach, který státníci a kapitalisté živí, slouží k vynucení naší poslušnosti. Je nástrojem, kterým upevňují panství nad dělnickou třídou. Budou-li tedy sluhové státu naše kroky nazývat zločinným zastrašováním, pak půjde o způsob, jak odvést pozornost od skutečnosti, že jejich privilegované pozice sami zastrašováním udržují. Pokud by ovládaní neměli neustálý strach, pak by se stěží přizpůsobovali nedůstojným podmínkám diktovaným vládnoucí třídou, a ta by tak ztratila svou moc. Je tedy pochopitelné, že útočíme na centra represe a jiné cíle, abychom překonávali vlastní strach a mocenským elitám tak brali nástroj, kterým nás chtějí udržet v poníženém postavení. Útočíme, aby ti co šíří strach na každém kroku, pochopili, že jejich strašení není všemocné, nejsou nedotknutelní a nemohou bezmezně utlačovat druhé.

Síť revolučních buněk – Komuniké k útoku na policejní vůz v Janově

4. Protože akce obyčejné lidi neoslovují, má povstalecká strategie šanci rozšířit se zase jen mezi anarchisty. Pokud je ale cílem překonání kapitalismu, k čemuž může dojít jen celospolečenskou změnou, je zaměřování se na boj kontraproduktivní, nebo ne?

To, že obyčejné lidi akce neoslovují, je v podstatě elitářské tvrzení. Předpokládá, že tazatel ví, kdo a jak byl osloven. Respektive, že se k němu nějak dostanou všechny informace o všech lidech. Pokud bychom porovnali takovou akci třeba s komunistickým letákem, k jehož pochopení často neuvědomělá mysl nestačí, je otázkou, zda pak má třeba letáková strategie smysl. Popravdě nevíme předem, kolik lidí akce osloví. Za tímto účelem nemůže být ani provedena. Šanci vysvětlit takovou akci svými slovy pak samozřejmě nikdo nikomu neupírá. Na takovou akci může navázat třeba letáková akce, můžete o ní diskutovat na informačním stánku, v kavárně, můžete ji zakotvit do správného třídního rámce ve svých časopisech, šířit ji ve svých pirátských rádiích nebo při komunitním zahradničení.

V nedávné minulosti buňka FAI/FRI několikrát zranila funkcionáře Equitalia, za což se jim dostalo širokého uznání, o které se někteří samozvaní „sociální“ anarchisté v posledních letech snažili nepočítaně, avšak bez úspěchu. Bratři a sestry z Free Eat and Billy Cell touto akcí (V prosinci 2011 poslala tato buňka tři dopisní bomby v Německu, Francii a Itálii. Dvě byly zneškodněny, jedna ale vybuchla v rukách výkonného ředitele Equitalia, poranila ho a téměř oslepila. – pozn. překl.) ukázali, že konzistence a soudržnost se vyplatí a že není nutné limitovat se na jednání pro dosažení „konsenzu“. Tito soudruzi setřásli z našich zad kletbu, kterou anarchisté nesli dlouhou dobu, kletbu tohoto špatně interpretovaného vyhledávání sociálního konsenzu, který svazuje ruce těm, kdo si uvědomují nutnost jednat tady a teď.

Olga Nucleus FAI/FRI (z brožury Bastardi! Vím, kdo vás poslal!)

Zaměření se na boj vychází z povahy povstání uvnitř probíhající třídní války, pokud je tedy našim cílem kapitalismus zničit, a ne jen reformovat. Bojem se rozumí předně ozbrojený útok na Moc. Moc, která nás utlačuje a udržuje ve stavu vykořisťování. Touto vzpourou anarchisté praxe jasně ukazují, že je možné zaútočit a vzít si své životy zpět a rozpoznávají tak společného nepřítele. Proto na své cestě anarchisté nehledají dav, ale spolupachatele. V takovém povstání je přítomna snaha o překonání překážek daných bojem samotným. Ničivá přímá akce může nabývat nejrůznější formy od hozeného molotovu, zničeného billboardu, zapáleného auta, expropriace, sabotáže až třeba po atentát, mezi nimiž není určená žádná hierarchie důležitosti. Povstalečtí anarchisté se tedy nevyhýbají žádné aktivitě ničení/tvoření, o které jsou přesvědčeni, neodporuje jejich zásadám, zdá se jim účinná a mají z ní radost. A jako snad jediní útočí opravdu na všech frontách, shledávají teorii neodlučitelnou od praxe a naopak a své postoje jasně vyjadřují např. v komuniké, textech, letácích, apod.

Vykořisťovaní jednoduše odhalují sílu, jakou vždy měli a skoncují s iluzí, že společnost se reprodukuje sama od sebe nebo že oni si vždy najdou svoji cestičku. Povstávají proti své minulé poslušnosti – svému minulému státu – a zvykům, zakořeněným mezi občany starého světa. Povstalecká konspirace je jediným místem, kde „kolektivita“ není temnotou, prozrazující dráhu letu světlušek policii, nebo lží, která zindividuální mizérie dělá „obecné dobro“. Právě toto činí rozdíl v síle spolupachatelství. Kapitál je především komunita informátorů, svazek, oslabující jednotlivce, jednota, udržující nás rozdělené. Společenské vědomí je vnitřním hlasem, opakujícím „ostatní se s tím přece smířili“. Tímto způsobem skutečná síla vykořisťovaných působí proti nim samotným. Povstání je procesem, odpoutávajícím tuto sílu a spolu s ní autonomii a radost ze života; je okamžikem, když vzájemně myslíme, že to nejlepší, co můžeme udělat pro ostatní, je osvobodit sami sebe. V tomto smyslu to je „kolektivní hnutí individuálního sebenaplnění“.

Na nože s Existujícím, jeho obhájci a falešnými kritiky

5. Má-li se rozšiřovat anarchistická kritika kapitalismu, měly by být akce pozitivnější, a ne takdestruktivní. Vždyť, jak se přesvědčujeme dnes a denně, lidé chtějí především ekonomickou jistotu, a proto jsou schopni „za pár tisícovek lízat kapitalistům prdel“. Takovou ekonomickou jistotu by jim mohly nabídnout například družstva nebo samosprávné podniky, ve kterých by se učili, jak pracovat podle nehierarchických a neautoritářských zásad.

Ekonomickou jistotu rozhodně nemůže nikomu nabídnout žádná z alternativních forem podnikání, jako jsou například družstva nebo samosprávné podniky. Pokud mají být alespoň minimálním zdrojem obživy, tak musí fungovat na kapitalistických základech. Jsme přesvědčeni, že pokud by v dnešní době nějaká forma obživy nabízela ekonomickou jistotu, sama by se velmi rychle rozšířila mezi lidi, vždyť to lidé chtějí především. Myslet si, že něco nebo někdo může v kapitalismu zajistit lidem ekonomickou jistotu, podle nás poukazuje na špatnou analýzu ekonomiky. Touto analýzou se myslí hlavně otevřít oči a jednoduše se rozhlédnout kolem sebe.

Anarchismus, se ovšem nesnaží o fungování uvnitř kapitalismu, ale o jeho překonání. Tyto podnikatelské aktivity jsou nástrojem kapitalistické produkce, součástí řádu vykořisťování, který se snažíme zničit. Pokud se tedy na takové aktivity, jako jsou družstva či samosprávné podniky, anarchisté dívají z perspektivy útoku, nevidí tam pro něj prostor větší, než v jakékoliv jiné továrně.

Soustřeďme se na přítomnost, objevujme nový svět skrze kritiku všeho, co dnes existuje. Hledejme nové obsahy a nové formy boje. Odhalujme obrysy toho, co má být překonáno. Takto vzniká pnutí hrozící roztržkou s Existujícím, od něhož odletují jiskry do všech stran.

Lidé pravděpodobně neposluhují kapitalistům kvůli pár tisícovkám dobrovolně. Spíše to dělají, aby vůbec přežili. I když je nutné si uvědomit, že proměny kapitalismu učí lidi milovat své vlastní okovy a ti se tak často stávají dobrovolnými otroky. V dnešní společnosti bez peněz nepřežijete, a tak nezbývá, než se podřizovat tomu, kdo je zrovna má, chcete-li nějaké získat. To není podle nás jistota, ale spíše vydírání, kterému se snažíme vzepřít. A vzpoura proti vydřiduchům lidem akce dělá radost. Pokud by taková vzpoura byla touhou po pomstě, odříkáním, pouhým útěkem z mizérie či pouze logickou volbou, neměla by smysl. Strávili bychom náš život stejně nešťastní jako bez vzpírání se. Pouze pokud útok na to, co nás ničí, dělá náš život radostnějším, pak má smysl tak žít. Pouze tak můžeme prožít život v radosti. To je rozhodně pozitivní.

VYDÍRAJÍ NÁS, když nám nejdříve upírají přístup k prostředkům pro přežití a vzápětí nás tlačí k tomu, ať si zvolíme, zda budeme námezdně otročit v práci nebo raději hladovět v nezaměstnanosti. Zda se podřídíme ponižujícím zákonům, nebo raději budeme snášet tíhu trestů za neposlušnost.
ZASTRAŠUJÍ NÁS vždy, když nechceme přijmout ani jednu z jimi vnucovaných možností a místo toho se bráníme.
ROZPOUTÁVAJÍ TEROR, pokud naše obrana překračuje hranice impotentních protestů, které jsouneúčinné, protože jsou svázané normami legislativy.

Síť revolučních buněk – Komuniké k útoku na policejní vůz v Janově

6. Destrukce má ještě jednu stinnou stránku – může dojít k zabití nevinných lidí.

Ano. Může dojít k mnoha nepředloženostem. Revolucionáři jsou spořádaný lid, revoluce taková není. Mnoholidí akce trpí ve vězení právě proto, že se snažili vyhnout všem nechtěným následkům pro nevinné lidi. Hodit bombu do supermarketu plného lidí je asi ta nejjednodušší věc, jakou můžete udělat. Naplánovat však podobnou akci tak, aby se nikomu nevinnému nic nestalo, je mnohem složitější. A stává se, že jsou anarchisté na útěku chyceni jen proto, že odmítnou opětovat střelbu právě proto, aby to v dané situaci neznamenalo zranění či smrt nevinných. Nesoudíme tu, zda je to správné, či špatné, jen upozorňujeme na fakt, který je zřejmý, pokud akce a texty povstaleckých anarchistů sledujete.

Je ovšem velmi důležité zmínit, že k ohrožení či zabití nevinných lidí může dojít i na jiných typech akcí, jako jsou masové demonstrace, stávky, blokády apod. Je taky nutné poznamenat, že k mnoha takovým situacím dochází hlavně na masových akcích. Možná je to ona anonymita davu, jakýsi euforický pocit, který může pramenit třeba z toho, že člověk celý život čeká na to správné třídní pnutí, na ten správný čas a trpělivě snáší rány osudu. Když pak onen vysněný okamžik přijde, má potřebu nahromaděnou frustraci někde vybít. Události jako ty v Marfin Bank či Marikaně pak na sebe nenechají dlouho čekat. A jako reakce na tyto události se z řad proletářů ustavuje nová policie, která chce mít násilí pod kontrolou.

Povstalečtí anarchisté raději volí cestu plánovaných cílených útoků. Ty nemohou být zárukou, přece se však zdají být lepší taktikou. Akce v afinitních skupinách s jasným cílem a touhou narušit působení Moci. Tato taktika se dá použít i při masových akcích a nemusíme se tedy spoléhat na anonymitu davu.

Je možné, že pokud se pokusíme zaútočit na stávající poměry ve společnosti, nebude vše probíhat podle nejlepšího plánu a může dojít ke zranění či zabití nevinných lidí. Co víme ale určitě, pokud se o to nepokusíme a společnost bude pokračovat v destrukci stejným tempem, ke zranění či zabití nevinných lidí dojde zcela určitě. A víme to proto, že k tomu už dávno dochází. Třídní boj je probíhající realitou, i když někoho jeho intenzita nechává čekat na větší uvědomění či horší podmínky.

7. Proč povstalečtí anarchisté posílají komuniké například médiím nebo formálním organizacím, kterými opovrhují?

Nevíme, komu kdo posílá jaká komuniké. Je ale možné, že se taková komuniké rozesílají na co nejvíce možných adres včetně oficiálních medií. Názory na rozesílání takových textů se liší. Někteří například navrhují žádná komuniké neposílat, protože útočné akce jsou podle nich dost výmluvné. Jiní naopak za rozesíláním komuniké stojí, protože nechtějí dát prostor spekulacím a matoucím závěrům. Komuniké jsou pro ně nejen prostředkem komunikace s jinými skupinami, ale také třeba podnětem k boji či ráznou kritikou. Proto pokud někdo poslal komuniké například oficiálním anarchistickým kolektivům a oni to ignorovali, lehce tím dokázal, jak pravdivá je kritika takovýchto struktur. A stejné je to v případě, že poslal komuniké do mainstreamu.

Nejsme si jisti, kým zde anarchisté přímo opovrhují, přesto by kritika formálních struktur a činů měla právě hnutí odporu pomoci zesílit. Pokud někdo funguje na principu vytváření kladného mediálního obrazu a nepochopil myšlenky anarchismu, může být zaskočen, že se represe obrátí i proti němu. I když se tolik snažil být hodný a pozitivní. Změna vnímání a následně i praxe nebo jen nová bezpečnostní kultura tak může hnutí jako celek zesílit. Samozřejmě jedince, kteří se naučili fungovat v šedé ekonomice a jsou zcela propojeni s Kapitálem, asi nikdo nepřesvědčí, ti samozřejmě žádný kapitalismus zničit nechtějí. Vnitřní diskuze v takovýchto organizacích však mohou poodkrýt tyto postoje a jiným třeba pomoci prohlédnout pravdu. To by opět mohlo hnutí posunout dále. Nic z toho se stát nemusí, ale může.

Povstalečtí anarchisté často kritizují formální struktury. Musíme si uvědomit, že povstalečtí anarchisté po celém světě mají z těchto struktur bohaté zkušenosti. Často k povstalecké taktice přistoupili po zralé úvaze a dlouholetých zkušenostech. Abyste to zjistili, stačí si přečíst jejich texty. Všechny se nedají shrnout do krátkého odstavce a není to předmětem tohoto textu. Zkusíme tedy velmi povrchní náhled. Formální organizace se tváří jako pevné, stabilní, silné, otevřené lidem, schopné rychle reagovat a koordinovat své akce. Praxe však jasně ukazuje, že pravdou je naprostý opak. Otevřenost lidem se projevuje jako snaha o přiblížení se či spíše podlízavost a jedinou snahou je nabrat co nejvíce oveček. A tak místo aby organizace byla upřímná a otevřená ve své teorii a praxi, skrývá před lidmi své cíle a praktiky, aby je nevyděsila. Spíše tak působí jako určitý předvoj, který ví nejlépe, co je pro ostatní dobré. Rychlost reagovat a koordinovat se prokazuje tak, že se organizace soustředí na jednu či dvě akce ročně, většinou nějaký festival či poklidnou demonstraci, a zbytek roku se na ně připravuje. Při sebemenší nečekané akci, jako je třeba stávka dělníků, pak nezbývá než zajít zadělníky a rozdat jim pár letáků. Nic jiného se narychlo připravit nestihne. Nebo při neočekávané policejní razii je taková organizace téměř na ukončení činnosti. Nedejbože když zatknou někoho, kdo umí psát články nebo ještě hůř někoho, kdo vybírá příspěvky. To na velkou pevnost nebo stabilitu zrovna nevypadá.

Povstalečtí anarchisté jsou přesvědčeni, že povstalecká taktika zvládá všechny tyto úkoly lépe. Snaží se všechny své cíle, taktiky, koordinaci, ale i kritiky či problémy otevřeně a upřímně sdílet s lidmi např. Projektem Neformální anarchistické federace FAI/FRI (viz brožura „Neformální anarchistická federace: FAI a povstalecký anarchismus“).

Myslím, že další překážkou v možnostech útoku anarchistů je to, jak přistupují k tzv. sociálním bojům. Mám za to, že často začínáme špatnou úvahou: cítíme se být oproti ostatním lidem odlišní, což nás vede k tomu, že sociální sféru považujeme za něco, v čem musíme pracovat a k čemu musíme přistupovat s opatrností, abychom snad nepodnítili v ostatních strach. Pokročilejší pozice proto přinášíme pomalu s tím, že na barikádách budeme moci být pospolu teprve, až bude vše jednoho dne připraveno. Jsem přesvědčen, že anarchisté jsou součástí sociální sféry a musí jednat ve vztahu k ostatním bez všech autoritářských postojů, které nevyhnutelně vedou k politikaření. Anarchisté musí udeřit a zaútočit se vší svou silou a ostatní, kteří cítí podobné pnutí, budou následovat příkladů těchto akcí. Najdeme nové komplice a nakonec, když se všichni vykořisťovaní rozhodnou povstat, vypukne povstání. Čím jsme ráznější a schopnější udeřit na správná místa, vytváříme o to více možností k rozšíření přímých akcí. To neznamená, že se nesmíme účastnit bojů, které vzplanou spontánně, ale musíme to dělat našimi metodami: sabotáží a přímou akcí.

Jestliže v jistém místě lidé vyjdou do ulic, aby vzdorovali něčemu špatnému, není pro nás nezbytné,abychom chodili od jednoho k druhému a říkali jim, že s nimi vaříme polentu a snažíme se navýšit barikády ještě o pár centimetrů. To nepřinese povstaleckou perspektivu ani o krok blíž, naopak to naši sílu oslabí. Musíme udeřit na společnost zodpovědnou za znečištění, na ty kdo to plánují, na ty kdo to financují: musíme jasně ukázat, že každý může převzít svůj život do vlastních rukou a zničit ty, kdo jej zničili jemu. Musíme se s policií střetnout nejen tehdy, když se snaží rozprášit demonstraci, která je v procesu hledání, musíme provokovat a utočit na ně a ukázat tak lidem, že je to vůbec možné, že mohou a musí útočit nejprve na ty, kdo je utlačují. Někteří mohou namítat, že způsob, jakým chápu akci a ostatní věci, může zakrývat autoritářství a vnímání sebe samého jako předvoj. Já oproti tomu věřím, že můj způsob je protijedem na dvě zla, která zamořují revoluční akci. Nepředstírám, co si přeji, ale říkám jasně, kdo jsem a co chci, a nad to vše v rovném vztahu s ostatními jasně ukazuji, že každý může ozbrojenou vášní odporovat status quo.

Nicola Gai – Naléhavost útoku (z brožury Bastardi! Vím, kdo vás poslal!)

8. Neexistuje důkaz, že se akce opravdu staly. Co když je to jen policejní provokace, která má za cíl rozložit hnutí? Nebo může jít jen o výplod někoho, kdo nemá co dělat, říká si, že by to chtělo nějakou změnu, a tak vymýšlí všechna ta komuniké? Tomu by nahrávalo i to, že komuniké zní stejně.

Podíváme-li se na komuniké z celého světa, jistě zjistíme, že opravdu znějí podobně. Podobně ale také znějí všechna antikapitalistická hesla, texty, letáky apod. Je to tak prostě proto, že v zásadě vyjadřují podobné pocity a touhy po nové společnosti. Pokud by se ale někdo namáhal přečíst si komuniké jen trochu důkladněji, jistě by zjistil, jak odlišné vlastně jsou. Jak rozmanité ukazují zkušenosti z bojů, postoje a myšlenky, i když se v mnohém samozřejmě shodují. Chtít jim však porozumět do hloubky by vyžadovalo víc než prosté lingvistické cvičení a snahu text pouze analyticky rozebrat. Chtělo by to cítit touhu v srdci. Touhu, která se dotýká nového jako možnosti ke svému naplnění.

U některých akcí opravdu chybí důkazy, že se staly. U mnohých jiných akcí je naopak důkazů dostatek – forenzní pracovníci, psovodi a uklízecí čety vám o tom mohou vyprávět. A když ne u nás, tak v zahraničí rozhodně ano. Pro povstalecké anarchisty je praxe neoddělitelná od teorie, je to jejich morální zásada. I kdyby se ale našel takový vtipálek, který by si komuniké vymýšlel, byly by to při absenci praxe citové výlevy nějakého frustrovaného člověka, který ostatním říká, co mají dělat, aniž by to sám dělal. Takové letáky ovšem hnutí tiskne běžně a nikomu to divné nepřijde.

Argumenty o policejní provokaci vychází ze snahy o ovládnutí hnutí. Lidé uvyklí na jednání podobné tomu, které vidíme v oficiální politice, tedy tam kde si vzájemně kamarádi nahrávají, čachrují s hlasy voličů a manipulují s volebními sliby, přenáší toto jednání i do své politiky. Já ti dám reklamu do své brožury a ty pak otiskneš tu mou apod. Činy se pak zkoumají ne podle svého obsahu, ale podle toho, zda je původce jejich dobrý kamarád. Takovému je dokonce dovoleno odchýlit se od anarchistických idejí, alespoň pak máme pestřejší diskuzi. Jakmile ale nemají tito lidé činy ostatních pod kontrolou, začínají mluvit o provokaci. Takovému jednání napomáhají oficiální organizace se svými připravenými programy, zavedenými procesy a pevnými strukturami. Než se v takové organizaci podaří něco prosadit, mohou reakcionáři zablokovat snahu prověřenými cestami. Když se ale někdo rozhodne jednat bez svolení oficiálních organizací, je poslední možností, jak tuto snahu zablokovat, označení za provokaci.

Pokud bychom neposuzovali činy ostatních podle toho, zda známe jejich původce, ale podle činů samotných, tedy zda nesou prvky vzpoury a útoku na Stát a Kapitál, prospělo by to jistě povstání mnohem více. Je více než pravděpodobné, že se policie dříve či později pokusí tuto svou oblíbenou taktiku použít. A je jen na nás, zda se podaří vytvořit hnutí natolik silné, aby takové taktice dokázalo vzdorovat, či ještě lépe ji udělá zbytečnou.

Opevněni v tomto ideologickém brnění vycházíme do ulic. Zde vbíháme do reality boje, který je strukturován docela jinak, než stimuly, které nevkročily do rámce naší analýzy. Jednoho krásného dne policie zahájí střelbu na pokojnou demonstraci. Struktura reaguje, soudruzi opětují palbu, policisté padají. Proklatě! Byla to přece pokojná demonstrace. Zdegenerovala do individuální guerillové akce, což musela být provokace. Nic nemůže zajít za dokonalý rámec naší ideologické organizace, která není pouze „součástí“ reality, ale je „vší“ realitou. Cokoli mimo ní je šílenstvím a provokací. Supermarkety jsou ničeny, obchody, sklady potravin a zbraní jsou vyrabovány, luxusní auta jsou zapalována. Je to útok na komoditní spektákl v jeho nejzřetelnější formě. Nové struktury se posouvají tímto směrem. Náhle nabývají formy s pouze minimální nezbytnou strategickou orientací. Žádné zbytečné parádičky, žádné dlouhé analytické předpoklady, žádné komplexní podpůrné teorie. Útočí. Soudruzi se identifikují s těmito strukturami. Odmítají organizace, poskytující moc: rovnováhu, váhání, smrt. Jejich akce je kritika sebevražedného postoje těchto organizací typu počkejme-až-se-to-vyvrbí. Proklatě! To musela být provokace.

A. Bonanno – Ozbrojená radost

9. I kdyby nešlo o policejní provokaci a akce se opravdu děly, represe to nenechá bez odezvy. Hnutí u nás ale není dost silné, aby represi odolalo. Díky bezohledné činnosti několika jedinců by tak přišlo mnohaleté úsilí vniveč.

To, že hnutí u nás není dost silné, je rozhodně pravda. Proto je nutné budovat silné hnutí odporu, ne jen přehlídku veganských gulášů. Povstalecká kritika se snaží takové hnutí budovat, což se samozřejmě neobejde bez odporu těch, kteří jsou pevně zakořeněni ve stávajících strukturách, mají své rutinní aktivity, splněné popracovní činnosti, mají svoje hypotéky a bezpečné domovy a touží tak maximálně po dílčích změnách bez větších turbulencí. A jsou díky tomu schopni udusit jakékoliv projevy vášně těch, kteří anarchismus nevnímají jen jako koníček nebo seminárku. Jen aby vše probíhalo podle jejich plánu. Nejprve sociální jistota, pak třídní uvědomění, potom možná nějaké akce a až budou lidé připraveni, pak přijde revoluce.

Za bezohlednou a pro hnutí nebezpečnější považujeme činnost, která nás svazuje kdykoliv zvedneme hlavu, která nám říká, kdy je na co čas, a kdy ne, která udržuje sociální smír za cenu dalších a dalších nevinných obětí, která vyjednává s vykořisťovateli, aby se nic převratného nestalo, která uhasí každý oheň v mladém srdci, která se nás snaží vmanipulovat do alternativních projektů, i když o žádné nestojíme, která degraduje naši důstojnost.

Argument o silném hnutí je starý jako hnutí samo, čímž sám sebe usvědčuje ze lži. Kdyby mnohaleté úsilí k něčemu vedlo, už dávno by se ukázaly jeho výsledky. Například by za ta léta mohlo být hnutí silné natolik, aby se nebálo pár zveřejněných komuniké. Prozatím můžeme vidět pouze ukončení činností, změny názvů, opakující se rutinní akce, dokola vydávané staré texty, ty samá hesla, letáky či plakáty a pořád ty stejné argumenty.

Máme-li brát vážně pokus o zesílení hnutí, měli bychom si asi vyjasnit, čeho vlastně chceme dosáhnout a jakpoznáme, že se zesílení daří.

Samozřejmě nemůžeme popřít, že čím více budeme pro moc reprezentovat nebezpečí, tím více nás bude ona moc obtěžovat a potlačovat. To je však naneštěstí přirozené. Toto zřetězení příčiny a následku neustane, dokud nerozšíříme útoky podporující povstalecké trhliny. Je pouhou iluzí myslet si, že revoluce bude plodem uvědomění vykořisťovaných poté, co byli trénováni v tělocvičnách přechodných bojů. Bojů, které byly vedené minoritami osvícených, kteří je při tom drželi za ruce a o krok před nimi odkládali moment ozbrojeného konfliktu.

Tato taktika je propadákem hned nadvakrát: zaprvé, protože vzdáním se přímé akce se vzdáváme žít plně naše životy a vytvářet naši revoluci teď a tady, zadruhé protože navrhuje, že Stát dá utlačovaným čas ktomu, aby si uvědomili své podmínky, aby se poznali navzájem, zorganizovali se a možná i povstali dřív, než je rozdrtí. Jednoduchým příkladem může být Svobodná republika Maddalena: byla smetena ještě dříve, než se kdokoli vůbec mohl oklamat a myslet si, že pro Státní autority představuje reálné nebezpečí.

Stát má navíc velmi efektivní zbraň, která je možná dokonce mocnější nežli armáda: znovuzískání neboli rekuperaci. Například jakmile se problém s bydlením stane naléhavý a boje a squatting se znásobí, když vyklízení není s to problém vyřešit, vytáhne moc z rukávu legalizaci. Jakmile mají vykořisťovaní střechu nad hlavou, co budou ti, s nimiž jsme bojovali bok po boku, dělat? Buď budou požadovat ještě víc a pokračovat v rebelii, ale mnohem pravděpodobnější spíš je, že budou šťastní, zatímco my budeme nuceni vrhnout se po hlavě do dalšího boje s nadějí, že tentokrát se nám poštěstí víc… Pouze když naše akce nepřipouštějí možnost vyjednávání, když naše akce míří k destrukci toho, co nás utlačuje, není stát schopný oklamat nás rekuperací: buď bude mít dostatek síly rozdrtit nás, nebo bude muset podlehnout.

Pokud máme schopnost zakusit a rozšířit praktický boj a přímou akci, pokud jsme schopni do ohněsociálního napětí přilévat olej jejich obnovováním a přeskupováním se, jsme pravděpodobně opravdu schopni založit prérii ohně.

Nicola Gai – Naléhavost útoku (z brožury Bastardi! Vím, kdo vás poslal!)

Dovětek

Někdy se člověk nemůže rozhodnout, stane se obětí vlastních úvah. Pokud pohlédne do svého srdce, spatří tam záblesk vášně. Bojí se jí však podlehnout. Jsme od mala učeni dělat správná rozhodnutí. V životě však existuje nespočet situací, kdy ať uděláte cokoliv nebo naopak neuděláte nic, vždy se stane něco zlého. Pokud člověk zůstává v takové situaci paralyzován, je nutné udělat cokoliv, pokud chce rozhodovat o vlastním životě a nenechat svůj život na pospas náhodě. Nezapříčiněná změna podmínek někdy pomůže. Může to být vypálené auto, demonstrace, stávka, leták či rozmluva s kamarádem. Když se pak znovu podíváte do svého nitra, zjistíte buď, že se vášeň vytratila a tomu, čemu jste chtěli věřit, už vlastně nevěříte, nebo vás naopak vaše vášně pohltí. Horší než špatná rozhodnutí jsou jen žádná rozhodnutí. Když neděláte vlastní rozhodnutí, dělají je za vás jiní. Stát a Kapitál. Vy jen stojíte na rozcestí a bojíte se vykročit. Život mezitím plyne dál. Nerozhodnost vlastně neexistuje. Je to jen nedostatek upřímnosti k sobě samému a následně k ostatním.

Brát život s nadhledem a radostí znamená oddat se vášním a experimentům se svobodou. Skočit do vody, když nevíte, jak je hluboká, přináší vždy neopakovatelný zážitek. Někdy bolestný, jindy radostný. Každopádně je to prožitek váš. Není vnucen chladnou naprogramovanou realitou kapitálu, kde existuje pouze stagnace, váhání a smrt. Není ani spektakulární podívanou, která má nahradit vlastní pocity a kde jste pouze diváky. Ano, experimentování se svobodou může být bolestivé, ale bude vaše. Přijmout svobodu znamená přijmout odpovědnost. Ať už budete věřit čemukoli, pokud podle toho nebudete žít svůj život, nebudete ho žít šťastně. Váš život je to jediné, co zatím ještě máte. Není to napořád. Propustit vášně z vězení znamená učinit významný krok ke svobodě. A o to nám jde.

Pokud si ti, kteří bojují za zboření stavby současné společnosti, nepřejí zradit sami sebe a jiné lidi, musí se postavit tváří v tvář skutečnosti, že podvratná činnost je hra divokých, barbarských sil. Někdo jim říká kozáci, někdo chuligáni; ale stále to jsou jednotlivci, jejichž hněv nebyl potlačen sociálním smírem. Jakale vytvoříte novou komunitu, když budete vycházet z hněvu? Zastavme nyní kouzelnické triky dialektiky. Vykořisťovaní nejsou nositelé žádného pozitivního projektu, ať by jím byla třeba beztřídní společnost (což až příliš důvěrně připomíná další systém produkce). Jejich jedinou komunitou je kapitál. Mohou tomu uprchnout pouze tím, že zničí všechno, co je činí vykořisťovanými: mzdy, komodity, role a hierarchie. Kapitalismus nevytvořil podmínky pro vlastní překonání do komunismu – slavná věta o tom, že buržoazie si vykovala zbraně vlastního zničení – ale vytvořil podmínky pro svět plný hrůzy.

Vykořisťovaní nemají nic, co by vzali do samosprávy, kromě vlastní negace. To je jediný způsob, jehož pomocí mohou spolu s nimi zmizet i jejich šéfové, vůdci a ti, kteří přikyvují na všechno možné. V tomto „nezměrném úkolu naléhavého zničení“ musíme bezprostředně nalézat radost. Je nezbytné vyzvat na souboj všechno řečené a nakonec, jít do bitky na nože se životem.

Na nože s Existujícím, jeho obhájci a falešnými kritiky

Kolektiv Černé internacionály