Pokud se mluví o ozbrojených městských guerillách, zpravidla se jedná o marx-leninistické skupiny, typicky německou Red Army Fraction nebo italské Rudé Brigády. Ale hnutí městských guerill v osmdesátých letech bylo z politického hlediska mnohem širší a obsahovalo i skupiny anarchistické.
***
Ann Hansen, bývalá členka jedné takové skupiny – kanadské Direct Action – sepsala o době strávené v městské guerille paměti. Protože Direct Action byla skupina úzká (nikdy ji netvořilo více než pět lidí) a Ann Hansen patřila k jejích zakládajícím členkám, vykresluje nám v knize úplnou historii takové skupiny, od úplných počátků přes řešení všech praktických problémů až po její rozprášení policejním zásahem.
Kniha začíná stručnou osobní historií Ann Hansen a vývojem jejího politického myšlení. Pokud politologové a různí další experti rádi označují teroristy” a teroristky” za duševně narušené podivíny a podivínky a psychopaty a psychopatky, měla by tato kniha patřit k jejich povinné četbě. Aktivistkou ozbrojené guerilly se člověk stane docela přirozeným procesem, pomalým a postupným vývojem.
Člověk se nejprve stane aktivistkou sociálního hnutí, protože ho pálí některé problémy, které současný systém z principu řešit nemůže, protože je přímo způsobuje. Začne většinou u legálního veřejného aktivismu. Ale po poznání, že nenásilný protest znamená pouze hru podle pravidel, které určuje ten, proti kterému stojí, je další zastávkou na cestě ilegální přímé akce. A pokud do koktejlu přimícháte příklad v podobě úspěšných ozbrojených hnutí jinde ve světě, ať už jde o městské guerilly v jiných západních zemích, nebo o velká ozbrojená hnutí ve třetím světě, je k sáhnutí po zbrani již jen malý krůček.
Největším problémem ozbrojené městské guerilly v západní zemi byla pochopitelně její nutná izolovanost. Direct Action si to uvědomovala a intenzivně diskutovala, nicméně řešení nikdy nenašla. Zůstala proto pouze malou skupinou bez návaznosti na širší sociální hnutí.
Direct Action v akci
Direct Action ke svým akcím používali dynamit, ukradený silničářům, kteří ho používali na ražení nových silnic. Jejich první akcí byl bombový útok na kontroverzní stavbu vedení vysokého napětí Cheekeye-Dunsmuir v květnu 1982. Stavba byla dlouhé roky kritizována nevládními organizacemi a konala se proti ní řada demonstrací a jiných protestů. Při útoku na nedokončené 500kV trafostanice byla způsobena velká finanční škoda, zdržení stavby a k celému projektu byla znovu přilákána pozornost.
Zároveň samozřejmě došlo k velkému zájmu represivních složek, ve kterých vypukla panika. Nicméně, Direct Action byla složená z inteligentních a vzdělaných aktivistek a aktivistů; nešlo o primitivní kriminální gang z ulice. Svou akci měli dopodrobna naplánovanou a ke každému aspektu měli nastudováno spousty literatury. Ann Hansen v knize se smíchem připomíná, že zatímco kriminálnice a kriminálníci prochází školou života a ulice, oni se učili krást auta (nutná pro transport, únik z místa akce atd.) – poněkud typicky – z knih…
Policii tedy nenechali jedinou stopu a jí nezbylo nic jiného, než čekat na jejich chybu – a tedy další akci. Naneštěstí se dočkali. Direct Action se v říjnu 1982 rozhodli provést bombový útok proti továrně Litton, ve které se montovaly naváděcí systémy vojenských raket.
Ačkoliv měli precizně připravený plán, který počítal s tím, že přivolaná policie vyklidí areál továrny před výbuchem (při přípravě plánu se poučili i z chyb, které udělala německá RAF při útoku na budovu nakladatelství Springer), z nikdy nezjištěného důvodu došlo k předčasnému výbuchu a těžkému zranění několika zaměstnanců továrny; jeden z nich přežil jen zázrakem.
Litton byl pro Direct Action katastrofou. Nejen, že se jim nepodařilo narušit provoz v továrně, ale navíc proti sobě popudili veřejné mínění a maximálně zintenzivnili úsilí represivních složek o své dopadení. A kvůli panice, která na ně díky zkažené akci dopadla, začali vršit chyby.
Pak už bylo jen otázkou času, kdy zaklapne klec. Téměř kompletní sestava Direct Action se o měsíc později ještě podílela na akci Wimmin´s Fire Brigade, při které bylo vypáleno několik obchodů pornografického řetězce, distribuujícího materiály zobrazující znásilňování a zneužívání žen. V té době už ale byly sledováni a odposloucháváni policií.
Spadla klec
Je přitom zajímavé, že stále měli možnost svému dopadení zabránit. I přes opakované indicie, že jsou nepřetržitě sledování, se vzájemně neustále utvrzovali v tom, že jde jen o jejich vlastní paranoiu a hledali stále více absurdní vysvětlení pro stále častější náhody”. Stačilo se jen dohodnout, všeho nechat a zmizet, alespoň na nějaký čas, a k dopadení Direct Action by nikdy nedošlo.
Romantický životní styl v undergroundu byl ale zřejmě již silnější. Skupina se proto usnesla na podivném postoji: pokud nás opravdu sledují, nedá se nic dělat a zbývá jen pokračovat v přípravách další akce.” Policie přitom v té době stále neměla jediný použitelný důkaz… Nicméně, díky tomuto postoji k nashromáždění solidních důkazů brzy došlo a zatčení celé skupiny na sebe nenechalo dlouho čekat.
V následujícím soudním procesu byla Ann Hansen odsouzena na doživotí. Odseděla si sedm let, po kterých byla propuštěna. Svých činů nelituje a dodnes si za nimi stojí, což je ostatně patrné i z této knihy.
Ženský pohled na mužský svět
Kniha je zajímavá ze dvou hledisek. Díky tomu, že její autorkou je žena, se vyhneme tradičnímu macho pozérství, tolik typickému pro paměti z prostředí městských guerill od mužských autorů. Máme tak možnost nahlédnout pod pokličku života a praxe městské guerilly bez příkras a revolučně romantického nádechu, ale zároveň bez nějaké lítosti nebo postoje tehdy jsme byli mladí a blbí”.
Ann Hansen nás provádí životem v undergroundu krok za krokem, ať už se to týká získávání finančních prostředků (loupeží), zbraní (krádeží v domě experta na zabezpečení domů a sběratele zbraní v jedné osobě), přípravy akcí atd.
Zároveň ale ukazuje, jak nebezpečné je, když se z praxe ozbrojené guerilly stane životní styl (což je ale zřejmě v podmínkách západních zemí nevyhnutelné). Ačkoliv Direct Action vyšli z anarchistického hnutí, brzy se u nich začaly projevovat nezdravé tendence k vanguardismu či pohrdání životy obyčejných lidí – nutno ovšem dodat, že si tyto tendence alespoň část skupiny uvědomovala, vedla se o nich diskuse a díky ní se je skupina snažila potlačovat. I přes to se však rychle dostali mimo realitu, což nakonec přispělo i k jejich dopadení.
Ann Hansen se v knize ale nezabývá pouze popisem činnosti Direct Action. Rozvíjením příběhu o další postavy – např. pacifistických aktivistek a aktivistů vedoucích kampaň proti továrně Litton, nebo nemilitantních anarchistů a anarchistek – se zamýšlí i nad tím, jaký dopad měly akce Direct Action na hnutí, kterému se snažily pomoci, čemu pomohly a čemu naopak uškodily. Tento pokus o odstup a pohled na akce Direct Action i jinýma očima je rozhodně ku prospěchu věci, velmi zvedá hodnotu knihy a myslím, že je i docela unikátní.
_______________________________________________
Text byl převzat z blogu Jana Hanuše.