Níže přebíráme text Týny Trnkové ze zářijového čísla A-kontry, který považujeme za hodný čtení. Autorka v něm totiž vystihuje paradoxní situaci v českém anarchistickém hnutí, jehož přívrženci násilné činy Sítě revolučních buněk odsuzují, ačkoli to byli právě oni „kteří minulých deset let volali po přímých akcích a vysvětlovali, v čem můžou být přínosné.“
***
“SMUTNÝ ŘÍZEK – TO JE MALÉR, TO JE MALÉR!!! Ty, co se sem a jinam kýblují, nepodporujeme… Už to, že nejí ŘÍZKY, napovídá, že s našimi zvyklostmi a tradicemi nemají opravdu nic společného. Někde jsme četli, že naše tradice je ani nezajímají…”
Marketingový manažer pražské restaurace Řízkárna sdílel obrázek smutného Řízku. Je smutný, protože lidé jedí hummus místo řízků, a zapomínají tak na české tradice. V případě Řízkárny na několikaletou tradici nevyplácení mzdy za práci. Někteří lidé komentují tuto fotografii slovy “Zapálila bych jim další auto” – a já to, i když stojím na škále aktivismu blíž u psaní článků než zapalování aut, chápu.
Běh na škále, běh nocí
Hnutí, o kterém mnozí tvrdí, že ani neexistuje, čelí státní represi a k operaci Fénix přistupuje svébytně. Odmítáním aktivit Sítě revolučních buněk (SRB), odsuzováním násilných činů, skálopevným přesvědčením o nevině všech kolem nás.
Pokud jsem psala o škále aktivismu, jedním jejím pólem se nově stává terorismus (pokud se tak má pojmenovat přání policejních agentů zapálit vlak molotovem), zatímco tím druhým je jakési teoretizování o lepším světě a stavění se do pozice těch hodných, slušných, angažovaných občanů, demokratů. Všichni rychle přebíháme na tento konec stupnice. Intelektuálové říkají, že v minulosti se akce, jaké provádí SRB, neosvědčily a že ohrožují celé hnutí, menší intelektuálové říkají, že na ně ještě není ten správný čas, a někteří jsou prostě jen vystrašení. Na tohle nepřistoupím. Nevím jestli SRB vůbec existuje, nevím, kolik z jejích činů mají ve skutečnosti na svědomí fízlové (a jejich agenti), ale pokud existuje a páchá násilí na majetku, rozumím tomu. Rozumím tomu, že zatímco my debatujeme u šestého cideru o kampaních a projektech, o demonstracích a blokádách, někde jinde běží skupina lidí nocí udělat přímou akci. Rozumím tomu, že někdo raději zapálí auto majiteli Řízkárny, než aby si dal čaj a blokoval jeden stůl na dvě hodiny. Rozumím tomu, že postautonomové jdou blíž k lidem a nosí barevné oblečení, stejně jako chápu, že radikální odnož hnutí osvobodí několik zvířat. Sociální vztah se možná nedá vyhodit do povětří, ale auto člověka, který se chová jako úplný hulvát, ano.
Nevím, která cesta je ta správná, ale svět kolem mě je pořád plný násilí, rasismu a xenofobie. Je to nepřátelský svět a to, že se poslední roky hnutí změnilo v kroužek vzdělaných diskutérů a demonstrantů ochotných jednat s policií a spolupracujících s nevládkami, nevedlo k viditelné změně ve společnosti.
Hranice
Nemyslím si, že útoky SRB mohou takovou změnu přinést, nicméně je chápu jako součást radikálního aktivismu, ke kterému se někteří uchýlí. Ostatně jsme to my sami, kteří minulých deset let volali po přímých akcích a vysvětlovali, v čem můžou být přínosné. Jsme to my, kdo obsazuje domy, staví se neonacistickým pochodům, jsme to my, kdo jezdí načerno a krade wi-fi. Máme jiné hranice a je dobře, že mluvíme o tom, co pro hnutí akce SRB a jiných skupin znamenají. Nezapomínejme ale, že zatím co u toho dopíjíme šestý cider, někdo jde nocí udělat přímou akci, protože je to jeho boj, který pokračuje a který nám má možná připomenout něco o nás samých.
Týna Trnková
_______________________
Pozn. Autorka tento text původně publikovala v A-kontra (září 2015). Redakce AsAl publikuje přepis tištěné verze článku.