Následující text napsal soudruh Igor Ševcov ještě před tím, než byl zatčen a nesmyslně obviněn z údajného útoku na dům ministra Stropnického. Text poskytl redakci revue Existence, kde také v tištěné formě vyšel. My ho nyní reprodukujeme na našem webu. Dodejme, že Igor byl 25. 9. 2015 propuštěn z vazby na kauci. Nadále čelí obvinění proti němu vznesenému.
***
Pro víceméně vzdělanou společnost v celém světě je systém kontroly a ovládání podobný vzduchu, bez kterého se – jak známo – člověk neobejde. Vysvětlit takovým lidem možnou alternativu je téměř nemožné. Nikdo si jí zkrátka nevšímá. Neprojde clonou dogmat a mýtů, které ustavil systém a jeho stoupenci za těch několik tisíc let existence. Žádný argument nedokáže tuhle clonu lži, budovanou v člověku už od dětství, prostoupit. Ale co je blíž pravdě? Spěch a naivita všech antiautoritářů -, nebo omezenost a strnulost přívrženců systému?
Argumentů odmítajících nutnost kontroly „shora“ je víc než dost. Řada vědeckých, filozofických a dokonce uměleckých textů nám ukazuje, jak často jsou jistoty, kterými nás krmí od mala, iluzemi vytvořenými proto, aby spoutaly osobnost a v základu zničily jakékoli pokusy vzít život do vlastních rukou. Po mnoho generací nacházela antisystémová tradice v různých podobách své stoupence. Zkušenost fašismu a bolševismu umožnila celému světu zjistit, kam vede totalitní kontrola.
Přestože je akceptována idea, že totalitarismus je zlo, všichni ustupují jeho formě, kterou je „právní stát“. Od všemožných zastánců systému se na antiautoritáře sypou argumenty bránící existující pořádek, a za těmito argumenty je cítit přijetí systému, dokonce ne jako racionálně zdůvodněného konstruktu (málokdo z nich četl Platona nebo Hobbese), ale jako nějaké mystické nutnosti, jíž se člověk ve své „přirozené“ nedokonalosti vzdát nemůže. Veškerá naděje se vkládá do toho, že je možné vybudovat nějaký „ideální“ konstrukt, v němž bude člověk přiměřeně utiskován, ale přitom chráněn a zajištěn. Něčím to připomíná idylu z antiutopického Huxleyho románu Překrásný nový svět, s jeho uměle spokojenými kastami. Ovšem kde je aspoň jediný důkaz vývoje k téhle idyle? Za mnohá léta systém vyměnil formy vlády a typy sociálních institucí, ale podstata zůstala původní. Boj o kontrolu se už vede nejen za pomoci popravišť a inkvizice, ale mnohem jemnějšími metodami dohledu a výchovy k určitým hodnotám. Zdánlivě teď můžeme svobodně kritizovat mocné tohoto světa, ale při nepatrném nebezpečí pro systém se už nevyhneme represím. Ty jsou oprávněné pro jakýkoli systém, i když se stále častěji nabízí závěr, že nejsou různé systémy. Demokracie, monarchie, fašismus nejsou ani tak různé typy, ale různá stadia a masky jednoho a téhož jevu.
Dalo by se dlouho odkazovat na spory o tom, že „zase jen jiný systém může překonat ten stávající“, ale to vlastně připomíná pohádku o netvorovi: hrdina, který nad ním zvítězil, se sám stal netvorem. A problém není v lidech – monarcha s těmi nejlepšími úmysly lidi trestá stejně. Jde o formu, která časem neumožňuje volbu dokonce ani „vládnoucím“, a proto nevěříme ve spravedlivé politiky.
Nicméně logika obyčejných lidí je jasná. Jaké myšlení lze čekat u člověka, který vyrostl na filmech o válkách impérií a o světové historii, v níž bylo místo jen pro „velké lidi“? Obyčejnému člověku se tak důkladně určuje to nejnižší místo a už od malička si zvyká na to, že to považuje za normu, dokonce za dobro.
Připomeňme počátek humanistického hnutí, které pozvedlo člověka na úroveň boha. Ale kde jsou ti lidé? Bůh je mrtev a jeho velkolepý stín, nedovolující obyčejným „smrtelníkům“, aby se realizovali, byl najednou překryt dalším Leviatanem, který byl vždycky nablízku. Systém se stal novým náboženstvím, novým božstvem, jehož existence je zřejmá jak tesařům, tak vědcům. Jeho existence není zpochybňována „solidními“ lidmi, protože to materiálně nejde. A bludaři, kteří jsou ochotni zpochybňovat nutnost tohoto konstruktu, jsou postaveni na hranici nebo exkomunikováni, dnes už ovšem formou represí a nepochopení okolí. Argumenty na obranu systému se časem staly natolik nelogickými jako argumenty o existenci boží.
Rozhodně jsme všichni na systém zvyklí. Narodili jsme se v něm a nepamatujeme si jinou variantu. Naše situace je dokonce horší než u hlavního hrdiny Orwellova 1984 – jeho paměť aspoň nabízela obrazy z dětství… Naše paměť tuhle možnost nemá.
Ale tenhle systém útlaku neexistoval vždy a nebude tu navždy. Žije, jen dokud je podporován lidmi, a za přiživování diskuse o „nedokonalosti lidstva“ prodlužuje své trvání.
Jen důvěra ve vlastní síly, v možnost najít pravdu a žít ve shodě s jinými může odstranit tenhle bludný kruh. Určeny máme jen dvě věci: narození a smrt, a vše, co se odehrává mezi těmito dvěma body, je v naší kompetenci. Žádný cíl v životě není jistý kromě toho, který si člověk vytyčí pro sebe, a není vlastní svobody bez svobody ostatních. Všichni veslujeme na jedné loďce a na každém z nás a všech společně závisí směr, kterým popluje.
Převzato z Existence 4 / 2015