Následující text o životě Stuarta Christieho byl publikován v jednom čísle A-kontra. Přebíráme text abychom připomněli další zajímavou osobnost v historii anarchistického hnutí.
***
Stuart Christie není v novodobém anarchistickém hnutí neznámé jméno. Ve známost však nevešel teoretickými pracemi či historickým bádáním, ale reálnou a neúnavnou činností a akcí, která ho hned nadvakrát přivedla až za brány vězení.
Christieho autobiografie Granny made me anarchist (znovuvydaná nakladatelstvím AK press) je ten druh knihy, kterou doslova zhltnete se zatajeným dechem. Kromě strhujícího vyprávění a nezbytné dávky dobrodružství je však také zajímavou historickou sondou do mezinárodního anarchistického hnutí hlavně šedesátých let minulého století.
V úvodní části knihy odpovídá Christie na otázku, kde se anarchisté berou. Popisuje své dětství a vyrůstání ve čtvrtích pracující třídy ve Skotsku a to, jak se v teenagerském věku začal zapojovat do radikální politiky. Velmi barvitě podává, jak byl nejprve získán mladými socialisty, ale díky impotenci jejich politiky a hlavně praxe se brzy dostal k anarchistickým myšlenkám.
Do centra jeho aktivit se v té době dostává boj proti frankistickému Španělsku, poslední enklávě fašismu v Evropě. Dnes to může znít neuvěřitelně, ale v první polovině šedesátých let – tedy nějakých dvacet let po válce – v Evropě stále existovala fašistická diktatura, se kterou ostatní státy vcelku standardně spolupracovaly. Tajné služby okolních zemí jim dokonce pomáhaly v represi exilového hnutí. Skutečnost to byla ještě bolestnější o to, že Franco samozřejmě krvavě potlačoval anarchistické hnutí, a to nejen v době občanské války, ale celé roky po ní. Početné řady uprchlých španělských anarchistů a anarchistek se tak po celé Evropě věnovaly boji, který započaly doma: odporu proti fašismu a boji proti Francovi.
Franco na odstřel
A tento boj pohltil i Christieho. Brzy se ukázalo, že je pro exilový odboj velmi cenný: protože byl velmi mladý, unikal pozornosti tajné policie, a protože nebyl Španěl, mohl se snadno vyhnout přísným hraničním kontrolám, které se zaměřovaly právě na španělské exulanty. Byl mu tak svěřen klíčový úkol v jednom z největších projektů anarchistického odboje: atentátu na generála Franca. Měl do Španělska dostat výbušninu, kterou měl na předem určeném místě předat spojce místního odboje.
Přes hranice se podle plánu dostal snadno, na místě byl však zatčen a uvězněn. Čekal ho vojenský tribunál a v případě usvědčení jediný možný trest: smrt. Vyhlídky vcelku neveselé a důkazy solidní… Zatčení mladého Skota a okolnosti případu však vyvolaly mezinárodní senzaci. Za Christieho se konaly demonstrace v celé Evropě, na jeho obranu se stavěli i mnozí politici. Z procesu se stala ostře sledovaná událost a to Christiemu zřejmě zachránilo život. Franco si v té době začal budovat seriózní mezinárodní image a skandál nemohl potřebovat. Christieho tak místo popraviště poslal na dvacet let za mříže.
Poprvé v díře
V další části knihy Christie popisuje svůj vězeňský život. Při čtení téhle části si až bolestně uvědomíte, že podmínky ve vězeních se od té doby až tak moc nezměnily a že i dnes sedí za mřížemi až příliš velké množství našich spolubojovníků a spolubojovnic. A že takové maličkosti jako přísun korespondence, literatury a peněz je to, co je drží nad vodou.
Christie tuto zkušenost zužitkoval a po svém propuštění založil spolu s dalším známým anarchistou Albertem Meltzerem mezinárodní organizaci Anarchistický černý kříž, která se věnuje systematické podpoře stíhaných a vězněných aktivistů a aktivistek. Ale nepředbíhejme.
Christie si svých dvacet let – na rozdíl od méně privilegovaných španělských anarchistů, jak v knize neustále zdůrazňuje – naštěstí neodseděl. Po neúnavné kampani byl po třech letech omilostněn a vyhoštěn. V Anglii se opět stal celebritou dne, noviny se předháněly kolik zaplatí za jeho exkluzivní příběh. Christieho motivem však nebyly ani tak peníze jako další publicita pro boj s fašistickým Španělskem, kterou – byť nakrátko – získal. Ale média si brzy našla jiný příběh a Christiemu začal všední život, zpestřovaný pouze bedlivým dohledem anglického protiextremistického oddělení. Zanedlouho si měl sám ověřit, že stát nikdy nezapomíná…
Zpátky na svobodě
Po návratu do Anglie se Christie samozřejmě zapojil do domácího anarchistického hnutí. Věnoval se hlavně španělské kauze, publikační a překladatelské činnosti (spolueditoval známý časopis Black flag) a jak již bylo zmíněno, založil a propagoval Anarchistický černý kříž.
V této části knihy Christie také ze svého úhlu pohledu vzpomíná na mnohdy již zapomenuté události šedesátých let, jako byla policejní vražda italského anarchisty Giuseppe Pinelliho či další významné soudní kauzy proti anarchistům v dalších zemích.
Pomalu také vypukávala revolta šedesátých let a po desítkách hubených let začínal odpor znovu získávat sílu. V Anglii o sobě začínala víc a víc dávat vědět Skupina prvního máje, později známá jako Angry Brigade. Tato městská guerilla s pomocí výbušnin útočila na politické cíle, případně osobní majetek vysoce postavených politiků. Policie pochopitelně zuřila a jak se dalo očekávat, v jejich hledáčku se ocitl právě Christie. Přeci jenom byl jedním z nejznámějších anarchistů. Díky Anarchistickému černému kříži měl časté mezinárodní kontakty a navíc měl prokazatelně něco společného s výbušninami!
Dá se čekat, že v situaci neustálého policejního dohledu a šikany by v Christieho pozici nikdo nebyl tak hloupý, aby se s výbušninami skutečně zapletl. Christie to chápal a snažil se držet stranou. Nicméně, stát nezapomíná a klec spadla.
Ve vězení podruhé
Policie provedla razii v jednom z domů, kde bydlel kolektiv několika anarchistů a anarchistek (a jak se o mnoho let později ukázalo, minimálně jeden člen Angry brigade) a našla zde zbraně a výbušniny. Dům byl nepřetržitě sledován, takže když se tam o pár dní později náhodou zastavil Christie, zacvakla na jeho zápěstí pouta. Policisté v jeho autě “našli” jednu z náloží, které zabavili při razii v domě, a Christie se tak ocitl spolu s obyvateli domu na lavici obžalovaných.
Obžalován byl za velmi “tekutý” paragraf: zločinné spolčení. Toho se člověk dopustí konspirací” s ostatními, aniž by sám spáchal nějaký trestný čin. Obsahem tohoto paragrafu dokonce není ani samotná příprava trestného činu, stačí právě ono spolčení.
Proces a Angry brigade se stal nejdelším (a možná i nejsledovanějším) soudním procesem v novodobé anglické historii. Obžalovaní důsledně využívali svých práv (kromě jiného vyměnili skoro padesátku členů a členek poroty, aby získali levici nakloněnou porotu složenou z obyčejných pracujících) a jejich obhajoba byla v podstatě obžalobou tohoto systému. Christie ve zpětném hodnocení na konci knihy dokonce tvrdí, že právě soudní přelíčení bylo největším úspěchem Angry brigade vůbec.
Po bezmála roce a půl strávených ve vazbě odchází Christie od soudu osvobozen od všech obvinění. Po své druhé zkušenosti s pobytem ve vězení – a informaci od sympatizanta z okruhu protiextremistického oddělení (kde existovala klika bývalých bojovníků proti fašismu z druhé světové války), že stát se ve své snaze dostat ho za mříže nevzdá – se Christie s přítelkyní a několika dalšími anarchisty “uklízí” na venkov, kde pokračuje v anarchistické organizační a publikační činnosti.
Konec?
Zde by mohl být konec příběhu. Minimálně zde končí kniha, která určitě stojí za přečtení. Ať už proto, že jde o úchvatný příběh anarchisty, oddaného svým myšlenkám, nebo proto, že zároveň jde o jedinečný pohled anarchisty-pamětníka na bouřlivá šedesátá léta nejenom v Anglii.
Na závěr se také sluší dodat, že Stuart Christie je v anarchistickém hnutí aktivní dodnes. Po vydání této knihy objíždí různá anarchistická setkání a pořádá přednášky o své knize a svých zkušenostech. Ostatně, Anarchistický černý kříž, který kdysi zakládal, funguje dodnes. Boj stále neskončil…
publikováno v A-kontra