Z webu skupiny Třídní válka přebíráme další zajímavý text, který se věnuje analýze kurdské PKK. Text nepublikujeme proto, že bychom s ním souhlasili do posledního slova. Spíše proto, že přináší zajímavé kritické postřehy, které nám v českých antikapitalistických kruzích chybí.

* * *

Níže publikujeme kritický text o PKK a „demokratickém konfederalismus“ (mimo jiné jsme jej také přeložili do francouzštiny a češtiny). Napsali ho militanti, jejichž hlavním jazykem je chorvatština a kteří si říkají Svjetska Revolucija (Světová revoluce). O této skupině toho nevíme moc a pro jazykovou překážku je pro nás nemožné dozvědět se víc o jejich programových pozicích.

V základním dokumentu této skupiny (v chorvatštině), v němž si můžeme všimnout mnoha zajímavých prohlášení, nicméně najdeme i jeden konkrétní postoj, který bychom zde chtěli podrobit krátké kritice – jejich stanovisko ohledně „terorismu“. Soudruzi ve svém textu říkají: „Terorismus není metodou boje dělnické třídy. Obhajuje tajnou akci malé kliky v totálním rozporu s obranou třídního násilí, které se odvozuje od třídně uvědomělé a organizované masové akce proletariátu.“ [https://www.svjetskarevolucija.org/osnovni-stavovi/]

S takovým postojem naprosto nesouhlasíme. Otevírá dveře pacifismu ve jménu budoucí „velké noci”, revoluci, která teprve příjde, pod záminkou, že teď a tady na ni „nejsou masy připraveny, jak na nás po desetiletí chrlí sociální demokraté všech typů, aby nás mohli lépe odzbrojit. „Terorismus” neexistuje sám o sobě! Každá akce, každá myšlenka jsou ve své podstatě předurčovány svým třídním obsahem a dominantními společenskými vztahy. Tak samozřejmě existuje třídní terorismus, který na sebe bere různé formy podle toho, jaká je podstata programu, který obsahuje a který nese.

Proto tu máme na jedné straně terorismus buržoazie, zaměstnavatelů, kapitalistů, kontrarevoluční terorismus: permanentní a každodenní teror v práci, policejní a vojenské (a také odborářské) represi proti našim stávkám, bojům, nadějím a také teror vražedných masakrů na hororových polích buržoazních válek…

V radikální opozici vůči tomuto kontrarevolučnímu terorismu nicméně existuje také proletářský, revoluční, lidský terorismus: permanentní sabotáž, kterou naše třída provádí na nástrojích vykořisťování, odcizení, útlaku a dominanci, organizace, třebaže menšinová, přímé akce, čili akce bez prostředníků a vyjednávání, zničení toho, co nás ničí, až ke konečnému zrušení, totální vyhlazení samotných příčin naší bídy.

Abychom tento krátký úvod a přátelskou kritiku uzavřeli, chceme tu znovu potvrdit dlouhodobý postoj komunistického hnutí (několik starých dobrých programových „perel“) ohledně nutného revolučního násilí, které jednou provždy skoncuje s tímto starým světem:

„Bezvýsledné masakry […], sám kanibalismus kontrarevoluce přesvědčí národy, že existuje jen jeden prostředek, jak zkrátit, zjednodušit a zkoncentrovat vražedné smrtelné křeče staré společnosti a krvavé porodní bolesti nové společnosti, jen jeden prostředek – revoluční terorismus.“

(Karel Marx, „Vítězství kontrarevoluce ve Vídni“,Neue Rheinische Zeitungčís. 136 ze 7. listopadu 1848)
[https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1848/clanky/111848e.html]

„Nesmějí vystupovat proti takzvaným výstřelkům, exemplárním projevům pomsty lidu na nenáviděných jednotlivcích nebo veřejných budovách, jež jsou spojeny s nenávistnými vzpomínkami, musí tyto projevy nejen trpět, nýbrž sami se ujmout jejich vedení.“

(Karel Marx a Bedřich Engels, „Provolání ústředního výboru ke Svazu komunistů“, Březen 1850)
[https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1850/031850b.html]

# # #

PKK, demokratický konfederalismus a nesmysly – Juraj Katalenac

O hrozbě islámského státu (známého jako ISIS a ISIL) slyšíme každý den. Média nás neustále informují o brutálních popravách západních novinářů a humanitárních pracovníků, o zločinech proti obyvatelstvu, které nechce přijmout jejich náboženský fundamentalismus a o jejich vojenských vítězstvích. Americký prezident Barack Obama 11. září minulého roku – ve výroční den teroristického útoku na Světové obchodní centrum – slavnostně slíbil, že ISIL vymýtí, zároveň však západní vůdci odmítají vojenskou intervenci v Iráku – alespoň v takové podobě, jakou měly zásahy proti režimu Saddáma Husajna. Mnozí vojenští analytici varují, že v zájmu Spojených států není maximální intervence proti ISIL, ale pouze vytlačení ISIL z Iráku do Sýrie, kde bojuje proti režimu Bashara Assada.

Ale tématem tohoto článku není boj proti ISIL. Chceme se zabývat onou zdánlivě nepravděpodobnou aliancí zrozenou ze současné situace: spojenectví mezi západními mocnostmi a Kurdskou stranou pracujících (PKK) – donedávna považovanou za teroristickou organizaci.

Jedním ze způsobů, jakým Západ zasáhl proti ISIL – kromě leteckých úderů – je vyzbrojení kurdských sil v severním Iráku. Bojovníky vybavili dodávkami chorvatských zbraní, kterých se země musela zbavit po vstupu do NATO. Rostoucí zapojení Kurdů do boje si získalo rostoucí podporu, jaké se netěšili od pádu Sovětského svazu. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu podpořil vytvoření nezávislého Kurdistánu jako podmínky pro spojenectví „umírněných států“ na Středním východě a s vytvořením kurdského státu v severním Iráku souhlasí i Turecko. Kromě odporu Íránu, stojí před zrealizováním kurdského státu velmi málo překážek.

Podnětem k tomuto článku byl zvrácený zájem, který západní levice projevuje o PKK: zvrácený, protože PKK je organizace s bohatou historií zneužívání, obtěžování a vydírání místní (kurdské) populace, sektářského násilí a vražd, obchodu s heroinem, vydírání a nuceného rekrutování místních do jejího vojenského křídla. Zvrácený i proto, že PKK je západními levičáky idealizovaná jako „revoluční“, „proletářská“, „feministická“… zatímco pravý opak je pravdou. Také je třeba zmínit, že to, co mezi západními levičáky probudilo zájem o PKK a o jejich údajnou „komunalistickou“ či dokonce „anarchistickou“ politiku, je onen obrat, jež se odráží v nahrazení bývalého marxismu-leninismu (např. Stalinismu) „demokratickým konfederalismem“. To můžeme číst v mnoha článcích, jako „Nová PKK: rozpoutání sociální revoluce v Kurdistánu“ od Raphaela Taylora[1] nebo „Kurdské jaro: Za co bojuje PKK“ od Briana Whelana[2].

V tomto článku se tedy budu zabývat pouze třemi mýty o PKK: tomu, že je „revoluční“, „proletářská“ a „feministická“. Je důležité jasně vysvětlit, proč je podpora takových organizací škodlivá a směšná.

PKK během studené války

PKK byla založena 27. listopadu 1978 Abdullahem Ocalanem, Mazlumem Doganem a dvaceti jejich následovníky. Cílem PKK bylo bojovat proti „tureckému kolonialismu“ v tureckém Kurdistánu a zřídit nezávislý a jednotný kurdský stát. Po svém založení byla PKK inspirována myšlenkami marxismu-leninismu, stejně jako mnoho podobných organizací v tomto regionu, které se těšily sovětské podpoře, a ve skutečnosti byla exponentem sovětské zahraniční politiky ve studené válce. PKK se proto domnívala, že může získat moc prostřednictvím bojových operací své národní guerillové armády a najít spojence mezi zeměmi Východního bloku, jakož i mezi kurdskými vlastníky půdy v boji proti jejich kurdským rivalům.

15. srpna 1984 PKK napadla policejní stanice ve vesnicích Eruh a Semdinli a začala tak povstání. V těchto akcích zabila dva turecké policisty. Jako protiopatření rekrutovalo Turecko tisíce Kurdů do vesnických hlídek proti PKK. PKK se k těmto hlídkám chovala s totální krutostí, stejně jako ke všem Kurdům, kteří projevili sympatie vůči turecké vlády, či těm, kteří zaútočili na ty vlastníky půdy, kteří podporovali PKK. Proto strana ztratila sympatie části Kurdů, kteří se ocitli vklíněni mezi PKK a tureckou armádou. Kromě toho měla PKK napjaté vztahy i s Kurdy mimo Turecko, tak jako s Massoudem Barzanim v severním Iráku.

I když byla PKK původně založena jako marxisticko-leninistická organizace, po pádu Východního bloku v roce 1989 ztratila značnou část zahraničních spojenců. Válka v Perském zálivu v roce 1991 narýsovala novou mapu regionu, kde byla marxisticko-leninistická „obrana socialismu“ nahrazena kurdským nacionalismem jako ideologií pro nábor nových bojovníků. Pro jednotlivé imperialistické země, které vždy chtěly na Blízkém východě mít svůj kus koláče, se PKK ukázala být důležitým strategickým partnerem a těšila se podpoře vlády Sýrie, Íránu, Iráku, Arménie, Řecka a Ruska. Je důležité zdůraznit úlohu zemí EU, které zasáhly, když 15. února 1999 Turecko zatklo Ocalana, a dosáhly toho, že mu byl původní trest smrti změněn na doživotí.

Zmínil jsem Ocalanovo uvěznění, je proto třeba upozornit i na represi, kterou trpí Kurdové, jež se nachází v rukou tureckého státu. PKK byla založena z materiálních důvodů, protože moderní turecký stát, stejně jako jeho mentor Francie, neuznává menšiny a prostřednictvím represivních opatření, dusí jakýkoli odpor. Například všechny parlamentní organizace, které bojovaly za zájmy kurdského lidu, byly zakázány nebo prohlášeny za teroristické.

„Komunalistický“ obrat

V posledních několika letech se PKK se stala velmi populární mezi západními anarchisty a levičáky, a to díky svému údajnému „libertariánskému obratu“, o němž píší i takoví autoři jako výše zmínění Raphael Taylor a Brian Whelan. Tvrdí, že Ocalan ve vězení zažil katarzi a nahradil stalinismus libertariánským socialismem, konkrétně libertariánským municipalismem Murraye Bookchina. Ocalan rozvinul libertariánský municipalismus ve formě demokratického konfederalismu prostřednictvím Seskupení komunit Kurdistánu (KCK), územního experimentu PKK ve „svobodné a přímě-demokratické společnosti“. Demokratický konfederalismus v jejich pojetí znamená „demokratickou, ekologickou a gendrově svobodnou společnost“ čili „demokracii bez státu“. S takovým nesmyslem je však nutné rázně skoncovat a odhalit skutečné pozadí ideologického posunu PKK.

Na osmém kongresu, který se konal dne 16. dubna 2002, si PKK odhlasovala „demokratickou transformaci“, což znamená, že napříště bude odmítat použití násilí k dosažení „osvobození“ a bude usilovat o politická práva Kurdů v rámci Turecka. Počínaje tímto kongresem se PKK transformovala prostřednictvím vytvoření nové politické organizaci Kongresu za svobodu a demokracii Kurdistánu (KADEK), jejímž úkolem bylo bojovat výhradně demokratickými prostředky. Přes tento politický obrat PKK/KADEK je jasné, že Síly obrany lidu (People’s Defence Forces, HHG), vojenské křídlo PKK, nebudou rozpuštěny, aby si PKK zachovala schopnost sebeobrany. V průběhu doby se KADEK proměnil v umírněnější Lidový kongres Kurdistánu (Kurdistan People’s Congress, Kongra-Gel), jinak by nebylo možné, aby se zúčastnil jednání s tureckými úřady a participoval na parlamentní politice. KCK považované za hlavní orgán „demokratického konfederalismu“ je ve své podstatě pro Kurdy jakýmsi proto-státem pod správou PKK a shromažďuje mnoho dalších kurdských sil, které uznávají nadvládu PKK.

V roce 1999 se kurdští nacionalisté poprvé účastnili místních voleb a v tureckém Kurdistánu, kterému od té doby vládnou, získali velkou většinu. Od roku 2005 se kurdští nacionalisté znovu pokoušeli dostat se do tureckého parlamentu a pokračovat v legálním boji jeho prostřednictvím. Začalo to Stranou za demokratickou společnost (Democratic Society Party, DTP), která byla založena, aby nahradila nedávno zakázanou Demokratickou lidovou stranu (Democratic People’s Party, DEHAP). Ale i tato strana byla tureckým státem pro své vztahy s PKK zakázána, a v roce 2009 ji nahradila nově založená Strana míru a demokracie (Peace and Democracy Party, BDP). I když je spojena s PKK, BDP je uznávaným členem sociálně demokratické Socialistické internacionály.

„Komunalistický obrat“ kurdských nacionalistů byl odpovědí na represivní strategii Strany spravedlnosti a rozvoje (Justice and Development Party, AKP) zaměřenou proti kurdskému obyvatelstvu. Jde v podstatě o plán na demokratickou autonomii regionu v rámci tureckého státu a turecké ústavy. Původní separatismus a idea vytvoření samostatného státu byly tedy opuštěny. Podle tohoto plánu se má kurdština, vedle turečtiny a místních dialektů, stát oficiálním jazykem Kurdistánu, zástupci autonomního Kurdistánu mají být přítomní v tureckém parlamentu, což má zabezpečit uplatňování zákona a rovných práv pro Kurdy, a autonomní Kurdistán má mít svou vlastní vlajku, jejíž podoba bude založena na národních symbolech Kurdů. PKK nicméně není alternativou k AKP – jsou to dvě strany téže mince. Obě strany dále postupují směrem ke společné dohodě, o čemž píší mainstreamová média.

To vše můžeme lépe pochopit, přečteme-li si veřejné prohlášení v tisku PKK:

„Model demokratické samosprávy je nejrozumnější řešení, protože odpovídá historickým a politickým okolnostem, v nichž se Turecko nachází. Ve skutečnosti Kurdové požívali autonomního postavení v rámci hranic Osmanské říše. Náš návrh proto není založen na separatismu. Místo toho naši lidé určí vzájemný vztah založený na svobodné vůli a dobrovolném spojenectví ve společné vlasti. Tento model nepočítá se zrušením státu nebo se změnou hranic. Demokratická Turecko a demokratický autonomní Kurdistán jsou konkrétním vzorec pro to, aby si naši lidé sami vládli prostřednictvím své kultury a identity a svého práva na svobodný život. “[3]

Ale co se skrývá za tímto obratem? Je to změna vědomí, nebo něco jiného? Jedním z nejdůležitějších důvodů je bezpochyby to, že Ocalan po svém zatčení slíbil sloužit tureckému státu. Jiné důvody lze nalézt v geopolitických změnách po pádu Berlínské zdi a rozpadu Sovětského svazu.

Po rozpadu Sovětského svazu a stažení syrské podpory byla PKK nucena hledat nové „sponzory”. Musela proto odmítnout někdejší marxismus-leninismus a nahradit ho „demokratickým konfederalismem”, který se perfektně hodí, protože na rozdíl od marxismu-leninismu „nikoho neštve a nikomu na něm nezáleží” takže je snadné si s ním najít zahraniční spojence. PKK se také snaží uzavřít dohodu s tureckým státem a zároveň potřebuje ideologii, která by zdůraznila, že „jedinečnost” Kurdistánu. Tato nová strategie zahraniční politiky PKK je založena na třech premisách. První je, že se PKK snaží získat co nejvíce finančních darů z kurdské diaspory po celém světě. Také se snaží získat podporu a vystupovat jako jediný opravdový reprezentant zájmů kurdského lidu, což se jí do značné míry daří. Druhým bodem je odstranění PKK ze seznamu teroristických organizací, v čemž jí ochotně pomáhá západní levice, které neustále tlačí na místní vlády a zaměřuje jejich pozornost na politickou situaci a represi v Turecku. Výsledkem je, že aktivisté PKK jsou velmi aktivní v prezentaci mytologie „demokratického konfederalismu” mezi západní levicí. A třetí premisou je získání podpory „západních spojenců”, zejména Spojených států.

A jaký je zájem Spojených států na PKK? USA především zajímá mít v terénu bojovníky, jejichž silové zájmy korespondují se zájmy Spojených států tak, aby tam USA nemusely, vzhledem k nespokojenosti svých obyvatel, samy poslat vojáky. Kurdští nacionalisté chtějí vytvořit stát v severním Iráku, což západní mocnosti otevřeně podporují, a bojovat proti islamistům z ISIL. Kromě toho se jejich nacionalismus staví proti islamismu právě proto, aby získali podporu Západu. USA samozřejmě koná ve spolupráci se svým spojencem – Tureckem, které těží z přechodu kurdských milicí z Turecka do Iráku, což přineslo tureckému vnitrozemí klid, a také usnadnilo kontrolu nad místním kurdským obyvatelstvem.

Skutečná tvář PKK

Kromě již zmíněného útoku na obecní hlídky vedla PKK několik let kampaň za zabíjení tureckých učitelů, kteří byli napadáni jako „agenti tureckého státu”, protože učili turečtinu. Aby toho nebylo málo, Turecko posílá mladé učitele po ukončení studia tam, kde je potřeba, tedy zejména do východních částí země. Tito učitelé tak nemají na výběr. Útokům PKK byli vystaveni také místní levičáci, ale i kurdští nacionalisté, kteří nesouhlasili s politikou PKK.

Rovněž je třeba poznamenat, že PKK obhajuje etnické čistky proti arabskému obyvatelstvu v kurdských oblastech Sýrie. Vůdce Demokratické unie (PYD), syrské kurdské strany spojené s PKK, v televizi prohlásil, že „Jednoho dne budou tito Arabové, kteří se usadili v kurdských oblastech, vyhnáni (…). Pokud to tak půjde dál, vypukne mezi Kurdy a Araby válka”.[4] Tento rozhovor byl zveřejněn na internetových stránkách příznivců PKK. PKK vedla v minulosti velmi nepěknou politiku vůči menšinové populaci na území, kde byli Kurdové majoritou, zatímco je současně často prezentována jako obránce všech lidí v Kurdistánu. Ale jestliže může PKK operovat s řadou národnostních menšin, s Araby, Turky a Peršany to z velmi pochopitelných důvodů nefunguje. A když vypukne konflikt, všichni si rychle uvědomí, že PKK je primárně etnickou stranou.

„Feministická” PKK

Na Západě má PKK pověst organizace, která stejně zachází s muži a ženami. Existuje mnoho záznamů, které hovoří o tom, že ženy se útěkem k PKK snaží uniknout svým rodinám, domluveným manželstvím, krevní mstě a dalším patriarchálním zvykům kurdské a turecké společnosti. Avšak na rozdíl od obrazu, který o sobě buduje samotná PKK, nenašly v této organizaci spásu, nýbrž se staly oběťmi zneužívání v táborech PKK.

Zdrojem tohoto tvrzení není „propagandistická mašinérie” tureckého státu, ale disidenti PKK. Mehmet Cahit Sener – jeden ze zakladatelů PKK, který později během její krátké existence vedl PKK-Vejin (organizaci, která se od PKK oddělila kvůli neshodám s vedením) – napsal v roce 1991, před tím, než byl zabit ve společné akci PKK a syrské tajné služby:

„Apo (Ocalan) donutil desítky našich soudružek k tomu, aby s ním pěstovaly nemorální vztahy, poskvrnil je a ty, které odmítly, prohlásil za lidi, kteří „nechápou stranu, nechápou nás”, podrobil je tvrdým represím, a nařídil i zabití některých z nich, které označil za agentky. Některé z našich soudružek, které se ocitly v takové situaci, jsou stále ve vazbě a jsou mučeny, aby se přiznaly, že jsou skutečně agentkami. (…) Vztahy mezi muži a ženami v rámci strany se proměnily v harém v Apově paláci, a s mnoha soudružkami Ocalan zacházel jako s konkubínami.”[5]

Podobný incident popsal Selim Çürükkaya, jeden ze zakladatelů PKK, který musel před Apem uprchnout do Evropy. Ve svých pamětech Çürükkaya píše, že sexuální vztahy jsou všem členům PKK zakázány, a ti, které chytili při činu, bez ohledu na to, zda šlo o muže nebo ženy, jsou přísně potrestáni – mučeni, vězněni a ocejchováni jako zrádci, což může vést až k jejich popravě. Zcela v rozporu s těmito pravidly měl Ocalan právo na každou ženu v organizaci, a i zbytek vedení byl v tomto smyslu odměňován podle zásluh. Tato svědectví byla potvrzená dalšími vůdci PKK, kteří od té doby opustili organizaci.

Žádnou podporu pro PKK

Bez ohledu na zločiny ISIL je nemožné, abychom si v tomto konfliktu vybrali jednu nebo druhou stranu. Myslím, že každému, kdo sleduje situaci, je jasné, že jsou jen dvě možnosti: ISIL nebo západní imperialismus. Kurdové a PKK jsou tady na straně západního imperialismu.

I když můžeme být zděšeni zločiny, které ISIL spáchal na kurdském obyvatelstvu Sýrie, měli bychom jasně říci, že podporou PKK nic nezískáme. Podpora PKK navíc znamená podporu příšerné etnicko-nacionalistické politiky, jakou už jsme měli možnost zakusit v 90. letech.[6] Podobně podpora PKK jen posiluje cíle její zahraniční politiky, živí západní mytologii libertariánské společnosti přičemž zároveň posíluje její pozici mezi západními mocnostmi a usnadňuje realizaci její etnicko nacionalistické politiky na tomto poli.

Samozřejmě, že je třeba odsoudit současnou politiku Turecka proti Kurdům, ale PKK není hnutí, které by tento problém vyřešilo. PKK je hnutí zlodějů slepic, kteří zastrašují místní obyvatele (viz například nedávné útoky na vesnické školy), spíš než že by bojovali proti systému a diskriminaci. Vzhledem k tomu, že jejich konečným cílem je udržet moc v Kurdistánu, nebudou-li toho moci dosáhnout separatistickou politikou, dosáhnou toho v rámci Turecka nebo prostřednictvím účasti na válce v Iráku na straně Spojených států.

Autor by rád poděkoval soudruhovi z Turecka (Dunya Devrim) za překlad a informace, bez nichž by tento článek nebyl úplný.

Juraj Katalenac, Zarez

Původní zdroj v chorvatské: http://www.svjetskarevolucija.org/pkk-demokratski-konfederalizam-i-gluposti-juraj-katalenac/
Zdroj v angličně: http://www.svjetskarevolucija.org/pkk-democratic-confederalism-and-nonsense-juraj-katalenac/