Je nezaměstnaný z přesvědčení, může se tak věnovat aktivitám, které pro něj mají smysl. Má skromné potřeby a jako freegan si obstará vše, co potřebuje. Je to jeho způsob, jak žít svůj život.
* * *
Označil ses jako freegan. Co to přesně znamená?
Je to určitý životní styl, který se snaží vyvarovat zbytečného konzumu. Společnost je navyklá vyhazovat věci, plýtvat jimi a freegan je člověk, který to využívá ve svůj prospěch a zároveň mu to pak umožňuje v jiných oblastech určitou seberealizaci. Konkrétně to znamená, že jím jídlo z kontejneru za supermarketem, kam se vyhazují věci, které jsou třeba prošlé, mají strhlou etiketu nebo nějakou estetickou vadu, ale vůbec nejsou škodlivé pro zdraví. Jde jen o to, že to nabourává nějakou tržní logiku, jakože poškozený obal se hůř prodává než nepoškozený.
Dlouhá léta jsi byl vegan, postupně ses stal freeganem. Co tě vedlo nejdříve k veganství a poté k freeganství?
K veganství to byla postupná cesta. Pochopil jsem, že lidský konzum je spojený s nějakou výrobou a ta výroba je spojená s nějakým vykořisťováním. A v případě veganství mě to směřovalo k vykořisťování takzvaných hospodářských zvířat. Začal jsem získávat informace, setkávat se s lidmi, kteří se tím zabývali a zprostředkovávali mi informace, videozáznamy, fotografie, jak to vlastně v těch velkochovech chodí.
A co byl ten první popud, kdy sis uvědomil, že se těm zvířatům ubližuje? Že je to něco, čemu by ses chtěl vyhnout?
Nevzpomenu si na ten nejprvotnější impuls. Podle mě to bylo pozvolné ovlivňování okolím, hodně mě v tom ovlivnila punková subkultura, ve které jsem se pohyboval.
Mezi nimi byli vegani?
Ano. Tam jsem vůbec poprvé začal nad tím problémem přemýšlet, zabývat se tím, jaké jsou konzumní návyky od nošení oblečení po stravu, zábavu a všechny ty věci, které jsou s vykořisťováním zvířat spojený. Veganství se snaží tomu konzumu vyvarovat, ale z mého pohledu nedostatečně, a to mě pak přivedlo k freeganství. Podle mě jsou dvě základní cesty, jak k tomu člověk může dojít. Jedna je idealismus, kdy se člověk setkává s myšlenkami, které mu někdo zprostředkovává, což byl můj případ. A pak je přístup, který vychází z naplňování potřeb člověka. Když člověk žije na ulici, přijde o svoje zázemí, nemá kde bydlet, tak pro něj je to, co já dělám z etického přesvědčení, nutnost uspokojit své materiální potřeby.
Co všechno si díky freeganství obstaráš?
Mám skromné potřeby. Stačí mi, že mám co jíst, kde bydlet a nějaký malý nábytek, oblečení, a to všechno jsem si schopný jako freegan obstarat.
Takže se tak dá najít skoro všechno?
Jídlo, oblečení, elektroniku, nábytek… Podle mě se tam dá najít všechno. Uvedl jsem jako příklad supermarkety, ale plýtvají i lidé. Konzum je napříč všemi společenskými vrstvami. Není to otázka toho, jestli je to člověk chudý nebo bohatý. Chudý člověk plýtvá méně, ale princip je stejný. Možná si více uvědomují, že si nemůžou dovolit tolik plýtvat, ale stejně kolikrát vyhazují věci, které můžou třeba opravit, zašít …
Narážíš při svém „nakupování“ na nějaké problémy nebo překážky?
Jak kde. Zkušenosti mám různé. Někde postávají zaměstnanci, co tam chodí na cigáro a ty jsou většinou v pohodě. Dokonce se mi stalo, že přinesli něco, co bylo vzadu připraveno na vyhození. Někteří bývají prudérní, což podle mě pramení z jejich pocitu nespravedlnosti. Oni tady dřou, aby si pak koupili např. jogurt, a nějaký blbeček přijde, vezme si to z kontejneru a nemusí do práce. Problém je v tom, že ten jejich oprávněný hněv nemíří správným směrem.
Je nějaké jídlo, které bys nevzal?
Asi bych nesnědl maso. Ale to je spíš psychický blok. Záleží na podmínkách. Kdybych hladověl a záviselo by na tom mé přežití, snědl bych ho. Do takové situace jsem se zatím naštěstí nedostal.
Kupuješ si někdy něco?
Kupuju.
A co?
Nejčastěji jídlo a kafe. Občas knížky nebo to, co nenajdu vyhozený.
Kde na to bereš peníze?
Občas mám brigádu. Přes léto a na podzim jsem lepil plakáty. Věnuju se tomu dva či tři dny v týdnu, a tak nemusím být nikde uvázaný. Vydělám si tolik, kolik potřebuju, a pak rok nebo i déle nemám potřebu makat.
Je možné se obejít bez peněz?
Podle mě, kdyby člověk chtěl, tak se bez nich může úplně obejít, ale otázka je, jestli to nesklouzne k iluzi, že jako jedinec se skrze své rozhodnutí může osvobodit, aniž by proběhla celospolečenská transformace. Z mého pohledu se pouhou osobní volbou nemůže osvobodit, může jen zmírnit dopady toho, v čem žije. Některé věci pro něj budou problematičtější. Podle mě je třeba v pořádku brát si věci ze supermarketu, aniž bych za ně platil. V kapitalistické společnosti to znamená, že nabouráváš normu soukromého vlastnictví, a když za ty věci nezaplatíš, vystavuješ se hrozbě trestu. Přestože můžu být přesvědčený, že soukromé vlastnictví slouží k vykořisťování a že tedy člověk má právo si vzít bez placení hodnoty, které někdo hromadí na náš úkor, existují mechanismy a instituce, které tě donutí dodržovat pravidla a když to neděláš, klepnou tě přes prsty. Je to způsob, jak tě donutit podřídit se praxi, ve které se musíš nejprve nechat vykořisťovat v práci, abys následně získal mzdu, kterou pak směníš za potravu a jiné nezbytné hodnoty.
Peníze ale vznikly, aby nám ulehčily směnu?
To podle mě říkáš zjednodušený názor na vznik peněz. Je to nepochybně prostředek směny. Pro mě je ale samotná směna problém, i kdybychom si odpustili peníze. Vzniká tam prostor pro spekulaci a sociální nerovnost. Já věřím v komunistický princip distribuce. Lidi jsou tvůrčí tvorové a dokážou něco vytvářet. Pokud vytvářejí na základě toho, čeho jsou schopní, tak mají právo bezprostředně uspokojovat své potřeby a věřím, že k tomu není potřeba nějaké vypočítávání, jakože ty máš právo na tolik brambor a já mám právo na tolik knedlíků, protože já jsem dělal tohle a ty tohle. Každá činnost, pokud se společnost shodne na tom, že je prospěšná, je důležitá a věřím, že ve svobodné společnosti člověk nebude potřebovat bič, který by ho přiměl, aby byl tvůrčí. Bude to dělat, protože to pro něj bude uspokojivá činnost. Bude vědět, že to, co dělá, dělá pro svoje uspokojení a blaho společnosti, ne pro někoho jiného, kdo ho vykořisťuje. Taková společnost nepotřebuje směnu, ale naopak ji musí odstranit, aby si zachovala svou spravedlivou a svobodnou povahu. Většina lidí to vidí jako utopii, ale nahlížejí na to z pohledu kapitalistické společnosti, ve které žijí, a dávají jako příklad počet lidí, kteří nemakají. Ale sami chodí do práce, protože musí a nebaví je to. Také si myslím, že to lze změnit, pokud mají lidi možnost zjistit, že jsou schopný být produktivní bez donucování, bez biče a šéfa. Je jasné, že tam, kde práce rovná se vykořisťování, tam převládá spíše tendence práci negovat, než jí uctívat. Ve spravedlivých podmínkách ale člověk ztrácí důvod vyhýbat se tvůrčí činnosti a dobrovolně ji vykonává.
Jsi nezaměstnaný z přesvědčení. Čemu se věnuješ?
Čím méně pracuji pro šéfy, tím více se mohu věnovat tomu, v čem vidím smysl – kreativní činnosti v zájmu společnosti. Pro mě je to činnost v komunitním centru Ateneo v Mostě. Zde organizuji vzdělávací program pro dospělé – přednášky, workshopy, diskuze. Pomáhám s vařením veganského jídla na zdejší komunitní večeře. S přáteli pořádám dětské odpoledne a jednou za čas také eko-výchovný program, např. Recyklační hrátky. Píšu pro několik webů a podílím se na vydávání tištěných publikací zaměřených na anarchismus, sociální ekologii, antifašismus atd. V rámci Mostecké solidární sítě se sdružujeme, abychom si vzájemně pomáhali, když například chamtivý šéf někomu nevyplatí mzdu za jeho práci. To vše dělám, aniž bych očekával finanční odměnu.
Jak vypadá tvůj běžný den?
Můj život je o nabourávání stereotypů. Stereotyp je podle mě v životě brzda osobního rozvoje, takže se tomu snažím vyhnout tak, že jsem pořád v pohybu. Nejsem upoutaný na jednom místě a cestuju mezi různými lidmi, městy… Můj všední den je jiný dnes a jiný zítra.
Chceš ještě něco ve svém způsobu života změnit?
Neznám člověka, který by byl úplně spokojený sám se sebou nebo se svým životem a nekoukal do budoucna a neříkal si, že by to nemělo být jinak. Podle mě je to neustálý proces a pohyb dopředu.
Jsi teď spokojený s tím, jak žiješ?
V rámci toho, v čem jsem nucený žít, dělám maximum toho, na co zatím mám, ne maximum toho, čeho bych teoreticky mohl dosáhnout.
Jestli na sebe nejsi moc přísný?
To si nemyslím (smích).
A jsi šťastný?
Jo.
Co na tvůj způsob života říká tvá rodina? Podporují tě?
Jak v čem a jak kdo. Mám pocit, že mě rodina vnímá jako podivína. Pro mamku to bylo zprvu totálně neakceptovatelné. Za několik měsíců byla ochotná některé věci, které jsem nosil, jíst a mít z toho i radost. S tátou jsem se zase hodně bavil o squattingu, o tom, že jsem třeba bydlel na barákách, které chátraly a které lidi obsadili, jak se v nich žilo a že se v nich dělali i kulturní akce a tak. Cítím od nich takový jako respekt, ale ne úplné pochopení. „Jsi podivín, žij si, jak chceš, ale my tomu nerozumíme“.
Mrzí tě to?
Mrzí. Ale nemůžu to lidem nutit, když pro to nemají pochopení. Myslím si, že to je jedna z těch lepších možností.
Mluvil jsi o squattingu. Squatteři prý mimo jiné okupují a opravují opuštěný dům či byt. Přeměňují obsazené budovy na komunitní centra s programy pro děti, kulturní akce… Také jsi to zmínil. V médiích jsou prezentováni spíše jako povaleči, kteří svou přítomností v opuštěných prostorách ohrožují sebe i ostatní. Jak to vidíš ty?
Squatting je široký pojem. Obraz, který prezentují média, je jeden z tisíce možností, jak může squat vypadat. Může to být narkomanské doupě nebo jen útočiště před zimou pro lidi bez domova. Současně to může být místo nějaké subkultury, zázemí pro sociální hnutí, pro sociální služby. Jsou squaty, kde se vaří jídlo pro lidi bez domova, kde umožňují umělcům seberealizaci. Všechno, co třeba dělají oficiální kluby, jsou schopný dělat i na squatech, sice v provizorních podmínkách a bez velkých prostředků, ale třeba s o to větším nadšením.
Takže je to o lidech?
Jasně. A o tom, kdo squatting prezentuje. Média mají zájem o senzaci. Natočí pár šokujících záběrů narkomanů, jak vybydleli starý barák a prezentují to jako obrázek squattingu. Šokující záběr udělá víc než dvouhodinová reportáž o tom, jaké různé tváře může squatting mít.
Jakou máš zkušenost ty?
Pozitivní i negativní. Byl jsem na barákách, které byly na dobré úrovni, kde bych při prvním dojmu neřekl, že to je squat, ale pronajatý prostor. Byl jsem i na squatech, kde neexistuje kolektivní duch, kde je každý sám za sebe a jenom tam má své útočiště.
Chceš na závěr ještě něco dodat?
Pro mě je freeganství dobrá škola. Učí mě nejen, jak si jinak něco obstarat nebo uspokojit své potřeby, ale je to také způsob, jak se vypořádat se společenskými konvencemi. Nejen si říct, že se plýtvá věcmi a štve mě, že musím chodit do práce, abych pak měl co jíst, abych pak měl to, čím se plýtvá. Já do té práce nejdu a vezmu si, co potřebuju tam, kde toho je přebytek. Myslím si, že to člověka může posunout k hlubší kritice společenských vztahů a toho, v čem lidi žijí a v čem by mohli žít.
Dobře. Děkuju. Ať se ti daří.
Více informací o freeganství naleznete např. tady:
___________________________________________________________
Rozhovor zpracovala: Zdeňka Martincová
Blog autorky: http://zdenkamartincova.blog.idnes.cz/
___________________________________
Převzato z webu ateneo.cz