Blíží se přednáška o Oaklandské komuně od našich hostů z Francie a Ameriky. Přinášíme proto zajímavý související text. Hold Oaklandu napsali jeho autoři – dijonští přátelé Oaklandu a Komuny – jako příspěvek pro 14. číslo dijonského nepravidelníku Blabla. V dubnu 2012 jej publikoval také blog Le Jura Libertaire věnovaný „nemanželskému dítěti hnutí Occupy“, fenoménu Occupy Oakland. Následující text není vyčerpávající analýzou.
Není ani historickým přehledem akcí Occupy Oakland, ale spíše pokusem podtrhnout to, čím může Oaklandská komuna inspirovat či provokovat ve vztahu k revolučnímu, antikapitalistickému hnutí v Evropě a jinde ve světě.
Hold Oaklandu
15. října 2011. Zatímco se skoro po celém světě konají manifestace – nejčastěji rozhořčené, jako ozvěna hnutí „světová revoluce“, ale všeobecně proti finančním institucím, ba i proti kapitalismu – čteme tu a tam v médiích o „násilných demonstracích v New Yorku a v Římě“. A přece to nebude žádné velké překvapení, když zdůrazníme kontrast mezi situací na jedné a na druhé straně oceánu: z manifestace hnutí „Occupy Wall Street“ k nám doléhají svědectví účastníků zmlácených policií jen kvůli tomu, že si dovolili pochodovat jinde než po chodníku, zatímco v Říme či v Athénách dostali fízlové a kapitalisté ve stejnou dobu výprask, protože se několik tisíc lidí – bezpochyby víc vzbouřených než pobouřených – rozhodlo proměnit odmítnutí státního a finančního řádu v činy, když vyplenili banky a vládní budovy přičemž udržovali policii v odstupu házením kamenů, petard a zapálených popelnic. Ne, slova a skutky skutečně nemají všude stejnou váhu, a pokud jsme zvyklí vídat v USA jen rozptýlené boje v jednotlivých sektorech, extrémně přísnou policejní kontrolu a iluzi sociálního smíru, kterou nic, nebo téměř nic, nemůže otřást, není divu, že toto konstatování stále platí.
V této chvíli nemůžeme úplně přesně porozumět tomu, že se na druhé straně Atlantiku skutečně hraje o něco nového a že se z vlny západního rozhořčení, povzbuzené výbuchem „arabského jara“, rodí, a to navzdory anestézii, kterou představuje „Nobelova cena míru“ udělená prezidentovi, taková dynamika, jakou Amerika nezažila snad od dob odporu proti válce ve Vietnamu: hnutí napříč společností, všem přístupné a pluralitní, kde stojí bok po boku nejnepravděpodobnější skupiny – veteráni z války z iráckého konfliktu, mladí hipsteři a lidé všeho věku ze společenského dna jednotlivých čtvrtí, spojení tím, že mají plné zuby ekonomické moci, ale také vertikální organizace společnosti a tradiční politické reprezentace. Zejména v USA se nákaza šíří masivně a v mnoha amerických městech lidé znovu objevují to, jak společně žít (v divokých táborech rozbitých uprostřed města), kolektivní organizaci (skrze praxi shromáždění a pokusy přijímat rozhodnutí konsenzem několika set ba i tisíců lidí, stejně jako prostřednictvím budování zásobovacích sítí, sítí lékařské pomoci, autonomních a kolektivních médií) a politický boj (skrze neposlušnost a organizaci shromáždění, pochodů, akcí…, navzdory přísným rozkazům, které mají policisté).
2. listopadu 2011. První otřes přichází z pobřeží Oaklandu, v zátoce San Franciska, v Kalifornii, a nutí nás obrátit pohled k něčemu naprosto neočekávanému. Poté, co byli brutálně vyhnáni ze svého tábora rozbitého před radnicí (na náměstí přejmenovaném na „Náměstí Oscara Granta, na památku mladého muže zabitého policií o dva roky dříve), a znovu se tohoto místa zmocnili během demonstrace následujícího dne, vydávají Occupy Oakland výzvu ke generální stávce. Toho dne přistoupili k blokádě přístavu (označeného za „Wall Street na břehu moře“). Soustředili na místě několik masivních demonstrací, mezi nimi antikapitalistický pochod rozbil několik bank a přemaloval fasádu velkého distribučního řetězce „bio“ Montsanto, jehož vedení tlačilo na zaměstnance, aby je odradilo od účasti na stávce. Řekněme to jasně: Obrazy a hesla z oněch demonstrací jsou dost vzrušující. Nemůžeme se ubránit úsměvu, když vidíme kapitalistické kulisy tolik trpět a nemůžeme ani skrývat spokojenost nad tím, že ekonomická blokáda může zastavit aktivitu pátého největšího přístavu v USA, a to za potlesku dělníků, kteří v něm pracují, v situaci kdy všeobecná nejistota může znamenat, že praxe stávky by byla příliš riskantní.
Kvůli tomu všemu se Occupy Oakland rychle stává kořistí v soustředěných útocích politiků a dalších správně smýšlejících rozhořčených: „vůdci“ z leva i zprava povstávají proti „násilnostem“ části demonstrantů a vyzývají další instance amerického hnutí Occupy, aby se od OO distancovaly, odsoudily ho a podepisovaly mezi dalšími pakty o neútočení také charty o nenásilí. Zkrátka, je to stará známá písnička, kterou slyšíme až příliš často, když se protesty vydají mimo vyznačené chodníčky. Je smutné, když někteří demonstranti zastupují fízly a chrání ten či onen cíl před kolektivním hněvem. Ještě horší je, když se na policejní práci podílí tím, že policii vydávají ty, které označují za „výtržníky“. A je úplně k vzteku dívat se, jak se čistý pacifismus vyznávaný jako náboženství zmocňuje nezbytné strategické diskuze, pacifismus, který zatemňuje komplexitu reality, pokud ji rovnou nepopírá (vzdávat poctu „příkladnému pacifismu“ revolt v Egyptě a Tunisku – jak o něm často slyšíme – svědčí o tom, jaké míry zaslepenosti jsou horliví pastýři této ideologie schopni, zatímco každý ví, že náměstí Tahrir stálo proti nohsledům moci až do pádu vlády také díky kamení a molotovům, a že to byly plameny, které zničily mnoho policejních stanic a vládních budov v obou zemích).
Jenže Oakland znovu překvapil. Tváří v tvář obvyklému rozkolu „občané“ a „vzbouřenci“ se prosadila vize, kterou někteří považovali za přežitou poté, co dosáhla vrcholu a postupně upadala v souvislosti s kontra-summity na antiglobalizační scéně v letech 2000: „rozmanitost taktik“. Vykročit z úzké a moralistické představy o politické akci, představy, která spočívá v zevšeobecnění subjektivního vnímání a uznat, že naopak různorodost cest a snah – ale také třídních identit a specifického prožívání útlaku, které obnášejí – vytváří rozličné stupně hněvu vůči existujícímu a různé příležitosti k jeho účinné konfrontaci. Jestliže navíc vezmeme v úvahu, tak jak to patrně udělali i soudruzi v Oaklandu, to, že každý se netěší stejné míře sebevědomí či schopnosti čelit riskantním situacím, ukáže se, že je nutné vytvořit prostor odporu, který bude přístupný pro všechny a solidární, otevřený pluralitě prostředků akce, kde jedni nechávají prostor druhým. Tím spíš, že nejsilnější a vítězné boje jsou obecně dílem jemné směsi metod a úrovní střetu, vzrůstu sil, v němž se může objevit silné napětí, stejně jako uvolněnější demonstrace na různých frontách. Musíme přece jen konstatovat, že ztělesnit tuto juxtapozici není vždy jednoduché. Occupy Oakland to v každém případě zkusil.
13. ledna 2012. Komuniké „taktického výboru“ Occupy Oakland přiznává barvu: každotýdenní pochody FTP („Fuck the Police“, které jsou odpovědí na mnohonásobné útoky fízlů jak na hnutí Occupy, tak na chudé v Oaklandu a okolí) nebudou jen klidnými 
procházkami a jejich účastníci si toho mají být vědomi. Originalita Occupy Oakland spočívá také v tom, že v otevřeném prostoru organizuje úderné akce jako sebeobranu proti policii, akce s limity určenými vzhledem k momentálnímu strategickému cíli a kolektivně diskutovanými. Proto jsou demonstranti při příležitosti druhého FTP pochodu požádáni, aby neútočili na dopravní prostředky – s výjimkou policejních aut a vozů dominantních médií – ani na soukromé vlastnictví – komuniké tu vtipně upřesňuje, že banky a sídla politických stran a nadnárodních firem jsou z této kategorie pro tuto chvíli vyňaty. Jako vyjádření rozchodu s praxí, kdy jsou demonstrace řízeny organizacemi a s postojem, který se vrací k výlučně individuální zodpovědnosti účastníků akce, načrtává Occupy Oakland úplně jinou možnost: vybudovat mnohotvárné hnutí, které, jestliže se pokouší nehrát do rukou kriminalizaci, hledá svůj postoj prostřednictvím souhrnu napětí a vybavuje se jedním či více vedením.
Tato „inklusivní radikalita“, jak ji pojmenovali někteří její protagonisté, společně se zakotvením jistého počtu účastníků ve skupinách a entitách ve městě (počínaje výbory jednotlivých čtvrtí a konče aktivisty a jinými „alternativci“) tvořily stejnou mírou prvky toho, co udělalo z „Oaklandské Komuny“ prostor sbližování. Vidět bylo také mnoho účastníků z černošské komunity (a jejich poměr byl o mnoho vyšší ve srovnání s dalšími Occupy hnutími na území USA) a stmelování různých lidí, jež jsou terčem rasismu, policie či znevýhodňování. Mezi jinými iniciativami, které umožnily vytvoření tohoto místa jako vektoru setkávání, kreativity rebelující proti společenskému pořádku, vznikl i „bezpečnější prostor“ pro homosexuály a transsexuály či jesle, jejichž principem bylo sdílení odpovědnosti za děti, a které dovolily rodičům (a i těm nejmladším) účastnit se hnutí. Takovéto zakořenění poskytnou Occupy Oakland nejen pasivní podporu části místní populace, ale také možnost bojovat za jiné věci než jen své pouhé pokračování, za cíle, které rezonují v každodenní realitě těch, kteří se hnutí účastní. V odpověď na vystěhovávání táborů, jako odezva na bytovou krizi a jako reakce na provokativní spekulativní praktiky, které pustoší zemi, i jako snaha realizovat heslo hnutí „Occupy“, bylo jen logické pokračovat ve … vyvlastňování budov.
28. ledna 2012. „Stěhovací den“. Nejedná se o první pokus Occupy Oakland, předchozí snahy, organizované tajně, však selhaly. Proto jde tentokrát o akci veřejnou, která se spoléhá na sílu velkého počtu účastníků: jedná se o to, zmocnit se prázdné budovy, a nejen 
odsoudit fakt, že je prázdná, ale také ji změnit na sociální centrum pro komunitu boje. Masivně šířená výzva k demonstraci oznamuje cíl – trvalé obsazení budovy. Na různorodý a barevný pochod vyráží několik tisíc lidí shromážděných za vyztuženými transparenty „commune move in, police move out“ („Occupy dovnitř, policie ven!“) i „black block“ vybavený helmami a štíty (s nápisy „Peace & Love“), které mají chránit před policejními projektily a umožnit pochodu postupovat navzdory očekávané represi. Ani to nicméně neodvrátí drtivou porážku v dešti ohlušujících granátů, slzného plynu, gumových projektilů a dýmovnic, které předznamenávaly policejní útok. Hlavní část demonstrace fízlové obklíčili a zmlátili, sebrali víc než čtyři sta lidí a spoustu dalších zranili. Části pochodu se podařilo uniknout policejnímu zásahu a na oplátku vyplenit radnici.
Cíl dne se sice nepodařilo naplnit, ale bojovnost účastníků a prudkost policejní reakce zapálila sud s prachem napříč USA a sympatie s Occupy Oakland zaznívaly v následujících dnech a týdnech ze všech stran. Šlo o demonstrace a shromáždění, ale také o jednoduchá a rozhodná gesta – rozbíjení výkladních skříní bank a policejních stanic – která částečně popírala přísně legální rámec, do nějž se chtěli uzavřít ostatní ztělesnění hnutí Occupy v zemi a potvrdila, že za těchto okolnosti, stejně jako v jiných případech, se nezkrotnost a neústupnost těch, kteří si zmobilizovali, může ukázat nakažlivější než uhlazená defilé. Závan života, který bylo cítit z podpory pro „vzbouřence z Oaklandu“ je jasný a cítíme, že mnozí jsou ještě víc inspirovaní k tomu, aby pokračovali, povzbuzeni shromážděním v Oaklandu, které tuto vlnu zahájilo. Navzdory tomu, že oaklandští si zatím lížou rány, nehodlají to vzdát. Pokud budou dále vyrážet stejné kritické hlasy proti faktu, že Occupy Oakland odmítá odsoudit „násilí“, je zatím dominantní debata, týkající se efektivity defenzivních či ofenzivních strategií, spíše debatou strategickou než ideologickou. Tím spíš, že si všichni všimli odhodlání černého bloku chránit průvod z 28. ledna (raději než se rituálně střetnout s policií či napadnout obvyklé výkladní skříně moci).
Nemanželské dítě hnutí Occupy a zvláštní úrodná půda, z níž vzešlo – Oakland, kolébka Černých panterů a místo poslední americké generální stávky v roce 1946 – OO vyvolává otázky a fascinuje. Jeho charakteristiky, tak vzácně se vyskytující a přitom nepopiratelné, a neobyčejný rozměr části akcí, které inicioval, přitahují, vzhledem ke svému potenciálu a jedinečnosti, naši pozornost k hnutí Occupy ve Spojených státech. Pozornost a chuť, kterou příliš pravidelně ustrašené projevy francouzské verze rozhořčených, často občanskoidní, někdy konspirátorské, nepodněcují. Mimochodem, nemůžeme si odpustit otázku, zda toto nadšení pro Oakland není někdy spojené spíše s tím, že jeho formy boje a odporu jsou oproti našim kódům a současným i minulým bojům, které se odehrávají geograficky blíže, v předstihu, než s chutí pochopit specifickou situaci v tomto regionu. Pokud je to skutečně tak, nebylo by možné brát Oakland jako výchozí bod pro rozšíření pohledu?
Ať tak nebo tak, tyto úryvky a myšlenky posbírané ze svědectví, audiovizuálních stop a komuniké přístupných na internetu, občas podepřených, zmírněných či poopravených několika americkými soudruhy, si kladou za cíl nás (rozhněvané, vzbouřené či nezařaditelné) pobídnout k tomu, abychom se na toto hnutí podívali víc z blízka, abychom i tady, v našich městech a čtvrtích vybudovali potenciál bouře, o níž sníme!
Oaklandu, Komuně
přátelé v Dijonu
…………………………………………………………………………………………..
Z francouzského originálu přeložila skupina Třídní válka.