Rozhodli jsme se pokračovat v diskusi, kterou odstartoval správce blogu jaime.cz svým textem Čekání na druhou vlnu. Po naší první reakci následovala Jaimeho odpověď v podobě textu Anarchistická slova a věci. V tomto textu se autor opět kriticky opírá do toho, jakým způsobem fungují naše skupiny, čemu se věnujeme a jaký u toho používáme slovník. V diskusi hodláme pokračovat, protože se dotýká velmi zajímavých bodů.

* * *

V minulém textu jsme se snažili obhájit naší strategii ohledně (ne)užívaného výraziva. Jasně jsme zformulovali, proč nechceme zbytečně užívat pojem anarchismus, tam kde to není nutné. Jaimeho naše argumenty nepřesvědčily a on dále rozvádí svou kritiku. Ve svém textu uvádí: „Myslím to vážně – pokud nejsme schopni srozumitelně vysvětlit na potkání, k čemu se hlásíme – tak nemáme nárok osobovat si příslušnost k nějaké historicky zakotvené ideji, hnutí a světonázoru.“ (1)

V teoretické rovině s tímto souhlasíme. V praxi však narážíme na jisté překážky. Pokud před každou osobou na potkání ze všeho nejdříve začneme hovořit o tom, že jsme anarchisté, často dříve než stihneme vysvětlit, čím pro nás je anarchismus, tak budeme hledět na osoby, které jsou k nám otočené zády a směřují pryč od nás. Důvodem může být jednoduše to, že o anarchismu mají zkreslenou představu a každého, kdo se k němu hlásí, považují za někoho, s kým prostě není vhodné se vybavovat. Vysvětlit na potkání, k čemu se hlásíme, se v takové chvíli stává neuskutečnitelné, protože mnohé osoby jednoduše nechtějí naše vysvětlení slyšet již po vyslovení několika prvních vět či výrazů. Toto není teoretický konstrukt „vycucaný z prstu“, ale praxe, se kterou jsme se mnohokrát při naši politické činnosti setkali.

Máme ale i jinou praktickou zkušenost. Snažíme-li se při setkáních nejprve hovořit o tom, proč se stavíme proti státu a kapitalismu, proč prosazujeme taktiku přímé akce, proč odmítáme stranickou politiku a proč se organizujeme na rovnostářském principu, tak se lidé stávají mnohem otevřenější a jsou ochotni dále naslouchat. V praxi jsme si již několikrát ověřili, že po této fázi mnoho lidí s našimi postoji sympatizuje nebo přímo souhlasí, a když jim pak uvedeme, že těmto postojům a principům říkáme anarchismus, tak jsou mnohdy překvapeni. Toto překvapení je již ale nevede k otočení se zády a odchodu, ale k tomu, že mění svůj postoj k anarchismu z (na vodě stojící!) kritiky na jeho promyšlenou podporu. Konkrétními příklady jsou někteří lidé, kteří tvoří členskou

základnu Alerty, nebo s námi spolupracují. I s nimi jsme při první fázi komunikace výrazně omezili používání tradičního anarchistického výraziva a vůbec to nebránilo tomu, aby se v další fázi ztotožnili s anarchismem a začlenili se do anarchistického hnutí.

Jaime ve svém textu dále uvádí: „Argumentace Alerty spočívá na tichém a elitářském předpokladu, proti kterému jsme bojovali už celá devadesátá léta – a to axiomu, že i tak základní a pro identitu anarchismu sémanticky naprosto podstatné výrazy jako je revoluce, třídní boj nebo komunismus – jsou „obyčejným lidem“ jaksi nepochopitelné, že nemají schopnost jim porozumět – a proto je nutné vyjadřovat se „jinak“, takzvaně přístupněji a lidi pomyslně vodit za ručičku – proto je nutné vycenzurovat výrazy jako „anarchismus“, proto je nutné orwellovsky proškrtat naši tradici.“ (2)

Tato pasáž v sobě zahrnuje ohromné nedorozumění! Netvrdíme totiž, že lidé nejsou schopni anarchistickému výrazivu porozumět. Tvrdíme spíše to, že mu mohou porozumět jen, pokud jako anarchisté a anarchistky, dostaneme prostor vysvětlit, co konkrétně máme na mysli, když toto výrazivo používáme. Když se k nám ale v praxi lidé otáčejí zády ještě dříve, než se s nimi pobavíme o obsahu použitých výrazů, tak o potřebný prostor přicházíme a lidé tyto výrazy i nadále budou interpretovat v pokřivené podobě, která není v souladu s realitou.

Sami jsme si v praxi ověřili, že lidé jsou schopni anarchistickému výrazivu porozumět. Často tomu ale předchází zdlouhavá „přípravná fáze“, kdy musíme opatrně stimulovat jejich ochotu naslouchat. Teprve když projeví upřímnou ochotnu naslouchat, je možné jim vysvětlit, co pro nás který výraz znamená a oni díky tomu mohou dojít k porozumění. A praxe nám potvrdila, že k tomuto porozumění mnohdy skutečně dojdou.

Zdůrazněme však, že ona „přípravná fáze“ není snahou manipulativně naše anarchistické zaměření zapírat a předstírat, že jsme někým jiným než anarchisty a anarchistkami. Ten kdo se nás na témata ohledně anarchismu sám přímo zeptá, dostane přímou odpověď. Zeptá-li se někdo zda členskou základnu Alerty tvoří anarchisté a anarchistky, dostane se mu jasné odpovědi: ano! V praxi se ale stejně lidi většinou nejdříve vyptávají na to, jaké máme cíle a jaké používáme metody k jejich dosažení, než na to jak si říkáme. Tento komunikační proces obratně vyjádřil na svém blogu Jan Hanuš: „Komunikační proces se přeci neodehrává tak, že si někdo řekne: „Chci být anarchistou, vysvětlíte mi, co to je?“, ale tak, že někdo touží po emancipaci a pakliže se ztotožní s naší vizí cíle a cesty k němu, pak se zeptá: „Váš přístup se mi líbí, kdo jste?“ (3)

Není komunita jako komunita

V jedné části textu Jaime poukazuje na to, že 20 let experimentování s komunitními projekty v českém anarchistickém hnutí nevedlo k požadovaným cílům. S tím, že k nim tyto experimenty nevedly, souhlasíme. Náš pohled se však rozchází ve snaze, pojmenovat, proč tomu tak je. Naše vysvětlení se zakládá na tezi, že komunitní projekt může podporovat růst hnutí, jen pokud dělá vše pro to, aby přestal být zahleděný sám do sebe a místo toho dělá vše pro to, aby byl otevřený a atraktivní pro bezprostřední i široké okolí. Squat, který se orientuje primárně na produkci hlasité hudby obtěžující okolí, takovým místem ze své podstaty není. Není jim ani anarchistický infoshop, kolem jehož dveří denně projdou stovky lidí, aniž by tušili, co se odehrává za nimi.

Většina anarchistických projektů, které deklarovaly komunitní charakter jednoduše pod pojmem komunita, vždy rozuměli jen uzavřený mikrosvět určité subkultury nebo aktivistických part, tedy lidí, kteří se důvěrně znají. Vše, co stálo mimo tyto mikrosvěty, bylo buďto předmětem pohrdání, nebo se dělalo velmi málo proto, aby došlo k reálnému propojení toho, co se děje uvnitř s tím, co se děje venku. Mnohdy se spoléhalo na to, že sepsat prohlášení plné pojmů jako tolerance, otevřenost a spolupráce je samo o sobě zárukou, že komunitní prostory budou přitahovat pozornost dalších lidí, kteří vstřebají politický a sociální obsah těchto míst. Praxe však ukázala, že taková prohlášení jsou zatraceně malý a z podstaty spíše symbolický krok.

Aby se stal projekt komunitním v širším smyslu a zachoval si při tom svou anarchistickou povahu, je potřeba dělat mnohem více, než jednou za čas prohodit pár slov o toleranci ve zpravodaji. Otevřenost musí být vyjádřena konkrétními kroky. Může jimi být třeba aktivní snaha informovat okolí o aktivitách uvnitř projektu se snahou, vtáhnout do dějství další osoby. Ateneo například má plakáty na přednášky a ostatní akce vždy vylepené z vnější strany vchodových dveří, aby kolemjdoucí věděli, co se odehrává za těmi dveřmi. Často vídáme lidi ze sousedství, jak si plakáty zvědavě čtou a někteří se pak také zúčastňují probíhajících akcí. Před dveřmi je také vždy ve stojanu k rozebrání Ateneo news s aktuálním programem a dalšími informacemi. Tyto kroky jsou snadné a účinné způsoby komunikace s okolím projektu a ten se tím dostává do širšího povědomí. Projekty jako třeba Krtkova kolona, Revolver nebo Salé, však tyto základní kroky nikdy nedělaly. Dělaly spíše opak. Místo toho aby lidi v sousedství informovaly o tom, co se děje uvnitř prostorů a snažily se je vtáhnout do děje, nechávaly místo toho sousedskou komunitu v nevědomosti a ta pak logicky prohlubovala strach z neznámého. Je logické, že soused z vedlejšího domu nikdy do infocentra nepůjde, pokud nebude vědět, k jakému účelu slouží a co mu může nabídnout.

Dalším krokem jak se stát otevřenějším a atraktivnějším prostorem je snaha uzpůsobit interiér tak aby se v něm cítil dobře každý potenciální spojenec. Místa zahlcená subkulturní výzdobou nebo anarchistickými samolepkami v každém koutě, takové podmínky nesplňují. Zde se bude cítit dobře jen úzký, subkulturně nebo aktivisticky založený kolektiv. Má-li však projekt pomoci integrovat další lidi do anarchistického hnutí, musí budit dobrý dojem i na ty, kdo zatím anarchisty nejsou, ale mají potenciál se jimi stát. Dobře se zde musí cítit jak anarchistická militantka, tak malé dítě, nebo jeho rodiče či senioři ze sousedství. Neznamená to samozřejmě, že si zde nemůžeme občas pustit hardcore desku, nebo nalézt anarchistickou literaturu v knihovně. Znamená to jen, že by tyto prvky neměly prostorům výrazně dominovat. V Ateneu například máme pro anarchistickou literaturu vyhrazenou určitou část jedné místnosti. V další místnosti je pak posezení srovnatelné se standardní kavárnou. Zde člověk může sedět u kafe, aniž by měl z prostředí pocit, že mu je vnucována anarchistická propaganda z každého koutu, do kterého upře svůj pohled. Pokud přítomná osoba o anarchismus později projeví zájem, může se přesunout do vedlejší knihovny, nebo příště přijít na přednášku. Cílem je, aby se zde osoba cítila dobře, i když třeba o anarchismus zatím nemá zájem. Praxe nám potvrdila, že pokud se zde osoba necítí být pod ideologickým nátlakem, brzy si sama může zájem o politický obsah našeho prostoru najít.

Daly by se jmenovat i další příklady toho, jak se Ateneo poučilo z chyb minulých i současných anarchistických projektů a jaké reálné dopady to má v oblasti růstu zájmu o anarchismus. Ateneo však funguje zatím krátce na to, aby šlo udělat hlubokou analýzu praxe a vyvodit z toho pevné závěry. Nicméně i za tu krátkou existenci jsme zaznamenali zajímavé výsledky a pozitivní zkušenosti. Jmenujme některé z nich, pro získání představy o čem je řeč.

1) V Ateneu jsme se poznali s osobou, která přišla nejprve na komunitní veganskou večeři, protože je makrobiotička. Netrvalo dlouho a začala se zvídavě ptát, co je ten anarchismus, o kterém se v Ateneu často bavíme. Po několika hovorech si půjčila z naší knihovny publikaci o historii anarchismu, aby anarchismu více porozuměla. Když knihu vracela, svěřila se, že jí kolega v práci „vynadal“ za to, že čte extremistickou literaturu. Zároveň ale dodala, že jí to mrzí a považuje to za nefér, protože ona při četbě a diskuzi pochopila, že anarchismus je v jádru dobrý, ale její kolega odsuzuje něco, o čem nic neví.

2) Do Atenea začal chodit člověk, který s jednou osobou z našeho kolektivu sdílel asi před 10 lety stejné pracoviště. Osoba z našeho kolektivu tehdy na pracovišti šířila propagační materiály ČSAF a FSA. Nemělo to žádný výsledek. Člověk, který se po deseti letech „zjevil“ a ukázal se v Ateneu, po krátké chvíli projevil zájem aktivně se zapojit do činnosti inspirované přednáškou o Seatle Solidarity Network. Zároveň se začlenil do kolektivu, který spravuje Ateneo a je jeho aktivní součástí.

3) Před několika roky někteří z nás poznali osobu z Litvínova. Jde o člověka, který není anarchista a často se nás snažil v diskuzích přesvědčit o údajných „výhodách“ zastupitelské demokracie. Tento člověk si během několika měsíční existence Atenea z naší distribuce a knihovny sám půjčil několik anarchistických publikací. Z následných diskusí nad jejich obsahem bylo jasně vidět, že tento člověk pomalu opouští některé své dřívější pozice a anarchismus mu je bližší více než kdykoliv předtím. Zatím možná ještě není anarchistou, ale Ateneo mu umožnilo se k anarchismu přiblížit víc než předtím cokoliv jiného.

4) Na komunitní večeře do Atenea chodí osoba, kterou někteří z nás znají dlouhou dobu. Nejde o osobu, která by se dříve nějak výrazně politicky angažovala a zajímala se o principy přímé akce. Na jedné z večeří však v rámci spontánní diskuse zjistila, co je Seattle solidarity network a že naše asociace inspirovaná touto skupinou se hodlá věnovat podobným aktivitám. Toto zjištění jí otevřelo nové obzory a ona se svěřila, že kdyby to, čemu se věnujeme, věděla dříve, určitě by se necítila tak bezradná, když jí před delší dobou šéf nevyplatil mzdu za odvedenou práci. Stejně, jako člověk u příkladu 2, i ona neskrytě projevila zájem o podobný druh aktivit, kterým se věnuje SeaSol a Alerta.

5) Na čajovou středu jednou přišla paní v důchodovém věku se svou kamarádkou, aby si vychutnaly šálek čaje. Obě ženy nikdo z našeho kolektivu před tím neznal. Kamarád jim sdělil, že následující den v Ateneu proběhne komunitní veganská večeře a po ní přednáška KPK o Cyklu dělnických bojů v Itálii. Jedna žena druhý den opravdu přišla a se zájmem si poslechla přednášku.

6) Na jednom Mobilním kinu v Ateneu se promítal díl dokumentárního cyklu: Země krásná neznámá. Na promítání byli jak reformističtí environmentalisté „nevládkářského“ typu, tak anarchisté inspirovaní Bookchinovými tezemi o sociální ekologii. Jelikož film v několika místech neskrytě propagoval „zelený kapitalismus“, byl to podmět pro ostrou diskusi. V ní anarchisté kritizovali koncept „zeleného kapitalismu“ a propagovali revoluční vize sociální ekologie a anarchismu. Závěrem z diskuse bylo, že několik reformisticky orientovaných osob se před odchodem z Atenea svěřilo, že jim diskuse umožnila podívat se na problematiku z jiného úhlu a díky tomu podrobili své dosavadní přístupy kritické reflexi. „Zelený kapitalismus“ už pro ně přestal být vhodnou alternativou ke globálnímu kapitalismu neoliberálního typu.

Dobový a politický kontext

Snaží-li se Jaime objasnit kontext působení španělských ateneos, používá jeden velmi nefér argument. Operuje s faktickým popisem pozice ateneos ve Španělsku, ale nezmiňuje se o tom, že v Česku v roce 2013 by stejnou pozici žádné ateneo zastávat nemohlo, ani kdyby se k tomu umíněně odhodlalo. Jaime uvádí: „Diskutovaná instituce ateneo anarquista nebyl žádný samostatný subjekt, stojící mimo hru, to byly projekty založené organizacemi  a skupinami anarchistického hnutí v jeho zájmu – skupinami, které odborově i komunitně organizovaly pracující, které pořádaly stávky a sociální boje, sabotáže, revoluční pokusy a celé spektrum přímých akcí.“ (4)

Tato citace možná odráží realitu Španělských ateneos, ale nehovoří o tom, že byla podmíněna určitými dobovým kontextem a zejména pak masovou povahou hnutí, kterou v Česku dlouhodobě postrádáme. Hnutí čítající několik desítek militantů a militantek není v pozici, kdy by se v takové míře mohlo zmíněným aktivitám výrazně věnovat. Co však můžeme, je systematicky se k tomu přibližovat, tzn. vytvářet živnou půdu pro kvantitativní i kvalitativní růst, jenž nám umožní zmíněné aktivity prakticky rozvíjet ve větším rozsahu a kvalitněji, než jme to činili doposud. Pevně věříme, že právě tímto směrem opravdu kráčíme. Mostecké Ateneo za 6 měsíců existence navázalo nové vztahy s lidmi, kteří projevují zájem o studium historie, teorie i praxe anarchismu. Díky setkávání v Ateneu se začala formovat skupina působící v duchu SeaSol a jimi uplatňovaných forem přímých

akcí v boji proti šéfům a pronajímatelům. Při našich velmi omezených podmínkách je i toto významný úspěch a je na nás, zda jej budeme rozvíjet a zasadíme jej do dlouhodobějšího strategického jednání.

Srovnávat hrstku anarchistů a jejich několika měsíční projekt mosteckého Atenea, se sta tisícovým hnutím a desítky roků působícími projekty ateneos anarquista, je opravdu krátkozraké. Je to jako srovnávat ruční revolver s protitankovým dělem a vyčítat majiteli ručního revolveru, že není schopný účinně čelit útoku tanků, když majitel protitankové zbraně to běžně dělá.

Zatímco CNT / FAI společně s ateneo anarquista a jejich masovou základnou mohly „snadno“ vstupovat do divokých, okupačních a generálních stávek nebo iniciovat revoluční pokusy, tak očekávat to samé od několika anarchistů a anarchistek působících v mosteckém Ateneu je naprosto absurdní. Samozřejmě tím nechceme tvrdit, že jsme zastánci přešlapování na místě a pasivního vyčkávání na lepší časy – na časy až nás bude více, masy nám budou nakloněné a bojovně naladěné. Věříme, že úlohou revolucionářů je jednat v souladu s bojovou povahou anarchismu vždy a za jakýchkoliv podmínek. Jen tvrdíme, že bojová taktika a permanentní útok na stát a kapitalismus musí vycházet z reálných podmínek, kontextu doby – dostupných prostředků a kapacit. Ke stávce jsou potřeba lidé ochotní stávkovat. Pro revoluční pokusy jsou potřeba revolučně orientované masy. Ani jedno zde není, proto nemůže (prozatím) být řeč ani o stávkách ani o revolučních pokusech organizovaných lidmi kolem mosteckého Atenea.

Nejsme sociální demokraté, abychom věřili, že stávkovou bojovnost lze přivodit dohodami uzavřenými na schůzi hrstkou odborových byrokratů. Nejsme ani leninisté, abychom věřili v malé elitní kroužky profesionálních revolucionářů, které nastartují revoluční proces a sami jej i dovrší. Jsme sociální anarchisté a anarchistky a proto vycházíme z předpokladu, že stávky a revoluční pokusy zde budou, až zde budou ti, se kterými bychom je společně organizovali. Jelikož zde zatím nejsou – nebo nejsou ve spojení s námi, je úkolem Alerty a Atenea dělat vše proto, aby co nejdříve byli. To znamená dlouhodobou a systematickou činností budovat stmelenou, bojovně naladěnou komunitu, dodávat jí technické a organizační zázemí, prostor pro vzdělání i přístup k historickým pramenům anarchistického hnutí. Věříme, že právě toto Ateneo dělá. Dělá to zatím krátkou dobu na to, aby bylo možné bilancovat a vyvozovat pevné závěry. Dělá to taky možná s občasnými přehmaty a omyly. Ale je to konstruktivnější, než kdybychom nedělali nic a jen kritizovali, že druzí to dělají špatně.

Různé obsahy stejných slov

Když Jaime mluví o tom, že anarchistické hnutí ve Španělsku i jejich ateneos byly ve svém jednání zcela otevřené a vždy otevřeně používaly anarchistickou terminologii a symboliku, tak se dopouští „polopravdy“. Ztotožňuje totiž jednu část s celkem. To co Jaime popisuje, byla jedna z mnoha tendencí španělského anarchismu. Jeden ze způsobů jakým se tehdejší hnutí prezentovalo a komunikovalo s okolím. Nezanedbatelnou tendencí však byla i ta, kterou jsme zdůraznili v našem minulém textu – tzn. tendence, která se týkala například (části!) Mujeres libres. Citovali jsme pasáž z knihy, kterou překládal sám Jiame. Uvádí se v ní, že když Mujeres libres vydávaly stejnojmenný časopis, tak ačkoliv „nemělo být používáno slovo anarchistický, kdokoli uvažující by po přečtení časopisu měl snadno rozpoznat anarchistické pozadí veškerého obsahu“ (5)

Tato politická strategie byla nezanedbatelnou součástí tehdejšího anarchistického hnutí a nám je velmi blízká. Jaime se s ní ale neztotožňuje, tak jí prostě vypustí ze svého popisu historie, aby budil dojem, že tehdy vlastně existovala jen jedna tendence a strategie, a to ta, kterou on nyní prosazuje. Mluví o španělských anarchistech a anarchistkách jako o někom, kdo vždy a všude otevřeně používal tradiční anarchistické výrazivo. Realita je ale taková, že v rámci masového hnutí existovala i významná anarchistická organizace, která používala jiné a „netradiční“ výrazové prostředky a vnímala to jako součást účinné anarchistické strategie. V knize ze které informace čerpáme, se dokládá, že tato organizace významně pomáhala tisícům ženám ztotožnit se s anarchismem a mnoha z nich dopomohla získat dostatečné sebevědomí, zkušenosti a vědomosti na to, aby se staly aktivními militantkami anarchistického hnutí.

Jaime se ve své argumentaci stále snaží budit dojem, že ti, kdo se identifikují jako anarchisté a otevřeně to deklarují skrze pojmy jako třídní boj, sociální revoluce nebo anarchistický komunismus, tak díky tomu také jednají otevřeně revolučně. Něco jiného však ukazuje kniha od Vernona Richardse Poučení ze španělské revoluce, kterou hrdě mezi svým překladatelskými počiny má sám Jaime na svém blogu. Kniha poukazuje na to, že anarchismus ve Španělsku zaznamenal nejen významné úspěchy, ale také dělal ohromné chyby tragické povahy. Mnoha z těch, kteří se tehdy otevřeně hlásili k anarchismu a měli ve hnutí značný vliv, nedělalo problém kolaborovat s vládou a někteří do ní po té i vstoupili. Jedinci, kteří si otevřeně říkali anarchisté, neskrytě hovořili o třídním boji, sociální revoluci a anarchistickém komunismu, zároveň neváhali v revoluční situaci obhajovat kontrarevoluční taktiku: na militaristickém základě se s demokraty a bolševiky spojili v boji proti fašismu a sociální revoluci odsunuli na neurčitou budoucnost, kterou se hodlali zabývat až po dokončení vládními silami koordinované válce proti fašismu. Není nutné zdlouhavě popisovat, že tento přístup později dopomohl kapitalismu a státu získat čas i prostředky na restauraci, po které následoval útok na revoluční hnutí, jeho násilná likvidace a roztroušení do exilu.

Abychom to tedy nějak shrnuli. V anarchistickém hnutí ve Španělsku mimo jiné existovala výrazná část osob, která vždy a všude oplývala tradiční anarchistickou rétorikou, ale sama jednala silně kontrarevolučně. Svými činy tito lidé pomáhali potlačit bojovou pozici anarchistického hnutí zakládajícího se na nesmlouvavé opozici proti státu a kapitalismu. Zároveň zde ale existovala i výrazná část anarchistek organizovaných v Mujeres Libres, jejichž rétorika možná mnohdy nebyla tradičně anarchistická, ale jejich činnost výrazně pomáhala ženám integrovat se do anarchistického hnutí a zastávat nekompromisní revoluční pozice. Tento fakt je pro nás potvrzením naší teze, že seberevolučněji vypadající nálepka, prapor ani slovník ještě nejsou zárukou revoluční a svobodomyslné praxe. Oproti tomu vhodný obsah, formy, metody a strategie jsou pro tuto praxi klíčové. Proč se tedy nezabývat spíše tím, co je klíčové, místo toho abychom bazírovali na tom, co je podružné? Proč lpět na tom, abychom v programovém prohlášení asociace měli uvedeno, že jsme anarchisté, když je z našich činů jasně čitelné, že se snažíme prosazovat zrušení států a kapitalistických vztahů? Není snad toto cílem anarchismu? Pokud jasně vyjadřujeme svá stanoviska a v praxi je uplatňujeme, stává se politická nálepka podružností.

Když homosexuál otevřeně prohlašuje, že miluje svého spolužáka, není potřeba, aby si říkal gay k tomu, abychom mohli prohlásit, že prošel osobním coming outem. Stejně tak pro politický „coming out“ revolucionáře není podstatné, aby všude vytruboval, že je hrdý anarchista, ale bohatě postačí, když bude otevřeně – slovy i činy – v opozici proti státu a kapitalismu. To Alerta i Ateneo dělají, proto lze hovořit o tom, že politickým „coming outem“ již prošly.

Jaime v jednom svém textu kritizoval používání pojmů „libertinský“, „nezávislý“, „neformální“, „zdola“, „alternativní“, popřípadě „antikapitalistický“. Tvrdil o nich, že jsou nic neříkající. Jistě, tyto pojmy dávají prostor pro různé interpretace. Nahradit je tradiční anarchistickou terminologií však samo o sobě není zárukou toho, že naše řeč bude jasně vyjadřovat anarchistický obsah. Jak ukázaly zmíněné příklady ze španělské občanské války, vyslovením pojmů třídní boj a anarchistický komunismus různí lidé vyjadřují různé obsahy. Někteří předáci z CNT tento obsah viděli v usednutí do vládních křesel, zatímco jiní členové CNT za těmito slovy viděli revoluční boj a nesmlouvavou opozici proti jakékoliv vládě. Více než to, zda naše pozice nazveme anarchismem, nebo jiným výrazem, je podstatné, zda zvolenými slovy a činy vyjadřujeme obsah, který je v souladu s vizí beztřídní a bezstátní společnosti.

Dogmatismus, elitářství a sektářství

Jaime naší strategii považuje za elitářskou a obsahující prvky cenzury. Jedním dechem však neváhá tvrdit, že je nežádoucí, aby anarchisté organizovali či navštěvovali přednášky, které nejsou plně sladěné s anarchistickým programem. Nestaví tak ale sám sebe do elitářské pozice, že nám hodlá cenzorskými zásahy určovat, co bychom jako anarchisté měli vynechat z procesu vlastního vzděláváni? Měli by snad naše knihovny obsahovat jen anarchistické publikace, měli bychom poslouchat jen slova anarchistů a stýkat se jen s lidmi z anarchistického prostředí? Měli bychom vše neanarchistické vynechat z našich analytických metod a každého, kdo není anarchista, bychom neměli pouštět ke slovu, protože by mohl být k anarchismu kritický? Pokud si někdo takto představuje vhodné anarchistické jednání, tak my nikoliv. Tento krajně elitářský a sektářský přístup podle nás rozhodně nevede k rozvoji revoluční teorie a praxe, ale k neplodnému dogmatismu.

Být součástí anarchistického hnutí pro nás neznamená jednat jen pod vlivem toho, co má anarchistickou nálepku nebo obsah. Čerpat je potřeba z více zdrojů a na základě toho si vytříbit vlastní politickou linii. Samozřejmě vždy záleží na definování a ustavení hranic, což může být problematické vzhledem k rozdílnému subjektivnímu vnímání. V Ateneu například jsme ochotni zorganizovat a vyslechnout přednášku o publikaci Ericha Fromma, který více než z anarchismu čerpal z filozofických prací Karla Marxe. Rozhodně bychom ale neumožnili, aby zde přednášel kdokoliv, kdo by tady chtěl propagovat program nějaké politické strany, ať už by tento program byl trockistický, „socdemácký“ nebo jakýkoliv jiný. Mluvíme-li tedy o pestrosti názorů a potřebě se s ní setkávat, je důležité zdůraznit, že i to je jasně definovaná a zarámovaná záležitost s vytyčenými limity.

Ostatně i Jaime sám občas dá kriticky prostor jiným než anarchistickým aktérům. Například na jeho blogu odkazuje na skupinu Třídní válka, která více než z anarchismu vychází z pozic levého komunismu. Ke stažení zde má také text od Otto Rühleho, který se hlásil ke komunismu rad, nikoliv k anarchismu. Jaime také překládal velmi zajímavý text od Gillese Dauvého – levého komunisty, který z marxistických pozic rozvíjí teorii takzvaného komunizačního proudu, kterému se v českém prostředí věnuje skupina Přátelé komunizace.

Jaimeho logika je opravdu velmi ambivalentní. Je v pořádku, když na jaime.cz dává prostor neanarchistickým postojům a některé sám dokonce překládá z angličtiny do češtiny, ale když Alerta dá v Ateneu prostor neanarchistickým postojům a jasně u toho zdůrazní, že s nimi nesouhlasí, tak je to hned kontrarevoluční projev a opuštění anarchistických pozic.

Revoluční praxe by podle nás vždy měla vycházet z důkladné propracované revoluční teorie. Tu ale může propracovat, jen pokud společně s pracemi anarchistů a anarchistek budeme studovat i díla, se kterými nemusíme souhlasit, nebo s nimi souhlasíme jen částečně. Revoluční teorie se rozvíjí právě díky tomu, že různé (i nerevoluční!) obsahy můžeme poznávat, analyzovat, porovnávat, podrobovat kritice. Jinými slovy: přečíst si marxistickou kritiku anarchismu, znamená zároveň zdokonalovat argumentační výbavu pro vlastní anarchistickou kritiku marxismu. Pouštět si v Ateneu lidsko-právní filmy, které z části propagují „zelený kapitalismus“, znamená dávat prostor k tomu, abychom obsah těchto filmu v rámci společné diskuse konfrontovali pomocí revolučně anarchistických pohledů. Poslechnout si přednášku o továrnách bez šéfů a dělnické samosprávě v Argentině, znamená dát prostor k pobavení se o tom, jaké tato samospráva má limity a zhodnotit, zda je to opravdu důsledný projev třídního boje nebo slepá ulička reformismu.

Anebo ještě jinak. Jít na blogu jaime.cz do sekce odkazy a zde se proklikat na blog Třídní války neznamená, že jsme opustili anarchistické pozice a stali jsme se levými komunisty stavějícími na marxistických východiscích. Znamená to pouze to, že máme další podněty k přemýšlení a podklady pro zdokonalování vlastní revoluční teorie a praxe, kterou pak můžeme dále poměřovat s teoriemi a praxí druhých. Věříme, že systematická kritika kapitalistických vztahů a státu může stát na pevných základech, jen pokud se rozvíjí skrze čerpání informací a zkušeností z různých zdrojů a jejich následnému zkoumání, poměřování a kritickému reflektování.

asociace ALERTA – duben 2013

poznámky a zdroje:

(1) Anarchistická slova a věci… – zveřejněno na: jaime.cz

(2) Anarchistická slova a věci… – zveřejněno na: jaime.cz

(3) Anarchismus jako nálepka, anarchismus jako rámec – zveřejněno na: janhanus.noblogs.org

(4) Anarchistická slova a věci… – zveřejněno na: jaime.cz

(5) Mujeres Libres – Svobodné ženy – Ackelsberg, Martha A. – ke stažení na: jaime.cz