V únoru 2013 jsme na našem webu zveřejnili kritický příspěvek Čekání na druhou vlnu i naší polemickou reakci na teto text. Správce blogu jaime.cz nedlouho po té zveřejnil další reakci v podobě textu Anarchistická slova a věci… Tento text zde kopírujeme v plném znění, s nekolikatýdením spožděním od doby, kdy byl poprvé publikován. Zároveň chceme upozornit na příspěvek do diskuze od Jana Hanuše, který jej zveřejnil na svém blogu.
Anarchistická slova a věci…
Před nedávnem jsem zde zveřejnil svoji úvahu, snažící se pojmenovat některé ze základních a stále nevyřešených problémů porevolučního českého anarchistického hnutí, bránící mu ustavit se jako svébytná a soudržná společenská síla. Jmenovitě se jednalo hlavně o transfer ideologie disentu a undergroundu v letech 1989-1991, mající na hnutí značně demobilizující dopad, zatlačující ho do subkultury a působení ve stylu nevládních organizací.
Věnoval jsem se v této souvislosti i otázce anarchistické sémantiky a jazyka. Sledoval jsem stále se opakující vzorec a strategii odtahovat se od bytostně anarchistických symbolů a pojmů a v důsledku nepoužívat, zamlčovat a cenzurovat i samotný pojem anarchismus. Naznačil a ilustroval jsem i to, že tento pohyb měl během posledních 20 let byl vždy doprovázen onou pomyslnou „zradou anarchistických vzdělanců“ a za posunem sémantickým následoval i posun politický, opouštějící východiska anarchistického světonázoru.
Objevila se polemická reakce na webové stránce skupiny, označující se jako „Alerta – hlas kreativity a vzdoru“, která se tento pohyb a tuto devalvaci snažila důsledně obhajovat. Pokusím se nyní přidat ještě několik komentářů k vyřčeným argumentům, protože se zdá, že autor textu Alerty argumentuje místy mimo rámec původní diskuse.
Schopnost sebepojmenování
Používání pojmu anarchismus, námi – anarchisty – není jen nějaká historická setrvačnost. Má to hluboký kontext a značí to vlastně určitou schopnost reflexe svého postavení ve světě a dějinách, schopnost sebepojmenování.
Pokud se anarchisté budou neustále skrývat za nicneříkající nálepky typu „hlas kreativity a vzdoru“, pokud nejsou schopni nikomu vysvětlit, ani ten prostičký a prazákladní fakt, že jsou anarchisté, a co tento pojem znamená, jaký má historický kontext a jaký druh revoluční ideje a sociálního hnutí se za ním skrývá – pak mohou rovnou rezignovat na cokoli. Myslím to vážně – pokud nejsme schopni srozumitelně vysvětlit na potkání, k čemu se hlásíme – tak nemáme nárok osobovat si příslušnost k nějaké historicky zakotvené ideji, hnutí a světonázoru.
Argumentace Alerty spočívá na tichém a elitářském předpokladu, proti kterému jsme bojovali už celá devadesátá léta – a to axiomu, že i tak základní a pro identitu anarchismu sémanticky naprosto podstatné výrazy jako je revoluce, třídní boj nebo komunismus – jsou „obyčejným lidem“ jaksi nepochopitelné, že nemají schopnost jim porozumět – a proto je nutné vyjadřovat se „jinak“, takzvaně přístupněji a lidi pomyslně vodit za ručičku – proto je nutné vycenzurovat výrazy jako „anarchismus“, proto je nutné orwellovsky proškrtat naši tradici.
Takové chování je ve svém důsledku značně manipulativní. Předpokládá, že nějaká aktivistická elita zhodnotí „masy“ jako hloupé a neschopné pochopit základní charakteristiku svého myšlenkového proudu – a pak se rozhodne pro náhradní strategii, de facto zastřené „sdělování pravdy po kapkách“, neupřímnou hru na to, že teprve ten, kdo do jejich skupin pronikne, tak postupně pochopí a bude mu odkryto, že se jedná o anarchisty. Tolik v ideálním případě.
Povšimněte si prosím jedné podstatné věci. Vůbec jsem nehovořil o nějakých složitých, na bohatém kontextuálním vědění postavených textech nebo úvahách, které by byly srozumitelné pouze dlouhodobým zájemcům a již přesvědčeným anarchistům. Hovoříme o naprostém základu – o vymezujících slovech a pojmech! Myslím, že nejsem sám, komu taková praxe připadá nejenom nerovnostářská, ale i vrcholně trapná. „Nebudeme lidem říkat, že jsme anarchisté a že na našem obzoru je svobodný komunismus a sociální revoluce, protože oni jsou stupidní a nepochopili by to“ – jak povýšenecké a manipulativní je takové uvažování?
Anarchismus – revoluce – komunismus. Tři pojmy. Tři větrné růžice, orientující myšlení a život – to že jsou dnes velmi vzdálené, je lhostejné. Tři naše nejsilnější významotvorné symboly, tři součásti anarchistické identity, tři slova, bez kterých anarchistický jazyk přestává být sám sebou. Je to něco opravdu důležitého, nejen obrazný pohled do dálky, ale řečeno s Koselleckem nejen Erfahrungsraum, prostor naší zkušenosti, ale také náš nejzazší Erwartungshorizont, neboli horizont očekávání, orientující náš život a vytvářející naše dějinné vědomí a očekávání jako anarchistů. Pokud z našeho života vypudíme tuto výsostně evropskou modernistickou sekularizovanou eschatologickou záři, prosvětlující i tu nejhnusnější beznaděj, tak přestáváme být sami sebou jako anarchisté. Dokud žijeme, myslíme, hovoříme a jednáme v těchto rozměrech, tak stále pomyslně nosíme nový svět ve svých srdcích.
Vytrhnout se z nějakých krátkodobých politických důvodů ze všech těchto souvislostí, to je nejen velmi krátkozraké, ale – jak jsem již argumentoval – naprosto odcizující. Znamená to odcizit anarchisty jejich historickým kořenům, jejich symbolům, jejich kultuře, jejich tradici. Proto je odcizeným jazyk, neustále chodící kolem horké kaše anarchismu pomocí různých výrazů, které často už nejsou ani zástupné, ale znamenají něco naprosto jiného.
Zbavit nějakou ideu a sociální hnutí její základní historicky zakořeněné terminologie a symboliky, znamená provádět její pomalou kulturní euthanasii, znamená to uvést do naprostého chaosu anarchistickou kulturu jako symbolický systém. Pokud bychom měli použít podobný příklad z oblasti světonázorů, tak snaha vycenzurovat anarchismus, revoluci a komunismus se dá při troše ironie směle přirovnat ke snaze praktikovat křesťanství a nejenom zatajovat před ostatními Otce, Syna i Ducha svatého, ale také celou soterologii, nauku o spáse. Pokud se pak zadíváme na dějiny našeho hnutí, nebudeme schopni porozumět logice historických situací, které pro nás byly našimi hvězd nými hodinami.
Ukázkovým příkladem absurdity takového násilného sémantického posunu a historické cenzury je přednáška u příležitosti výročí Kronštadtského povstání, která se bude konat 28. února právě v prvním článku zmíněném severočeském infoshopu Ateneo pod záštitou Alerty. Pozvánka na tuto akci je znovu příkladem nepochopitelného přepisování dějin a pojmů, kdy jsou kronštadtští popisováni patvarem „revoluční antikapitalisté“ a údajně se bude hovořit i o tom, jaký význam to má všechno pro současné „antikapitalistické“ hnutí. „Antikapitalismus“ je přitom dlouho známý téměř trademarkový krycí termín bolševické ultralevice, zvláště pro práci s mládeží a není náhodou, že neobsahuje tradiční anarchistickou opozici vůči státu. – ale jen vůči kapitalismu. Nebylo by poctivější držet se historických pramenů a používat termíny, kterými se označovali sami námořníci a povstalci z Kronštadtu?
Hlubší zájemce o tuto mimořádnou historickou událost bych si dovolil odkázat na vynikající knihu amerického historika Paula Avriche, Kronštadt 1921, kterou jsem přeložil a vydal před 11 lety v rámci Anarchistické knihovny bývalé FAS a která je dostupná na těchto stránkách. Kronštadtské povstání je jedním z uzlových bodů moderních revolučních dějin 20. století, je to svého druhu Achsenzeit, osová doba Ruské revoluce a jako takové se jí dostalo v anarchistickém hnutí zvýšené pozornosti. Avrichova kniha je napsaná velmi fundovaně, ale zároveň přístupně a čtivě a její autor rozhodně neměl potřebu celou věc zatemnit prapodivnými ideologickými novotvary.
Jiná nálada
Je paradoxní, že zatímco většina z těch, kteří si osobují příslušnost k anarchistické tradici, se pohybuje v prostoru uhlazeného, aseptického jazyka profesionálů z nevládních organizací a v jejich projevu nalezneme samé „dialogy“, „občanství“, „demokracii“, „kreativitu“ nebo „sociální rozvoj“ – tak lidově řečeno „na ulici“ panuje jiná nálada. Anarchisté, kteří bázlivě nerezignovali na to, že jsou prostě anarchisté a ne žádní prapodivní „tvořiví-zdola-občanští-aktivisté“, musí vidět, že míra frustrace a nenávisti k tomuto systému a jeho vládě v poslední době roste den za dnem a stejně tak roste masivně podpora levicovým proudům.
V době, kdy v každé druhé hospodě lidé svírají pěsti a po dalším zdražení nebo ztrátě místa, nasraně sesílají hromy blesky a morové rány na státní a kapitalistické instituce, které by podle nich všechny zasloužily leda tak smést do Vltavy – tak si anarchisté kuchtí veganské pochoutky a pouštějí lidskoprávní filmy a pečlivě dbají na to, aby někoho neodstrašili příliš radikální rétorikou.
V době, kdy prudce a bezprecedentně narostla podpora levice i krajní levice a pojmy jako socialismus a komunismus létají i v masových médiích na všechny strany, se anarchisté ustrašeně ptají sami sebe, jestli náhodou mohou říci nahlas slovo komunismus a prozradit, že jsou anarchisté – aby neodradili nějaké „potenciální spojence“. To je další tragikomické téma. Po celých 20 let jsme se totiž nikdy nedozvěděli, kdo jsou tito imaginární spojenci, jejichž jménem se ospravedlňovaly neustálé kompromisy, nikdy totiž žádní nepřišli. Nakonec jsme vždy stáli sami.
Nejsem jediný, komu taková situace přijde zcela absurdní. O to absurdnější, že taková ustrašená, přímo kryptická rétorika se objevuje u skupiny, působící v regionu s obrovskou podporou politických uskupení nalevo od středu, která poprvé po roce 1989 vynesla do čela krajské vlády reprezentanta krajní levice.
Není centrum jako centrum
Nakonec bych ještě chtěl učinit několik poznámek o fenoménu a významu různých „anarchistických“ infoshopů.
Žádná událost sama o sobě nemá anarchistickou povahu. Záleží velmi mnoho na kontextu a významech, které ji přisoudí její účastníci. Znovu – celá devadesátá léta jsme byli zásobováni příběhy o tom, že nejrůznější „neformální“ setkávání a kulturní akce v různých kulturně-sociálních centrech je nějaký pomyslný tmel, který buduje hnutí – že tak vzniká mozaika lidí, kteří budou tvořit hnutí. Chyba lávky. Po 20 letech hnutí jsme zjistili, že nic takového se neděje, že převaha takovéto činnosti jen buduje do sebe obrácenou komunitní, útěšnou subkulturu, která se odvrací od anarchismu jako od něčeho, co projektuje samo sebe do vnějšího světa, který chce radikálně měnit. Je to prostý pohyb opačným směrem. Všechna taková centra a komunity se nestaly zásobárnou čerstvé krve hnutí, ale naopak, hnutí mohutně pouštěly žilou a socializovaly lidi do něčeho jiného, než tvrdily, že činí.
V roce 2013 máme výhodu možnosti retrospektivního pohledu. Můžeme se na naše snahy zahledět v diachronní perspektivě, na jednoduché časové ose, rozepínající se od roku 1989. Vidíme, že to, co Alerta obhajuje jako produktivní a revoluční, je stará písnička, jejíž melodie se už mnohokrát zadrhla. Nefunguje to, nikdy to nefungovalo a výsledky byly za posledních 20 let v zásadě nicotné – a anarchisté se skrze takovou „komunitní“ činnost vždy proměnili na svého druhu občanské aktivisty, kteří úplně zapomněli na modernistický, transformativní, revoluční horizont jejich ideje.
Existuje podstatný rozdíl mezi historickou tradicí anarchistických ateneos ze Španělska, o které se zmiňuje text Alerty. Jeho autoři neporozuměli tomu, že tehdejší ateneos byla integrována právě do hnutí, které bylo zcela veřejné, otevřené, za nic se neskrývající a jasně revoluční – každý věděl, co je to například zač Federacion Anarquista Iberica., každý věděl, že když si půjčuje knihu z atenea, tak je to od anarchistů, každý věděl, že když své dítě posílá do racionalistické školy, tak ho posílá k anarchistům. Pokud Alerta cituje ze mnou přeložené a vydáné knihy Marthy Ackelsberg o španělském hnutí ze 30. let, tak úplně opomíjí tento ve své době očividný kontext. Diskutovaná instituce ateneo anarquista nebyl žádný samostatný subjekt, stojící mimo hru, to byly projekty založené organizacemi a skupinami anarchistického hnutí v jeho zájmu – skupinami, které odborově i komunitně organizovaly pracující, které pořádaly stávky a sociální boje, sabotáže, revoluční pokusy a celé spektrum přímých akcí.
To, co samo sebe nazývá české anarchistické hnutí, posledních 20 let v cyklech 5-6 let hraje stále dokola stejný kus na poškrábané gramodesce, která po nějaké době znovu přeskočí zpátky do staré drážky. Za několik let se další cyklus uzavře a zbudou jen neumyté šálky od čaje, shlédnuté lidskoprávní a enviromentální filmy, propálené vonné tyčinky a zklamání a frustrace další generace aktivistů, kteří se marně budou ptát sami sebe, co se nepovedlo.
Ti ambicioznější převléknou dres a získají pěkné místo v nějaké už otevřeně demokratické a prosystémové nevládní organizaci – a ti, kteří takové ambice nemají, budou pomalu stárnout a za nějaký čas vyprávět své pohádky nové generaci náctiletých a budou si dávat velký pozor, aby se veřejně nehlásili k anarchismu, vždyť to by bylo přece odcizené…
Názorová pestrost
Posledním bodem, u kterého bych se rád zastavil je takzvaná „názorová pestrost“. V prvním textu jsem poukazoval na zjevnou absurditu toho, aby v nejrůznějších anarchistických prostorech a médiích, byly neustále prezentovány demokratické, levicově liberální a postmoderní politické koncepce, anarchismu nahony vzdálené.
Za na první pohled pozitivním výrazem „názorová pestrost“ se skrývá něco jiného. Skutečnost, že většina anarchistů vůbec nemá žádný program, myšlenkové ukotvení, žádné strategické uvažování, že vůbec neuvažuje v nějakých horizontech. Proto je ochotná poslouchat v širokém záběru opravdu kdeco, proto na anarchistických webech a v publikacích čteme obezličky typu, že se často přináší názory, se kterými se nesouhlasí… a tak dále. Proč probůh? Není to nic jiného, než z nouze ctnost.
Když jsme v roce 1992 pomáhali Egonovi Bondymu nakládat jeho obří knihovnu do stěhovacího vozu během odchodu do bratislavského exilu, strávil jsem s ním většinu odpoledne ve velmi zajímavém rozhovoru, jak jsme se tak probírali knihami a nakládali je. Ačkoli jsme zakrátko porozuměli, že se opravdu neshodneme, Bondy mi řekl jednu věc, kterou jsem si zapamatoval a která se mi neustále vrací na mysl. Řekl mi něco v tomto smyslu: „Vaše hnutí velmi kulhá na tu teoretickou programovou nohu, soudruhu, musíte s tím něco dělat, jinak budete furt žít ve stínu někoho jinýho“.
V situaci, kdy mnoho anarchistů je sémanticky, politicky i prakticky téměř nerozeznatelných od pracovníků nevládních organizací, znovu v retrospektivě vidíme, že většinově se s tím nic neudělalo a většina anarchistů stále žije ve stínu třech ideologií – liberálně demokratické, enviromentalistické a marxistické – které se ve svému vlivu různě prolínají.
Podle mého názoru je nejvyšší čas s tím něco udělat. Řečeno s Bondym, který nebyl anarchista, ale jako jeden z mála na levici nás tehdy respektoval – zatím furt žijeme ve stínu někoho jinýho.
převzato z webu: jaime.cz