Na našem webu jsme zveřejnili text Čekání na druhou vlnu, převzatý z blogu jaime.cz. Text obsahuje jak kontroverzní části, se kterými nesouhlasíme, tak velmi zajímavé podměty pro diskusi, se kterými v mnoha ohledech souhlasit můžeme. Nebudeme se nyní zabývat tím, s čím se v Jaimeho textu ztotožňujeme. Přijde nám zbytečné jinými slovy opakovat, to co již autor dobře vyjádřil. Zaměříme se tedy spíše na úvahy nad částmi, se kterými nesouhlasíme.
Zdravá komunita jako pevná základna
Jaime ve svém textu rozvíjí kritiku konkrétních aktivit, kterými se zabývá Asociace ALERTA a Komunitní centrum Ateneo, ve kterém někteří z našeho kolektivu působí. Na mušku si bere například komunitní veganské večeře a čajové středy nebo cestovatelské projekce. O těchto aktivitách hovoří s pohrdavým tónem a zpochybňuje jejich význam. Nebo ještě jinak: snaží se budit dojem, že tyto aktivity nejsou v souladu s revolučními perspektivami. My si však myslíme opak. Považujeme je za významné a naprosto v souladu s (pro)revoluční praxí.
Během večerů strávených u společné večeře či čaje totiž nejde jen o samotnou konzumaci jídla a pití. Jde o interaktivní událost, při které můžeme srovnávat a prodiskutovávat naše pohledy na svět, který nás ničí a jsme nuceni v něm žít. Setkání, při kterých se společně stravujeme, mohou při probíhajících diskusích pomáhat nalézt rozhodující nápady i jejich realizaci. Bylo by chybou taková setkání podceňovat a pohlížet na ně jako na nepolitickou a bezvýznamnou záležitost.
Vedle toho, že tato setkání stimulují a umožňují diskusi, stávají se také „tmelem“ komunity. Atomizované individuality, se zde potkávají a ve vzájemné interakci překonávají odcizení – rozvíjejí skutečné mezilidské vazby postavené na vztazích “tváří v tvář” na místo vztahů anonymních či vztahů virtuálních pseudokomunit ukotvených v internetových sociálních sítích. Společné stravování a jiné druhy setkávání rozvíjí přesně ty vazby, bez kterých se neobejdeme, připustíme-li, že anarchistické pojetí svobody klade důraz na sociální rozměr, asociativní přístup a komunitní podstatu. Abychom byli konkrétní: v Ateneu se na komunitních večeřích a čajových středách setkávají lidé, kteří se dříve nevídali vůbec, nebo jen výjimečně. Nyní se nejen často vídají, ale při té příležitosti také často vedou hovory o politice, sociálních problémech a hledají společnou řeč v tom jak tyto problémy řešit. A to rozhodně není bezvýznamná záležitost! Je to jeden z mnoha dílků revoluční politiky.
Stejně jako anarchistické hnutí ve Španělsku ve třicátých letech minulého století, si i my nyní uvědomujeme důležitost interaktivních událostí, které pomáhají stmelovat komunitu, rozvíjet jí a posouvat směrem k revoluční praxi. Bez zdravé komunity ztrácí jakákoliv revoluční perspektiva základnu, na které by mohla pevně stát a prakticky se rozvíjet. V době společenské atomizace, jsou proto jakékoliv pokusy stmelit komunitu velmi důležité. Komunitní večeře či čajová setkání jsou takovými pokusy a považujeme za krátkozraké přehlížet jejich pozitivní a v jádru anarchistickou povahu.
Osoby, které se snaží v publikacích zaznamenat historii anarchistického hnutí, při popisu španělských ateneo libertario či ateneo anarquista, často hovoří o tom, čím se tyto projekty zabývaly a co tím sledovaly. Například Martha A. Ackelsberg, v publikaci o Mujeres Libres píše:
„Kromě významu jako místa pro osvojení základních schopností a dovedností plnilo ateneo důležité sociální funkce. Ateneos byly populárními místy setkávání mladých lidí, zvláště v dobách, kdy si nemohli dovolit utratit ani deset centimů, aby mohli jít do kina! (…) Dále takřka všechna atenea zahrnovala také divadlo, rekreační možnosti a zvláště ta situovaná v dělnických čtvrtích rovněž pořádala výlety za město.“ (1)
Není zde překvapující „příbuznost“ s aktivitami, kterým se věnuje mostecké Ateneo ani podobnost ve sledovaných cílech. Pro někoho však může být překvapující, že překladatelem zmíněné publikace do češtiny je sám Jaime. Nepřekvapí tedy jistě naše nutkání tázat se, proč Jaime pohrdavě píše o komunitních večeřích, cestovatelských večerech a čajových posezeních v mosteckém Ateneu, ale při překladu knihy o Mujres Libres nezazní stejná kritika anarchistických ateneos, která se věnovala divadlu, relaxaci a výletům za město?
Někdo možná může namítnout, že španělské ateneos se vedle jmenovaných aktivit zabývaly i dalšími činnostmi. V tom se ale přeci mostecké Ateneo od svých španělských předchůdců také moc neliší! I zde probíhají další aktivity, jako jsou přednášky, workshopy a vzdělávací program. I zde je zázemí pro schůze anarchistických skupin a stejně tak zde funguje distribuce (nejen!) anarchistických publikací a knihovna. I zde se sdružují lidé, kteří kolektivně plánují jak vstupovat do sociálních bojů, aby se do nich vzápětí opravdu zapojovali. Mostecké Ateneo slouží jak k relaxaci a rozvoji komunity, tak ke vzdělávání, utužování bojovné morálky a hledání odpovědí na otázky: proč, za co a jakým způsobem bojovat.
Zkrátka, nemůže se ubránit dojmu, že jak pod názvem ateneo anarquista, tak pod názvem Komunitní centrum Ateneo se skrývají velmi podobné obsahy, které se jen rozvíjejí na odlišných místech a v jiném časovém období. A pokud je pro někoho odlišnost v názvu obrovský problém, tak pro nás nikoliv. Klademe totiž důraz především na obsah. Neméně pak také na snahy prezentovat tento obsah způsoby, které jsou srozumitelné nejen hrstce sečtělých anarchistických militantů, ale i mnohem širší společenské množině. To, že mostecké Ateneo nemá přívlastek „anarquista“ ani „libertario“, nic nemění na tom, že se zde sdružují anarchističtí revolucionáři i revolucionářky a podílejí se na revoluční praxi. Nezmění to ani Jaime, který nás s pejorativním nádechem nazval poněkud hlasitějšími občanskými aktivisty. Podstatné je to, čemu se věnujeme a jak se tomu věnujeme, nikoliv to, jaký tomu někdo dá název. Ten je totiž jen nálepkou, která nic nemění na podstatě věcí.
Mostecké Ateneo zůstane svou povahou anarchistické, i když mu budeme říkat „komunitní centrum“, nebo abychom použili Jaimeho slova „subkultura povětšinou mírumilovných tichých a slušných lidí, kteří se po večerech scházejí a vyměňují si staré svetry a knížky bez použití peněz, pouštějí si lidsko-právní dokumentární nebo cestopisné filmy, vaří bylinné čaje a veganská jídla a občas si nechávají přednášet od svých kamarádů, studentů humanitních oborů vysokých škol, vděčných za to, že někdo vyslechne jejich postmoderní myšlenkové konstrukce, které vtělili do svých diplomových prací“.
Kritické myšlení jako součást vzdělávacího procesu
V předchozích řádcích jsme citovali část, kde se Jaime mimo jiné kriticky vyjádřil i k přednáškám, které organizuje anarchistické hnutí, z části tedy i Asociace ALERTA a mostecké Ateneo. Tento bod jistě také zaslouží komentář, aby bylo možné pochopit souvislosti.
Anarchistické hnutí v Česku za poslední roky organizovalo mnoho přednášek na různá témata a realizované různými lidmi. Některé považujeme za velmi kvalitní, jiné za nekvalitní nebo po obsahové stránce za hodné kritiky. Každopádně je nutné si uvědomit, že dělat či poslouchat přednášku, nemusí automaticky znamenat ztotožnit se s tím, co říká přednášející, nebo s tím co dělá, když zrovna nepřednáší! Přednáška může být také vnímána jako prvek oživující diskusi o konkrétních tématech, nikoliv jako pasivní přijímání toho co přednášející předkládá. Nechat přednášet studenty vysokých škol, jak poznamenává Jaime: „vděčných za to, že někdo vyslechne jejich postmoderní myšlenkové konstrukce“, podle nás může být velmi přínosné. Nikoliv proto, že bychom s případnými konstrukcemi museli souhlasit, ale protože v případě pochybností můžeme v rámci živé polemiky jejich autora postavit před názorovou konfrontaci. Právě tento přístup může rozproudit plodnou diskusi a stimulovat kritické myšlení i praktické výstupy a to mnohem více, než účast výhradně jen na takových přednáškách, kde si všichni nekriticky přitakávají, ale nepolemizují o obsahu. Aby se proces vzdělávání nestal dogmatickou propagandou, je nutné pestrostí názorů “provokovat” diskusi, podporovat skrze ni rozvoj kritického myšlení a tím i konstruktivní praxe. Pochopení důležitosti živých polemik v rámci přednášek dost dobře vystihuje kolektiv Atenea svou praxí i na svém webu:
„Přednáškové večery jsou cyklem přednášek a diskusí na různá společenská témata. Smyslem této aktivity není prezentace pouze názorů, se kterými kolektiv Atenea souhlasí. Jde nám spíše o to, dát prostor k vyjádření různých názorů, které jsou sociálně kritické ke společenskému statusu quo. Tyto názory v Ateneu nechceme bezhlavě přijímat za své, ale spíše o nich diskutovat, analyzovat je a případně je i podrobovat kritice, tam kde to budeme považovat za nezbytné. Přednášky budou probíhat v Ateneu alespoň dvakrát měsíčně a mezi přednášejícími budou jak naši přátelé, jejichž postoje sdílíme, tak osobnosti, jejichž názory z různých důvodů považujeme za problematické. Věříme, že tato pestrost názorů přednášejících bude dobrým stimulem pro rozvoj plodných diskusí.“ (2)
Někteří z nás si pamatují Jaimeho jako velmi aktivního militanta anarchistického hnutí. Jistě, ani tehdy vedle nejrůznějších aktivit nikdy neměl daleko k rázné kritice, která ačkoliv někdy byla scestná, často byla také trefná nebo alespoň otevírala zajímavé body pro reflexi. Avšak zatímco rázná kritika dále trvá, tak po jiných Jaimeho aktivitách není již dlouhou dobu žádných stop.
Upřímně, mrzí nás sledovat tento stav! Nikoliv proto, že bychom neunesli Jaimeho kritiku Alerty nebo Atenea, ale protože bychom raději současně s přijímáním kritiky námi organizovaných přednášek, chtěli chodit také na přednášky samotného Jaimeho. A že přednášet umí, již v minulosti mnohokrát potvrdil. Věříme, že Jaimeho (v mnohém zajímavé!) kritické postřehy by dopadly na úrodnou půdu, pokud by za ostrými slovy na osobním blogu následovaly také reálné činy v reálném sociálním prostředí. Přednášky či workshopy mohou být takovými činy. Může to vyznít dost nepochopitelně, ale Ateneo zůstává i přes Jaimeho kritiku jedním z míst, které je pro realizaci jeho aktivit otevřené. Má Jaime podklady pro zajímavou přednášku, workshop či jiné aktivity? Kolektiv Atenea mu jistě rád poskytne zázemí pro jejich realizaci a Asociace ALERTA případně pomůže s jejich koordinací. Je-li Ateneo ochotné poskytnout prostor i kontroverzním postojům, se kterými kolektiv nemusí souhlasit, není důvod neposkytnout prostor také Jaimemu. Záleží teda i na něm, zda bude participovat na zaplnění programu Atenea něčím, v čem sám vidí smysl, nebo zůstane u pouhého vyjádření, že druzí program sestavují z aktivit, ve kterých on smysl nevidí.
Jazyk jako pomocník nebo jako překážka?
Je zajímavé, že Jaime ve svém textu používá španělské anarchistické hnutí a tehdejší ateneo libertario či ateneo anarquista jako příklad správného přístupu, který porovnává s přístupem naším. Kniha o Mujeres Libres, kterou sám překládal, ale poukazuje na to, že i v době masového anarchistického hnutí ve Španělsku zde byla silná tendence, která je nám blízká, ale pro Jaimeho je v současnosti neakceptovatelná. Na mysli máme tendenci, klást důraz spíše než na používání pojmu anarchismus, raději na srozumitelný anarchistický obsah, který právě díky své srozumitelnosti nepotřebuje zdůrazňovat anarchistický přívlastek. Tato tendence je v knize zmíněna při popisu povahy časopisu Mujeres Libres. Citujeme:
„Jak jej vydavatelé popsali potenciálním přispěvatelům a čtenářům, časopis měl vycházet měsíčně, věnovat se pracujícím ženám – jejichž vzdělávání bylo hnutím dlouho zanedbáváno – a být zacílen na „probuzení ženského vědomí anarchistických myšlenek“. Jeho poslání nahlížely v politických i kulturních pojmech. Je důležité (a tento bod byl zdůrazňován v takřka veškeré komunikaci), že časopis se neměl otevřeně identifikovat jako anarchistický „kvůli strachu, který mohl vyvolat u většiny žen z naší země… Vzal by ale na sebe úkol uvést je do diskuse o sociálních problémech a zároveň pozvednout jejich kulturní úroveň.“ Lucía nicméně neustále připomínala dopisovatelkám, že navzdory tomu, že by nemělo být používáno slovo anarchistický, kdokoli uvažující by po přečtení časopisu měl snadno rozpoznat „anarchistické pozadí veškerého obsahu“. (3)
Jaime si ve svém textu stěžuje na údajnou nevhodnost jazyka, kterým o sobě anarchistické hnutí v Česku hovoří. Konkretizoval to poukázáním na naše webové prohlášení „Kdo jsme“, které je podle něj psané jazykem přepečlivě se vyhýbajícím slovu „anarchismus“. Právě citovaná pasáž osvětlující postoj redaktorek Mujeres Libres v sobě zahrnuje stejný přístup, kterým sami obhajujeme to, proč jako anarchisté a anarchistky nemáme potřebu v popisu naší asociace zdůrazňovat slovo anarchismus. Proč bychom měli tento postoj považovat za ohromný problém, když Mujeres Libres stejný postoj nebránil v tom, aby sehrály významnou úlohu při vzestupu masového anarchismu ve Španělsku? Mujeres Libres neměli při propagaci své anarchistické činnosti potřebu nadužívat pojem anarchismus, my stejný přístup uplatňujeme při popisu toho “kdo jsme” a při vyjadřování toho proti čemu stojíme a o co usilujeme.
Jaime v části kritizující jazyk, který si osvojila část anarchistického hnutí, poukazuje na údajné zne- a nad-užívání označení jako „nezávislý“, „neformální“, „zdola“, „alternativní“ popřípadě „antikapitalistický“. Tyto nálepky považuje za nic neříkající. Zde by opět bylo možné polemizovat nad tím, zda pro většinu našich potencionálních spojenců není nic neříkající spíše tradiční anarchistická terminologie. Zatímco pro mnohé české dělníky mohou pojmy jako proletariát, třídní boj, sociální revoluce či anarchistický komunismus být nesrozumitelné či chápané v desinterpretované podobě, tak námi používané pojmy mohou být srozumitelnější. Srozumitelně vyjadřují, proti čemu stojíme („antikapitalistický“), že proti tomu nestojíme ze stranických pozic („zdola“) a že usilujeme o jiné možnosti, než nám nabízí status quo („alternativní“).
To, že anarchistické hnutí bude klást přehnaný důraz na používání výraziva, kterému rozumí hrstka militantů studujících historii anarchismu, rozhodně neznamená, že tomuto výrazivu porozumí i ti, se kterými komunikujeme. Ostatně to postupně pochopilo i mnoho bývalých čelenů a členek Federace anarchistických skupin (FAS), tedy organizace, kterou Jaime vyzdvihuje jako pozitivní příklad toho, že můžeme mluvit a jednat jinak, než nyní často mluvíme a jednáme. To, že komunikační model, který Jaime prosazuje, je (v 21. století!) v Česku dlouhodobě neudržitelný, ostatně FAS sama potvrdila skrze svou praxi. Velká část členů a členek FAS po negativních zkušenostech od tohoto modelu upustila a podrobila ho velmi kritické reflexi. Ti co tak neučinili, nyní působí v marginálních skupinách, nebo jako roztroušení jedinci, kteří sní o velkém revolučním projektu, ale jaksi jim chybí klíčová hodnota – reálný vliv na ty, kteří by s nimi takový projekt realizovali. Místo skutečného vlivu jim tak nezbylo nic jiného než ohromná zásoba revolučně anarchistických výrazů. Některým snad také i naivní víra, že čím více revolučně znějících slov za život použijeme, tím blíže budeme k sociální revoluci.
Samozřejmě tím nechceme tvrdit, že sami necítíme potřebu revolučního projektu, který by prosazoval revoluční změny. Nálepka, prapor ani slovník však nejsou zárukou revoluční praxe. Projekt se stává revolučním především na základě konkrétního obsahu a formy, nikoliv slov, kterými jej onálepkujeme. Jazyk, kterým tento obsah a formu definujeme (a prezentujeme!), samozřejmě může pomoci pochopit jejich význam a pomoci jedincům ztotožnit se s nimi. Stejně tak ale může být zdrojem nepochopení a zmatků, pokud výrazové prostředky, které volíme, jsou pro ostatní nesrozumitelné, svádějící k dezinterpretacím, mylnému výkladu nebo jsou odcizeny dobové kultuře a komunikačním zvyklostem míst, ve kterých působíme. Aby naše praxe byla srozumitelná, musí být srozumitelný i jazyk, kterým komunikujeme s těmi, od kterých očekáváme, že se tou praxí začnou aktivně zabývat.
Jaime v roce 2008 zveřejnil text Rozpad českého anarchistického hnutí, pokus o pojmenování příčin a procesů. Tento text zahrnuje několik velmi zajímavých úvah a trefných postřehů, se kterými někde více jinde méně souhlasíme. Zároveň, ale ve vztahu k textu, na který nyní reagujeme, odhaluje i jisté nedostatky. V textu se píše: „Dlouho jsem zkoušel alespoň sám pro sebe pracovně pojmenovat trendy, které podle mě stojí za rozpadem hnutí. Šlo to těžko, protože člověk musel kriticky zhodnotit i vlastní aktivity a zjistit, že řada z nich byla slepou uličkou.“
Domníváme se, že ačkoliv mnoho vlastních (i kolektivních) aktivit a slepých uliček Jaime opravdu kriticky zhodnotil, tak u některých stejného cíle nedosáhnul. Jeho přehnané kladení důrazu na užívání “tradičního” anarchistického výraziva, je jedním z příkladů. Skupiny jako byla FSA / FAS nebo ORA-S jasně svou praxí ukázaly, že přehnaně bazírovat na revoluční rétorice, znamená prošlapávat slepou uličku. Na jejím konci je nepřekonatelná zeď, před kterou stojí hrstka anarchistických militantů a militantek, pro které je jejich vlastní rétorika srozumitelná. Za tou zdí je však ohromná masa neprivilegovaných a utlačovaných, pro které je ta rétorika nesrozumitelná a odcizená jejich komunikačním zvyklostem.
Jaime nikdy tuto slepovou uličku kriticky nezhodnotil, ale naopak se v ní nadále pohybuje. V pasti odcizeného jazyka se tak při nastaveném kurzu paradoxně ocitá on, nikoliv ti, které z toho obvinil. Uvízl v pasti jazyka, který je odcizen době i těm s kterými chce (chceme) komunikovat. Ať už je nazveme proletáři, dělnickou třídou nebo prostě jen neprivilegovanými a utlačovanými, tak zde zůstává fakt, že abychom s nimi mohli komunikovat, musejí rozumět našemu jazyku a chápat obsah termínů, které v sobě zahrnuje. Výrazové prostředky a komunikační model co prosazuje Jaime, nás k tomuto cíli rozhodně nepřibližují.
…………………………………………………………………..
zdroje citací :
(1) Ackelsberg, Martha A.: Mujeres Libres – Svobodné ženy – kapitola: Vzdělání jako příprava
(2) http://ateneo.cz/?page_id=13
(3) Ackelsberg, Martha A.: Mujeres Libres – Svobodné ženy – Kapitola IV. Založení Mujeres Libres
Pingback: Asociace ALERTA | HLAS KREATIVITY A VZDORU