Události kolem vystěhování lidí z Předlic a Kráného Března, byly často komentovány v internetových diskusích xenofobními příspěvky. Velkou část tvořily ty, které se dotýkaly vztahu pracujících k nezaměstnaným. Jednotícím prvkem v nich byl postoj, který by se dal shrnout souvětím: Jsem otrok šéfů a nenávidím všechny, kdo otroky šéfů nejsou a odmítají jimi být. Pro ilustraci citujeme jeden z takových příspěvků i internetové diskuse.
Martin Dratva: „Já bych tam nebydlel ani za zlaté prase. Kdyby pracovali a nechovali se jako ta hovádka boží, tak by neměli problém najít si lepší bydlení – barva, nebarva. Rozumím, že v místě bydliště zrovna být práce nemusí, ale proč to neudělat jako spousta “bílých” lidí, jež za prací buď jezdí, nebo se přestěhují jinam. Stále v tom vidím spíše otázku volby, nikoliv nutnosti.“ (1)
Ano, mnozí Romové skutečně odmítají práci a my doufáme, že toto odmítnutí se brzy bude lavinovým efektem šířit i mezi ostatní lidi! Negace námezdní práce automaticky neznamená zříci se odpovědnosti vůči společnosti. Nesouvisí to s leností, ani s neochotou být tvůrčí v zájmu komunity, která spoluvytváří podmínky pro život. I ti co dnes nepracují, mají tvůrčího ducha a jistě jej projeví, budou-li podmínky pro život svobodné a sociálně spravedlivé.
Námezdní práce však takové podmínky nepředstavuje, ale (re)produkuje jejich opak – nesvobodu, hierarchii, autoritářství a vykořisťování jedněch druhými. Vztah, ve kterém se naše tvůrčí schopnosti staly zbožím, které prodáváme na trhu práce šéfům, není vztahem svobodným ani vztahem uspokojujícím. Je to vztah odcizenosti a vykořisťování, do kterého jsme tlačeni, když nám předhazují volbu – buďto námezdní otroctví pro zisky šéfů, nebo hlad a chudoba. Práce tak není svobodnou volbou nebo existenční nutností společnosti. Je existenční nutností kapitalismu, který práci potřebuje k růstu a k reprodukci vlastních struktur. Zatím co pro kapitalismus je práce nutností, pro nás je nenáviděným vztahem, do kterého vstupujeme z donucení.
Vyhýbat se tomuto donucení není něco, co bychom měli s vyčítavým tónem odsuzovat. Odsouzení zaslouží spíše ti, kdo nás k práci nutí a diktují, za jakých podmínek bude probíhat, nikoliv ti co námezdní práci odmítají pro její negativní charakter. Je samozřejmě snadné v pozici námezdního otroka plivat na ty, kteří se stejné pozici otroka vyhýbají. Snadné však v tomto případě rozhodně neznamená správné. Zatím co někteří pracující plivou na ty, co se vyhýbají stejnému údělu námezdního otroka, tak ten co je zotročuje, zůstává nedotčen, stejně jako jsou nedotčeny jeho zájmy, které na úkor pracujících prosazuje.
Je opravdu pozoruhodný ten ambivalentní vztah k práci, který můžeme sledovat u mnoha lidí. Zatím co nenávidí zaměstnavatele, kteří je vykořisťují, tak za každou cenu chtějí být zaměstnanci. Každý den nadávají na nesnesitelnost práce, aby v zápětí uctívali práci jako nedotknutelnou posvátnost a nadávali těm, kteří nepracují.
Mnozí zaměstnanci ve vztahu k nezaměstnaným často užívají pojem paraziti jako hanlivou nadávku. Těmi podle nich je každý, kdo nepracuje. Zapomínají však na to, že skutečným parazitem je ten, kdo jim práci “dává” a tvrdí jim, že jim tím poskytuje úctyhodnou službu. Zisk, který narůstá na kontě zaměstnavatele, je výsledkem procesu, ve kterém je zaměstnanec obrán o to, co skrze práci vytváří a zaměstnavatel to využívá k posílení své pozice. Zatímco zaměstnanec vytváří hodnoty a dostává za to mzdu, tak určitou část vytvořených hodnot si zaměstnavatel uzurpuje pro sebe, aby mohl znásobit své bohatství, rozšiřovat svůj podnik a tím i šíři svého panství. Jak jinak než parazitismem nazvat tento vztah, ve kterém několik privilegovaných členů společnosti žije v nadstandardním luxusu díky vykořisťování mnoha neprivilegovaných členů společnosti – svých zaměstnanců? Pokud je někdo skutečným parazitem, je to zaměstnavatel, nikoliv nezaměstnaný Rom.
Pokud chceme, aby se místo námezdního otroctví rozvíjela alternativa ztělesněná v pospolité a svobodné tvořivosti v zájmu společnosti, pak je potřeba přestat mít na mušce nepracující Romy a nezaměstnané celkově. Mířit bychom měli spíše na ty, kteří se nám snaží vnutit blábol o tom, že námezdní práce je existenční nutností společnosti a jediným funkčním způsobem jak naplnit lidské potřeby. Existují i způsoby jiné! Takové, při kterých se tvůrčí činnost nestává předmětem vykořisťování, ale spíše nástrojem celospolečenského blaha a uspokojení. Takové způsoby nejenže nejsou prací, ale jsou její negací! Jsou důkazem toho, že mezi námezdní prací a svobodnou kreativitou existuje nejen zásadní rozdíl, ale také neustálý boj nesmiřitelných protikladů. Nepracovat pak tedy může znamenat přiklánět se v rámci tohoto boje na stranu svobodné alternativy – tedy tvůrčí činnosti nespoutané vykořisťovatelskou praxí kapitalismu.
V českém prostředí však naneštěstí zatím převládá mínění, že námezdní práce je něco, co bychom měli nejen přijmout, ale také za tím dojíždět velké vzdálenosti a případně se kvůli tomu i stěhovat (viz. uvedená citace!). Postavit se za takových okolností na stranu nezaměstnaných samozřejmě může mít efekt podobný dloubání do vosího hnízda. To nám mimo jiné ukazují i jedovaté diskusní příspěvky, kterými je zahlcen nejen internet, ale celý veřejný prostor. Schytat ale nějaké to žihadlo, je přijatelnější, než mlčet a nečinně sledovat, jak se veřejný prostor proměňuje v žumpu plnou nechutných splašek.
Nemlčíme a vzdorujeme, protože nechceme již nadále žít ve světě, ve kterém čím více pracuješ, tím více získáváš úcty. Ve světě, kde čím déle jsi otrokem šéfa, tím více tě označují za plnohodnotnou lidskou bytost. Vzdorujeme, protože se nehodláme smířit s tím, že snaha vyhnout se nesvobodné povaze námezdní práce, znamená stát se terčem útoků a být degradován na úroveň neživého nerostu, který je možné bez výčitek svědomí odkopnout nebo poplivat.
Pracovat znamená být vykořisťován šéfy a uspokojovat jejich zájmy. Svobodně tvořit oproti tomu znamená uspokojovat individuální i sociální potřeby bez parazitismu šéfů a mocenského panství politiků. Volba je proto jasná: Abychom mohli svobodně tvořit, musíme přestat pracovat!
