Čtyři týdny jme postupně zveřejňovali_y kapitoly Perlmanova textu Reprodukce každodenního života. Nyní přichźíme s pátou a tím také poslední kapitolou, která nese název Ukládání a akumulace lidské činnosti. Tímto je na našem webu kopletní obsah zmíněné perlmanovy analýzy kapitalismu, která je současně antikapitalistickou kritikou. Již brzy ale na našem webu budeme po částech publikovat dalśí zajímavý text.
Ukládání a akumulace lidské činnosti
Přeměna nadpráce v kapitál je specifickou dějinnou formou obecnějšího procesu – procesu industrializace, permanentní přeměny materiálního prostředí člověka.
Jisté zásadní rysy tohoto důsledku lidské činnosti v kapitalismu lze uchopit prostřednictvím zjednodušené ilustrace. Ve fiktivní společnosti lidé většinu svého činného času tráví výrobou potravin a dalších nezbytností. Jen část jejich času je „nadčasem“ ve smyslu vynětí z výroby nezbytností. Tuto nadčinnost je možné věnovat výrobě potravin pro kněze a válečníky, kteří sami nic nevyrábějí. Je možné ji využít k výrobě zboží, které se spálí při posvátných příležitostech. Je možné ji vynaložit k předvádění obřadů nebo gymnastických cviků. Ve všech zmíněných případech se materiální podmínky těchto lidí pravděpodobně nezmění z generace na generaci v důsledku jejich dennodenních činností. Jedno pokolení lidí této fiktivní společnosti si však může svůj nadčas ukládat a nikoli jej vynakládat. Svůj nadčas by například mohly ukládat navíjením do pružin. Další pokolení může energii uloženou v pružinách rozvinout a použít ji k nutným úkolům, anebo může energii pružin jednoduše používat k navíjení nových pružin. Tak či tak, uložená nadpráce starší generace poskytne nové generaci větší množství pracovního nadčasu. I nové pokolení může tento přebytek ukládat do pružin a dalších schránek. V poměrně krátké době práce uložená v pružinách převýší pracovní čas dostupný každé živé generaci. Při vynaložení poměrně nevelké energie budou lidé této fiktivní společnosti schopni využívat pružiny k většině svých nezbytných činností i k navíjení nových pružin pro budoucí generace. Většina živých hodin, které dříve trávili výrobou nezbytností, bude nyní dostupná pro činnosti, které si nevynucuje nutnost, ale projektuje je představivost.
Na první pohled se zdá nepravděpodobné, že by lidé věnovali hodiny svých životů bizarnímu úkolu navíjení pružin. Stejně tak nepravděpodobné se zdá, že i kdyby pružiny navíjeli, tak by je ukládali pro budoucí generace, jelikož rozvíjení pružin může například skýtat báječnou podívanou při slavnostních dnech.
Kdyby však lidé nedisponovali svými vlastními životy, kdyby jim jejich pracovní činnost nepatřila, kdyby jejich praktická činnost sestávala z nucené práce, pak je možné lidskou činnost využívat k navíjení pružin, k ukládaní pracovního nadčasu do materiálních schránek. Dějinná úloha kapitalismu – úloha, kterou vykonávali lidé, jež akceptovali jako legitimní to, že jiní lidé disponují s jejich životy – spočívala právě v ukládání lidské činnosti do materiálních schránek prostřednictvím nucené práce.
Jakmile se lidé podřídí „moci“ peněz nakupovat uloženou práci i živou činnost, jakmile přistoupí na fiktivní „právo“ těch, co mají peníze, ovládat uloženou i živou činnost společnosti a disponovat s ní, mění peníze v kapitál a majitele peněz v kapitalisty.
Toto dvojí odcizení – odcizení živé činnosti ve formě námezdní práce a odcizení činnosti minulých pokolení ve formě uložené práce (výrobní prostředky) – není jednorázový akt, k němuž došlo někdy v dějinách. Vztah mezi dělníky a kapitalisty není cosi, co bylo jednou provždy na společnost uvaleno v nějakém konkrétním momentu minulosti. Lidé nikdy nepodepsali žádnou smlouvu ani neučinili verbální dohodu, kterou by se vzdali moci nad svojí živou činností a kterou by se vzdali moci nad živou činností všech budoucích generací ze všech koutů zeměkoule.
Kapitál nosí masku přírodní síly. Zdá se být stejně stabilní jako Země sama. Jeho pohyby se jeví stejně neodvratné jako příliv. Jeho krize vypadají stejně nevyhnutelně jako zemětřesení a povodně. Dokonce i když se přiznává, že moc kapitálu je vytvářená lidmi, takovéto doznání může být pouze příležitostí pro smyšlení ještě ošidnější masky – masky lidmi stvořené síly, frankensteinovského monstra, jehož moc budí ještě posvátnější hrůzu než moc kterékoli přírodní síly.
Kapitál však není ani přírodní síla ani lidmi stovřené monstrum, které vzniklo někdy v minulosti a od té doby vládne lidskému životu. Moc kapitálu nespočívá v penězích, jelikož peníze jsou společenskou konvencí, která má jen takovou „moc“, jakou jsou jí lidé ochotní propůjčit. Kdyby lidé odmítli prodávat svoji práci, peníze by nemohly vykonávat ani ty nejprostší úkoly, protože peníze nemohou „pracovat“.
Moc kapitálu nespočívá ani v materiálních schránkách, ve kterých je uložena práce minulých pokolení, jelikož potenciální energii uloženou v těchto schránkách může vysvobodit pouze činnost živých lidí, a to bez ohledu na to, zda dané schránky jsou, či nejsou kapitálem, nebo-li odcizeným „vlastnictvím“. Bez živé činnosti by sbírka předmětů, které tvoří kapitál společnosti, byla pouze rozházenou hromadou rozmanitých artefaktů, které samy o sobě nežijí, a „majitelé“ kapitálu by byli pouze roztroušenou kolekcí mimořádně netvůrčích lidí (z hlediska praktických dovedností), kteří se obklopují kousky papíru v marné snaze vzkřísit památku zašlé slávy. Jediná „moc“, kterou kapitál má, spočívá v dennodenních činnostech živých lidí. Tato „moc“ spočívá v ochotě lidí prodávat své každodenní činnosti výměnou za peníze a vzdát se kontroly nad produkty své vlastní činnosti a činnosti předchozích generací.
Jakmile člověk prodá svoji práci kapitalistovi a jako plat za onu práci přijme pouze část svého produktu, vytváří podmínky pro nakupování a vykořisťování druhých lidí. Nikdo by dobrovolně nevyměnil za peníze svoji paži nebo dítě. Přesto, když člověk záměrně a vědomě prodává svůj pracovní život, aby tak získal základní životní potřeby, nereprodukuje jen podmínky, které z prodeje jeho života nadále činí nezbytnou podmínku jeho zachování. Vytváří také podmínky, které z prodeje života činí nutnost i pro druhé lidi. Budoucí pokolení samozřejmě mohou odmítnout prodávat své pracovní životy ze stejného důvodu, z jakého on odmítal prodat svoji paži. Každým neodmítnutím odcizené a nucené práce se však zvětšuje zásoba uložené práce, s níž může kapitál nakupovat pracovní životy.
Aby nadpráci přeměnil v kapitál, musí kapitalista nalézt způsob, jak ji uložit v materiálních schránkách, v nových výrobních prostředcích. A musí najímat nové pracovníky, kteří uvedou nové výrobní prostředky do chodu. Jinými slovy, musí svůj podnik rozšiřovat nebo založit nový podnik v jiném výrobním odvětví. To předpokládá či vyžaduje existenci materiálů, z nichž lze zformovat nové prodejné komodity, existenci kupců nových výrobků a existenci lidí, kteří jsou dost chudí na to, aby ochotně prodali svoji práci. Samy tyto požadavky jsou výtvorem kapitalistické činnosti a kapitalisté neuznávají žádné meze či překážky své činnosti. Demokracie kapitálu si žádá absolutní svobodu. Imperialismus není pouze „posledním stádiem“ kapitalismu – je také tím prvním.
Cokoli, co lze přeměnit ve zpeněžitelné zboží, je vodou na mlýn kapitálu, ať už to leží na kapitalistově půdě, nebo na sousedově půdě, ať už to leží nad zemí, nebo v podzemí, pluje na moři, nebo se plazí po souši, ať už se to týká jiných světadílů, nebo jiných planet. Všechno lidské zkoumání přírody – od alchymie po fyziku – se mobilizuje k hledání nových materiálů pro ukládání práce, k hledání nových předmětů, které se někdo může naučit kupovat.
Kupci starých i nových výrobků se vytváří všemi dostupnými prostředky a neustále jsou objevovány nové prostředky. „Otevřené trhy“ a „otevřené dveře“ vznikají silou a podvodem. Nemají-li lidé dostatek prostředků, aby si koupili výrobky kapitalistů, ti si je najmou a platí je za výrobu zboží, které by si chtěli koupit. Vyrábějí-li již to, co kapitalisté musí prodat, místní řemeslníci, jsou tito zruinováni nebo koupeni. Zakazují-li zákony či tradice používání určitých výrobků, jsou tyto zákony a tradice zničeny. Chybí-li lidem předměty, s nimiž by mohli používat výrobky kapitalistů, učí je kupovat si tyto produkty. Úží-li se fyzické či biologické potřeby lidí, pak kapitalisté „uspokojují“ jejich „duchovní potřeby“ a najímají si psychology, aby tyto potřeby vytvářeli. Jsou-li lidé natolik ukojeni výrobky kapitalistů, že už dále nemohou mít užitek z nových předmětů, učí je kupovat předměty a podívané, které sice nejsou k užitku, ale lze je jednoduše pozorovat a obdivovat.
Na každém kontinentě se v předagrárních a agrárních společnostech nalézají chudí lidé. Když nejsou dost chudí na to, aby po kapitalistově příchodu byli ochotni prodávat svoji práci, kapitalisté je ožebračí svými vlastními činnostmi. Ze země lovců se postupně stává „soukromé vlastnictví“ „majitelů“, kteří s použitím státního násilí uzavírají lovce do „rezervací“, kde pro jejich přežití není dostatek potravy. Zemědělské náčiní postupně seženou jen od téhož obchodníka, který jim na nákup nástrojů štědře půjčuje peníze tak dlouho, dokud „dluhy“ rolníků nedosáhnou takové výše, že jsou nuceni prodat půdu, kterou oni ani jejich předkové nikdy nekoupili. Škála kupců řemeslnických výrobků se postupně zužuje na obchodníky, kteří tyto výrobky zpeněžují na trhu, až se jednoho dne nějaký obchodník rozhodne usídlit „své řemeslníky“ pod jednou střechou a poskytovat jim nástroje, které jim všem umožní soustředit svoji činnost na výrobu těch nejziskovějších položek. Nezávislí i závislí lovci, rolníci a řemeslníci, svobodní lidé i otroci se mění v najaté pracovníky. Ti, kdo dříve disponovali svými vlastními životy, tváří v tvář drsným materiálním podmínkám přestávají se svými životy disponovat právě v tu chvíli, kdy se chápou úpravy svých materiálních podmínek. Z těch, kdo dříve byli vědomými tvůrci své vlastní skrovné existence, se stávají nevědomé oběti své vlastní činnosti, i když odstraňují skrovnost své existence. Lidé, kteří hodně byli, ale málo toho měli, nyní hodně mají, ale málo jsou.
Výroba nových komodit, „otevírání“ nových trhů a vytváření nových dělníků nejsou tři oddělené činnosti. Jsou to tři aspekty té stejné činnosti. Nová pracovní síla se vytváří právě proto, aby vyráběla nové komodity. Mzdy, které pracující dostávají, jsou samy o sobě novým trhem, jejich nezaplacená práce je zdrojem nové expanze. Ani přírodní ani kulturní překážky nemohou zastavit šíření kapitálu, přeměnu dennodenní lidské činnosti v odcizenou práci, přeměnu jejich nadpráce v „soukromé vlastnictví“ kapitalistů. Kapitál však není přírodní silou. Je souborem činností každodenně vykonávaných lidmi. Je formou každodenního života. Pokračování jeho existence a expanze předpokládá jen jednu zásadní podmínku: ochotu lidí dále si odcizovat své pracovní životy a tak reprodukovat kapitalistickou formu každodenního života.
Fred Perlman – Kalamazoo – 1969
„Odcizení dělníka v jeho produktu neznamená jen, že se jeho práce stává předmětem, vnějším bytím, nýbrž že existuje vně něj, nezávisle, jako cosi jemu cizího, a že se z ní stává svébytná síla, která stojí proti němu. Znamená to, že život, který na předmět přenesl, stojí proti němu jako cosi nepřátelského a cizího.“
„Tato rozporuplná forma je však přechodná. Vytváří skutečné podmínky pro své zrušení…“
„Vytváří základ pro univerzální rozvoj jedince. Skutečný rozvoj jednotlivců v kontextu, kde je odstraňována každá překážka, jim skýtá vědomí, že žádné hranice nejsou posvátné.“
………………………………………..
PŘEDCHOZÍ KAPITOLY ↓↓↓
> kapitola čtvrtá: Přeměna živé činnosti v kapitál
> kapitola třetí: Fetišizace komodit
> kapitola druhá: Odcizení živé činnosti
> úvod + kapitola první: Každodenní život v kapitalistické společnosti