Reprodukce každodenního života: kapitola čtvrtá

Jakým způsobem a proč dochází k přeměně živé činnosti ve společenský vztah pojmenovaný kapitál? Přesně to se snaží vysvělit čtvrtá kapitolu Perlamnova textu Reprodukce každodenního života. Tato kapitola je oproti předešlým mnohem delší. Doufejme, že tato délka nikoho neodradí od jejího přečtení. Kapitola je totiž stejně jako ty ostatni velmi důležitou součástí Perlmanovy analýzy kapitalismu a jeho nekompromisní antikapitalistické kritiky.

Přeměna živé činnosti v kapitál

K přeměně živé činnosti v kapitál denně dochází skrze věci, ale neprovádějí ji věci. Věci, které jsou produktem lidské činnosti se zdají být aktivními činiteli, protože k realizaci činností a styků dochází kvůli věcem a skrze věci, a protože pro lidi jejich činnosti nejsou průhledné. Pletou si zprostředkující předmět s příčinou.

V kapitalistickém výrobním procesu dělník svoji odcizenou životní energie vtěluje, nebo-li zhmotňuje, do neživého předmětu, a to za pomoci nástrojů, které jsou ztělesněními činnosti druhých lidí. Složité průmyslové nástroje ztělesňují duševní a manuální činnost bezpočtu generací vynálezců, zlepšovatelů a výrobců ze všech koutů světa a z různorodých forem společnosti. Samy o sobě jsou nástroje neživé předměty. Jsou sice materiálními ztělesněními živé činnosti, ale samy nejsou živé. Jediným aktivním činitelem ve výrobním procesu je živý dělník. Používá produkty práce druhých lidí a takříkajíc je naplňuje životem, ale svým životem. Jedince, kteří do jeho nástroje uložili svoji živou činnost, vzkřísit nedokáže. Nástroj mu může dovolit, aby za stanovený čas odvedl více práce a v tomto smyslu může zvýšit jeho produktivitu. Ale pouze živá práce, která dokáže produkovat, může být produktivní.

Například, když průmyslový dělník ovládá elektrický soustruh, používá produkty práce generací fyziků, vynálezců, elektroinženýrů, výrobců soustruhů. Zjevně je produktivnější než řemeslník, který tentýž předmět opracovává ručně. Rozhodně to však není „kapitál“, jenž má k dispozici průmyslový dělník, kdo je „produktivnější“ než řemeslníkův „kapitál“. Kdyby se generace intelektuální a manuální činnosti nevtělily do elektrického soustruhu, kdyby průmyslový dělník musel vynalézt soustruh, elektřinu a elektrický soustruh, pak by mu trvalo několik životů, než by na elektrickém soustruhu vysoustružil jeden jediný předmět, a ani sebevětší množství kapitálu by jeho produktivitu nezvýšilo nad produktivitu řemeslníka, který předmět opracovává ručně.

Pojem „produktivita kapitálu“ a zejména podrobné měření této „produktivity“ jsou vynálezy ekonomické „vědy“, onoho náboženství kapitalistického každodenního života, které vyčerpává lidskou energii uctíváním ústředního fetiše kapitalistické společnosti, jeho obdivováním a lichocením mu. Středověcí kolegové těchto „vědců“ prováděli přesná měření výšky a šířky andělů nebeských, aniž by si kdy položili otázku, co jsou to vlastně andělé nebo nebe, a jejich existenci považovali za samozřejmou.

Výsledkem dělníkovy prodané činnosti je výrobek, který mu nenáleží. Tento výrobek je ztělesněním jeho práce, zhmotněním části jeho života, schránkou obsahující jeho živou činnost, ale nepatří mu. Je mu stejně cizí jako jeho práce. Nerozhodnul se sám, že jej vyrobí, a když je hotový, nedisponuje s ním. Chce-li jej, musí si jej koupit. To, co vyrobil, tedy není jednoduše výrobek s určitými užitečnými vlastnostmi. K tomu by totiž nemusel prodávat kapitalistovi svoji práci výměnou za mzdu. Stačilo by mu jen vzít si potřebné materiály a dostupné nástroje a veden svými úmysly i limitován svými znalostmi a schopnostmi by materiály opracoval. Je zřejmé, že dnes takto může jedinec jednat pouze okrajově. Lidé si totiž budou moci dostupné materiály a nástroje osvojit až po svržení kapitalistické formy činnosti.

V podmínkách kapitalismu dělník vyrábí produkt s velice specifickou vlastností – prodejností. Jeho odcizená činnost produkuje komoditu.

Protože kapitalistická výroba je výrobou komodit, tvrzení, že cílem tohoto procesu je uspokojování lidských potřeb, je falešné. Je to jen pouhý pokus o rozumové zdůvodnění a obhajobu. „Uspokojování lidských potřeb“ není cílem ani kapitalisty ani dělníka zapojených do výroby a není ani výsledkem celého procesu. Dělník prodává svoji práci, aby dostal mzdu. Vůči konkrétnímu obsahu práce je netečný. Svoji práci si odcizuje v kapitalistův prospěch a ten mu výměnou za ni dává mzdu bez ohledu na to, kolik lidských potřeb mohou kapitalistovy výrobky uspokojit. Kapitalista nakupuje práci a zapojuje ji do výroby, aby získal komodity, které lze prodat. Vůči konkrétním vlastnostem výrobku je netečný, stejně jako je netečný vůči potřebám lidí. Na výrobku jej nezajímá nic jiného, než za kolik jej prodá, a na lidských potřebách jej zajímá jen to, kolik si lidé daného výrobku budou „potřebovat“ koupit a jak je lze propagandou a psychologickým tlakem přimět, aby jej „potřebovali“ víc. Cílem kapitalisty je uspokojit svoji potřebu reprodukce a zvětšování kapitálu a výsledkem procesu je širší reprodukce námezdní práce a kapitálu (což nejsou „lidské potřeby“).

Kapitalista komoditu vyrobenou dělníkem směňuje za specifické množství peněz. Komodita je hodnotou, která se směňuje za ekvivalentní hodnotu. Jinými slovy, živá i minulá práce zhmotněná ve výrobku může existovat ve dvou odlišných, a přesto ekvivalentních formách – v komoditách a v penězích – nebo v hodnotě, která je oběma společná. To ale neznamená, že hodnota je práce. Hodnota je společenská forma zpředmětněné (zhmotněné) práce v kapitalistické společnosti.

V kapitalismu se společenské vztahy nenavazují přímo. Navazují se skrze hodnotu. Každodenní činnost se nesměňuje přímo. Směňuje se ve formě hodnoty. A proto, co se v kapitalismu děje s živou činností, nelze vysledovat pozorováním činnosti samé, ale pouze sledováním metamorfóz hodnoty.

Když lidská činnost nabírá formu práce (odcizené činnosti), získává vlastnost směnitelnosti. Získává formu hodnoty. Jinými slovy, práci lze směnit za „ekvivalentní“ množství peněz (mzdy). Samo záměrné odcizování živé činnosti, které příslušníci kapitalistické společnosti považují za nezbytné k přežití, reprodukuje kapitalistickou formu, v jejímž rámci je odcizení nezbytné k přežití. Protože živá činnost má formu hodnoty, produkty této činnosti musí mít rovněž formu hodnoty: musí být směnitelné za peníze. Tato skutečnost je evidentní, jelikož kdyby produkty práce neměly formu hodnoty, ale například formu užitečných předmětů, jež jsou k dispozici celé společnosti, pak by buď zůstaly ležet v továrně, nebo by si je příslušníci společnosti volně brali, kdykoli by je potřebovali. V obou případech by peníze-mzdy, které dělníci dostávají, neměly žádnou hodnotu a živou činnost by nebylo možné prodávat za „ekvivalentní“ množství peněz. Živá činnost by nemohla být odcizená. Proto, jakmile živá činnost nabere formu hodnoty, produkty této činnosti také nabírají formu hodnoty a k reprodukci každodenního života dochází skrze proměny, nebo-li metamorfózy, hodnoty.

Kapitalista prodává produkty práce na trhu. Směňuje je za ekvivalentní sumu peněz. Uskutečňuje určenou hodnotu. Konkrétní velikostí této hodnoty na konkrétním trhu je cena komodit. Pro akademického ekonoma je cena klíčem Svatého Petra k nebeské bráně. Stejně jako kapitál i cena se pohybuje v báječném světě, který se skládá pouze z předmětů. Předměty mezi sebou mají lidské vztahy a jsou živé. Navzájem se přeměňují, komunikují spolu, vstupují do manželského svazku a mají děti. A samozřejmě, že jen díky milosti těchto inteligentních, mocných a tvořivých předmětů mohou být lidé v kapitalistické společnosti tak šťastní.

V ekonomových ilustrovaných vyobrazeních nebeského dění dělají vše andělé a lidé nedělají vůbec nic. Lidé si prostě užívají toho, co pro ně tyto nadřazené bytosti dělají. Nejenže kapitál vyrábí a peníze pracují. Podobné ctnosti mají i jiné záhadné bytosti. Takže nabídka – množství prodávaných věcí – s poptávkou – množství nakupovaných věcí – společně určují cenu – množství peněz. Když nabídka s poptávkou v určitém bodě diagramu uzavřou sňatek, narodí se vyvážená cena, která odpovídá univerzálnímu stavu blaženosti. Činnosti každodenního života vykonávají věci a lidé jsou během svého produktivního času redukováni na věci („výrobní faktory“) a ve svém „volném čase“ na pasivní pozorovatele věcí. Klady vědeckého ekonoma spočívají v jeho schopnosti připisovat výsledek každodenní lidské činnosti věcem a v jeho neschopnosti vidět za tou šaškárnou s věcmi živou činnost lidí. Pro ekonoma jsou samy věci, skrze které se v kapitalismu reguluje lidská činnost, matkami i syny, příčinami i důsledky jejich vlastní činnosti.

Velikost hodnoty, nebo-li cenu komodity, množství peněz, za něž se směňuje, neurčují věci, ale dennodenní činnosti lidí. Nabídka a poptávka, dokonalá a nedokonalá konkurence, nejsou nic jiného než společenské formy produktů a činností v kapitalistické společnosti. Samy o sobě nežijí. Skutečnost, že činnost je odcizená, nebo-li že pracovní doba se prodává za konkrétní sumu peněz, že má určitou hodnotu, má několik důsledků pro velikost hodnoty produktů této práce. Hodnota prodaných komodit musí být přinejmenším rovna hodnotě pracovní doby. To se rozumí samo s sebou, jak z hlediska jedné kapitalistické firmy, tak z hlediska společnosti jako celku. Kdyby hodnota komodit prodaných jednotlivým kapitalistou byla menší než hodnota práce, kterou si najal, pak by už jen jeho výdaje na práci byly vyšší než jeho výdělky a rychle by zkrachoval. Společensky, kdyby hodnota produkce pracujících byla nižší než hodnota jejich spotřeby, pak by pracovní síla nedokázala reprodukovat ani sebe, natož pak třídu kapitalistů. Kdyby však hodnota komodit byla pouze rovna hodnotě na ně vynaložené pracovní doby, pak by výrobci komodit reprodukovali pouze sebe a jejich společnost by nebyla společností kapitalistickou. Jejich činností by stále mohla být výroba komodit, ale nebyla by to kapitalistická výroba komodit.

Aby práce vytvořila kapitál, musí být hodnota produktů práce větší než hodnota práce. Jinými slovy, pracovní síla musí vyrábět nadprodukt, nebo-li množství zboží, které sama nespotřebuje, a tento nadprodukt se musí přeměnit v nadhodnotu, formu hodnoty, která nepřipadne dělníkům jako mzda, ale kapitalistům jako zisk. Navíc, hodnota produktů práce musí být pořád větší, jelikož živá práce není jediným druhem práce, který se v nich zhmotňuje. Ve výrobním procesu dělníci vynakládají svoji vlastní energii, ale také ve formě nástrojů vyčerpávají uloženou práci druhých a opracovávají materiály, na něž už dříve byla vynaložena práce.

To vede k podivnému výsledku, že hodnota výrobků pracujícího a hodnota jeho mzdy mají rozdílnou velikost, nebo-li že suma peněz, kterou kapitalista obdrží, když prodá komodity vyrobené jím najatými pracujícími, se liší od sumy, kterou pracujícím zaplatí. Tento rozdíl nelze vysvětlit faktem, že je třeba platit za spotřebované materiály a nářadí. Kdyby hodnota prodaných komodit byla rovna hodnotě živé práce a nástrojů, pořád by tu nebylo místo pro kapitalisty. Faktem je, že rozdíl mezi oběma velikostmi musí být dost velký nato, aby uživil třídu kapitalistů – nejen jednotlivce, ale také specifickou činnost, v níž se tito jedinci angažují, nebo-li nakupování práce. Rozdíl mezi celkovou hodnotou výrobků a hodnotou práce vynaložené na jejich výrobu je nadhodnota, semínko kapitálu.

Abychom lokalizovali původ nadhodnoty, musíme prozkoumat, proč je hodnota práce nižší než hodnota jí vyrobených komodit. Dělníkova odcizená činnost s pomocí nástrojů mění materiály a produkuje určité množství komodit. Až se však tyto komodity prodají a zaplatí se za spotřebované materiály a nástroje, dělníci v podobě mzdy nedostanou zbylou hodnotu svých výrobků. Dostanou méně. Jinými slovy, během každého pracovního dne dělníci vykonají určité množství neplacené práce – nucené práce, za kterou nedostanou žádný ekvivalent.

Vykonávání této neplacené práce, této nucené práce, je další „podmínkou přežití“ v kapitalistické společnosti. Avšak stejně jako odcizení ani tato podmínka není dána od přírody. Je dána kolektivní praxí lidí, jejich každodenními činnostmi. Před vznikem odborů se jednotlivý dělník smířil s každým množstvím nucené práce, které bylo k mání, jelikož odmítnout práci by znamenalo, že jiní dělníci nabízené podmínky směny přijmou a onen jednotlivec nedostane žádnou mzdu. Dělníci si navzájem konkurovali v soutěži o mzdy nabízené kapitalisty. Když dělník práce nechal, protože mzda byla nepřijatelně nízká, nezaměstnaný dělník byl ochotný jej nahradit, jelikož pro nezaměstnané je malá mzda pořád vyšší než žádná mzda. Kapitalisté této konkurenci mezi dělníky říkali „svobodná práce“ a sami přinášeli velké oběti, aby svoboda dělníků zůstala zachována, neboť právě tato svoboda zabezpečovala kapitalistovu nadhodnotu a umožňovala mu akumulovat kapitál. Žádný dělník si nekladl za cíl vyrábět více zboží, než zač byl placený. Jeho cílem bylo dostat co nejvyšší mzdu. Existence dělníků, kteří neměli vůbec žádnou mzdu a jejichž představa vysoké mzdy tedy byla skromnější než představa zaměstnaného dělníka, však kapitalistovi umožňovala najímat práci za nižší mzdu. Fakticky to byla existence nezaměstnaných dělníků, co kapitalistovi umožnilo vyplácet ty nejnižší mzdy, za jaké byli dělníci ochotní pracovat. Takže výsledkem kolektivní dennodenní činnosti dělníků, z nichž každý individuálně usiloval o co nejvyšší možnou mzdu, byl všeobecný pokles mezd. Dopadem konkurence všech proti všem bylo, že všichni měli ty nejnižší možné mzdy a kapitalista měl co největší přebytek.

Dennodenní praxe všech anuluje cíle jednotlivců. Dělníci ale nevěděli, že jejich situace je produktem jejich vlastního každodenního chování. Jejich vlastní činnosti pro ně nebyly průhledné. Dělníkům se zdálo, že nízké mzdy jsou jednoduše přirozenou součástí života jako nemoc nebo smrt a že pokles mezd je přírodní pohroma jako povodeň nebo tuhá zima. Kritiky socialistů, Marxovy analýzy, ale také větší rozvoj průmyslu, který skýtal více času na reflexi, poodhalily některé roušky a umožnily dělníkům do jisté míry prohlédnout skrze své činnosti. V západní Evropě a Spojených státech se však dělníci nezbavili kapitalistické formy každodenního života a vytvářeli si odbory. V odlišných materiálních podmínkách Sovětského svazu a východní Evropy dělníci (a rolníci) nahradili třídu kapitalistů státní byrokracií, která v Marxově jménu nakupuje odcizenou práci a akumuluje kapitál.

S odbory se každodenní život podobá tomu, jaký byl před vznikem odborů. Vlastně je téměř stejný. Každodenní život se dál skládá z práce, z odcizené činnosti a z nezaplacené práce, nebo-li z nucené práce. Odborově organizovaný dělník už podmínky svého odcizení neřeší. Dělají to za něj odboroví funkcionáři. Podmínky, za nichž se dělníkova činnost odcizuje, již nejsou dány potřebou jednotlivého dělníka přijmout, co se mu nabízí. Nyní jsou dány potřebou odborového byrokrata udržet si své postavení pasáka mezi prodejci a kupci práce.

S odbory nebo bez nich nadhodnota není ani produktem přírody ani kapitálu. Vytváří se dennodenními činnostmi lidí. Nejenže si lidé při výkonu svých každodenních činností tyto své činnosti odcizují, ale také reprodukují podmínky, které je nutí, aby si své činnosti odcizovali, aby reprodukovali kapitál a tak i schopnost kapitálu nakupovat práci. Neděje se tak proto, že by neznali „žádnou alternativu“. Člověk, kterého postihla chronická porucha trávení, protože jí příliš mnoho tuku, nepokračuje v konzumaci tuku proto, že nezná alternativu. Buď chce mít raději potíže, než by se zřekl tuku, nebo mu není jasné, že jeho zdravotní problémy způsobuje každodenní konzumace tuku. A pokud mu jeho lékař, kněz, učitel a politik vykládají, že zaprvé je to tuk, co jej drží při životě, a že zadruhé oni už za něj dělají vše, co by dělal sám, kdyby mu bylo dobře, pak není žádným překvapením, že pro něj jeho činnost není průhledná a že se o její zprůhlednění ani příliš nesnaží.

Produkce nadhodnoty není podmínkou přežití lidské populace, ale kapitalistického systému. Nadhodnota je ta část z hodnoty komodit vyrobených prací, která se pracujícím nevrací. Lze ji vyjádřit buď v komoditách, nebo v penězích (stejně jako kapitál lze vyjádřit buď jako nějaké množství věcí, nebo peněz), ale nic se tím nemění na skutečnosti, že je vyjádřením zhmotněné práce, která je uložena v daném množství výrobků. A jelikož výrobky lze směnit za „ekvivalentní“ množství peněz, peníze „symbolizují“, nebo-li představují, stejnou hodnotu jako výrobky. Peníze pak lze směnit za množství jiných výrobků s „ekvivalentní“ hodnotou. Soubor těchto směn, k nimž v průběhu kapitalistického každodenního života dochází zároveň, tvoří kapitalistický proces oběhu. A právě tímto procesem dochází k metamorfóze nadhodnoty v kapitál.

Část z hodnoty, která se nevrací práci, nebo-li nadhodnota, umožňuje existenci kapitalisty a také mu umožňuje mnohem více než jen existovat. Kapitalista část této nadhodnoty investuje. Najímá si nové dělníky a kupuje nové výrobní prostředky. Rozšiřuje své panství. To znamená, že kapitalista akumuluje novou práci, a to jak ve formě živé práce, kterou si najímá, tak minulé práce (zaplacené i nezaplacené), která je uložena v jím nakoupených materiálech a strojích.

Třída kapitalistů jako celek akumuluje nadpráci celé společnosti, ale tento proces probíhá v celospolečenském měřítku a tudíž jej nelze rozpoznat, sledujeme-li pouze činnosti jednotlivého kapitalisty. Je třeba mít na paměti, že výrobky zakoupené daným kapitalistou jako nástroje mají tytéž vlastnosti jako výrobky, které prodává on sám. První kapitalista prodává nástroje druhému kapitalistovi za určitou sumu hodnoty a jen část této hodnoty se vrací dělníkům v podobě mezd. Zbývající část je nadhodnota, za kterou první kapitalista nakupuje nové nástroje a práci. Druhý kapitalista nástroje nakupuje za danou hodnotu, což znamená, že platí za celkové množství práce poskytnuté prvnímu kapitalistovi – množství práce, které bylo jak finančně odměněno, tak provedeno bezplatně. To znamená, že nástroje akumulované druhým kapitalistou obsahují nezaplacenou práci odvedenou pro toho prvního. Druhý kapitalista své výrobky pak prodává za danou hodnotu a jen část z této hodnoty vrací svým pracujícím. Zbytek používá na nové nástroje a práci.

Kdyby se celý tento proces vtěsnal do jednoho časového období a kdyby se všichni kapitalisté shrnuli do jednoho jediného, bylo by patrné, že se hodnota, za kterou si tento kapitalista pořizuje nové nástroje a práci, rovná hodnotě výrobků, kterou nevrátil výrobcům. Tato nahromaděná nadpráce je kapitál.

Z hlediska kapitalistické společnosti jako celku se souhrn veškerého kapitálu rovná sumě nezaplacené práce vykonané generacemi lidských bytostí, jejichž životy sestávaly z dennodenního odcizování jejich živé činnosti. Jinými slovy, kapitál, kvůli kterému lidé prodávají dny svých životů, je produktem prodané činnosti lidí a reprodukuje se a roste každým dnem, kdy nějaký člověk prodá další pracovní den, každou chvílí, kdy se rozhodne dál žít kapitalistickou formou každodenního života.

Fred Perlman – Kalamazoo – 1969

Poslední kapitolu zveřejníme již brzy!!!

……………………………….

PŘEDCHOZÍ KAPITOLY ↓↓↓

> kapitola třetí: Fetišizace komodit

> kapitola druhá: Odcizení živé činnosti

> úvod + kapitola první: Každodenní život v kapitalistické společnosti