Reprodukce každodenního života: kapitola třetí

Zveřejňujeme třetí kapitolu Perlamnova textu Reprodukce každodenního života. Jak již bylo řečeno tak text Freda Perlmana je srozumitelnou analýzou kapitalismu a jeho nekompromisní kritikou. V minulé kapitole bylo vysvětleno jak a proč dochází v kapitalistické společnosti k odcizené činnosti a jakou úlohu v kapitalismu má. V následující kapitole Fred Perlman vysvětluje jak odcizená činnost souvisí s takzvanou Fetišizací komodit.

Fetišizace komodit

Odcizováním své činnosti a jejím vtělováním do komodit – hmotných schránek lidské práce – se reprodukují lidé a vytváří kapitál. Z hlediska kapitalistické ideologie a zejména akademické ekonomie je toto tvrzení nepravdivé: komodity „nejsou jen produktem práce“, produkují je prvopočáteční „výrobní faktory“: půda, práce a kapitál – kapitalistická Svatá trojice – přičemž hlavním „faktorem“ je zjevně hrdina tohoto kusu, kapitál.

Účelem této plytké Trojice není analýza, neboť tito odborníci nejsou placeni za analýzu. Platí je za mlžení, za maskování společenské formy praktické činnosti v kapitalismu, aby skryli skutečnost, že výrobci reprodukují sami sebe, své vykořisťovatele i nástroje, s nimiž jsou vykořisťováni. Vzorec Trojice ale není zrovna přesvědčivý. Je zřejmé, že půda není o nic více výrobcem komodit než voda, vzduch nebo slunce. Kromě toho kapitál – jenž je zároveň názvem společenského vztahu mezi dělníky a kapitalisty, výrobních nástrojů vlastněných kapitalistou a peněžního ekvivalentu jeho nástrojů a „nehmotných statků“ – neprodukuje nic více než ejakulace, které akademičtí ekonomové formují do publikovatelné podoby. Dokonce i výrobní nástroje, které jsou kapitálem jednoho kapitalisty, jsou prvopočátečním „výrobním faktorem“ jen tehdy, vidíme-li skrze klapky na očích pouze jednu izolovanou kapitalistickou firmu, neboť pohled na celou ekonomiku odhaluje, že kapitál jednoho kapitalisty je materiální schránkou práce odcizené jinému kapitalistovi. Vzorec Trojice není příliš přesvědčivý. Svůj úkol mlžení však plní posouváním podmětu otázky: místo toho, aby se ptali, proč má v kapitalismu činnost lidí formu námezdní práce, potencionální analytikové kapitalistického každodenního života se mění v akademické salóní marxisty, kteří se ptají, zda práce je či není jediným „výrobním faktorem“.

Ekonomie (a kapitalistická ideologie obecně) tedy bere půdu, peníze a produkty práce jako věci, které mají moc vyrábět, tvořit hodnotu, pracovat pro své vlastníky, transformovat svět. Marx tomu říkal fetišismus, jenž charakterizuje každodenní představy lidí, a jejž ekonomie pozvedá na úroveň dogmatu. Pro ekonoma jsou živí lidé věci („výrobní faktory“) a věci žijí (peníze „pracují“, kapitál „vyrábí“).

Uctívač fetiše připisuje produkt své vlastní činnosti svému fetiši. V důsledku přestává vynakládat svoji vlastní sílu (sílu měnit přírodu, sílu určovat formu a obsah svého každodenního života) a vynakládá pouze ty „síly“, které připisuje svému fetiši („síla“ kupovat komodity). Jinými slovy, uctívač fetiše sám sebe oslabuje a potenci připisuje svému fetiši.

Fetiš je ale mrtvá věc a ne živá bytost – žádnou potenci nemá. Fetiš není nic víc než věc, pro kterou a skrze kterou se zachovávají kapitalistické vztahy. Záhadná moc kapitálu, jeho „moc“ vyrábět, jeho potence, nespočívá v něm samém, ale ve skutečnosti, že si lidé odcizují svoji tvořivou činnost, že svoji práci prodávají kapitalistům, že svoji odcizenou práci zhmotňují, nebo-li konkretizují, do komodit. Jinými slovy, lidé jsou kupováni produkty své vlastní činnosti, a přesto svoji činnost chápou jako činnost kapitálu a své produkty jako produkty kapitálu. Připisováním tvořivé síly kapitálu a nikoli své vlastní činnosti se zříkají své živé činnosti, svého každodenního života ve prospěch kapitálu, což znamená, že lidé se denně dávají zosobnění kapitálu, kapitalistovi.

Prodáváním své práce, odcizováním své činnosti, lidé dennodenně reprodukují zosobnění v kapitalismu panujících forem činnosti. Reprodukují námezdně pracujícího a kapitalistu. Tyto jedince nereprodukují pouze fyzicky, ale také společensky. Reprodukují jedince, kteří jsou prodejci pracovní síly a jedince, kteří jsou vlastníky výrobních prostředků. Reprodukují tyto jedince i tyto specifické činnosti: prodej i vlastnictví.

Pokaždé, když lidé vykonávají činnost, kterou si sami neurčili a nemají nad ní kontrolu; pokaždé, když platí za zboží, které vyrobili, penězi, jež obdrželi výměnou za svoji odcizenou činnost; pokaždé, když pasivně obdivují produkty své vlastní činnosti jako cizí předměty pořízené za jejich peníze; vdechují kapitálu nový život a likvidují své vlastní životy.

Cílem tohoto procesu je reprodukce vztahu mezi dělníkem a kapitalistou. To však není cílem jednotlivých činitelů zapojených do tohoto procesu. Jejich činnosti pro ně nejsou průhledné. Jejich oči lpí na fetiši, který stojí mezi činem a jeho výsledkem. Jednotliví činitelé lpí očima na věcech, přesně na těch věcech, pro něž jsou kapitalistické vztahy ustaveny. Cílem dělníka jakožto výrobce je směnit svoji každodenní práci za peníze-mzdu. Jeho cílem je přesně ta věc, skrze kterou se znovu a znovu ustavuje jeho vztah ke kapitalistovi, ta věc, skrze kterou reprodukuje sám sebe jakožto námezdně pracujícího a toho druhého jako kapitalistu. Dělník jako spotřebitel směňuje své peníze za produkty práce, přesně ty věci, které kapitalista musí prodat, aby realizoval svůj kapitál.

Každodenní přeměnu živé aktivity v kapitál sice zprostředkovávají věci, ale neprovádějí ji. Uctívač fetiše to ale neví. Pro něj jsou práce a půda, nástroje a peníze, podnikatelé a bankéři všechno „faktory“ a „činitelé“. Když lovec s amuletem na krku skolí kamenem jelena, může amulet považovat za zásadní „faktor“ svého úspěšného lovu a dokonce i za zásadní „faktor“ výskytu jelena jakožto předmětu lovu. Je-li zodpovědným a školeným uctívačem fetiše, bude svoji pozornost věnovat svému amuletu, živit jej péčí a obdivem. Aby zlepšil materiální podmínky svého života, vylepší způsob, kterým svůj fetiš nosí, a nikoli svůj hod kamenem. V bezvýchodné situaci dokonce může svůj amulet poslat, aby za něj „lovil“. Jeho každodenní činnosti jsou pro něj neprůhledné: když se dobře nají, nevidí, že jídlo mu zajistila jeho vlastní akt hodu kamenem a nikoli nějaká akce amuletu. Když hladoví, nevidí, že příčinou jeho hladu je jeho vlastní akt uctívání amuletu, kterému se věnuje místo lovu, a nikoli hněv jeho fetiše.

Fetišizace komodit a peněz, zamlžování dennodenních činností člověka, náboženství každodenního života, které živou činnost připisuje neživým věcem, není duševním rozmarem zrozeným v lidské představivosti. Jeho původem je charakter společenských vztahů v kapitalismu. Lidé se k sobě navzájem fakticky vztahují skrze věci. Fetiš je vlastně jejich příležitostí ke kolektivnímu jednání a skrze něj reprodukují svoji činnost. Tuto činnost ale neprovádí fetiš. Není to kapitál, kdo transformuje suroviny a kdo vyrábí zboží. Kdyby živá činnost netransformovala různé materiály, zůstaly by nepřeměněnou, nehybnou, mrtvou hmotou. Kdyby lidé nebyli ochotni dál prodávat svoji živou činnost, odhalila by se nemohoucnost kapitálu. Kapitál by přestal existovat. Jediné, co by mu zbylo, by byla síla připomínat lidem pominuvší formu každodenního života charakterizovanou dennodenní všeobecnou prostitucí.

Dělník si odcizuje svůj život, aby jej zachoval. Kdyby svoji živou činnost neprodával, nemohl by dostat mzdu a nemohl by přežít. Není to však mzda, co z odcizení dělá podmínku přežití. Kdyby lidé nebyli kolektivně ochotni prodávat své životy, kdyby byli připraveni převzít kontrolu nad svými vlastními činnostmi, všeobecná prostituce by nebyla podmínkou přežití. Je to ochota lidí dál prodávat svoji práci a ne věci, za něž ji prodávají, co dělá z odcizení živé činnosti nutnou podmínku zachování života.

Kapitalista si kupuje živou činnost prodávanou dělníkem. A jen tato živá činnost vdechuje kapitálu život a činí jej „produktivním“. Kapitalista, „vlastník“ surovin a výrobních nástrojů, prezentuje přírodní předměty a produkty práce druhých lidí jako své „soukromé vlastnictví“. Jenže kapitalistovo „soukromé vlastnictví“ nevytváří záhadná síla kapitálu. Je to živá činnost, co vytváří „vlastnictví“, a „soukromým“ jej činí forma této činnosti.

Fred Perlman – Kalamazoo – 1969

Další kapitoly zveřejníme již Brzy!!!

……………………………….

PŘEDCHOZÍ KAPITOLY ↓↓↓

> kapitola druhá: Odcizení živé činnosti

> úvod + kapitola první: Každodenní život v kapitalistické společnosti