Všichni moc dobře známe historii druhé světové války a dobře víme jaké hrůzné dopady měla ideologie národního socialismu. Jedna věc je však čerpat informace z učebnic dějepisu a něco zcela jiného je nasávat atmosféru přímo v místech, kde nacisté vraždili lidi a nutili je přežívat v nedůstojných podmínkách. Autor následujících zápisků se rozhodl navštívit jedno takové místo a osobitým stylem se rozhodl podělit o zážitky i pocity.
Den první
Ve středu večer jsme se sešli na pražském Hlavním nádraží, abychom vyrazili na plánovaný výlet směr polské Horní Slezsko, známý to region plný továren, těžby uhlí – polské průmyslové centrum. Původně jsme měli v plánu prozkoumat oblast Katowic a Gliwic, leč spolucestovatel navrhl, že bychom mohli stanovit cílem cesty nechvalně známou Osvětim (německy Auschwitz) a v ní zachovalé koncentrační tábory. Jelikož v kupé vlaku potkáme slečny ze Švédska a USA (ty zrovna moc komunikativní nebyly, jedna celou cestu spala, druhá si četla knížku na téma matematika v prostředí kolem nás) cesta vlakem do Ostravy – Svinova uběhla jako nic, až jsme málem zapomněli vystoupit.
Poté co vlak odjel, směřuji do nejbližšího stánku pro první Ostravar, kolega je zapřisáhlým odpůrcem alkoholu, takže si vystačí s minerální vodou. Po krátkém rozhovoru s místním týpkem u stánku, jenž si stěžuje na nemožnost nalézt práci v místním regionu, a že by rád vyrazil na brigádu za hranice ostravského kraje, vyrážíme skrze západní předměstí Ostravy k polským hranicím. Periferie moravskoslezské metropole působí místy značně zuboženým dojmem. Potkáváme nejméně dvě romská ghetta, kde lidé žijí v polozřícených domech, na ulicích jsou vytrhaná víka kanálů, nejednou z domů zbyly jen ruiny, či se zde žije za okny zatlučenými prkny. Místní týpci, sem tam se potulující po temné uličce zaházené odpadky, se ptají na cigáro, leč je cca druhá hodina ranní, takže radši svižným krokem míříme pryč. Poté co omylem zabočíme do slepé uličky, kde se nachází sběrna surovin, hned vybíhá hlídač s vysílačkou a za ním kolega s obuškem evidentně natěšený na příležitost zvalchovat intrudéra. Všude kolem nás továrny a 24 hodin denně běžící provozy v nich. V jeden moment jsme zmateni, zda jedna ze svítících továren není východem slunce. Město je protkáno plynovodními, teplovodními trubkami, ploty, kolejemi, rzí a všudypřítomným popílkem. Nad ránem při cestě směr Orlová nacházíme zčásti opuštěný a značně zdevastovaný objekt, pravděpodobně kdysi kulturní dům pro horníky. Blíží se bouřka, takže zde přespíme.
Den druhý
V Orlové zjišťujeme, že alternativní prostor Futra již neexistuje, či probíhá v jeho prostorách jakási podivná rekonstrukce. Není v plánu se zde dlouho zdržovat a po zmrzlině, v mém případě pivku, míříme směr Karviná. Při zkracování si cesty mimo vyznačené trasy protneme atrakci pro turisty DinoPark. V okolí jsou vidět mohutné důlní šachty. Karviná působí jako nenápadné hornické město, plné panelových domů, sem tam nějaké to gráfko na fasádě (nejvíce mou pozornost upoutaly výmaly VG, TSU či PUKE). Odsud to již na polské hranice není daleko. V souvislosti s fotbalovým kláním v Polsku očekáváme Ausweis na hranicích, nicméně po pořízení plechovky s pívem v poslední večerce na česko-slezské straně, potkáváme jen uřízlou závoru a rezavějících boudu pro celníky. Po degustaci místního kefíru, přenocujeme kousek za hranicemi na opuštěném postranním peronu seřaďovacího nádraží Zebrzydowice.
Den třetí
Prostor mezi obcemi Zebrzydowice a Czechowice – Dziedzice je rovinka posetá malými více či méně smradlavými rybníčky, vesničkami fádního vzezření, nachází se tu i souvislejší lesní porost, pro milovníky industriálu mohu doporučit všudypřítomnou železnici a především častá nákladová, seřaďovací nádraží překypující kontejnery, vagóny plnými uhlí, cisternami, těžkými lokomotivami. S oplocováním či ochrankou si tu hlavu nelámou, takže můžete jít pěkně blízko. Místní přírodní dominantou je Jezioro Goczałkowickie, velká nádrž, ve které je „zakázáno“ se koupat.
Poblíž jednoho z nákladových nádraží jsme potkali nešťastného cyklistu s porouchaným kolem, které nešlo opravit, po dotazu jakou trasu do Osvětimi by nám doporučil, vytáhl mapu a prstem ukázal cestu, po které šly desetitisíce vězňů při evakuaci tábora nacisty před blížící se Rudou armádou. Nutno dodat, že celá trasa byla 50 až 60 kilometrů dlouhá. Těžko si představit jak zubožení vězni mohli takovou vzdálenost ujít, než nastoupili do vagónů odvážejících je vstříc hrůzám v jiných koncentračních táborech. Abychom si utrpení alespoň z nepatrné části přiblížili, popoháním kolegu k dalšímu a dalšímu pokračování v chůzi, až pochod cca ve tři ráno zatahujem pod širák za rozestavěným rodinným domkem kdesi v jedné z vesnic po cestě. Přiznávám, už jsem začínal mít pěkný puchýře na nohách, takže chůze byla stále obtížnější. Nacházeli jsme se cca 13 km před městem Osvětim.
Den čtvrtý
Ráno nás probouzí mírně rozčílená paní, co že prý děláme u domu jejího syna a ať si co nejrychleji sbalíme a vypadneme. Při hledání místa k přespání jsme původně zvažovali hřbitov, parkoviště uprostřed vsi či rekonstruovaný kostel, kdo ví, jak by probíhalo vstávání tam. Cestou k Osvětimi potkáváme cedule a památníčky vztahující se ke komplexu zařízení koncentračního tábora, k místům kde byli pohřbeni lidé, kteří nepřežili pochod smrti, k továrnám kde vězni pracovali za otrockých podmínek. Před polednem se zpoza horizontu vynoří silueta Auschwitz II – Birkenau, cca po 110 kilometrech pěšourem. „Vítají“ nás strážné věže, dřevěné chatrče, dvojitý plot z ostnatého drátu pod elektrickým proudem. Z pravé strany se pomalu šouráme k hlavní cihlové bráně. Tudy den co den projížděly dobytčáky s lidskými transporty obvykle čítajícími 2000 až 3000 osob. Z nich po selekci na perónu kousek opodál šlo 70 – 75% nešťastných bytostí (přednostně staří, ženy a děti) rovnou do plynových komor na druhém konci tábora. Někdy šly do plynu rovnou celé transporty. Volně přístupný areál koncentráku udivoval především svou velikostí a hrůznou systematičností, s jakou likvidace lidí probíhala. Též byla děsivá představa, že stojím na místě, kde před relativně nedávnou dobou a za nesmírných krutostí zmizelo přes 1 100 000 lidských životů.
Prostory za elektrickým oplocením jsou rozděleny do jednotlivých sektorů, v nichž byli odděleni zvlášť muži a ženy, dále zde byla oddělení podle národnostního, etnického původu, režimu zacházení a zdravotního stavu vězňů. Všude ostnatý drát, otupující pravidelnost rozmístění prkenných přístřešků, původně navržených pro ustájení 52 koní. Plánovaný počet lidí v jedné chatrči byl 400, v reálu zde bylo natěsnáno až 750 obětí. O krutostech píší u bloků rozmístěné tabule. Hrůzy zde opravdu neznaly mezí. Od sešívání dětí zaživa, rány jim byly následně nakaženy snětí, po mrznutí desetitisíců zesláblých v chatrných přístřešcích. Netřeba příliš pochybovat, že takovéto zacházení mají nacisté se všemi, kteří jim překáží, popřípadě se vydají bez odporu jejich zlovůli. Oč hrůznější představa, že výše zmíněné probíhalo před necelými sedmdesáti lety.
Se smíšenými pocity odcházíme, směr centrum Osvětimi. Osvětim se zdá být tiché městečko, s hrádkem nad řekou, příjemným náměstím plným míst k sezení, stromů. Zde posedáváme, při družném hovoru do pokročilých nočních hodin, pozorujíce páteční ruch města. Na nocleh se odebéřeme pod širák v parku u řeky, kousek od koncentračního tábora Auschwitz I.
Den pátý
Zatímco já bych už pomalu směřoval na CZ, kolegu napadá, že bychom se mohli ještě podívat do muzea Auschwitz v areálu Auschwitz I, kde bylo umístěno velitelství celé osvětimské továrny na smrt. Vstup je opět volný. Nachází se zde pověstný štít vstupní brány s nápisem „Arbeit macht frei“. Tábor Auschwitz I je na první pohled výrazně menší než Auschwitz II–Birkenau. Je zde jedna malá plynová komora oproti čtyřem velkým a byla zde povražděna cca desetina lidí proti Birkenau. Nedá se však říci, že by zde panovaly méně kruté podmínky.
Tábor je rozdělen do bloků dvoupatrových cihlových budov s centrálním prostranstvím, kde se den co den pořádaly nástupy. Častokrát podvyživení vězni museli bez hnutí stát v mrazu i přes dvanáct hodin, či sledovat veřejné popravy na místní šibenici. Zatímco je esesáci pozorovali z kukaní. Objekt je obehnán betonovou zdí s ostnatým drátem a strážními věžemi. Expozice provádí návštěvníky po jednotlivých blocích, kde přibližuje každodenní životní podmínky panující v táboře. Musím říci, že byly v ledasčems názornější než v táboře navštíveném předchozího dne. Velmi stísňující byla především prohlídka sklepení budovy, kde probíhaly kruté výslechy členů domnělého táborového hnutí odporu, s dvorkem vedle budovy, na němž byly postříleny tisíce lidí, s místnostmi, kde „lékaři“ vpravovali tlustou jehlou obětem fenol přímo do srdce, kde lidi stříleli místo na popravišti rovnou v umývárně, kde byly cely tak těsné, že si tam vězeň ve tmě nemohl ani sednout, či cely kde zkoušeli na polských a sovětských zajatcích pesticid Zyklon B. V budově vedle probíhaly násilné sterilizace tisíců žen, po nichž od zákroků či infekcí řada z nich zemřela, či měla doživotní následky. Taková je jen v nepatrném nástinu výseč každodennosti nacismu.
Kolegu sužoval čas více než mne, takže jsme prohlídce nemohli věnovat tolik času, kolik bychom si představovali. Po krátkém zmatkování ve městě, jak se dostat do Ostravy, odjíždíme vlakem směr Czechowice, kde přesedáme na vlak do stanice Bielsko-Biala, nám po hodinové pauze jede bus směr Cieszyn, odkud je to pěšky z autobusového nádraží cca 30 minut pěšky přes hranice na vlakové nádraží Český Těšín. Máme štěstí, za deset minut odsud jede rychlík přímo do Prahy. Cesta zpět již není tak veselá, jelikož jsme po dlouhém pochodu unaveni a v kupé je prázdno.
Musím říci, že na mne návštěva Osvětimi velmi zapůsobila. Jedna věc je učit se o tom, co se kde odehrálo, druhá je vidět místa činu na vlastní oči. Nemluvě o tom, jak to tam asi vypadalo v období „provozu na plné obrátky“. Jednoznačně vzpruha pro boj s fašistickým neřádem!
zpracoval : bs
