Historie fašismu je skrz na skrz prolezlá praxí teroru. Že tato praxe je stále aktuální nedávno připomněl útok italského fašisty Gianluca Casseri. Třináctého prosince 2011 při jeho řádění střelnou zbraní zemřeli dva lidí a tři byli zraněni. Tato událost celému světu opět připomněla fakt, že nutnost antifašistického odporu je stále aktuální téma. Fašismus nebyl zcela poražen. Stále je zde přítomen a je tedy potŕeba mu ćelit!
Vrah a známá postava krajní pravice
Gianluca Casseri byl padesátiletý muž, dobře známý v neofašistickém hnutí v Itálii. V tomto prostředí byl považován za intelektuála, fašistické weby prezentovali jeho texty a organizace mu dávaly prostor při projevech na demonstracích. V blízkém spojení byl například s neofašistickou organizací CasaPound. Ta samozřejmě ihned po vražedném řádění Casseriho stáhla z webu jeho texty a v mediích se od něj distancovala. Podobný přístup zvolili i ostatní fašistické a nacionalistické skupiny, se kterými byl útočník v kontaktu.
Fašistický teror je globální problém
Přesto, že neofašistické hnutí v Itálii je mnohem silnější, než jeho česká kopie, bylo by nezodpovědné si nalhávat, že české území je bezpečné prostředí pro život. Místní fašisté a fašistky prozatím jsou marginální společenskou silou, ale i přes to o sobě dávají často vědět a neváhají fyzicky konfrontovat svou opozici. Od devadesátých let minulého století české fašistické hnutí má na svědomí celou řadu vražd nebo těžkých zranění. Značná část českého hnutí navíc čerpá inspiraci právě od italských CasaPound, se kterými spolupracoval vrah Gianluca Casseri. Riziko toho, že další oběti fašistického teroru přibudou i v Česku je značně velké.
V českém prostředí ke CasaPound vzhlíží mimo jiné i neofašistický projekt Revolta. Na svém webu revolta.info se již mnohokrát lidé z Revolty věnovali informování o akcích CasaPound a znatelná je zde také ideologická spřízněnost.
Revolta & CasaPound = fašismus s novou tváří
Revolta i CasaPound k sobě mají po ideové stránce hodně blízko. Obě organizace prosazují novodobou podobu fašismu a nacionalismu. Sami sebe označují za nonkonformní pravici, „fašisty třetího tisíciletí“ či stoupence „Třetí cesty“. Tvrdí, že jde ideologickou alternativu ke kapitalismu a komunismu. Ve skutečnosti však prosazují jen jednu z mnoha variací kapitalistického třídního systému, jak si ukážeme později.
Přesto, že Revolta i CasaPound občas čerpají z myšlenek Mussoliniho, Hitlera, Franca nebo španělských Falangistů, tak se k některým jejich tezím naopak staví značně kriticky. Mnohé myšlenky od těchto postav doslova kopírují, jiné opouštějí jako překonané nebo neslučitelné s českým / italským nacionalismem a neofašismem současnosti. Takto reformovaná a „osekaná“ verze fašismu těmto organizacím umožňuje zachovat si základní rysy svých předchůdců, ale dát jim novou formu snadněji aplikovatelnou do českého / italského prostředí v 21. století. I nadále však mezi typickými rysy těchto neofašistických směrů zůstává krajní nacionalismus, xenofobie, autoritativní vůdcovství, militarismus a volání po silné roli státu.
Pod maskou ušlechtilosti
Nebezpečné na projektech jako je Revolta a CasaPound je to, že se jim podařilo fašistickou agendu obohatit o prvky, které v reformované formě převzali od své antifašistické opozice. Můžeme se tak u neofašistického hnutí setkat například s podporou squattingu, který dříve byl doménou spíše uměleckých kolektivů, autonomů, antifašistů, antiautoritářského a antikapitalistického hnutí. Ultrapravicové squaty
pod značkou CasaPound se během několika let rozrostly z hlavního města do celé Itálie a staly se základnami pro politickou působnost neofašistického hnutí.
Dalším z rysů Revolty a CasaPound je “antikapitalistická” rétorika, která vedle zaměření na bytovou otázku, také kritizuje komodifikaci života. Občas se členstvo těchto organizací dokonce snaží přímo podporovat dělnické boje. „Přes tři dny protestovali za vyplacení svých mezd zaměstnanci autobusové společnosti Lirosi po boku aktivistů CasaPound Kalábrie. Přičemž aktivisté Casapound stojí jako prostředníci mezi zaměstnanci a firmou Lirosi.“ píše se na serveru revolta.info
Revolta se po vzoru CasaPound snaží také zasahovat do dělnických bojů a to například výzvami k podpoře odborových demonstrací proti vládním reformám. Jejich „podpora“ dělnických bojů však samozřejmě nevychází z třídního vědomí a touhy po beztřídní společnosti, ale z krajně nacionalistických pozic. I přes antikapitalistickou rétoriku tak „prodělnická“ iniciativa Revolty není ničím jiným, než vzdorem proti současné podobě kapitalistické společnosti a snahou reformovat jí do nacionalistické a fašistické verze.
Revolta se ve své „prodělnické“ rétorice jasně vymezuje proti internacionalismu a třídnímu boji. Nebrání jí to však v tom, aby zároveň odkazovala na projevy internacionálně pojatých třídních bojů. Příkladem je zveřejnění filmu Převzetí, který pojednává o obsazování továren v Argentině a jejich převedení pod dělnickou samosprávu bez šéfů. Z antikapitalistické perspektivy sice lze polemizovat o nedůslednosti a limitech bojů během obsazování továren. Co však nejde upřít, je fakt, že tyto aktivity jsou jistými projevy třídního boje – tedy něčeho co Revolta tak striktně ve své “antikapitalistické” rétorice kritizuje.
Dějství v samosprávných fabrikách v Argentině se stalo velkou inspirací internacionálního antikapitalistického hnutí. Českým fašistům to vůbec nebrání v tom, aby zneužili toto internacionální poselství pro účely nacionalistického a neofašistického hnutí.
Neofašismus a „antikapitalismus“
A jak to tedy je s tím “antikapitalismem”, který se stal součástí rétoriky zmíněných neofašistických skupin? V jednom textu na revolta.info se píše:
„Nevidím žádné třídy a žádné sociální rozdíly, ale vidím národ, tvořen lidmi, kteří jsou spojeni krví, které spojuje jazyk a stejný osud.(…) Sociální stát zabezpečí třídní spolupráci, sociální sounáležitostí mezi všemi třídami. Avšak nepropaguje rovnost všech, pouze propaguje, aby mezi třídami panovala úcta a sounáležitost, neboť jedna bez druhé nemůže existovat.”
Jinými slovy Revolta považuje za sociálního partnera spíše českého šéfa odírajícího zaměstnance, než asijského dělníka, který – stejně jako dělník český – je obětí kapitalistického vykořisťování. Revolta – podobně jako dříve Hitler – prosazuje pochybnou tezi „národní pospolitosti“. Skrze tuto tezi nejen akceptuje třídní a jiné nerovnosti ve společnosti, ale také je pomáhá reprodukovat. Tato teze vychází z mylného očekávání, že společná „národní identita“ šéfů a zaměstnanců zaručuje soulad jejich zájmů. Že mezi nimi ve skutečnosti existuje protiklad třídních zájmů je přehlíženo, nebo popíráno.
„Antikapitalismus“ v pojetí Revolty není ničím jiným než reprodukcí kapitalistických vztahů a principů pod vlajkou nacionalismu. Nebezpečí takového přístupu spočívá v tom, že trhá na kusy internacionální solidaritu mezi privilegovanými. Místo internacionalistické dělnické jednoty tak nastupuje popuzování jedné (české) části neprivilegovaných proti jiným (nečeským) skupinám neprivilegovaným. Jediný kdo z toho má užitek je samozřejmě kapitalistická a vládnoucí elita. Ta díky tomu na české i na globální úrovni upevňuje své třídní panství nad třídou neprivilegovaných – nad zaměstnanci, nezaměstnanými, studujícími…
Co se hodí, zneužijeme, co se nehodí, zamlčíme
Revolta je projekt, který nikdy nemá daleko k tomu vytrhnout konkrétní událost z kontextu a zneužít jí ve svůj prospěch, což jde vidět nejen na uvedeném příkladu ohledně zveřejnění filmu o dělnických samosprávách v Argentině. Pro další příklad nemusíme chodit daleko. V dubnu 2011 Revolta na webu komentovala dění kolem Sazky. Ve článku se mimo jiné psalo: „Na dění kolem Sazky se rozhodla upozornit skupina recesistů, která nedaleko sídla společnosti pověsila figuríny sportovců s transparentem namířeným proti vedení Sazky.“
Na tomto tvrzení sice není nic lživého. Problém však je v tom, že Revolta při komentování akce recesistů a při zneužití fotky z této akce, zamlčela velmi důležitou informaci. Akci totiž provedla CZAKRA – skupina zabývající se angažovaným uměním, jejíž členové jsou striktní antifašisté a antirasisté. Revoltu by tedy asi stěží považovali za spojence.
Již brzy na našem webu přineseme rozhovor se skupinou CZAKRA, takže se máte na co těšit!
Zelený fašismus?
Projekt CasaPound i česká Revolta se snaží zvyšovat popularitu také skrze environmentální témata, která jsou běžně součástí agendy antikapitalistických skupin, případně nevládních organizací. Environmentalismus Revolty však již na první pohled je založen na populistických gestech bez hlubších sociálně-ekologických analýz. Zcela zde také chybí snaha věnovat se environmentalismu kontinuálně. Povrchní „environmentalismus“ v pojetí Revolty se tak omezuje jen na akce ve stylu pytlového sběru odpadu ve veřejném prostoru, podpory psích útulků nebo na občasná prohlášení k událostem jako bylo kácení v bezzásahové zóně Národního parku Šumava. Než o skutečném environmentalismu se tak v případě Revolty dá hovořit spíše o „zeleném populismu“, jehož cílem je zatraktivnit neofašistické hnutí v rámci společenského mainstreamu.
Strategie antifašistického odporu
Z výše uvedených informací je zřejmé, že neofašistické organizace CasaPound a Revolta představují problém, který je potřeba řešit. S vražednými útoky co se nedávno odehrály v Itálii se opět „oživily“ diskuze o metodách odporu proti neofašismu. Naneštěstí však se v těchto diskuzích mnohdy dokola opakují dávno překonané názory. Jedním z nich je názor, že odpor proti fašismu musí být striktně nenásilný, aby neztratil svůj pozitivní obsah. „Dobrá myšlenka prosazovaná násilím ztrácí svůj smysl. Všemi prostředky tedy určitě ne. To je alibismus těch co neumí najít lepší cestu.“ napsal kdosi na internetu v diskuzi o antifašistických strategiích odporu.
Historie však již mnohokrát ukázala pomýlenost tohoto postoje. Vzhledem k tomu, že fašistické hnutí používá násilí při dobývání moci a jako prostředek vlastní expanze, tak se nelze spoléhat pouze na nenásilné metody antifašistické odporu. Pokud bychom tak činili, pak bychom právě onu fašistickou expanzi usnadňovali a stali se tak „spolupachateli“ během triumfu fašismu.
Samozřejmě že nenásilné taktiky v sobě mají silný morální obsah a v určitých situacích jsou potřebné. Tváří v tvář fašistům se zbraněmi v rukou se však stávají spíše zárukou jak přijít o zdraví či život, než účinnou antifašistickou taktikou.
Během násilných útoků fašistů násilná obrana není „alibismem těch co neumí najít lepší cestu“. V takových situacích je opravdu jedinou průchozí cestou. Pokud ovšem za lepší cestu nepovažujeme nechat se zmrzačit, zastřelit či jinak fyzicky zlikvidovat.
Prostředky antifašistického odporu je samozřejmě možné a žádoucí kombinovat – nenásilné s násilnými – podle aktuální potřeby. Považovat ale nenásilné metody za univerzální možnost využitelnou za všech okolností, je naprosté nepochopení situace v jaké se nacházíme. Je to především přehlížení skutečné povahy fašismu. Ta je násilnická a teror je standardní prostředek fašistického sebeprosazování. Mnohdy tedy není jiné možnosti, než se projevům fašismu bránit násilnými prostředky.
Je samozřejmě pochopitelné, že ne každý má osobní dispozice k užití násilných metod. Ten kdo je nemá a zastává antifašistické pozice, by měl být alespoň morální a psychickou podporou těch, kteří neváhají fašistický teror odrážet.