Žádný systém založený na státním útlaku nelze dlouhodobě udržet bez částečného souhlasu těch, které stát utlačuje. Minulé formy diktatur svou praxí jasně ukázaly, že hrubá síla prostě sama o sobě nestačí k tomu, aby zachovaly svou existenci. Elity na vrcholu zastupitelské demokracie proto dnes při snaze o zachování statusu quo sahají po účinnějších metodách. Jednoduše hrubou sílu státu kombinují s mediální manipulací, díky které získají „souhlas“ ovládaných k užití této síly.
Tato kombinovaná metoda vede masy k tomu, že útoky vládnoucích nejen akceptují, ale také volají po zvyšování jejich intenzity. Loajalita a poddajnost těch, kterým se vládne je tímto způsobem zaručena.
Způsob jak dosáhnout toho, že lidé tleskají těm, kteří je utlačují, je velmi snadný. Stačí v lidech vzbudit pocit permanentního ohrožení a ti pak v záchvatu hysterie odhazují jedno právo za druhým a podporují kdejakého tyrana s maskou ochránce. Masmédia v tomto procesu vždy hrála významnou úlohu. Stala se strojem, který za pomoci manipulace, lhaní a překrucování informací, vytváří všudypřítomnou atmosféru strachu. Onen strach pomáhají živit „strašáci“, které media konstruují a po té pečlivě dbají na to, aby byli na očích veřejnosti a prohlubovali její pocit ohrožení. Uveďme si nyní jeden příklad z nedávné minulosti.
17. listopadu 2011 pochodovali v ulicích Prahy lidé hlásící se k novodobým formám nacismu, nacionalismu a fašismu. Jejich provokaci se rozhodlo několik stovek lidí nenechat bez odezvy. Mnozí antifašisté a antifašistky oprávněně vyšli do ulic, aby vyjádřili svůj nesouhlas. Z jejich strany nedošlo k žádnému incidentu a akce měla spíše symbolickou než militantní formu. Jak ale s touto skutečností naložila media? Nedostala to, co potřebovala k výrobě strašáka “levicového extremismu“, tak si prostě dopomohla „trochou“ smyšlených událostí a reálné události jednoduše překroutila. Nejvýrazněji se to projevilo v reportáži Romana Pecha, kterou v krimi zprávách na TV Prima uváděl Patrik Kajzr.
Reportáž od začátku do konce velmi emocionálně vyhrocenou formou konstruuje „strašáka nebezpečných anarchistů“, kteří pyrotechnikou ohrožují své okolí. Tento strašák je stvořen takovým způsobem, že v mnoha lidech logicky probouzí pocit ohrožení a strach. Ne každému totiž dojde, že onen strašák není ničím jiným než spletencem lží, manipulace a fikce.
Jeho kostru tvoří záběry na skupinu policií zadržených účastníků ultrapravicového pochodu, kteří se s pyrotechnikou v rukou pokusili napadnout antifašistickou demonstraci. Divák by v reportáži marně hledal označení útočníků za ultrapravičáky či fotbalové chuligány, kterými ve skutečnosti jsou. Místo toho je přesvědčován o tom, že pyrotechniku měla v rukou padesátka anarchistů, kteří se chtěli poprat s ultrapavičáky. Podle reportérů se útočící anarchisté vyzbrojili pyrotechnikou a ve chvíli, kdy je policisté začali pronásledovat, ji neváhali použít. Tato s realitou neslučitelná tvrzení jsou v reportáži doprovázena záběry na vybuchující pyrotechniku. Tu však nevrhají anarchisté, jak tvrdí reportéři, ale neonacisté, fotbaloví chuligáni a také sami policisté (tzv. strategické rozbušky). A aby celý ten spletenec lží byl pořádně šokující, je okořeněn sestřihy z nepokojů v Janově. Na záběrech jsou neonacisté, kteří v Janově během pokusu o protiromský pogrom vrhají pyrotechniku na policejní kordony. V pozadí záběrů útočících neonacistů reportér prohlašuje: „Konflikty extremistů s anarchisty v ulicích máme všichni v živé paměti. Už mnohokrát skončili krveprolitím a ostrým střetem se zasahujícími policisty. Jen náhodou se včera policistům podařilo zasáhnout dřív, než nebezpečná pyrotechnika začala ve velkém vybuchovat a mrzačit lidi.“
Jak souvisí záběry agresivních neonacistů v Janově s údajným krveprolitím, které podle reportéra způsobují anarchisté za pomocí pyrotechniky? Souvislosti není potřeba hledat. V tomto případě totiž neexistují. Jde o účelovou manipulaci reportéra.
Zmíněná reportáž je od začátku do konce plná lží a překrucování faktů. Patří tak mezi klasické příklady mediální manipulace stimulující atmosféru strachu. Dopady takových reportáží a jejich strašáků jsou evidentní! Ti, co je sledují, díky nim získávají silný pocit ohrožení při každém pohledu na demonstrující antifašisty a antifašistky. Místo toho, aby lidé antifašistické demonstrace sami podporovali, se s pocity strachu krčí u televize a zplna hrdla volají po posilování policejních represí proti „nebezpečným extremistům“ (čti antifašistům!). Stát díky tomu dnes do rukou dostává zbraň nejen proti antifašistům a antifašistkám. Zítra tu samou zbraň může použít i proti těm co dnes vykřikují: „více policistů do ulic a policejní kameru na roh každé ulice!“ Strašákem a nebezpečným extremistou se díky mediální manipulaci může stát kdokoliv z nás. Kdokoliv, kdo se rozhodne nemlčet při pohledu na páchané zlo, ať už tím zlem je porušování lidských práv, devastace životního prostředí nebo podpora totalitních ideologií.
…………………..
Reportáž o které pojednává tento článek je ke shlédnutí → ZDE ← (od od 2:35)