Následuje text od čtenáře webu alerta.cz a odpověď člena asociace ALERTA. ↓ ↓ ↓
Ač je tento můj názor značně odlišný od klasické antifašistické “šablony”, jsem přesvědčen, že tak, jako existuje tzv. laciný antikomunismus, kdy přihlouplí novináři hledají komunistické spiknutí i v případě průtrže mračen a každý názor nalevo od středu háží do jednoho pytle se stalinismem, existuje i tzv. laciný antifašismus, který z jakéhokoli problému mezi etniky obviňuje automaticky majoritu. Laciný antifašista je natolik omezen politickou korektností, že se spokojí s ohranými nicneříkajícími floskulemi, aniž by nastínil reálné řešení problému či cestu k němu.
Podobné tendence vidím u členů/ek asociace Alerta podepsaných pod článkem Neonacisté a neonacistky útočí – antifašisté a antifašistky mlčí. Apelují na to, že je třeba proti nepokojům na šluknovsku reagovat protidemonstracemi. Nezamýšlí se však nad tím, jak taková “demonstrace proti fašismu” reálně pomůže místním lidem, kteří v regionu žijí. Právě asociace Alerta je organizací, která dle mého jednoznačně nejlépe reaguje na problematiku sociálně vyloučených a svou prací v komunitě (sběr odpadků, promítání filmů atd) opřenou o antikapitalistické přesvědčení odvádí velký kus práce. O to víc mě překvapuje tento článek.
Ano, věc by se ještě dala pochopit v případě, že by byla akce namířena proti demonstracím neonacistů. Ale problém je v tom, že počty neonacistů byly v případě nedávných demonstrací podstatně nižší, než počty naštvaných místních a na rozdíl od pogromů v Janově se tentokrát neonacisté přidali až po delším vyčkávání. Ano, je samozřejmě jedno, jestli je nositelem nebezpečné ideologie mladý neonacistický militant nebo důchodkyně s vnoučetem, ale… Pojďme si situaci představit v reálu. Důchodkyně s vnoučetem bydlí v těsné blízkosti ghetta, kde volná ruka trhu sestěhovává desítky a desítky těch, kteří už si v centrech měst nemohli dovolit platit stále se zvyšující nájemné. Zcela logicky pak v této lokalitě dochází ke zvyšování kriminality. Vzhledem k vysoké nezaměstnanosti je zcela nepravděpodobné, že by si obyvatelé a obyvatelky ghetta mohli najít práci. Kruh se uzavírá. Důchodkyně bere spravedlnost do vlastních rukou a společně s vnučkou se zúčastní demonstrace proti “nepřizpůsobivým”, protože po několika útocích a okradení již nemá pocit, že může něco ztratit. Náhle dochází ke střetu s “antifašisty” a důchodkyně i vnučka jsou zasypány dlažebními kostkami. Je tohle řešení, které si Alerta představuje?
Lidé slyší na hesla typu “řešení hned”. Lze se tomu však divit? Řekneme-li mladým rodičům “Vaše děti budou ještě pár let dostávat po držce, ale nad řešením už se diskutuje”, pravděpodobně to budou brát jako vtip, ne-li provokaci. Nahromaděný vztek a frustrace ničí zábrany a na vyčpělá hesla “Černí, bílí, spojme síly” už obyčejní lidé dávno neslyší. Neoliberální politka založena na rozšiřování nůžek mezi bohatými a chudými má své logické důsledky. Mnohem smysluplnější by bylo využít mobilizačního potenciálu lidí, kteří se “občansky angažovali” a vysvětlit jim, že i kdyby ztloukli sociálně slabé hlava nehlava, realitní makléři budou do regionu sestěhovávat stále další a další, protože Praha a jiná města zkrátka potřebují nové nebytové prostory pro další a další firmy. Vysvětlit, že všichni jsme obětí téže kapitalistické diktatury. Ale tak, jako dosud, formou besed, přednášek, happeningů – nikoli formou blokády a s oslovením “jste všichni fašisté”.
Útočme na kanceláře realitních agentur! A pokud jsou ti, co je řídí, příliš daleko na to, abychom zazvonili u jejich dveří, dělejme blokády během řádění exekutorů! “Povinné” demonstrace proti rasismu jsou v tomto konkrétním kontextu opravdu k ničemu.
autor: S.P.
________________________________
↓ ↓ ↓
Reakce na reakci
Následuje odpověď na předchozí text. Jde o odpověď od jednoho z lidí, kteří byli podepsáni pod textem Neonacisté a neonacistky útočí – antifašisté a antifašistky mlčí. Nejde tedy o kolektivní reakci a ostatní mohou mít na některé věci odlišný názor, nebo by své názory vyjádřili jinou formou.
↓ ↓ ↓
Má odpověď bude vycházet především z přesvědčení, že autor reakce nepochopil, co náš text kritizoval nebo po čem volal. Částečně souhlasím s tím co S.P. popisuje. Tedy, že zde existuje problém sestěhovávání lidí z lukrativních míst do bezperspektivních oblastí postižených velkou nezaměstnaností a dalšími jevy, čímž vzniká úrodná půda pro růst problémů. Pominu teď to, že autor problematiku redukuje jen na problém volné ruky trhu a realitek a nezmiňuje se o dalších faktorech – uměle udržované sociální nerovnosti, třídním antagonismu, tlaku diskriminace a předsudků, jež vedou k sociálnímu vyloučení a nevzdělanosti části romské komunity atd. Pominout však nemohu tu část, kde S.P. na realistický scénář jak vystřižený ze života, navazuje demagogickou poznámkou o antifašistech zasypávajících babičku a její vnučku dlažebními kostkami. Tato poznámka lidem podepsaným pod textem podsouvá do úst něco po čem nevolají a jen stěží by to, po čem volají, vedlo k něčemu takovému.
Uvědomuji si složitost situace a tedy i to, že skladba davu nespokojeného obyvatelstva v ulicích na Šluknovsku je pestrá. Proti jednání tohoto davu nelze uplatňovat pouze takové metody, které uplatňujeme v případě čistě neonacistických pochodů.
Náš text ale hovořil o potřebě mobilizovat lidi do ulic, nikoliv o tom, že tato mobilizace za každou cenu a ve všech situacích musí mít militantní a násilnou podobu. Srovnáme-li, jednotlivá shromáždění, která v nedávné době na Šluknovsku proběhla, snadno dojdeme k závěru, že mezi nimi byly značné rozdíly a to především v otázkách toho, kdo se jich zúčastnil a jaké si kladly cíle. Tyto rozdílnosti bylo možné částečně zhodnotit ještě před průběhem shromáždění – a to především na základě toho, kdo a pomocí jakých prostředků je svolával, kdo jim sliboval personální, technickou, mediální či organizační podporu atd. Pomocí snadných analýz bylo možné určit, jak velké bude na akcích zastoupení lidí z neonacistického hnutí, či to, zda akce budou umírněné nebo militantní. Dostupnost jednoduchých analytických metod nám všem umožňovala adekvátně reagovat podle okolností. Jinými slovy, naše mobilizace mohly mít různé podoby, stejně jako měly různé podoby akce “nespokojených občanů”. Jednou by plně postačilo shromáždit se ve větším počtu před ohroženými ubytovnami, abychom nenásilnou formou vyjádřili solidaritu dětem a dalším lidem co zde žijí a je na ně aplikován zvrácený princip kolektivní viny za činy jiných lidí. Jindy by mobilizace mohla mít spíše formu happeningu a “slovní přestřelky” jako ta, o kterou jsme se pokoušeli 1.10.2011 v Praze, kam přijelo protestovat varnsdorfské obyvatelstvo. Menší mobilizací v jistém smyslu byla i akce probíhající v Praze 9.10.2011. Zde se mobilizovalo především za účelem rozpoutání širší otevřené diskuze o možnostech, jak přispět k řešení problémů na Šluknovsku. Za jiných okolností by pak mobilizace mohla mít i militantnější podobu, pokud by si to okolnosti vyžadovaly. Taková mobilizace podle mě měla proběhnout například v sobotu 10.9.2011, kdy Dělnická strana sociální spravedlnosti (DSSS) organizovala akce ve 3 severočeských městech.
Vraťme se nyní k textu na který autor reaguje. Text byl zveřejněn týden po serii demonstrací pořádaných DSSS. S využitím jednoduchých analytických metod bylo snadné dojít k závěru, že tyto akce budou mít velkou podporu neonacistického hnutí a budou mít mnohem militantnější podobu, než akce předcházející. Na akcích, které předcházely, tvořilo neonacistické hnutí jen marginální přívěšek na okraji, zatímco teď bylo jasné, že na akcích DSSS bude tvořit militantní čelo pochodu a stane se dominantním prvkem celého shromáždění. Dalo se tedy předpokládat, že militantní čelo se bude snažit zaútočit na ubytovny a organizovat zde protiromské pogromy. Adekvátní reakcí proto, podle mě, bylo mobilizovat co největší počet lidí, kteří by se jim v tom snažili zabránit. V tomto konkrétním případě šlo především o dav militantních neonacistů a neonacistek, který útočil, nikoliv o babičky s vnučkami, jak se snaží autor reakce naznačit.
Jaký účinek by v této konkrétní situaci měli besedy, přednášky, happeningy a diskuze s místními, jenž S.P. propaguje jako alternativu mobilizací do ulic? Rozvášněný dav, pokoušející se o protiromské pogromy na ubytovnách, v ten daný moment nezastaví přednáška, ale organizovaná obrana – tedy fyzická přítomnost lidí v centru dění.
A právě o tom to celé je. Různé metody je potřeba rozumně kombinovat a uplatňovat po analýze situace a po zohlednění všech okolností. Přednáška i mobilizace lidí do ulic jsou dva prostředky stejného boje. Jde jen o to, abychom každý z těchto prostředků dokázali využít ve správný moment. Mobilizovat bychom se měli všude tam, kde se dá předpokládat, že bude docházet o otevřeným útokům nebo propagaci útlaku. Přednášet můžeme kdykoliv v mezičase před tím, než se nepřátelé začnou opět formovat k dalším útokům.
Ano, text Neonacisté a neonacistky útočí – antifašisté a antifašistky mlčí volal po mobilizaci lidí do ulic. Rozhodně tím však nechtěl tvrdit, že problematiku Šluknovska lze vyřešit pouze skrze onu mobilizaci! Jiné formy činnosti o kterých S.P. hovoří jsou jistě také velmi důležité a mají naši podporu. V situaci, ve které jsme, je však nutné kombinovat tyto činnosti s přiváděním našich sil a prostředků do ulic, kde agresivní rasisté a rasistky útočí a šíří atmosféru strachu. Nelze řešit problematiku Šluknovska, pokud těmto agresorům a agresorkám necháme volné pole působnosti.
S.P. ve své reakci píše: “Lidé slyší na hesla typu “řešení hned”. Lze se tomu však divit?” … Ano, S.P. zcela správně poukazuje na hlasité volání po rychlém řešení, které zaznívá z úst mnoha lidí stojících před reálnými problémy. Toto volání však stěžuje naši činnost. Oproti populistům, politickým stranám a neonacistickému hnutí totiž naší úlohou není tvrdit, že rychlá řešení známe, ale odkrývat skutečnost, že komplikované problémy rychlá řešení prostě nemají. Samozřejmě, že šířit mezi lidmi iluzorní pocit existence rychlého řešení je snadnější (a pro lidi méně depresivní), než je přesvědčit o potřebě spolupráce na antikapitalistických řešeních, která mnohdy nejsou okamžitá, ale zato skutečná a dlouhodobě udržitelná. Věřím, že volba složitější cesty je v tomto případě volbou skutečného řešení. Skutečné řešení může přijít teprve tehdy až se začneme zabývat tím jak obranu před rasistickými agresory vzít do vlastních rukou místo toho abychom spoléhali na ochranu ze strany úředníků, politiků a policie.
Prvním krokem je přestat akceptovat monopol státu na využití prostředků obrany. Druhým krokem je pak organizace kolektivní sebeobrany mimo stát a proti němu. Tato obrana však samozřejmě nesmí být orientovaná jen na odrážení útoků neonacistických agresorů a agresorek. Musí být zároveň ofenzivní negací vztahů a struktur kapitalistické společnosti. Bez jejich překonání se nezbavíme problémů chudoby, sociálního vyloučení ani dalších problémů šluknovska. Všechny jsou totiž produktem kapitalismu a z něj vyplývající sociální nerovnosti! Pro někoho to možná zní jako klišé. Pro mě je ale naprosto zásadní si právě toto uvědomit a podle toho určovat jaké kroky nás vedou k řešení a které do x-krát prošlapaných slepých uliček.
autor: Lukáš Borl