Emotivní vzpomínky na varnsdorfskou ubytovnu

Když se 10.9.2011 během demonstrace DSSS ve Varnsdorfu militantní neonacisté a neonacistky za podpory místních pokusili napadnout zdejší ubytovnu, tak několik lidí zůstalo v ubytovně, aby vyjádřili podporu místnímu obyvatelstvu. Následuje rozhovor s Růženou A., která v ubytovně také byla a snažila se v napjaté situaci uklidňovat místní děti i jejich rodiče vystrašené z hrozí konfrontace.

↓ ↓ ↓

1) V době kdy Dělnická strana sociální spravedlnosti (DSSS) organizovala ve Varnsdorfu shromáždění si se rozhodla být s lidmi v ubytovně u které se předpokládalo, že se stane cílem útoku militantních neonacistů a neonacistek. Proč si se rozhodla za takových okolností zůstat v ubytovně i přes to, že tam nebydlíš?

Vypadá to jako hrdinství, ale opak je pravdou. Asi hodinu před tím, než jsem se rozhodovala, mně nepříjemným způsobem napadl nácek. Po téhle konfrontaci jsem měla takový strach, že ačkoliv se všichni z naší skupiny rozhodli jít ven před policejní zátaras, já zůstala uvnitř – tedy s policejní ochranou. V té chvíli jsem si nedovedla představit, jak šílený to bude. Řekla jsem si, že když zůstávám na ubytovně, tak se aspoň pokusím psychicky podpořit lidi, kteří tam museli být zavření. A napadlo mě, že se můžu pokusit zabavit děti…

2) Mohla by si říct něco o tom jací lidé se v době tvé přítomnosti zdržovali na ubytovně? Byli tam jen dospělí, nebo také děti?

Na ubytovně byli romští muži ale i ženy s dětmi. Děti byli různě staré – od kojenců po puberťáky. Já si hrála hlavně s dětmi od 3 do 10 let. Podle mého názoru byla má přítomnost pro ta děcka vítaným rozptýlením, protože museli být zavření na ubytovně. A to nebylo poprvé.

… Ale nebyli tam jenom Romové. Byli tam i lidé z majoritní společnosti, kteří se třeba dostali do špatné ekonomické situace. Ti tam byli zavření také, protože z bezpečnostních důvodů nikdo nesměl ven ani dovnitř.

3) Jak se dalo předpokládat, tak nejmilitantnější část pochodu DSSS se opravdu pokusila dostat přes policejní zátarasy a ubytovnu napadnout. Jak si tento konflikt vnímala z pozice člověka, který je uzavřen ubytovně na kterou útočí rozvášněný dav? A jak to vnímali obyvatelé ubytovny?

Bylo mi zle! Psychicky a fyzicky. V nejhorších chvílích jsem brečela a ptala se sama sebe, jestli je tohle v civilizované společnosti možné. Pak jsem ale zmobilizovala síly a šla mezi ty lidi. Na chodbě jsem potkala starší paní – Romku. Vypadala, že se každou chvíli zhroutí. Ptala jsem se jí, jestli je v pořádku a ona odpověděla, že se bojí o děti a vnoučata. Objala jsem jí. Nemohla jsem nic říct, já se bála taky. Tak jsem jí jen objímala.

Lidé chodili po chodbě. Byl slyšet dětský pláč. V některých bytech hrála televize a někdo koukal na zprávy. Šla jsem do jednoho bytu, omlouvala se, že tam lezu k někomu cizímu do bytu a oni mi řekli, že to je v pořádku, že přeci měli otevřené dveře…

O patro níž jsem potkala mladou paní, kterou jsem viděla už odpoledne, když jsem si hrála s dětmi. Mlčela. Nějak instinktivně jsem jí objala a ona hned začala plakat. Plakat ze strachu o její malé děti.

Později jsem koukala z okna na ty lidi. Došlo mi, že pokud by se ten dav dostal na ubytovnu – nikdo z nás by nepřežil! To bylo strašné. Bylo tam tolik dětí … a venku tolik nenávisti!

Pak si vybavuji jednu malou holčičku v bytě. Viděla jsem jí pootevřenými dveřmi, jak stojí a pláče. Ani jsem nezaťukala a vešla. Na gauči tam sedělo asi 5 klučíků. A tahle malá holčička stála a chtěla z pokoje. Ačkoliv tam byli i nějací muži, vůbec se na mě nezlobili, že jsem jim vlezla do bytu. Malou jsem vzala do náručí a chovala ji. Pak jsem jí řekla, že ty „dělobuchy“, co venku bouchají jsou jako na Silvestra. Že to je vlastně veselé, že se nemá čeho bát. A kluci začali povídat o Silvestru. Třeba, že na Silvestra to bouchá víc… Nálada těch dětí se zlepšila a když jsem odcházela ta holčička v klidu seděla a koukala s ostatními na televizi.

A potom Janička. Malá holčička. Brečela, že se bojí bouřky – to nebyla bouřka, ale policejní rozbušky… Já jí povídala, že bouřka je moc důležitá pro přírodu, že kytičky potřebují pít… Janičku jsem měla v náručí dlouho, protože po tmě jsem nemohla najít její rodiče.

A jiná paní po bouchání rozbušek běžela do pokoje, který byl přímo na straně zásahů. Dítě už měla probuzené, vystrašené a uplakané…

Musím říct, že ačkoliv jsem se snažila být lidem oporou, přesto jsem byla roztřesená a vystrašená. A chtěla bych moc poděkovat Kumarovi. To je člověk, který mi dodával sílu. Pokaždé, když jsem ho viděla, nebo s ním byla v místnosti cítila jsem z něj oporu, rozvahu, odvahu a klid! To mi moc pomáhalo. A myslím, že nejenom mně!

4) Můžeš popsat události, které si z okna ubytovny viděla? Měla si dostatečný výhled na to aby si viděla co se tam venku vlastně děje?

Když jsem se dostala do jediné místnost, kde se dalo koukat ven, moc jsem toho neviděla. Bylo nás tam totiž hodně. Max 8 lidí. Když jsem se po delší době dostala k oknu, tak jsem jenom koukala ven, protože jsme nesměli nic pokřikovat, abychom ten dav dole neprovokovali…Přišli lidé z antikonfliktního týmu a řekli, že okno musíme zavřít, že to lidi pod okny provokuje. Takže okno muselo být zavřené a my jsme se u okna nesměli pohybovat.

5) V ubytovně bydlí z velké část Romové a Romky. Setkala si se jako příslušnice bílé majority nějakými náznaky nedůvěry nebo dokonce rasismu ze strany místních? Jak vlastně obyvatelstvo ubytovny na tvou přítomnost reagovalo??

Když jsem se do ubytovny dostala, někteří lidé mě v pohodě přijali, ale někteří koukali nedůvěřivě. Mysleli si, že jsem novinářka, nebo bůh ví co… Ale když jsem si hrála s dětmi, zpívala s nimi, měla jsem pocit, že počáteční ostražitost zmizela. Myslím, že rodiče byli nakonec rádi, že jejich děti nebrečí někde v koutku, ale mají zábavu u které se smějí a nemají čas myslet na to, co se děje venku…

A co se týká toho, že jsem bílá, tak to jsem nepocítila absolutně žádný náznak toho, že bych někomu vadila kvůli své barvě pleti!!!

6) Jsou nějaké zkušenosti nebo pocity, které si na ubytovně prožila a chtěla by si je sdílet s ostatními?

Je to strašně zvláštní. S těmi lidmi a hlavně dětmi jsem v těch chvílích strachu zažila tak silný zážitek, že je mi líto a smutno při představě, že bych je už neměla vidět. Koukám třeba na fotky v různých článcích a ty děcka pro mě nejsou cizí, ale jsou už jakoby součástí mého života. Vím, že to zní divně, ale je to tak.

Dětem jsem napsala pohled a byla bych ráda, kdyby mi aspoň někdo odepsal…A kdo ví, co bude dál…Nápadů je víc…

7) Pokud ti v tomto rozhovoru cokoliv chybí, klidně to doplň podle své potřeby a uvážení. Děkuji moc za poskytnutí rozhovoru..

Ještě dva momenty, které bych chtěla popsat. Když jsem s dětmi zpívala, povídala si…nálada byla nenucená, osobní…A v tom kouknu do rohu té chodby, která se stala naším útočištěm, a v tom rohu byla nainstalovaná bezpečnostní kamera. Došlo mi, že ti lidé nemají žádné soukromí. Že když jde třeba někdo ze sprchy jen v ručníku, nebo v županu, že ho může kdokoli vidět… To se mi zdá hrozné.

Ptala jsem se, plna úžasu dětí, zda to co vidím v rohu je opravdu kamera a proč tam ta kamera je. A děti mi bezelstně odpověděli, že kamera je tam prý proto, aby se jim nic nemohlo stát… Z mého pohledu je to absurdní!

A poslední, co bych chtěla zmínit… Když jsem už byla na odchodu a loučila se, z ničeho nic ke mě přišla holčička – taková baculka, které jsem si předtím nevšimla. A ta holčička mě bez slova objala kolem pasu a přitulila se ke mě. Tenhle moment mě dojal a nechci na něj nikdy zapomenout…