Před několika dny jsem se více jak po měsíci vrátil z jedné části přednáškového turné po Česku a Slovensku. Přijel jsem obohacen o zajímavé zkušenosti, myšlenky, kontakty, nápady a další hodnoty, které mě posouvají kupředu na cestě, kterou jsem si zvolil. Musím se však přiznat, že ne vždy na této cestě potkávám jen pohodové lidi, kteří jsou „naladěni na stejnou vlnu“ jako já.
Občas potkám i takové lidi, co mě pořádně vytočí buďto tím jak se chovají, nebo tím co otevřeně obhajují či propagují. Lidí, co mi na turné pořádně „hnuli žlučí“, bylo hned několik. Tenhle článek je ale jen o jednom z nich.
Člověk, o kterém chci psát, se dostavil na mou přednášku, která se konala 17.12.2010 v ústeckém klubu Circus. Jelikož na mé přednášky chodí většinou spíše mladí lidé, tak mě nejprve celkem potěšilo, že přišel právě on, protože byl zatím nejstarším člověkem, co se o mou přednášku aktivně zajímal. V době, kdy mě jeho přítomnost těšila, jsem však ještě nevěděl, kdo tento člověk je a jaké ideové pozice zastává. To jsem zjistil až o několik hodin později. Předcházelo tomu vyslechnutí si jeho poznámek k obsahu mé přednášky a jeho zapojení do kolektivní diskuze k tématice boje za osvobození zvířat. V tu dobu ve mně přítomnost zmíněného člověka ještě zanechávala celkem dobré pocity, jelikož jeho diskusní příspěvky byly docela kvalitní. Zásadní zvrat však vyvstal po ukončení přednášky, kdy se většina přítomných odebrala k odchodu a v přednáškové místnosti nás zbyla jen hrstka. Tehdy se diskuze z kolektivní roviny transformovala spíše v diskuzi mezi 4 očima – diskuzi mezi mnou a tím mužem. Na začátku této fáze diskuze bylo vyptávání se, zda znám nějaké konkrétní lidi z Mostu (jejich jména si již nepamatuji). Po té co jsem odpověděl, že jména těch lidí mi nic neříkají, přišlo ze strany muže doplnění, že jde o lidi z organizace Socialistická solidarita (SocSol). Jako reakce na tento dodatek přišlo mé vysvětlení, proč ty lidi neznám a nejsem s nimi v kontaktu. SocSol je totiž trockistická (bolševická) organizace a jako taková rozhodně není partnerem pro jakoukoliv spolupráci ani se mnou ani s asociací ALERTA. Logicky proto tedy s jejími členy a členkami neudržuji kontakty a velkou část z nich ani neznám. Toto vysvětlení jsem muži sdělil. V té době jsem už ale začal být plný pochybností a začalo mi docházet, že něco není v pořádku. Chvilku mi to sice trvalo, ale nakonec mi přece jen došlo, že ten člověk, který z počátku budil sympatie, ve skutečnosti „pod maskou ušlechtilosti“ skrývá pořádný kus svinstva, které se rozhodl postupně odkrýt. Při odkrývání masky se ale nespokojil jen s vyptáváním se na pochybné lidi organizující se v trockistické organizaci. Pokračoval něčím horším. Obhajobou činnosti trockistických skupin i otevřenou propagací spolupráce s lidmi, kteří se v těchto skupinách sdružují. Má reakce byla pohotová a nekompromisní. Sdělil jsem muži, že vycházím z antiautoritářských pozic a odmítám jakoukoliv spolupráci s lidmi, kteří uctívají vrahy, jakými byli Trockij, Lenin a další. Aby to bylo pro muže srozumitelné, tak jsem zdůraznil, že spolupráce antiautoritáře s lidmi, kteří propagují autoritativní režim je nejen nesmyslná, ale také kontraproduktivní.
Naivně jsem si myslel, že vyjádřením mé kritiky muž ztratí potřebu se mnou dále diskutovat. Já potřebu diskutovat s ním ztratil hned po té, co začal se svou obhajobou bolševiků a spolupráce s nimi. Jak se ale ukázalo, muž se zachoval úplně opačně než bych si přál. Místo toho, aby se sebral a odešel, tak se na mě nalepil jak moucha na trus a snažil se do mě nasázet další dávku nesmyslných řečí o údajné potřebě spojenectví antiautoritářů (tedy zastánců svobody!) s bolševiky (tedy zastánci nesvobody!). Když začalo být jasné, že se muž nenechá jen tak odbýt a že se na mě nalepí dokonce i při cestě vlakem, tak jsem zvolil „taktiku naprosté ignorace“. Jinými slovy. Ve vlaku jsem zavřel oči a dal mu neverbální formou najevo, že odmítám v diskuzi pokračovat, jelikož díky tomu co obhajuje, v mých očích ztratil status člověka, kterého bych považoval za partnera pro diskuzi.
Taktika po chvíli zabrala a muž konečně přestal chrlit hordy nesmyslů. Dokonce vystupoval z vlaku dříve než já, takže zbytek cesty byl už o mnoho příjemnější. Před vystoupením mi muž nechal bez mého vědomí na zavazadlech lístek s osobními kontakty. Neodolal jsem a zjistil jsem si o muži více informací. To co jsem zjistil, mě jen utvrdilo v tom, že člověk jako on by se příště na mou přednášku neměl vůbec dostavovat a pokud tak učiní, tak rozhodně nebude vítaným hostem. A kdo že je vlastně tím mužem??? Jmenuje se Karel Černík (narozen v r. 1965) a je mimo jiné členem seskupení s názvem Zelená Levice. Tato kontroverzní skupina sama sebe označuje za skupinu pro levicově a ekologicky orientované lidi: ekosocialisty, anarchisty, zelené, marxisty, trockisty, piráty, humanisty, antifašisty a další. Již toto označení samo osobě dost napovídá o pomatenosti lidí, kteří se zde sdružují. Jak jinak než pomatenost bychom měli označovat snahy o slučování tak různorodých (a protichůdných) směrů jako je např. anarchismus a trockismus??? Když člověk věnuje trochu pozornosti studování obsahu webu Zelené levice, snadno tam najde „odpovědi“ na otázku, jak je možné takovou kontroverzi „obhajovat“. Vesměs zde zaznívají podobné bludy, jaké jsem měl možnost slyšet od K. Černíka. Téměř všechny se zakládají na nesmyslné víře v to, že v rámci boje proti kapitalismu a státnímu útlaku je praktické a efektivní spojovat se v koaličních platformách sdružujících jednice s různými politickými orientacemi. Tato představa je nejen naivní, ale také značně nebezpečná. Vede totiž některé lidi k mylnému přesvědčení, že bitvy v rámci boje za svobodu lze vést po boku těch, kteří svobodu chtějí systematicky potlačovat (např. bolševiků či nejrůznějších politických stran). Že je tato představa utopickým poblouzněním nás již přesvědčily mnohé historické události. Uvedu nyní jednu z nich.
V roce 1917 proběhla v Rusku revoluce, která rozdrtila despotický carský režim. Významnými revolučními i porevolučními silami zde tehdy nebyli jen bolševici usilující o centralizaci stání moci a diktaturu strany nad společností, ale také hnutí a skupiny, které naopak stát negovali (včetně státu bolševického) a místo stranické diktatury prosazovali decentralizaci, federalismus a samosprávu organizovanou zdola kolektivy pracujících. Že výstavbu nových společenských struktur nelze realizovat ve vzájemné spolupráci mezi despotickými bolševiky na jedné straně a zastánci federalistické samosprávy na druhé straně, se ukázalo hned po revoluci. Bolševici, kteří si jednou přičichli k moci koncentrované ve straně, začali dělat vše pro to, aby o ni nepřišli a ještě více jí upevnili. Započali s terorem vedeným proti všem, kdo se odchyloval od jejich stranické linie. Mezi zabitými, vyhladověnými, umučenými, vězněnými a vyhnanými tak rázem bylo mnoho těch, kteří se nechtěli smířit s bolševickým bezprávím. Značnou část obětí teroru tehdy tvořily i tisíce zastánců samosprávy – tedy lidé, kteří místo bolševické diktatury prosazovali skutečnou svobodu. Jejich touha po svobodě se stala trnem v oku bolševických diktátorů a ti je proto neváhali odstranit, aby si zachovali vlastní mocenské pozice. Jedním z nejznámějších projevů bolševického teroru vedeného proti lidem zastávajícím svobodu byl masakr v Kronštadtu. Zde v roce 1921 početná skupina povstalců odmítla plnit shora nařízené rozkazy strany a postavila se proti bolševické diktatuře, která vedla k bezpráví, hladu a nedůstojnému životu. Reakcí na povstání za svobodu byl Trockého rozkaz povstalce postřílet. Jak bolševický vůdce Lev Davidovič Trockij přikázal, tak se také stalo! Povstání v Kronštadtu bylo bolševiky tvrdě potlačeno a povstalci zabiti, zajati či vyhnáni. Tato historická událost se stala důkazem toho, že bolševici nemohou být spojenci v boji za svobodu, ale jsou jedni z těch, kteří svobodu systematicky potlačují a neváhají zastánce a zastánkyně svobody likvidovat.
Tento historický příklad je sice staršího data, ale i přesto o mnohém vypovídá a měl by se pro nás stát poučením. Výstupem z toho poučení by pak měl být nekompromisní názor, že pokud bychom někdy měli stát s bolševiky u jedné barikády, tak jedině každý na jiné straně. Bolševici totiž vždy budou stát na straně útlaku a diktatury jedné strany nad společností a tedy na opačné straně než zastánci a zastánkyně svobody a zdola organizované samosprávy, zbavené stranické a státní moci. Asociace Alerta má jasno v tom, na které straně barikády chce stát a ta bolševická strana to rozhodně není! I to je pro mě jeden z důvodů, proč jsem členem Alerty.
autor: Lukáš Borl
