Následující text je od sympatizantky asociace ALERTA, která se v něm snaží zachytit své pocity a popsat proč jí netěší žít v Česku a proč hledá své štěstí jinde ve světě.
# # #
Vždy, když se vracím do Čech, po dvou, třech měsících, pokaždé si znovu uvědomím, mnohdy s větší naléhavostí a s hlubším vhledem do problematiky, proč jsem vlastně odešla žít do zahraničí. Přemýšlím, jestli jsem součástí nějakého novodobého disentu, který si hledá svoje místo tam, kde je víc svobody, pokud ji nenalézá doma. Nebo jestli jsem součástí všech těch emigrujících, kteří hledají lepší podmínky.
Moje motivace nejsou ekonomické, ale přesto mne žene touha po lepším životě. Neodvažuji se přiznat si, že život v Čechách je mizérie, ale vždycky, když se vracím, vidím svoje rodiče, z nichž jeden přežívá na pokraji chudoby a v beznaději se snaží urvat alespoň malý kousek radosti a prožitku. Nechává se pohltit zákeřnou nemocí, a přesto se snaží nabídnout alespoň ty zbytky života, které mu zůstaly, mojí dceři, trávit s ní čas, dát kus sebe, kus té krásy, kterou ušlapalo každodenní utrpení a deziluze a na kterou si pamatuji z vlastního dětství. A druhý rodič, který se drží nad vodou jenom zdánlivě a ze všech sil se snaží udržet iluzi plnohodnotného a bezstarostného života před všemi kolem, a před svými starými rodiči především. Ale proč vlastně? Za cenu lži.
Pokud máme všichni prožít život nešťastní a krutě trpící, nějak si nedokážu odůvodnit všechno svoje snažení. Dokonce si ho ani nedokážu odůvodnit, pokud mají pouze někteří z nás prožít život v utrpení a jiní mohou být „šťastní“. A proč jsem odešla? Protože společenský tlak je strašně silný a já si nedokázala vybojovat svoje místo, obhájit svůj názor, svůj životní styl. I přesto, že právě v Čechách, mezi lidmi, které znám dlouhá léta, by tento boj měl opravdový smysl.
Možná se k němu jednou vrátím, až se tady naučím, jaké strategie mohu rozvinout, jakými způsoby mohu lidem kousek po kousku odhalit sebe sama, svoje já, svoje touhy. Možná se nebudu bát konfliktu a konfrontace. Protože přesně tou cestou vedou moje kroky. Možná budu chytřejší než ti, kdo stojí proti mě. Všichni ti, kdo odsuzují jinakost, ti, kdo nedokážou přijmout motivace, které vedou k vytváření subkultur, autonomních prostor, squatů, hnutí a politických iniciativ, které nám dávají mnohem větší díl zodpovědnosti, ale také možnosti někde něco zlepšit, vytvořit nebo opravdu pomoct.
A taky jsem odešla žít v kolektivu, ve skupině lidí, kde se kolikrát přistihnu, jak překvapeně sleduji řešení konfliktů bez touhy zúčastněných cokoli si dokázat, jak sleduji slova, která doopravdy mění realitu a mají svou váhu, kde kultura diskuze a hledání konsenzu jsou hodnotou. Kde se vymýšlejí akce a aktivity, kde se lidé seberou, naskákají do aut nebo na kola a jedou bránit squat rumunských rodin, který chce policie nelegálně vystěhovat. Kde se píšou reporty, dělají letáky a brožury, kde lidé čtou knížky, opravují kola a obsazují zahrady, aby rozvinuli kolektivní projekty, aby zatlačili na politiky. Kde se protestuje, kde se pasivně netrpí rozhodnutí jiných, ale kde se realita doopravdy tvoří.
A v Čechách mi všechno tohle nějak chybí nebo mi to, co tu existuje, nestačí. Nebo nevím, kde začít. A s kým. A především nechápu tu míru represe a zvůle, ten absolutní nedostatek respektu k politickým aktivitám, ten nedostatek kulturnosti, protože i tady, v této jedné zemi v zahraničí je represe silná, ale přesto je tu v celém tom soukolí malé zrnko soli, které mění poměr sil z beznadějného na smysluplný, a bitvu z předem prohrané na bitvu, v níž lze zvítězit.
-MN-