Více než 80 měst a obcí v Podkrušnohoří padlo za oběť hnědouhelným povrchovým dolům. Někteří lidé se za život museli stěhovat i třikrát, protože rypadla za pár let doputovala také k jejich novému domovu. Z obcemi a městy zmizely i nenahraditelné citové vazby k místům, kde se lidé narodili, kde dlouhé roky žili.
Výrazně se narušil také osobní život mnoha lidí. Jejich násilné vytržení z kořenů jim způsobilo traumata a ztratili orientaci na své mentální mapě při cestě životem. Změny kolem nich se staly natolik výrazné a šokující, že není snadné se s nimi vyrovnat a adaptovat se na nové podmínky, do kterých byly zasazeni.
Negativní dopady uhelné těžby a energetiky však netlačí jen na hlavy lidí, kteří musely ustoupit rypadlům těžebních strojů a opustit své domovy. Uhelná energetika má sice lokální základy, ale dopady z ní plynoucí dosahují globálních rozměrů. Příkladem jsou tuny emisí oxidu uhličitého, oxidů síry a dalších jedovatých látek, které proletí komíny elektráren do ovzduší. Vdechování takto znečištěného ovzduší výrazně ovlivňuje zdravotní stav lidí žijících i tisíce kilometrů od samotných elektráren. Stejně tak globální následky mají i změny klimatu způsobené vypouštěním velkého množství skleníkových plynů do atmosféry. Častější extrémní výkyvy počasí jako vlny veder, sucha, záplav a vichřic – to vše jsou následky klimatických změn, které negativně ovlivňují životy lidí o celém světe. Je nutné dodat, že nejvíce následky postihnou především chudé a nemajetné lidi, kteří nemají prostředky na to, aby se na změny plně a bez následků adaptovali.
Často se hovoří o tom, že bezmezná destrukce způsobená uhelnou energetikou skončila s pádem stalinistické diktatury minulého režimu. Není tomu tak! To s čím bolševici začali, v tom kapitalisté pokračují. Centrální vláda jedné strany sice padla, byla však vystřídána vládou korporací, které skrz korupční systém zastupitelské demokracie prosazují své zájmy – opět na úkor lidí a životního prostředí jako v dobách bolševické totality. Je-li stávající ekonomika stavěna na pilířích volného trhu, pak je jasné, že vlastníci elektráren budou vždy směrovat spíše k bezohledné akumulaci kapitálu a moci, než k šetrnému uspokojení potřeb celé společnosti. I kdyby se našel ekologicky uvědomělý podnikatel, tak jeho přežití v tržním prostředí vylučuje důslednou ekologickou orientaci. Zahrnutí ekologických praktik a myšlení do ekonomického programu ve stávající ekonomice by znamenalo čelit ve znevýhodněném postavení dravé konkurenci a vystavit se riziku zániku. V ekonomice, která se řídí principem expanduj nebo zemři, je ekologický a trvale udržitelný ekonomický model nemyslitelný. Nelze se totiž neustále rozpínat a přitom nepohlcovat ostatní a nedrancovat neobnovitelné přírodní zdroje. Ekonomický růst má své limity v podobě zásob přírodního bohatství, které je vyčerpatelné. Neoliberální mantra o trvale udržitelném růstu a zeleném kapitalismu se tedy stává pohádkou, která však ve skutečnosti směřuje k tragickému konci v podobě globální ekologické katastrofy.
Je tedy nezbytné hledat alternativy. Ty však nespočívají ani ve vlastnictví výrobních prostředků bolševickým státem ani v jejich převedení do rukou podnikatelů. Oba ty modely totiž operují v tržním prostředí – striktně hierarchickém a třídně vrstveném. Právě tyto principy a hodnoty jsou však zdrojem ekologické krize a sociální nespravedlnosti. Je tedy potřeba hledat řešení v jejich překonání a ve výstavbě rovnostářských struktur, kterým nedominuje ani stát, ani trh. Výrobní prostředky, včetně energetických zdrojů nesmí být pod kontrolou úzkých elit – ani státních ani podnikatelských. Je potřeba, aby byly převedeny pod komunitní kontrolu samosprávných útvarů tvořených jak lidmi, kteří v elektrárnách pracují, tak spotřebiteli a spotřebitelkami vyrobené energie. Společně s tímto krokem je potřeba směřovat k přechodu na obnovitelné zdroje energie. Nový energetický model preferující obnovitelné zdroje se musí začít ihned rozvíjet souběžně s dozníváním těžby, aby uvolněné pracovní síly z těžby a energetiky mohly plynule přecházet do nových projektů bez sociálních otřesů vyvolaných hrozící nezaměstnaností.
Zastrašit by nás neměly ani řeči o tom, že výroba energie z obnovitelných zdrojů je nákladnější, než výroba v uhelných elektrárnách. Je to totiž demagogie založená na zamlčování podstatného faktu, který se nazývá – externality. Takto jsou označeny negativní dopady uhelné energetiky, které jejich původci ze svých beder přenášejí na celou společnost. Mezi externality lze zařadit třeba rekultivaci poškozené krajiny za peníze daňových poplatníků, nebo nákladná léčba lidí, kteří onemocněli díky znečištění ovzduší. Přestože tyto náklady přímo souvisí s těžbou a spalovaním uhlí, tak jsme to my všichni, kdo je musí vynakládat, nikoli jen provozovatelé dolů a elektráren. Každý takto vynaložený prostředek je tedy potřeba zahrnout do kalkulů o nákladech na energii. Po započtení těchto externalit je evidentní, že náklady na výrobu elektrické energie z uhelných elektráren jsou vyšší, než u té vyrobené z větrných nebo jiných obnovitelných zdrojů.
Existují-li dnes účinné a šetrnější zdroje energie, než jsou uhelné elektrárny, pak neexistuje legitimní důvod pro rozšiřování těžby uhlí na území Horního Jiřetína, Černic a dalších obcí. Není celospolečenským zájmem zdejší uhlí vytěžit s spálit. Jde jen o sobecký zájem úzké podnikatelské elity, která dělá vše pro to, aby jej naplnila na úkor lidí a životního prostředí. Skutečnými limity těžby za které se těžaři nedostanou však nejsou ty vepsané v dokumentech vydaných vládními činiteli, ale ty které vytváříme tlakem zdola – sebeorganizací a kolektivním odporem. Zastupitelé a politici jsou jen loutky ovládané vlivnými ekonomy a reálná moc leží v rukou korporací, které usměrňují kroky vrcholových politiků. Ti samí politici, kteří dnes podpoří zachování limitů těžby a zachování obcí, hned zítra mohou své stanovisko na základě tlaku podnikatelských lobbistů změnit. Skutečné limity těžby tedy negarantuje dokument vydaný vládou v roce 1991, ale naše aktivita a vzdor vůči systému organizovaného útlaku.
