V sedmdesátých a osmdesátých letech nechali pohlaváři minulého režimu zbourat několik desítek obcí nejen na Mostecku z důvodu těžby hnědého uhlí pro fungování neefektivního průmyslu a energetiky. Změnilo to tvář celé zdejší krajiny a způsobilo přesídlení mnoha lidí do šedi panelových domů. V severních Čechách vedl lidi k nespokojenosti s politickým režimem i stav životního prostředí a tvrdí se, že v Teplicích to vyústilo, těsně před pádem bolševiků, v politické demonstrace.
Mnoho lidí bylo přesvědčených, že vystřídáním politické garnitury se změní i stav životního prostředí a jeho zkvalitnění. A vskutku, na začátku devadesátých let se rapidně zlepšila čistota vzduchu nejen v severních Čechách, což bylo důsledkem částečně čistších a ekologicky šetrnějších technologií, ale především ukončením mnoha průmyslových provozů a podniků, z nichž některé skončili i v sítích tunelářů.
Poslední obcí, která měla padnout za oběť těžby hnědého uhlí, měly být Libkovice. A tak se také stalo a obec byla v roce 1992 zbourána a lidé vysídleni, to vše i navzdory hlasitým protestům tehdy vzniklých ekologických organizací. Přestože se na území Libkovic nikdy netěžilo, nepodařilo se obec zachránit. Vláda ale dala slib, že se jedná o poslední obec, která bude kvůli těžbě uhlí zbourána. „Vždyť přeci bourání obcí je symbolem stalinistické diktatury a v nově vzniklém kapitalismu se něco takového nedělá“. Toto zakonzervování dalšího území před těžbou se nazvalo územní limity těžby a vznikly v podstatě jako údajný důkaz ohleduplnosti nového režimu k životnímu prostředí. Bylo však doprovázeno naivním přesvědčením, že tržní společnost již nebude vytvářet bezohledná rozhodnutí z centrálně vedené moci státu.
Nový režim, staronové praktiky
Obce, které se rozkládají na území, v jehož útrobách se hnědé uhlí vyskytuje, se mohly jedno desetiletí nerušeně rozvíjet a lidé v nich nerušeně žít aniž by se museli bát vystěhování. Stavěly se další bloky jaderné elektrárny Temelín, která měla zajistit dostatečné zásoby elektrické energie a severním Čechám to mělo podle vlády pomoci oddechnout si od tepelných elektráren, které by se měly časem dosloužit. Moc dlouho to nakonec nevydrželo a před několika lety se opět otevřela otázka těžby uhlí na dalším území a s ní spojné bourání obcí – tentokrát se to mělo týkat Horního Jiřetína a Černic. Otevřel se tak další příběh boje proti nesmyslným rozhodnutím mocných.
V roce 2006 se během zastoupení Strany zelených v parlamentu a jejich vstupu do vlády podařilo bourání obcí oddálit. Zelení se pokoušeli navíc prosadit ve vládě odepsání zásob uhlí pod těmito obcemi, což mělo znamenat ještě vyšší ochranu než pouhé území limity.
Jejich pokusy byly neúspěšné a díky jejich aktivitám v podpoře radaru a jiným zpronevěrám svým předvolebním slibům, jak už to je v zastupitelské demokracii zvykem, je voliči opustili. Mezitím byla otázka prolomení limitů otevřena silně anti-ekologickou vládou Fišerovou, která začala připouštět, že by se obce bouraly. Vždyť „úřednická vláda“ se přeci voličů bát nemusí, protože nezastupuje žádné politické strany a potažmo ani voliče. Otázka limitů se také proto stala jednou z předvolebních otázek ve volbách na jaře 2010. Nakonec povolební situace vypadá tak, že současná vláda tvrdí, že limity neprolomí, odepíše zásoby uhlí a změní horní zákon tak, aby pro příště nebylo snadné těžit na místě zmiňovaných obcí. Navíc se chce zaměřit na energii jadernou, která má větší veřejnou podporu.
Je tedy kapitalistický systém ohleduplnější k životnímu prostředí a lidem než ten bolševický? Kdo nám rozhoduje o těžbě a bourání namísto centrální vlády jedné strany? Samozřejmě z naivit, že kapitalismus už bude hájit zájmy lidí na rozdíl od stalinistické diktatury, se střízlivý poněkud pomalu. Centrální vláda, která by diktátem shora mohla rozhodovat o osudech lidí životního prostředí tady není, ale některé strany navzdory přání obyvatel bourat chtějí a vehementně toto prosazují. Brání totiž zájmy korporací a firem, které by měli z těžby prospěch. Centrální vláda byla vystřídána vládou korporací, které skrz korupční systém zastupitelské demokracie prosazují své zájmy. Podobné soukromé firmy a korporace jsou motivovány generováním zisku pro své akcionáře. A těžba rovná se peníze. Proto firmy tlačí všemi prostředky na prolomení limitů. Důležité je také zmínit, kdo jsou tyto firmy a korporace. V případě Horního Jiřetína a Černic jsou to Czech Coal a.s. a samozřejmě ČEZ (obě společnosti patří mezi české top 20 podniky).
Czech Coal představuje těžební společnost, která těží hnědé uhlí v severních Čechách a vlastní důl Československé armády, který by byl v případě prolomení limitů rozšířen do oblasti obcí Horní Jiřetín a Černice a zasahoval by až ke kraji města Litvínov. Czech Coal je jeden z dodavatelů prakticky monopolní energetické společnosti ČEZ, která nejenže je z většiny vlastněna státem, ale díky tomu disponuje i velkou politickou mocí. Přestože se jedná o prakticky státní podnik, tak se chová neuvěřitelně tržně snahou maximalizovat výrobu elektrické energie za každou cenu. Podobná společnost pak může ovlivňovat politická rozhodnutí o to více, protože politici mohou ovlivňovat složení jejího vedení. Kruh se uzavírá a jsou zajímavé důsledky, které to má pro náš energetický průmysl a potažmo i životní prostředí.
Smyslem ČEZu je více elektráren, které budou prodávat více elektrické energie, kterou bude ČEZ prodávat. Vlastní v podstatě všechny větší elektrárny, jaderné a uhelné, které ovšem jsou ty které nejvíce ničí životní prostředí. Tím vytvářejí škody, které pokryje stát nebo také běžní lidé na svém zdraví nebo lidé žijící v území postižené těžbou uhlí nebo uranové rudy. V případě uhelných elektráren navíc ponesou následky lidé z celého světa v důsledku klimatické změny, především ti chudí, kteří nebudou mít prostředky se na změny adaptovat. Česká republika v důsledku této politiky ČEZu prodává asi 20 % vyrobené elektrické energie do zahraničí, kde elektrickou energii prodává „tržně“ levněji než na našem území. Holt v zahraničí nemá monopolní postavení a za zády stát, který zasahuje do cen energií. Vyvážení našeho životního prostředí za účelem zisku za hranice není jediný hřích ČEZu.
Dalším příkladem snah skrz politiku ovlivňovat energetitiku je i úsilí zaměřené proti zákonu o obnovitelných zdrojích energie, který prý „tržně zvýhodňuje prodělečné větrníky“. Je to však jenom krycí manévr pro jejich vedlejší náklady na výrobu energie, které nejsou zahrnuty v ceně energie jako je zmíněné zničené životní prostředí a zničené zdraví lidí. Tyto vedlejší náklady jsou v ekonomické teorii známy jako externality. Některé ekologické organizace spočetli po započtení těchto externalit náklady na výrobu elektrické energie z uhelných elektráren jako mnohem vyšší než tu vyrobenou z větrných nebo jiných obnovitelných zdrojů energie. Doplácet proto bude běžný občan na energii uhelnou, nikoli větrnou.
ČEZ si chce upevňovat především své výsadní postavení na českém trhu s energií. Vstupují sem totiž jiní hráči jako je německý E.ON, který má v Čechách zelené renomé. Nenechme se zmást zelenými nálepkami a dnes tak rozšířeným greenwashingem korporací. E.ON by ani minutu neváhal skupovat české jaderné a uhelné elektrárny, pokud by ovšem byly na prodej. Navíc jinde za hranicemi je díky svým projektům častým terčem ekologických aktivistů. Podobně ČEZ jinde ve světě jako například v Rumunsku staví větrné elektrárny, vždyť jde především o zisk, a to všem. Obyvatel severočeské vesničky nemá šanci o ničem rozhodovat, vše se podřizuje makroekonomickým zájmům. A přestože se vyrábí nadbytek elektrické energie, lidé jsou strašeni jejím nedostatkem. My ovšem žádné další elektrárny nepotřebujeme. V konečném důsledku ani ty větrné nebo sluneční protože se stavějí ne namísto těch uhelných a jaderných, ale jaksi navíc. Takže celkový objem vyrobené elektrické energie v Čechách roste a současně i zisky z jejího prodeje. Aby se ekologický efekt alternativních zdrojů energie projevil, bude potřeba jejich výkon kompenzovat odstaveným výkonem elektráren tepelných a jaderných. Nikoli jejich nová výstavba nebo prodlužování životnosti jako tomu je dosud.
Prodlužování životnosti stávajících uhelných elektráren je navíc velké riziko pro Horní Jiřetín a Černice do budoucna. Současně s útlumem těžby se počítalo i s ukončením provozu uhelných elektráren, ale v nich jsou dnes prodlužovány provozy na další desítky let. Tudíž prodloužení životnosti Prunéřovu nebo Ledvicím znamená potřebu dalšího uhlí a další těžby. Když dnes prodloužíme životnost těmto projektům za velkých investičních nákladů, tak musí do budoucna něco spalovat a to může sloužit jako argument pro další bourání obcí. Pokud má být boj za zachování územních limitů úspěšný v delším časovém horizontu, bude nezbytné být úspěšný i v zastavení projektů, které uhlí budou na svůj provoz vyžadovat.
Posviťme si na ně !
Co můžeme na základě své nespokojenosti dělat? A proti komu máme vlastně bojovat, pokud chceme zachovat obce na svém místě? Měli bychom prozřít a odmítnout iluzi, že u volebních uren něco zmůžeme nebo že náš podpis na petici může něco změnit. Především bojovat u politiků je zbytečné, protože nám mohou „garantovat“ jen dočasné řešení na dobu volebního období. Naším „terčem“ by se měli stát samotní členové firemního představenstva a jejich pohůnkové. Politik bude radši poslouchat své mocné chlebodárce z energetického průmyslu než obyčejné lidi. Proč v případě ohrožení nejít příště přímo za samotnými vládci vládců, kteří představují vedení energetického a těžařského průmyslu? Proč se „nezeptat“ představenstva a dozorčí rady ČEZu a Czech Coal? Podobnou strategii využívají i ekologičtí aktivisté v zahraničí, když bojují ne u vlád, ale proti samotným korporacím a jejich obchodním partnerům. Stačí se v minulosti podívat na strategii SHAC nebo třeba dnešních aktivistů za klimatickou spravedlnost. Ti například okupují samotná místa plánovaných uhelných dolů protestními kempy, obléhají elektrárny a letiště s plány na nové rozšiřování, vnikají na meetingy samotných firem nebo okupují banky, které půjčují úvěry na podobné projekty. Tato strategie přináší své ovoce, otázka je, kolik může přinést ovoce proti tak mohutným soupeřům jako je ČEZ, který je navíc v tak těsném styku s vládami ať v ní zasedá kterákoliv barva duhy?
A kdo tahá za nitky politických loutek? No přeci členové představenstva ČEZu: Martin Roman (generální řiditel a řidič Audi A8), Daniel Beneš (místopředseda představenstva, výkonný řiditel), Tomáš Pleskač, Peter Bodnár, Vladimír Hlavinka, Ing. Martin Novák a k nim můžeme započíst i ředitele jednotlivých divizí, kteří jsou součástí vrcholového vedení této společnosti. Sídlo hlavní správy společnosti ČEZ je v Praze 4 na adrese Duhová 2/1444. Možná jsou pražští vládci příliš nedosažitelní. V tom případě je snažší se obrátit i na samotnou Czech Coal, která je více na dosah a více na dohled severočeských obyvatel. Její sídlo je nedaleko mosteckého nádraží na adrese V. Řezáče 315, ale rovněž i v Praze 6 Dejvicích: Evropská 2690/17. Představenstvo Czech Coal tvoří Petr Pudil (předseda představenstva, spolumajitel, řidič Volva), Vasil Bobela (místopředseda představenstva), Tomáš Fohler (místopředseda představenstva), Petr Antoš, Luboš Pavlas, Vladimír Šístek. Generálním řiditelem je pak Luboš Pavlas. Není nic jednoduššího si pomocí vyhledávače zjistit víc a „domluvit si s nimi třeba setkání“ a zeptat se jich, jak to vidí s Horním Jiřetínem a Černicemi. Těch způsobů jak něco dělat je více, stačí zapojit fantazii. Kdyby přeci jen někdo chtěl „apelovat“ radši na politiky, tak doporučujeme ministra průmyslu a obchodu Martina Kocourka, který je současně v dozorčí radě ČEZu.
Pokud vláda dostojí svým slibům, bude se sice boj o samotnou těžbu odkládat na neurčito, ale rozhodující bude, zda do té doby stihne ČEZ prodloužit životnost stávajících uhelných elektráren. Zatím se pro ně zdá výhodnější se v krátkodobém hledisku věnovat rozšiřování jaderné elektrárny Temelín. Ani Temelín však nepředstavuje nutnost pro naše energetické potřeby, ale spíše ziskuchtivou nenasytnost ČEZu. Dokud si neuvědomíme nutnost, se kterou potřebujeme sami vlastními činy bojovat za naší společnou budoucnost ve prospěch nás všech, budou mít podobní vykutálenci a bezohlední spekulanti zelenou a naše životy budou šedivé jako zrnící obrazovky.
autor textu: Jaromír Svoboda – sympatizant asociace ALERTA