Prvomájový projev

1.5.2011 několik členek a členů asociace ALERTA  svou účastí podpořilo tradiční prvomájové shromáždění na Střeleckém ostrově v Praze. Společně s ostatními jsme si tak připoměli/-y historii bojů za kratší pracovní dobu a vyjádřili/-y potřebu pokračovat v boji proti námezdnímu otroctví a kapitalismu, který jej plodí. Následuje text projevu, který si jeden z nás připravil a přečetl.  

↓ ↓ ↓

Dnes na 1. máje, jsme zde proto, abychom si připomenuli /-y dělnické boje minulosti a vyjádřili /-y podporu současným bojům, probíhajícím na různých místech ve světě. Je to pro nás velice důležité, avšak ještě důležitější je to, aby zde nekončila naše činnost.

Vzpomínat na minulé boje a obdivovat ty současné, totiž ztrácí smysl, pokud zároveň sami stojíme stranou, jako nezúčastnění diváci a sledujeme probíhající bitvy z povzdálí. Panující kapitalistické poměry plodící utrpení a nespravedlnost, se nezboří jen díky pouhým vzpomínkám a obdivu. K tomu je potřeba především naše iniciativa.

Je potřeba si však přiznat, že v tomto bodě často selháváme! Na jednu stranu obdivujeme a propagujeme boje, které probíhají v Řecku, Velké Británii, Španělsku, ve Franci a v jiných zemích. Na druhou stranu však téměř vůbec nevyužíváme účinné metody, které tam jsou praktikovány. Mluvíme o sabotážích, blokádách úřadů, okupacích univerzit, nebo o konfrontačních taktikách, ale v praxi nás často ovládá pasivita, nebo se věnujeme jen aktivitám se symbolickým charakterem. Výmluv proč se nezapojit do toho co u druhých tak obdivujeme se najde mnoho. Někdo tvrdí, že nás je málo, jiný zase, že nemůžeme jednat dokud veřejné mínění nebude na naší straně. Nositele těchto výmluv však spojuje stejná hodnota a tou je nízké sebevědomí.

Je pro nás velice snadné a pohodlné obdivovat boje druhých a stát přitom stranou od těchto bojů. Sociální hnutí, které chce být úspěšné v dosahování svých cílů, však potřebuje sebevědomé jedince, kteří místo taktiky vyčkávání na lepší časy, volí aktivitu tady a teď, za stávajících podmínek. Je na čase abychom posílili/-y vlastní sebevědomí a uvědomili/-y si, že i dnes a v malých počtech jde dělat velké věci a také, že pasivně vyčkávat na lepší časy, znamená stagnovat nebo přešlapovat na místě.

Není se čemu divit, že na umírněné protestní pochody a symbolické shromáždění jako je například i toto, politici a šéfové reagují výsměchem. Při pohledu na takové akce totiž necítí reálné ohrožení jejich privilegovaného postavení. Vytvořili si pro nás dokonce i celou řadu legislativních úprav, které nám protestovat umožňují. Oni si totiž dost dobře uvědomují, že dokud protestujeme mezi vytyčenými mantinely a v souladu s jejich pravidly, tak jsme jen neškodní křiklouni a v zajetí iluze, že se podílíme na skutečné změně. Skutečná a radikální změna společenských vztahů však může přijít jen pokud se odhodláme jejich mantinely překonat a pokud přestaneme bojovat podle předepsaných pravidel a scénářů mocných. Tam, kde je to možné, je potřeba volit svá vlastní pravidla, formy a scénáře. Jedině tak se ze symbolické aktivity může stát aktivita subverzivní a skutečně revoluční!

Dnes na 1. máje, jsme zde proto, abychom si připomenuli dělnické boje minulosti a
vyjádřili podporu současným bojům, probíhajícím na různých místech ve světě. Je to
pro nás velice důležité, avšak ještě důležitější je to, aby zde nekončila naše činnost.
Vzpomínat na minulé boje a obdivovat ty současné, totiž ztrácí smysl, pokud zároveň
sami stojíme stranou, jako nezúčastnění diváci a sledujeme probíhající bitvy z
povzdálí. Panující kapitalistické poměry plodící utrpení a nespravedlnost, se
nezboří jen díky pouhým vzpomínkám a obdivu. K tomu je potřeba především
naše iniciativa.
Je potřeba si však přiznat, že v tomto bodě často selháváme! Na jednu stranu
obdivujeme a propagujeme boje, které probíhají v Řecku, Velké Británii, Španělsku,
ve Franci a v jiných zemích. Na druhou stranu však téměř vůbec nevyužíváme účinné
metody, které tam jsou praktikovány. Mluvíme o sabotážích, blokádách úřadů,
okupacích univerzit, o konfrontačních taktikách, ale v praxi se většinou věnujeme jen
aktivitám se symbolickým charakterem. Výmluv proč se nezapojit do toho co u
druhých tak „obdivujeme“ se najde mnoho. Někdo tvrdí, že nás je málo, jiný zase, že
nemůžeme jednat dokud veřejné mínění nebude na naší straně. Nositele těchto
výmluv však spojuje stejná hodnota a tou je absence sebevědomí.
Je pro nás velice snadné a pohodlné obdivovat boje druhých a ustrašeně stát stranou
od těchto bojů. Sociální hnutí, které chce být úspěšné v dosahování svých cílů, však
potřebuje sebevědomé jedince, kteří místo taktiky vyčkávání na lepší časy, volí
aktivitu tady a teď, za stávajících podmínek. Je na čase abychom posílili vlastní
sebevědomí a uvědomili si, že i dnes a v malých počtech jde dělat velké věci a také,
že pasivně vyčkávat na lepší časy, znamená stagnovat nebo přešlapovat na místě.
Není se čemu divit, že na umírněné protestní pochody a symbolické shromáždění
jako je například i toto, politici a šéfové reagují výsměchem. Při pohledu na takové
akce totiž necítí reálné ohrožení jejich privilegovaného postavení. Vytvořili si pro nás
dokonce i celou řadu legislativních úprav, které nám protestovat umožňují. Oni si
totiž dost dobře uvědomují, že dokud protestujeme mezi vytyčenými mantinely a v
souladu s jejich pravidly, tak jsme jen neškodní křiklouni a v zajetí iluze, že se
podílíme na skutečné změně. Skutečná a radikální změna společenských vztahů však
může přijít jen pokud se odhodláme jejich mantinely překonat a pokud přestaneme
bojovat podle předepsaných pravidel a scénářů mocných. Tam, kde je to možné, je
potřeba volit svá vlastní pravidla, formy a scénáře. Jedině tak se ze symbolické
aktivity může stát aktivita subverzivní a skutečně revoluční.
Za asociaci Alerta děkuji za pozornost!