Následuje text, který publikovala AsAl ve druhém čísle revue Dialog, ve které se vedla diskuze o Síťi revolučních buněk (SRB).
***
Když Asociace Alerta v červnu 2014 zveřejnila výzvu k diskuzi nad fenoménem SRB neočekávali jsme, že náš příspěvek bude vznikat tak dlouho a že se díky tomu pozdrží samotné vydání revue Dialog.
Na jednu stranu je to škoda, protože příspěvky vznikaly ve specifické době a mnohdy právě pro ni. Na druhou stranu by ale dřívější vydání možná nic neznamenalo, a tak to nehodnotíme tragicky. Za tu dobu se totiž událo mnoho věcí a my získali nové podměty, na které bylo možné reagovat. Některé události také potvrdily naše předpoklady, takže bylo snadnější je následně formulovat v textu.
Co nás však celkem zklamalo, je nízký zájem o diskuzi samotnou. Ačkoliv členstvo zaběhlých organizací jistě svůj názor na Síť revolučních buněk má, tak jen malé procento přispělo do Dialogu. A co ostatní organizace a jedinci? Někdo odpověděl v duchu, že téma nepovažuje za natolik důležité aby jeho zpracováním ztrácel čas. Jiní zase zpochybňují, že SRB je autentický projev anarchistického boje a tudíž prý nemá smysl ho analyzovat. Domnívají se, že jde o řízenou policejní provokaci nebo, že komuniké jsou podvrh a akce vůbec neprobíhají. Jiní se zase neobtěžovali na výzvu k dialogu odpovědět vůbec.
Ale my nezoufáme a jsme rádi, že se našel alespoň někdo, s kým je do Dialogu možné vstoupit. Věříme, že pro všechny zúčastněné to je přínosné, stejně jako pro samotnou antikapitalistickou praxi.
Realita, fikce nebo snad provokace?
První otázky v souvislosti se SRB jsme si začali pokládat už když na redakční e-mail začaly chodit první komuniké s žádostí o zveřejnění. Skutečně popisované akce proběhly? Ptali jsme se. Nejde o výmysl nějakého pisálka, který z bezpečí domova sepisuje texty o akcích, které se odehrávají jen v jeho hlavě? Nebo akce probíhají, není to však aktivita anarchistů, ale cílená provokace policie?
Na tyto otázky se nám nepodařilo najít odpovědi. Je to pochopitelné, protože s ohledem na charakter akcí popisovaných v komuniké mohou znát odpovědi jen určití jedinci. Ti, co komuniké posílají, ti, co se případných akcí účastní, a ti, co jsou jejich “terči” či přímými svědky. A také policie, která to celé považuje za podmět k šetření. Přijde-li někomu komuniké na e-mail, jeho šance prokázat autenticitu popisované události je minimální. A to dokonce i v případě, že o události informují média nebo jsou zveřejněné fotografie či videa. Ani to přeci nevylučuje možnost, že jde o podvrh nebo policejní provokaci.
Když ale nemáme my ani další skupiny možnost prokázat, že akce skutečně probíhají a že jsou iniciovány anarchisty, jak se pak máme postavit k žádosti o zveřejnění zaslaných komuniké? My jsme to vyřešili tak, že jsme si položili sérii dalších otázek. Naše volba pak vyplynula z odpovědí na ně.
Tázali jsme se sami sebe. Souhlasíme s takovým typem akcí, které komuniké popisují? Vidíme smysl v šíření informací o nich? Naše odpověď byla: Ano, i když k některým akcím a komuniké může mít drobné výhrady. Pokud naše odpověď byla ano, zveřejnění byl logický výsledek. Vidíme-li v nějakém druhu boje smysl, považovali bychom za velmi nesolidární o něm neinformovat, jsme-li o to požádáni. Takový projev nesolidarity vnímáme jako mnohem větší problém, než kdybychom komuniké zveřejnili a zpětně z odstupem času zjistili, že jejich obsah nesouzněl s realitou. V takovém případě bychom prostě jen doplnili nové informace, abychom věc objasnili. Ale to, že ostatní anarchisté svádějí s kapitálem tvrdý boj a my bychom o tom odmítli informovat, to nám přijde jako opravdu děsivě ohavná představa.
Raději později přiznat, že jsme se spletli, když jsme zveřejnili komuniké, které jsme omylem považovali za autentický projev boje, než se smiřovat s tím, že jsme o autentickém boji mlčeli v době, kdy nás soudruzi žádali, abychom o něm informovali.
Komuniké podepsané SRB jsou na našem webu www.asociacealerta.noblogs.org. V následujících částech našeho textu se budeme jejich obsahem zabývat stylem, který odpovídá hodnocení autentického anarchistické boje. Jak jsme již uvedli, zda jím skutečně je, to nemůžeme z naší pozice ani potvrdit, ani vyvrátit. Zabývali jsme se tedy tématem tak, jako bychom to dělali, pokud by k potvrzení došlo. Pokud později dojde ke zpochybnění, jsme ochotni naše poznámky přepracovat a doplnit.
Okolnosti vzniku
Než se pustíme do rozboru, je dobré se zastavit u okolností, ve kterých se SRB zrodila. K tomu je potřeba se ohlédnout zpět do historie novodobého anarchistické hnutí v Česku a bývalém Československu. Hnutí se začalo vyvíjet od devadesátých let minulého století. Nemělo však kde navázat a začínalo téměř z ničeho. Kontinuita “starého” hnutí byla narušena po první světové válce. Naprosto zadušeno pak bylo během další války a následné stalinistické diktatury. Nové se začalo rodit až po “sametové revoluci”. Přišlo na svět, aniž by mělo možnost plynule navázat na činnost předchozích anarchistických generací. Novodobí anarchisté si vše museli sami ohmatat a prožít. Pracně objevovat historické kořeny svého vlastního hnutí. To s sebou přinášelo různé experimenty a přejímání zahraničních trendů. Hnutí prostě hledalo samo sebe, vlastní identitu. Bylo silně fragmentované a rozdělené do různých proudů. Od subkulturního anarchismu jako životního stylu, přes zelený anarchismus, anarchofeminismus a federace v duchu všeobjímající syntézy, po anarchosyndikalismus, platformismus nebo anarchokomunismus.
Některé směry postupně ustupovaly do pozadí, jiné se pak staly hlavním proudem. Nejvýraznějších směrů, co se týká objemu, viditelnosti a vytrvalosti, zbylo hned několik. Jsou to organizace zaměřené na militantní antifašismus a antirasismus, volné squatterské kolektivy a také federace preferující model syntézy různých anarchistických proudů. Do toho všeho ještě musíme započítat volnou síť v akademickém prostředí ukotvených anarchistů a anarchistek. Ti působí jako jakási spojnice anarchismu s různými občanskými iniciativami.
Jmenované směry současného “anarchistického mainstreamu” si časem osvojily své vlastní modely fungování. Vlastní nástroje, analýzy a preference aktivit. Z analýz se čím dál víc začala vytrácet třídní perspektiva a začala převládat perspektiva občanská. Mnohé anarchistické kolektivy přestaly uvažovat o své činnosti v kategoriích proletářského třídního boje. Jejich členové se začali vnímat jako občanští aktivisté, avšak antikapitalistické rétoriky se nevzdali. Co se týče aktivit, preference jsou jednoznačně na straně publicistiky, antifašistických mobilizací, street parties, subkulturních beneficí, squattingu a také rituálních demonstrací, jako je třeba prvomájový pochod. Ty zpravidla dopředu mají od organizátorů vtisknutou spektakulární povahu. Neusilují o konfrontační ráz, jejich účelem je většinou pouze upozornit na problémy symbolickým pochodem. Zkrátka klidnou formou přinést anarchistický pohled na téma a prezentovat ho okolí. Častá je pak také “kritická podpora” občanských či odborových mobilizací a iniciativ, jako je Stop vládě, Pro-alt aj.
Oproti tomu téma třídního boje v souvislosti s pracovištěm se stalo okrajovým tématem. Většinou se mu věnuje prostor jen v anarchistických médiích. Mobilizace a demonstrace, které by překročily umírněný rámec a pustily se do střetu s mocí, jsou absolutními výjimkami. O riotech se s obdivem mluví jako o nějakém vzácném cizokrajném jevu, který jakoby v Česku neměl žádnou šanci se prosadit. O taktikách, jako jsou sabotáže, hnutí informuje jen zřídka, a to zpravidla pokud se dějí mimo Česko (1). Jejich praktikování je pak ještě větší vzácností. A expropriace kapitalistického vlastnictví? Ta je jen předmětem romantického vyprávění o “hrdinech minulosti” nebo vzhlížení k plánům daleké revoluční budoucnosti. Taktika provádění exproriací v dnešní situaci je pro anarchistický mainstream povětšinou jen nesmyslné jednání dobrodruhů, které kazí image hnutí.
Zatím je tedy řeč o tom, jak témata uchopuje současný hlavní proud uvnitř anarchismu v Česku a čeho se naopak vzdal. Anarchismus ale pochopitelně má i proudy okrajové, které věci vidí a praktikují jinak. Tyto proudy představují jakousi minoritní kritiku mířenou proti většinovým pojetím. Ve stejném hnutí se tedy prosazují různé, často i protikladné tendence. To nevyhnutelně vede k vnitřnímu pnutí a třenicím. Domníváme se, že vznik SRB je výsledek právě takového vnitřního napětí uvnitř anarchistického hnutí. Myslíme si, že činnost SRB je zkrátka pokusem o nabourání většinového pojetí a dlouhodobých trendů. Snahou o nasměrování kurzu hnutí jiným směrem. To podle nás vyplývá z některých komuniké SRB. Ty jakoby se nesnažily jen objasnit smysl akcí, ale také byly způsobem komunikace s hlavním proudem. Komunikací, která zahrnuje kritiku i návrhy alternativ z pohledu SRB. V čem tyto alternativy podle SRB spočívají se budeme zabývat v dalších částech textu.
Odpor v období úpadku
Existuje ještě další okolnost vzniku a působení SRB. Jde o faktor, který více než se stavem samotného anarchistického hnutí souvisí s aktuální intenzitou a podobami proletářského odporu v Česku. Tedy celkového třídního boje, nikoliv jen jeho anarchistické části.
Třídní boj je zde zajisté velmi slabý a často sváděný do proudu sociálně demokratické ideologie. V českém prostředí navíc dlouhodobě chybí jakýkoliv projev masové rebelie vůči státu a kapitalismu. Otázkou tedy je, co mohou v takové situaci dělat hrstky militantů, kteří sice mají radikální kritiku kapitalistického panství, ale žádnou masovou základnu, která by kritice dala praktický rozměr? Domníváme se, že praxe SRB je pokusem, jak se jedna taková militantní minorita snaží na tuto otázku odpovědět. Odpovědí je její praxe. Než se dostaneme k tomu, jak odpovídá, přihlédněme nejprve k tomu, jak odpovídají ostatní.
Praxe různých skupin v Česku odpovídá na tuto otázku různými způsoby. Některé se soustředí primárně na rozvíjení a zprostředkování analýz třídních bojů, které probíhají v zahraničních oblastech, kde jsou projevy masové rebelie přítomné. Jejich analýzy jsou velmi cenné a často vnášejí podmětné kritické poznámky do českého antikapitalistického prostředí. Jenže analyzovat vše, co se děje “kolem”, nepřináší odpověď na otázku, co je potřeba dělat “tady” a teď. Skoro by se až mohlo zdát, že podle těchto skupin je úkolem revolucionáře v Česku smířit se s tím, že intenzita třídních bojů je zde nízká, a nemá tedy smysl vkládat do něčeho energii. Tedy do čehokoli jiného než je teoretizování a analyzování bojů v jiných zemích. Prostě, že je potřeba čekat, dokud intenzita třídních bojů nevzroste nebo nedojde k rozšíření nepokojů z okolních zemí k nám. Jako by snad neexistovaly možnosti události v našich podmínkách podněcovat, urychlovat nebo projevovat revoluční tendence v období úpadku a napomáhat tím k vzestupu boje.
Na jiné pozici jsou zase skupiny, které sice chtějí tady a teď “hnát věci kupředu”, ale výhradně způsoby, které sice vytvářejí dojem významného pohybu, ale ve skutečnosti vedou k stagnaci. Tyto skupiny se utěšují tím, kolik toho udělali pro revoluci. Argumentují dlouhověkostí organizace a počty členů, vydaných publikací a realizovaných demonstrací. Jejich měřítkem úspěchu se stala jednoduchá matematická úloha: Čím více toho sečteme, tím víc toho výsledně bude. A čím více toho bude, tím blíže jsme revoluci. Nebere se ohled na to, co se sčítá a zda to opravdu přispívá k rozšíření komunistické perspektivy. Například umírněné, spektakulární demonstrace pak mohou být snadno považovány za ohromný úspěch, mohou-li se navíc honosit větším počtem účastníků než ty minulé. Tyto skupiny na otázku “co nyní dělat” zkrátka odpovídají: Dělejme “všechno” a dělejme toho co nejvíce. Jenže jejich dlouholetá praxe ukazuje, že tento model nevede ani k vysněné masovosti hnutí, ani k vítězným bitvám. Hnutí stále zůstává marginální silou. Tak bezvýznamnou pro bezpečnost státu, že jeho represivní složky mu ani nevěnují příliš pozornosti. Občas jen rozeženou nějakou tu demonstraci a napíšou několik vět do výroční zprávy o extremismu. Těmto organizacím evidentně chybí podvratné jádro. Svou povahou jsou jen trochu divočejší občanské iniciativy. Věří, že když jsou schopné vyjádřit teoretickou kritiku kapitalismu, automaticky to znamená, že jejich aktivity se kapitalismu skutečně dotýkají na citlivých místech.
Vedle těchto skupin tady pak máme ještě několik, které sice mají nakročeno dobrým směrem, ale ten je s nimi ochotných vyšlapávat jen mizivé procento anarchistů a anarchistek. Jejich dopad je tedy ve výsledku také celkem marginální. Mezi ně počítáme jak naši asociaci, tak solidární sítě. Tyto skupiny prosazují sdružování za účelem vyvíjení kolektivního nátlaku na zaměstnavatele či pronajímatele s cílem prosazovat třídní zájmy proletariátu. Takové aktivity by mohly být kvalitativním posunem třídního boje v Česku v době, kdy zde neprobíhají masové rebelie. To by je ovšem zbývající anarchistické skupiny musely podpořit jinak než pouhým verbálním vyjádřením solidarity a pochvalnými články. Dokud jsou zaneprázdněné organizováním spektakulárních akcí asi od nich větší podporu nemůžeme očekávat.
No a pak je tady SRB. Domníváme se, že SRB na otázku “co dělat tady a teď” odpovídá jinak než první dva uvedené typy skupin. Neomezuje se na pouhé teoretické závěry analýz. Svou praxi ale příliš nezasazuje ani do aktivit “oficiálního” a “legalistického” hnutí. Zdá se, že SRB si uvědomuje absenci masové rebélie v Česku. Nevyvozuje z toho ale závěr, že dokud taková rebelie neexistuje, má smysl pouze nehybně analyzovat události z míst, kde existuje. Ani závěr, že je možné věnovat se jen umírněným aktivitám v mezích zákona, a to až do doby, než hnutí vzroste. Místo toho SRB naznačují, že čas pro subverzivní akce je vždy. A to tedy i v současném období úpadku třídních bojů.
SRB propaguje specifické pojetí obsahu a forem akcí, které za subverzivní považuje. Jak bylo naznačeno v předchozí kapitole, snaží se ze svého pojetí vyřadit mnohé typy aktivit, které hlavní proud hnutí považuje za svou ústřední agendu. V jejím arzenálu pak zbývají zbraně, které “oficiální” hnutí samo nyní odmítá používat. To znamená především systémem neintegrovatelné a nekontrolovatelné aktivity, jako jsou sabotáže aj.
SRB jako by v komuniké svému “publiku” sdělovali, že ačkoliv je masová rebélie žádoucí projev subverze, tak v době jejího nedostatku revoluční minority nemusejí sedět se založenýma rukama v klíně. Mohou se věnovat subverzivním akcím, které prostě pro svou realizaci masovou účast nevyžadují.
Ačkoliv nevěříme, že takové akce samy přivodí revoluční změny (a doufáme, že ani SRB si to nemyslí), tak souhlasíme, že mohou výrazně oslabovat sociální kontrolu, která podpírá konstrukci kapitalismu.
Narušení mocenské kontroly
Sociální kontrola je specifický vztah mocných vůči vykořisťovaným. Vše, co ho narušuje byť jen drobným způsobem, je pro takový vztah nebezpečím. To může být i příklad akcí SRB. Hrozí expanze takových narušitelských aktů, a tím i zhroucení kontroly samotné. Toho samozřejmě nejde dosáhnout pouze několika drobnými a celkem izolovanými sabotážemi, jako jsou zapálená auta. Jenže každá z takových akcí může být impulzem k tomu, aby boj nejen rostl, ale také – a to je opravdu podstatné – k tomu docházelo způsobem, který je z hlediska nepřátel neovladatelný, nepředvídatelný a neintegrovatelný. Každý takový akt má v sobě esenci nezkrotné subverze. Ta se díky své nekontrolovatelné povaze může rozšířit, a tím znásobit míru nebezpečí, které představuje pro systém jako celek. A to i navzdory ohromnému arzenálu zbraní a technologií, kterými stát disponuje. Tyto akce v sobě navíc zahrnují i velké povzbuzení pro ty, co zbrojní kapacitu státu považují za nepřekonatelnou překážku, která lidi činí bezmocnými.
Stát má nespočet po zuby ozbrojených policistů a kamerový systém čítající tisíce kamer. Přesto není schopen kontrolovat celý společenský prostor. Dokazují to právě afinitní skupiny provádějící sabotáže. Tento důkaz vynořující se nečekaně a opakovaně na různých místech je to, co nejen teoreticky, ale i prakticky ukazuje, že mechanizmy sociální kontroly lze obcházet, přelstít a také na ně útočit. O tom nás ostatně přesvědčila i SRB. Ačkoliv stát vyšel do boje, do kterého nasadil mnoho sil, tak se boj SRB dále nekontrolovatelně šíří. Od první akce SRB uběhly téměř dva roky a navzdory veškerým represivním opatřením to nevypadá, že by síť ukončila činnost. Možná právě naopak.
Vraťme se ale k tématu sociální kontroly a možnostem jejího narušení. Jestliže víme, že sociální kontrola je především vztah mezi lidmi, nelze míru jeho narušení měřit pouhým sčítáním materiálních ztrát. Při akcích SRB jsou materiální ztráty celkem nízké. V řádu statisíců, maximálně několika milionů korun. V poměru k celkové materiální kapacitě nepřítele to může působit bezvýznamně. Tak by to skutečně bylo, kdyby materiální kapacita byla to hlavní, co systém kontroly a vykořisťování udržuje v pohybu. Tak tomu ale není. Klíčová pro jeho udržení je loajalita těch, na které je kontrola a vykořisťování uvaleno. Jinak řečeno jejich ochota a schopnost se vykořisťování podřídit, akceptovat ho a podílet se na něm. Sabotáže i s celkem malými materiálními ztrátami současně znamenají oslabení této loajality. I když to pochopitelně nikdy není její absolutní ztráta. V prostoru, kde loajalita ubyla a vztah byl oslaben, je sabotáží na stejný vztah útočeno. Není to tedy pasivní odpor nebo sebeobrana, ale aktivní ofenzíva – subverze.
Přiznejme si, že ztráta loajality je pro držitele moci mnohem bolestnější než samotný fakt, že při tom přijdou o technologické pomůcky, jako jsou auta, kamery, bankomaty aj. O ty mohou přijít i vlivem přírodních katastrof. V takovém případě to pro ně ale nebude ztráta srovnatelná s materiální škodou stejného rozsahu, která byla způsobena sabotážemi. Při nich ztrácí zpravidla mnohem více. Oslabuje se jejich moc. Ta spočívá ve vztahu mocných k vykořisťovaným a kontrolovaným, kteří s materiální hodnotami pracují nebo jsou jinými lidmi (např. policií) používány k jejich kontrole. Tato moc nespočívá v těch věcech samotných, ale ve specifických vztazích, které takovým věcem dávají určitou funkci v systému vykořisťování. Sabotáže sice takové vztahy neruší, ale přinejmenším problematizují jejich průběh. Oslabují obranyschopnost těch, co je chtějí držet v pohybu. Zkrátka vykořisťování je pro kapitalisty a stát stabilním jen tehdy, jsou-li proletáři ochotni plnit kapitalistický plán. Sabotáž je pak proletářským kontra-plánem. Je odmítnutím kapitalistický plán plnit a současně je i útokem na něj.
Důležité je dodat, že oslabení moci probíhá bez ohledu na to, zda sabotéři sami pracují nebo žijí v místě, kde útočí. Kapitalistická moc je rozprostřena po celém světě. Je potřeba jí vnímat v její všeobjímající totalitě, nikoliv rozdrobeně na jednotlivé země, lokality, sektory nebo pracoviště. Když jednotliví proletáři sabotážemi útočí na jednom místě, neznamená to, že oslabují moc jen konkrétního kapitalisty v jedné firmě či moc státu v dané lokalitě. Ani to neznamená, že bojují za zájmy jen těch, kdož tam pracují nebo žijí. Každý z těchto bojů je odporem proti kapitalistické a státní moci jako celku (proti jejich totalitě). Je bojem za třídní zájmy proletariátu jako celku – za zrušení tříd a tedy zrušení sama sebe jako kategorie zvané proletariát. (2)
Na sabotáže je tedy potřeba nahlížet především jako na částečné narušení vztahů vykořisťování a kontroly. Jako na fázi předcházející a napomáhající jejich úplnému zrušení. Toto narušení je konkretizováno v cílené destrukci (či poškození funkce) materiálu toho, kdo kontrolu uplatňuje, protože tento materiál je k této kontrole použitý. Stejně tak se ale jindy toto narušení nemusí projevit v destrukci, ale třeba v odmítnutí stejný materiál zpracovávat (příklad stávky), v cíleném blokování jeho pohybu či prodeje (příklad okupací, blokád a riotů) nebo ve využití materiálu pro potřeby boje a těch, co jej vedou (příklad expropriací).
Každý z uvedených způsobů narušení mocenských vztahů pochopitelně vyžaduje určité předpoklady a podmínky. Domníváme se, že právě proto zatím SRB volila především drobné sabotáže. Pro další zmíněné typy (snad jen s výjimkou expropriací) prostě v českém prostředí nejsou příznivé podmínky. SRB tedy očividně preferují způsob, který je v našich podmínkách nyní snadno uskutečnitelný. Nezodpovězenou otázkou pak je, zda a jak by se jejich preference měnily při případných proměnách podmínek a kontextu třídních bojů v Česku.
My rozhodně akce preferované SRB nepovažujeme za jedinou revoluční a univerzální formu boje, ale jistě za jednu z možných a důležitých forem. Neodvracíme při tom však pohled od skutečnosti, že samotné povstalecké akty afinitních skupin nejsou dostatečné. Revoluční změna musí mít sociální rozměr. Nemůže vyrůst z pouhých individuálních rozhodnutí nebo akcí militantních minorit. Ty ale podle nás v sociálním rozměru revoluce mohou sehrát specifickou a velmi důležitou roli.
Třídní boj a vztah k němu
Často jsme se setkali s názorem, že akce SRB jsou mimo aktuální realitu. Prý se nevztahují k probíhajícímu třídnímu boji a jeho současnému kontextu. Považujeme to za absurdní tvrzení. Samy tyto akce jsou totiž konkrétním projevem třídního boje. Provádějí je proletáři v opozici proti panství kapitalistů. V komuniké vysvětlují, že je pojímají jako součást širšího antikapitalistického odporu. Proč by tedy měly být vyjmuty z celkového antikapitalistického kontextu, jako by nebyly jeho součástí? Třídní boj má různé formy a intenzitu. Mohou jím být masové stávky a rioty stejně jako drobné sabotáže, nebo dokonce individuální drobné činy, jako je expropriace materiálu zaměstnavatele, zpomalování práce nebo šíření anarchistických novin na pracovišti.
Je nesmyslné posuzovat, jestli se akce vztahuje či nevztahuje k třídnímu boji podle počtu zúčastněných stejně jako podle počtu těch, kteří jeho konkrétním projevům porozuměli a souhlasí s nimi. Každý třídní boj je limitovaný počtem účastníků i tím, že se najde mnoho proletářů, kteří nechápou jeho smysl nebo se dokonce postaví proti němu. Když v Česku stávkovali dopraváci, mnoho pracujících z jiných ekonomických sektorů je kritizovalo za to, že díky nim se nemohli svést tramvají za zábavou, nákupem nebo prací. Znamená to, že nešlo o třídní boj, ale unáhlenou aktivitu, pro kterou neuzrál čas, protože jí neporozumělo dostatek pracujících? Když se organizují sbírky a demonstrace na podporu uprchlíků a proti nim se staví davy xenofobních a rasistických proletářů, znamená to, že taková demonstrace není třídním bojem a projevem třídní solidarity? Když solidární sítě organizují s ex-zaměstnanci Řízkárny okupaci restaurace, aby získaly mzdy, současní zaměstnanci často obhajují zaměstnavatele a volají policii. Znamená to, že taková okupace není třídním bojem, protože nemá podporu a porozumění některých pracujících z Řízkárny? Nesmysl! Všechny uvedené příklady jsou projevem třídních bojů, stejně jako jimi jsou akce SRB. Ve všech případech se jich účastní bojující proletáři a svou aktivitou útočí na moc kapitalistů.
Vedle kritiky, že akce SRB se nevztahují k třídnímu boji, zaznívá ještě jiná kritika. Jsou prý bojem kontraproduktivním, protože ti, kterých se nejvíce dotýká, se od něj distancují.(3) Uváděn je příklad sabotáží v Řízkárně. Údajně pracující z Řízkárny i solidární sítě odsuzují akce, jako jsou sabotáže. Evidentně je zde ale většinový postoj vydávaný za jediný existující. Někteří z nás se totiž angažují v solidárních sítích, ale žhářské útoky považujeme za pozitivní krok. A co ex-zaměstnanci Řízkárny? I zde uvedené tvrzení manipulativně počítá jen s těmi, co se distancují, ale přehlíží ty, co se nedistancovali.
Kdo z těch, co takové věci tvrdí, měl možnost bavit se se všemi pracujícími, o kterých je řeč? Myslíme si, že nikdo. Proto v takových prohlášeních vidíme velký kus elitářství a bezohlednosti. Elitářství, protože se někdo odvažuje jménem druhých a bez jejich vyjádření tvrdit, že lépe než oni sami, ví, co si o událostech myslí. Bezohlednost pak vidíme v tom, že počítá jen s těmi pracujícími, kteří se spojili se solidárními sítěmi. Ostatní nezohledňují a tudíž jim uniká skutečnost, že i oni mohou bojovat a někteří dokonce bojovali i bez vazby na solidární sítě.
Kdyby se jimi tito kritici zabývali, pak by došli k závěru, že řeči o tom, jak jsou pracujícím z Řízkárny praktiky SRB zcela cizí, jsou lež. Někteří z nich totiž podobné aktivity sami uplatnili, a to dokonce dlouho před tím, než se do boje pustily solidární sítě a SRB. Existují například jistá svědectví o zaměstnanci Řízkárny, který polil jedno z firemních aut benzínem a zapálil ho poté, co mu Krulec odmítl dát jeho výplatu. Jiný zaměstnanec v reakci na zadržovanou mzdu zničil část vybavení podniku. Jiný si zase “svévolně” vzal peníze z kasy v restauraci, když mu zaměstnavatel odmítl vydat mzdu. Tyto metody jsou dost podobné tomu, co praktikuje a propaguje SRB. Rozdíly samozřejmě existují. Například to, že zmínění pracující jednali nekoordinovaně a nedbali bezpečnostních opatření. Byli tedy dopadeni a potrestáni. Také ke svému jednání nevydali žádná komuniké. To jsou ale drobné odlišnosti, které nezpochybňují formy a obsah dost podobný akcím SRB. A to samozřejmě vycházíme jen z toho, co se nám podařilo zjistit. Nepochybujeme, že mohlo dojít i k dalším podobným událostem, o kterých nemáme informace. Vzhledem k tomu, že v Řízkárně bylo o mzdy okradeno několik stovek pracujících, vůbec bychom se tomu nedivili.
Měli bychom také dodat, že velmi bojovné tendence projevilo i několik z těch, co se spojili se solidárními sítěmi. A to není informace z druhé ruky. Tvrdíme to, protože někteří z nás s těmito lidmi přímo komunikovali a naslouchali jejich návrhům. Samozřejmě od vyslovení něčeho je ještě hodně daleko k tomu, aby to člověk skutečně udělal. Pokud ale někdo něco navrhuje, předpokládáme, že když někdo jiný dost podobné věci dělá, tak s tím bude minimálně sympatizovat. Domníváme se tedy, že počet pracujících z Řízkárny, kteří by se sabotážemi SRB sympatizovali, nemusí být zase tak zanedbatelný.
Je navíc potřeba zohlednit i to, že hlas odmítající sabotáže SRB bude vždy více slyšet. Z podstaty věci je mnohem snadnější vyjádřit otevřeně kritiku takových akcí, než projevit k nim sympatie. Ne každý je pochopitelně ochotný vyjádřit nahlas své sympatie k SRB a riskovat tím postih za schvalování a propagaci trestných činů nebo za navádění k nim. Nikdy tedy nemůžeme získat úplný přehled o tom, kolik lidí s akcemi SRB skutečně sympatizuje, když samotné jejich schvalování je považováno za trestný čin.
Že ti, ke kterým SRB vztahuje své sabotáže, vlastně o nic takového nemají zájem, taková prohlášení nezaznívají jen v souvislosti se žhářskými útoky v Řízkárně. Stejný typ argumentace se vynořil i v případě akcí SRB, které vyjadřovaly solidaritu s perzekvovanými obránci squatu Neklanka (4), obyvateli ubytovny v Krásném Březně nebo blokádníky těžby v Národním parku Šumava (5). Lidé, kteří se angažovali v těchto kauzách, se údajně ohradili proti akcím SRB. Prý o takové projevy solidarity nestojí a distancují se od nich.(6) Je také prohlašováno, že SRB jednala svévolně, aniž by se tázala ostatních lidí kolem těchto kauz, co si o jejich způsobech vyjádření solidarity myslí. To všechno se sice může zakládat na pravdě, nicméně to podle nás není důkazem toho, že solidární projevy SRB jsou špatné.
Zdá se, že tato argumentace se zakládá na fetišizaci demokratických procedur. K tomu, aby se mohl udělat nějaký krok, je údajně potřeba počkat na vyjádření všech, kterých se týká. Pokud vyjádření nebude konsenzuálně nebo většinově nakloněno pro tento krok, pak nemůže být učiněn. Tím se ale dostáváme do silného sevření demokratických pout, které nám neumožňují pohnout se k téměř žádné bojovné aktivitě.
Mnoho bojů prostě neumožňuje dopředu konzultovat záměry a postupy se všemi, ke kterým se tyto boje vztahují. Například když nějaká skupina uvažuje o blokádě staveniště zbrojovky určené k podpoře válečného úsilí, tak nemá v rukou nástroj, jak se dozvědět, co si o plánech na blokádu myslí všichni, kterých se týká – dělníci zbrojovky, organizace, které se snaží stavbu zastavit diplomatickými nástroji, lidi, na které mají být ve válce zbraně použity, atd. Iniciátoři plánu v takovém případě stojí před rozhodnutím, zda plán spustit i navzdory tomu, že se nemohou všech zeptat, co si o něm myslí nebo od něj upustit, protože by hrozilo, že dost z těch, kterých se nemohou zeptat, by s plánem třeba nesouhlasilo.
Na uvedeném příkladu by naše stanovisko bylo jasné – plán blokády realizovat, pokud bychom považovali za realistické v boji uspět a rozšířit ho za lokální a tematické hranice. Takové rozhodnutí by sice obcházelo demokratické procedury, protože by vyjadřovalo vůli menšiny prosazenou bez ohledu na většinu, ale zajisté by šlo o rozhodnutí správné.
Všechny podobné boje mají své přednosti, ale i nedostatky a limity. A co je opravdu důležité, mnohé se prosazují i navzdory tomu, že jiní proletáři se k nim nemohou vyjádřit, nepodpoří je nebo aktivně vystoupí proti nim. A často jich je dokonce naprostá většina. Kdybychom měli bojovat až v momentě, kdy se k boji vyjádří a porozumí mu všichni, v jejichž zájmu je iniciován, pak bychom nebojovali nikde a nikdy. Nemohli bychom bojovat žádným způsobem proti kapitalismu a být solidární s jeho obětmi, protože většina těch, kterým kapitalisté šlapou po zádech, volají maximálně po jeho reformě. Nemohli bychom blokovat pochody neonacistů, protože většina obětí rasismu preferuje spíše taktiku “zůstat doma a moc neprovokovat”. Blokády pak ze zbytečné provokace obviňují a distancují se od nich. Nemohli bychom ani na žádném pracovišti iniciovat protestní okupaci či stávku, protože většina pracujících důvěřuje spíše vyjednávání politických zastupitelů, než síle přímé akce.
Vždy se najde dost těch, kdo nejsou připravení, smysl akcí nechápou a neúčastní se jich. Vždy se najde dost proletářů bez třídního vědomí, kteří akce odsoudí. Dokonce i těch, kterým takové akce vyjadřují solidaritu. A to se nemusíme bavit jen o akcích masových, jako jsou stávky, nebo destruktivních, jako jsou sabotáže. I obyčejný solidaritu vyjadřující článek v anarchistické revue může být obětí širokého neporozumění a ohromné kritiky ze strany proletářů, kterým je adresovaný. Budou se pak zaběhlé anarchistické organizace vymezovat proti dalšímu vydávání anarchistické revue stejně, jako se staví proti SRB, když obětí neporozumění a kritiky některých proletářů jsou jejich akce?
Na zmíněném způsobu argumentace je zajímavá jedna věc. Dá se šikovně použít proti jakékoliv skupině. Každá se totiž někdy věnuje něčemu, co nekonzultuje s ostatními, ke kterým svou činnost vztahuje, i když je zjevné, že se někteří z nich mohou stavět proti. Uvedeme několik příkladů:
1) Když anarchisté organizují demonstrace na podporu uprchlíků, neptají se všech uprchlíků, jestli s takovou formou solidarity souhlasí. Neberou ohledy ani na to, že někteří uprchlíci to odsuzují, protože nechtějí, aby jejich neštěstí bylo spojováno s anarchisty, které nepovažují za své spojence.
2) Když squatteři plánují obsadit chátrající budovu bývalé kliniky, aby tam vytvořili širšímu okolí otevřené sociální centrum, neobejdou před tím okolí, aby se každého v něm zeptali, jestli s tím souhlasí. Prostě budovu obsadí a tvrdí, že jednají v zájmu těchto lidí, i když někteří z nich se staví proti squatterům (7).
3) Když anarchistické organizace vyjadřují “kritickou podporu” odborářské demonstraci, neptají se, co si o tom odboráři myslí. Prostě utvoří svůj antikapitalistický blok uvnitř demonstrace, i když mnozí odboráři jeho účastníky považují za provokatéry, kteří jim kazí pověst.
Prostě když někdo chce vykreslit nějakou organizaci v nejčernějších barvách, může použít typ argumentace: Oni jsou bezohlední, jednají svévolně a je jim jedno, že jejich aktivity odsuzují ti, o kterých tvrdí, že jednají na jejich podporu. Když ale kritici v jiných oblastech dělají to samé, tak prostě tato argumentace zůstane v šuplíku. Pokrytectví zůstává ukryto a jede se dál ve stejných kolejích.
Strategie boje v Řízkárně
Síť revolučních buněk dosud mířila své útoky na terče tří tématických okruhů. Policejní represe, kamerový systém a restaurace Řízkárna. Za nejzajímavější považujeme příspěvky k boji ve třetím jmenovaném okruhu. Zdá se ale, že ne každý to vidí tak pozitivně jako my. Ozývají se hlasy, které tvrdí, že SRB ex-zaměstnancům Řízkárny a kolektivnímu boji spíše uškodily. Jako příklad uveďme citace z článku Pavla Tichého a z článku revue Existence:
“To nejmírnější, co lze o zapálených autech říct, je, že šlo o akce dost netaktické. Situaci to zbytečně eskalovalo a spravedlivému boji za mzdy to sebralo příznivce, útoky znechutily i řadu dosavadních účastníků akcí proti Řízkárně.” (8)
…”Navíc byly protesty proti majiteli restaurace Řízkárna pohřbeny insurekcionistickými útoky, které postupně budovaný mediální zájem, jenž dával prostor okradeným zaměstnancům, otočily ve prospěch „trpícího“ majitele”. (9)
Zde považujeme za důležité připomenout, že někteří z nás se v boji solidárních sítí proti Řízkárně angažovali od začátku a po celou dobu. Naše následující postřehy tedy vyvěrají z přímé zkušenosti s tímto bojem. Nejsou názorem vnějšího pozorovatele. Nevíme, zda autoři zmíněných komentářů se stejného boje sami účastnili nebo nikoliv. Podstatné je ale spíše to, že nereflektují dynamiku a kontext tohoto boje.
Boj započal v říjnu 2014 kolektivním piketem MSS před Řízkárnou s účastí jedné ex-zaměstnankyně. V následujících měsících se postupně ozývaly desítky dalších ex-zaměstnanců. Solidární sítě se začaly rozrůstat a nátlak na Krulce se stupňoval od mírného k silnějšímu. Od drobných piketů před restaurací přes větší uvnitř až po okupaci. Boj měl vzestupnou tendenci. Pak 15. února 2015 proběhla demonstrace s účastí asi 50 osob (10). Tuto akci lze považovat za jakýsi vrchol boje solidárních sítí. Od té doby začal boj vykazovat silně klesající tendenci. Vlekl se příliš dlouho a vítězný konec byl v nedohlednu. Dostavila se demotivace a začal výrazně opadat zájem některých ex-zaměstnanců i jejich podporovatelů. Klesající tendenci navíc také značně urychlily interní ideové debaty o politice solidárních sítí. Tyto debaty vnášely do boje výrazné neshody, čímž se problematizovala koordinace dalších akcí. V této fázi celkového poklesu začalo být čím dál těžší mobilizovat lidi na typ akcí, které dosud probíhaly. Zorganizovat něco většího nebo silnější stupeň nátlaku na Krulce pak už bylo pro solidární sítě naprosto nerealistické.
Solidární sítě se v době klesající tendence boje musely vyrovnat s otázkou, jak pokračovat dál. Opakovat znovu a znovu stejné aktivity, které dlouhodobě nedosáhly vyplacení mezd a navíc teď už nemají ani takovou podporu jako dříve? Přijít s novou a účinnější taktikou? Ale jakou, když klesá i celkový zájem o aktivity sítí? Nebo boj vzdát, když nikdo nepřichází s jiným nápadem, jak podnítit druhou fázi vzestupu? Solidární sítě na toto odpovědět nedokázaly. Pokoušely se, ale když odpověď nepřicházela, nastalo období klidu. Lidé ze solidárních sítí se téměř přestali scházet a mobilizovat k akcím.
V březnu 2015, tedy půl roku od zahájení boje solidárních sítí a v jeho klesající fázi, přišla první sabotáž ze strany SRB. O tom, co by se stalo, kdyby akce nepřišla, můžeme jen spekulovat. Ale vzhledem k bezradné situaci a stagnaci, kterou tehdy procházely solidární sítě, se přikláníme k názoru, že by se nestalo nic. Solidární sítě by zřejmě tiše opustily své aktivity, aby nemusely hlasitě přiznat prohru. A pokud přece jen ne, tak by s vypětím posledních sil organizovaly stejný typ aktivit jako dříve, jen s mnohem nižší účastí. Tedy stejné aktivity, které se zaměstnavatele evidentně nedotýkaly natolik, aby se vzdal a mzdy vyplatil.
Obě možnosti by pochopitelně znamenaly prohru boje. Jen u první by ta prohra nestála tolik energie, jako kdyby v případě druhé dál sítě vkládaly úsilí do opakování něčeho, co dlouhodobě nezafungovalo. S přihlédnutím k tomuto kontextu lze konstatovat, že akce SRB přišly jako další stupeň nátlaku na Krulce, a to v době, kdy solidární sítě nejenže nebyly schopny vlastní nátlakový stupeň zvýšit, ale ani ho udržet v dosažené úrovni bez výrazného poklesu. V opozici k poznámce Pavla Tichého o netaktičnosti zapálených aut tedy tvrdíme, že šlo naopak o velmi taktický a pozitivní krok. Nevedl sice zatím k završení úspěšného konce, ale přinejmenším udržel kontinuitu boje a přispěl do něj vyšším stupněm nátlaku na zaměstnavatele. Tedy něčím, čeho v té době už solidární sítě nebyly schopné dosáhnout.
A co dodat k argumentu Afed, že protesty v Řízkárně byly pohřbeny sabotážemi, protože stočily mediální zájem od zaměstnanců k majiteli? Myslíme si, že by třídní boj neměl být podřízen tomu, jak s informacemi pracují média. Kdyby mediálnímu ohlasu podřízen byl, nemohli by anarchisté nikdy přistoupit k žádné aktivitě, která překračuje rámec umírněného boje. Anarchisté ale naštěstí často po celém světě bojují i způsoby, které média démonizují a třídní nepřátele u toho popisují jako oběti nesmyslného řádění. Jsou to příklady pouličních nepokojů, obrany squatů, okupací náměstí nebo třeba antifašistických blokád. Je s podivem, že ačkoliv Afed o takových bojích nekriticky informuje i přes jejich špatný mediální ohlas (11), tak v případě boje SRB přichází s kritikou.
Ačkoliv uznáváme, že pozitivní mediální ohlas může bojům prospět, neměl by v arzenálu našich zbraní být prioritou. A co víc, tam, kde chybí, by nemělo dojít k blokování postupu boje. A to ani v případě, že bojující budou muset čelit velmi negativnímu ohlasu médií (12). Mnoho významných bojů bylo úspěšných i navzdory negativní publicitě. Kdyby takové boje měla reakce médií odradit od jistých postupů, stagnovaly by a vzdaly se účinných nástrojů. Nikdy by nedosáhly vítězné mety. Té bylo často dosaženo “bezohlednou” eskalací třídního konfliktu. Ohled nebyl brán ani na zájmy třídních nepřátel, ani na média, jejichž práce s těmito zájmy často souzní.
Pavel Tichý i další lidé tvrdí, že žhářské útoky situaci zbytečně eskalovaly. My oproti tomu tvrdíme, že sabotáže sice znamenaly eskalaci, avšak z hlediska efektivity boje to nebylo zbytečné, ale nezbytné. Sabotáže přišly v momentě, kdy bojující stáli před dilematem: buď to vzdát, protože dosavadní úroveň nátlaku na Krulce je neúčinná, nebo úroveň nátlaku zvýšit – tedy eskalovat probíhající konflikt. Solidární sítě k eskalaci přispět nedokázaly, proto považujeme za pozitivní, že to udělala SRB. Tím samozřejmě netvrdíme, že účast solidárních sítí už pozbyla svého smyslu. Bude jen ku prospěchu boje pokud solidární sítě najdou odpověď na otázku jak přispět k opětovnému vzestupu boje. Aktivity solidárních sítí i sabotáže SRB považujeme za dvě důležité složky stejného boje. Nevylučují jedna druhou a nekonkurují si. Doplňují se.
Další kritika
Vedle již popsaných druhů kritiky SRB je zde ještě jiná. Ta, která staví na podsouvání SRB něčeho, co jí zřejmě není vlastní. Dochází k tomu tak, že SRB je nejprve přiřazována do insurekcionistického (povstaleckého) proudu a následně jsou jí automaticky připisovány vlastnosti jiných povstaleckých skupin. Jenže insurekcionismus není myšlenkově homogenní, a tedy i praxe jednotlivých skupin se může výrazně lišit, stejně jako jejich odpovědi na zásadní témata. Insurekcionistická tradice zahrnuje individualisty i komunisty, nihilisty i sociální revolucionáře. Antitechnologické i antisociální, stejně jako sociálně anarchistické tendence (13).
Mezi samotnými povstalci jsou různé odpovědi na stejné otázky. Například otázka třídy. Pro Spiknutí ohnivých buněk (CCF) je třída překonanou kategorií a proletářský třídní boj mrtvou minulostí (14). Řecká anarchistická gerila Revoluční boj (EA) ale dál používá třídní analýzu a svou praxi vnímá jako součást třídního boje za anarchistický komunismus. Zatímco CCF má silné nihilistické, individualistické, antisociální tendence, tak EA se snaží formulovat program sociálně anarchistického typu. Zkrátka dvě povstalecké organizace uchopují témata svého boje naprosto odlišnými způsoby. Projevy jedné skupiny proto nelze automaticky připisovat jiné jen proto, že sdílejí povstaleckou perspektivu. Právě to se ale v Česku často při kritice SRB děje.
Kolektiv Černá internacionála přinesl několik překladů z produkce Spiknutí ohnivých buněk CCF a Neformální anarchistické federace (FAI) (15). V textech bychom jistě našli i mnoho společných rysů s praxí SRB, ale nepochybně také mnoho velmi odlišných. Problém vidíme v tom, že právě to, co podle nás CCF a FAI odlišuje od SRB, je některými anarchisty vytýkáno samotné SRB. Konkrétně jsou to třeba antisociální tendence a nihilismus, povýšenectví či pohrdání pracujícími, kteří jsou loajální a nebouří se. Toto můžeme možná zaznamenat u některých buněk CCF i FAI a my takové projevy podrobujeme kritice. To samé jsme ale u SRB zatím nezaznamenali.
Jsou i jiné důvody proč si myslíme, že SRB nejde přirovnat k CCF a FAI. Ačkoliv komuniké SRB nešetří kritikou “oficiálního” anarchistického hnutí, tón a argumenty oproti CCF a FAI nejsou pohrdavé a povýšenecké. Některé buňky FAI samy sebe definovaly jako opozici sociálního anarchismu a sociální anarchisty dokonce přidaly do seznamu svých nepřátel (16). Zdá se ale, že ačkoliv i lidé ze SRB kritizují některé rysy zaběhlých anarchistických organizací, nikdy se plně nedistancovali od sociálního anarchismu jako takového (17). Domníváme se tedy, že spíše než o jeho zavrhnutí SRB “apeluje” na reformy jeho praxe a perspektiv. Zatímco FAI jsou opozicí sociálního anarchismu, tak SRB se jeví spíše jako kritický proud uvnitř něj. Rozdíl je viditelný také v tom, že CCF zavrhuje třídní perspektivu, kterou se SRB naopak snaží v anarchokomunistickém duchu rozvíjet. To je podle nás příčinou toho, že u ní nevidíme nihilistické či antisociální tendence typické pro některé buňky CCF a FAI. Vynořují se tak ohromné rozdíly mezi skupinami řazenými do insurekcionistického proudu.
Zkrátka si myslíme, že kritika SRB, která staví na vlastnostech jiných skupin z povstaleckého tábora, je velmi neseriózní a zavádějící. Abychom si udělali úsudek o SRB, měli bychom analyzovat její teoretické a praktické projevy. K tomu nám materiály CCF, FAI a jiných skupin nemohou dost dobře posloužit. Zároveň ale musíme uznat, že ani texty a akce SRB nám nenabízejí mnoho materiálu pro analýzu. Pojetí klíčových témat, jako je třída, třídní boj, revoluce či komunismus SRB důkladně nerozvíjí. Nelze tedy udělat hloubkovou analýzu SRB, dokud nepředloží materiály, které se nebudou omezovat jen na vágní a stručný výklad. To by podle nás mohla SRB docílit jen obsáhlejším teoretickým materiálem, nikoliv skrze dosud známá komuniké.
Represivní odpovědi státu
Dalším velmi propíraným tématem v souvislosti se SRB jsou probíhající represe. Dost silně se projevuje hlas, který tvrdí, že praxe SRB je špatná, protože zbytečně represe spouští. Podle nás je špatný spíše takovýto závěr pramenící z nepochopení povahy represe a její permanentní existence.
Existuje-li kapitalismus se svými státy a v opozici k nim anarchistická praxe, pak tedy probíhá permanentní konflikt. Jako anarchisté mu říkáme třídní boj, zatímco držitelé státní moci hovoří o boji proti extrémismu nebo terorismu, aby zakryli jeho podstatu. Dokud tento konflikt existuje, je represe stálým projevem boje ze strany státu. Nikoliv jen občasným impulzem, třeba když někdo zapaluje policii auta. Nelze hovořit o spouštěčích represe, protože ta je integrální součástí státního arzenálu zbraní po celou dobu, co trvá konflikt mezi státem a anarchisty. Proměnlivá je jen intenzita a strategie represí. Odvíjí se od různých faktorů, především pak od toho, jak moc anarchisté stát ohrožují. Pokud tedy stát užívá mírné represe, neznamená to, že anarchistické hnutí je úspěšné. Je to spíše signál, že selhává. Je natolik slabé, že se stát nemusí zabývat jeho potlačováním. A naopak. Pokud represe sílí, může to znamenat, že s námi stát začal jednat jako se skutečně nebezpečným nepřítelem – tedy, že anarchistické hnutí sílí.
Nechceme význam SRB přeceňovat, což oni sami dělali ve svých prvních kumuniké. Nechceme je ale ani podceňovat, nebo dokonce tvrdit, že SRB je naprosto bezvýznamná, což tvrdí některé skupiny a jedinci. Akce SRB sice nejsou nic velkého, ale nepochybně svým obsahem a formou jdou dále než většina aktivit anarchistického hnutí v Česku. Překračují hranice státem vymezeného prostoru, v jehož rámci je hnutí tolerovaným “kořením” kapitalistické demokracie. Za touto hranicí se SRB pro stát stávají nepříjemně nebezpečným a tedy netolerovatelným jevem. Proto stát zvyšuje intenzitu (nikoliv spouští) represe. Pokud ale myslíme náš boj proti státu vážně, měli bychom o takový statut nebezpečných a netolerovatelných usilovat. Represivní odpovědi státu bychom měli považovat za nevyhnutelný jev, který je s takovým statutem spojen. Vztekat se, že nám represivní složky zabavují osobní věci i servery, zavírají soudruhy a zastrašují příbuzné, to je možná namístě. Nikoliv však snaha tento vztek směřovat na bojující anarchisty ze SRB. Pokud někteří anarchisté tvrdí, že za represe mohou anarchisté v boji a ti, co o tomto boji informují (18), pak se někde stala chyba. Zřejmě někomu nedochází, že boj proti státu je bez jeho represivních reakcí nemyslitelný.
Někteří anarchisté tvrdí, že sabotáže prováděné SRB by sice mohly mít smysl, ale nikoliv v dnešním kontextu, kdy je anarchistické hnutí slabé a neschopné čelit represím. Pro takové akce prý bude správný čas, až jejich aktéři budou mít v zádech silné hnutí. Zde ale vyvstává několik otázek. Jak se pozná, že je hnutí silné? A jak lze takové síly dosáhnout? My se domníváme, že na otázky může odpovědět proces boje, protože právě v něm si hnutí osvojuje bojovné schopnosti a zkušenosti, které samotná teorie nemůže přinést. Jenže když se hnutí omezuje výhradně na aktivity spadající do kategorie státem tolerovatelného protestu pak, si neosvojí nic jiného, než reprodukci právě takové pro stát neškodné rebelie. Hnutí se tak nestane silným z hlediska nebezpečí pro stát. Možná početnějším, nikoliv však silným.
Některé skupiny věří, že síla automaticky přichází s početním růstem osob zapojených ve hnutí. Jejich strategie růstu pak často sází na metody klamání, přetvařování a neupřímnosti. Tito anarchisté sami o sobě svému okolí předkládají nepravdivý obraz. V něm se jeví jako hodní kluci a holky, co nepřekračují zákony a násilí jako prostředek boje je jim cizí (19). Pravdou ale je, že proletářský třídní boj se násilným metodám nevyhýbá a překonání kapitalismu bez překračování jeho zákonů je nemyslitelné. Ví to i tito anarchisté. Ostatně sami v souladu s tím nejednou jednají. Otázkou je tedy, co hnutí předkládáním takového falešného obrazu o sobě samém může získat? Domníváme se, že nikoliv skutečnou sílu. Možná jen mnoho naivních a důvěřivých “oveček”, co se rády přidají na stranu správných – nenásilných i zákon ctících – kluků a holek. Tyto důvěřivé “davy” se ale rozprchnou při první příležitosti, až vyjde najevo, že byly klamané, když jim bylo tvrzeno, že anarchisté nepřekračují zákony a jednají výhradně nenásilně. Až přijde na řadu nelegální a násilný boj, to co jeho iniciátoři budou mít v zádech, nebude silné hnutí ochotné je podpořit. Bude to dav oklamaných a zklamaných. Až přijdou represe proti bojujícím anarchistům, jejich reakcí pravděpodobně bude odvrácení se od nich. Nebude následovat rozmach boje, ale jeho úpadek, způsobený následkem deziluze těch, kterým byl od začátku předhazován falešný profil anarchisty.
Aby hnutí bylo silné, nemůže se distancovat od metod násilí a ilegalismu, bez kterých se účinná antikapitalistická strategie neobejde. Musí tyto metody praktikovat a otevřeně vysvětlovat své motivace. A to i za takovou cenu, že mnohé potencionální spojence odradí. Právě jejich praktikování a skrze tím získané zkušenosti hnutí může sílit. To však pochopitelně znamená, že se u toho nejednou musí vyrovnávat i s porážkami a ztrátami ve svých řadách. Jen hnutí, které nebojuje, takové ztráty nezná. Nemůže pak ale také ani poznat růst vlastní síly. Tato síla roste za běhu uprostřed boje. Nevyrůstá ze zdrženlivosti nebo pracného budování image, které ani neodpovídá realitě.
Některé skupiny pokládají otázku, k čemu je praxe SRB, když jediným hmatatelným výsledkem je zatím jen sílící represe? Na to my odpovídáme jinou otázkou. K čemu je “protistátní” boj anarchistického hnutí, když stát tento boj považuje za tak bezvýznamný, že nemá potřebu sáhnout k represím, kterými by ho chtěl potlačit?
Asi se s ostatními skupinami shodneme na tom, že mnoho aktivit anarchistického hnutí nevede k hmatatelným výsledkům v krátkodobém ani střednědobém horizontu. Že jejich pozitivní dopad můžeme zaznamenat až se značným zpožděním. S mnohými se ale evidentně neshodneme v odpovědi na otázku, zda takový pozitivní dopad může přijít i následkem činnosti SRB. My se domníváme, že ano.
Upřímné zakončení
Celý náš příspěvek do Dialogu může působit jako podrobná obhajoba SRB. V jistém smyslu to tak možná je. Vidíme hromadu kritiky proudit z různých stran směrem k SRB. Naším textem se pokoušíme vyvážit poměr příspěvkem, který tak kritický nebude. Věříme, že si to SRB skutečně zaslouží a je s podivem, jak málo sympatií se jí dostává.
Nechceme ale, aby Asociace Alerta byla považována za nějakou agenturu s monopolem na obhajobu SRB. Myslíme si, že to, co je na SRB pozitivní, by měl být schopný rozpoznat i vyjádřit každý, kdo antikapitalistický boj myslí vážně a nepovažuje ho za pouhý víkendový koníček. Doufáme, že brzy přibudou další zajímavé postřehy ohledně SRB a to nejen z kolektivní klávesnice AsAl.
Asociace Alerta (AsAl) – červen 2014 až říjen 2015
_______________________________
Poznámky a zdroje:
(1) Afričtí stavaři, kterým šéf odmítal vyplatit mzdu, odpověděli brilantní přímou akcí. Pomocí bagru zdemolovali auto zaměstnavatele. O této události Anarchistická federace (Afed) informovala na svém webu ještě před tím, než jí policie zabavila server. Ke článku bylo přiloženo i toto video: https://www.youtube.com/watch?v=_VzVgWsxnYk
Zajímavé na celé věci je to, že stejný měsíc proběhla jedna ze sabotáží proti autu restaurace Řízkárna, kde také dochází k nevyplácení mezd. Afed ale o této sabotáži neinformovala, stejně jako neinformuje o žádné jiné akci tohoto druhu, které SRB realizovala. Je opravdu velice zvláštní, že stejnou organizací je sabotáž za hranicemi Česka vychvalována jako správný způsob, jak jednat se šéfem, ale když se takto jedná se šéfem českým, tak Afed mlčí jakoby se nic nedělo.
Za povšimnutí stojí také to, že jedna ze sabotáží SRB, o které Afed neinformovala, provedla buňka pojmenovaná po čečenském partyzánovi Abrek Zelimchan. Tento muž patřil k partyzánům, kteří se stavěli se zbraní v ruce proti zvůli moci a carismu, fungovali izolovaně nebo v malých skupinkách. Vykrádali banky, obírali o majetek boháče, zabíjeli carské vykonavatele moci. Afed vydala publikaci Historie anarchismu na Kavkaze, ve které píše o životě a činech Zelimchana. Přepis textu najdete na našem webu. Zatímco Afed věnuje Zelimchanovi celou kapitolu publikace, tak české buňce, která se po něm pojmenovala, nevěnuje ani drobnou zmínku.
(2) “Bojujeme, ale nesnažíme se zachraňovat nebo organizovat druhé. Ohnivá sabotáž proti Řízkárně je naší podvratnou reakcí na svět poháněný kapitalistickými vztahy. Vyvěrá ze subverzivní praxe, která může být vyjádřena tisíci způsoby na různých místech. Dnes destruktivními plameny před Řízkárnou, zítra jinak a jinde. Kapitalistickými vztahy jsou prolezlé všechny životní oblasti. Nalézáme se tedy na rozlehlém bitevním poli. Všude na tomto poli je možné vyjadřovat náš podvratný vztah k diktatuře kapitálu.”
Citace z Komuniké: Plameny hněvu zasáhly Řízkárnu – http://revolucnibunky.noblogs.org/post/2015/03/15/komunike-a-video-plameny-hnevu-zasahly-rizkarnu/
(3) Jako příklad citujme z článku v revue Existence: “Některá zasílaná komuniké pokračovala v znepokojujících momentech: útoky byly spojovány s konkrétními boji (stíhaní squateři, Klinika, Řízkárna), i když jejich aktéři o takové projevy „solidarity“ nestáli a byli i nuceni se odnich distancovat.”
zdroj: Velká policejní ptákovina jménem Fénix – revue Existence 3 / 2015 http://www.afed.cz/casopisy/existence/Existence_3_2015.pdf
(4) Komuniké k útoku na policejní auto v Praze – http://revolucnibunky.noblogs.org/post/2014/04/05/komunike-k-utoku-na-policejni-auto-v-praze/
(5) Komuniké k útoku na policejní vůz v Janově –
http://revolucnibunky.noblogs.org/post/2014/01/30/komunike-k-utoku-na-policejni-vuz-v-janove/
(6) Dodejme, že u kauz Neklanky, ubytovny v Krásném Březně a blokády v NP Šumava platí to samé jako v kauze Řízkárny. Zazněli jak hlasy, které o solidaritu SRB nestáli, tak ty, které jí vítali. Tvrzení, že aktéři těchto kuaz o projevy solidarity SRB nestojí jsou přinejmenším nepravdivé. Mnohem pravděpodobněji je to ale spíše záměrná informační manipulace – zdůraznění jedné části pravdy a zamlčení části druhé. Navíc nelze vyloučit ani možnost, že aktéři solidárních akcí SRB byli sami zároveň také součástí zmíněných kauz, kterým byla solidarita vyjádřena.
(7) viz. Iniciativa Stop Klinice https://www.facebook.com/stopklinice
(8) Za svobodu, za třídní lásku… za řízky! http://a2larm.cz/2015/08/za-svobodu-za-tridni-lasku-za-rizky/
(9) Pohnuli jsme se? Ohlédnutí za uplynulými pěti lety Anarchistické federace – Existence 4 / 2015 http://afed.cz/casopisy/existence/Existence_4_2015.pdf
(10) „Za práci se platí!“ znělo na protestu proti Řízkárně
http://solidarita.noblogs.org/post/2015/02/16/za-praci-se-plati-znelo-na-protestu-proti-rizkarne/
(11) Zkusme se například pohlédnout na tom, jak média přistupují k bojům, o kterých Afed nekriticky informuje na webu. Např.
– Proti policejní zvůli – http://www.afed.cz/text/6173/proti-policejni-zvuli
– Německo – Prvomájové akce – http://www.afed.cz/text/6153/nemecko-prvomajove
Prostudujeme-li mediální ohlas k těmto akcím, snadno můžeme dojít ke stejnému závěru jako Afed v případě sabotáží SRB v Řízkárně. Bojující proletáři jsou u těchto bojů médii démonizováni, zatímco informace jsou manipulovány ve prospěch kapitalistů a státu.
(12) Zde je důležité dodat, že negativní publicita přišla v době, kdy důsledkem úpadku bojů solidárních sítí už média ztratila o kauzu zájem. Prostor, který před tím zaměstnancům média dávala, již nyní neposkytovala. Solidární sítě nenabízely nic nového a pochybujeme, že kdyby stále opakovaly stejný typ akcí, tak by o tom média informovala se stejným zájmem, jako když to bylo nové a “žhavé”. Téma prostě pro média přestalo být atraktivní. Nelze tedy hovořit o tom, že akce SRB mediální zájem o příběhy zaměstnanců sebraly. Tento zájem už v té době zkrátka neexistoval. Vyčerpal se v předchozích fázích boje solidárních sítí.
Téma se pro média po delší odmlce stalo opět atraktivní až s příchodem akcí SRB. Že tato atraktivita znamenala negativní publicitu, nepovažujeme za prohru. Udržování povědomí o bojích v mediálním prostoru zvyšuje šanci na integraci dalších ex-zaměstnanců do boje samotného. Oni znají realitu v Řízkárně a sami moc dobře vědí jak moc se liší od mediálního obrazu Krulce. Pokud tedy média informují ve prospěch Krulce, poškozené ex-zaměstnance to může ještě více nahněvat. Jsou pak o krok blíž k tomu, aby svůj hněv vložili do probíhajícího boje. I negativní publicita v tomto případě dokáže boji posloužit. Může zprostředkovat kontakty mezi bojujícími proletáři a těmi, kteří se zatím do boje nezapojili. Bez médií zkrátka neměli tušení, že nějaký boj probíhá.
(13) “Povstalecký anarchismus je prvořadě praxe a zaměřuje se na útočnou organizaci. Přídavné jméno “povstalecký” tedy nenaznačuje specifický model budoucnosti. Anarchisté, přesvědčení o tom, že musí projít povstaleckým obdobím, aby svět zbavili institucí nadvlády a vykořisťování, navíc přijímají nejrůznější názory na podobu budoucí společnosti – jsou například anarchokomunisté, individualisté nebo primitivisté. Mnoho z nich vůbec odmítá specifický jednotlivý model budoucnosti a věří, že když lidé dostanou možnost, sami si zvolí různorodé společenské formy, aby se zorganizovali. Staví se kriticky ke skupinám nebo tendencím, věřícím, že jsou “světlonoši pravdy” a snaží se vnutit svoje ideologické a formální řešení problému společenské organizace. Mnoho povstaleckých anarchistů namísto toho věří, že lidé se naučí žít bez institucí nadvlády právě prostřednictvím sebeorganizace v boji.”
Citát z publikace: Povstalecký anarchismus – organizování se pro útok http://revolucnibunky.noblogs.org/post/2015/07/28/povstalecky-anarchismus-organizovani-se-pro-utok/#more-362
(14) viz. Konverzace mezi anarchisty – Rozhovor mezi uvězněnými členy Conspiracy of the Cells of Fire a několika mexickými anarchisty o taktikách, teorii a praxi – http://jailbreaking.noblogs.org/files/2014/03/konverzace_ccf.pdf
(15) Překlady Černé internacionály jsou na http://jailbreaking.noblogs.org/
(16) např. Otevřený dopis International Conspiracy for Revange (ICR) – Všechny jednotky a buňky ICR – FAI/FRI – Indonéská sekce – Září 2013 – http://jailbreaking.noblogs.org/files/2014/03/fai.pdf
(17) Některé skupiny a jedinci kritiku ze strany SRB vnímají jako distanc od sociálního anarchismu a pohrdání. Tyto tendence jsou citelné třeba u Afed. Ale například sociální anarchisté v AsAl nepovažují kritický tón SRB za odsouzení podstaty sociálního anarchismu. Podobný postoj lze sledovat i u jiných lidí mimo AsAl. Např. Jaroslava S. v A-kontra (září 2015) napsala: “Je pravdou, že zejména v Řecku, Itálii a Malajsii kritizují insurekcionalisté zbytek hnutí tak silně, že to často přechází až v odsouzení a pohrdání. Sama se považuji za sociální anarchitku a žádné pohrdání od SRB nepociťuju.”
(18) Někteří anarchisté například z přivolání represe obviňují také nás, protože jsme zveřejňovali komuniké SRB a hodláme v tom pokračovat. Umístěním komuniké na web prý nezodpovědně a bezohledně ohrožujeme ostatní skupiny anarchistického hnutí. Jako bychom snad byli my, kdo jim zabavil servery a vnikal do jejich domovů. Jako bychom to byli my, kdo dává policii příkaz aby vyslýchala a věznila soudruhy.
(19) Příkladem je text: Nejsme teroristé – Tiskové prohlášení skupin neparlamentní levice k policejní “protiteroristické akci”. http://www.afed.cz/text/6147/nejsme-teroriste