Níže publikovaný článek (ze španělského originálu jej do češtiny, angličtiny a francouzštiny přeložila Třídní válka) syntetizuje sérii kritické diskuze ohledně událostí v Rojavě. Jeho autoři se hlásí, k anarchismu, jsou z argentinského Rosaria, a text původně vyšel v jejich bulletinu La Oveja Negra (Černá ovce).
***
Vážíme si úsilí těchto militantů rozvinout komunistickou kritiku sociálního hnutí, které se odehrává před našima očima, aniž by sklouzávali do iluzí a módních romantických vizí, které tak často můžeme o Rojavě i dalších bojích naší třídy číst. O „rojavské revoluci“ a „kurdské otázce“ dnes koluje příliš málo kritických textů, zvláště ve španělštině.
Drobná poznámka na závěr: soudruzi z Oveja Negra nám v poznámkách pod čarou (ve španělském originále) mylně přisuzují autorství dvou textů, které jsme ve skutečnosti pouze přeložili, opatřili úvodem, zveřejnili na tomto blogu a šířili dál. Uvádíme proto věc na pravou míru…
# # #
REVOLUCE V ROJAVĚ
Území, jež si nárokují etničtí Kurdové, leží mezi Sýrií, Tureckem, Iránem a Irákem. Přesně uprostřed oblasti, která je, co se zásob ropy a zemního plynu týče, jednou z nejbohatších na světě. Za poslední století viděl tento region mnoho bojů a iniciativ za sebeurčení vedených různými kurdskými skupinami a frakcemi.
Současná situace je komplikovaná a viděno z odstupu jde především o souhru tří faktorů: ozbrojeného konfliktu, který vede PKK (Strana kurdských pracujících) v Turecku od roku 1984, invaze koalice vedené USA do Iráku v roce 2003 (a následné prohloubení etnického konfliktu) a občanské války v Sýrii od roku 2011.
Připomeňme si, že různé regiony Sýrie (včetně toho, jež Kurdové nazývají Rojavou) byly v roce 2011 a i před ním dějištěm impozantních proletářských bojů, vyvlastňování a střetů ozbrojených proletářů s represivními silami (což na oplátku způsobilo masivní dezerce vojáků), a ve významné míře proletářského organizování se. Buržoazie tuto situaci krok za krokem transformovala v občanskou válku, proletářské struktury vzešlé z boje usměrnila a postupně zavedla do Svobodné Syrské armády (FSA) a proletářský boj tak přeměnila na boj mezi buržoazními frakcemi.
Zmínit tento proces je nezbytně nutné, protože právě v tomto kontextu různé kurdské organizace, mezi nimiž je PKK tou člensky nejpočetnější a nejvlivnější, získaly kontrolu nad teritoriem severní Sýrie (Rojava), když se živily z rozchodu proletářů s FSA, jejíž buržoazní charakter se stal zjevným. Nové kukaččí vejce Západu, organizace, která je dnes známá jako Islámský stát (radikální sunitský džihadismus), ve skutečnosti vyrůstá ze FSA roztrhané na kousky v okamžiku, kdy začala ztrácet sílu a prestiž a kdy se v jejím středu do popředí dostal islámský fundamentalismus.
Pokud se PKK dostalo takového mezinárodního významu a celosvětové podpory širokého spektra příznivců od sociálních demokratů až po liberály, je to především díky konfrontaci mezi kurdskými silami a ISIS jako jednou ze sil angažovaných v regionu.
V celém tomto komplexním procesu, který nelze shrnout do několika odstavců, můžeme nalézt několik zvláštností, díky nimž k této oblasti obrací pozornost tolik proletářů. To, co je pro nás zásadní, je uchopit tento proces a hájit roztržky proletariátu s kapitálem, rozvíjet je a bez milosti napadat buržoazní ideologickou falzifikaci a kanalizování našeho hnutí.
Tato úvaha je založena právě na takové potřebě a je motivována především zmatkem, vytvářeným mnoha skupinami, jež samy sebe definují jako revoluční a jež mluví o revoluci v Rojavě. Podívejme se na to…
PKK
PKK je kurdská politická strana založená v roce 1978. Je to strana etnická, ačkoli její členové a spojenci v současnosti tvrdí, že tento aspekt oslabila. Je to strana sociálně demokratická, i když se ji odvažují vydávat za revoluční. Strana feministická, pokud feminismem myslíme to, že ženy a muži jsou si rovni ve válce i v práci. Enviromentalistická, ačkoli neváhá dále těžit ropu.
Původně šlo o marxisticko-leninistickou stranu s formálním programem zděděným po maoismu (venkovská guerilla, zákaz milostných vztahů mezi členy, vojenská disciplína atd.). V poslední době přijala PKK poněkud libertariánštější socialistickou tendenci, nejprve údajně prostřednictvím ideologického posunu, který její vůdce Ocalan prodělal ve vězení, a poté skrze rozhodnutí jejího VIII. kongresu v roce 2002.
Nová doktrína strany se nazývá demokratický konfederalismus, je úzce spojena s konceptem libertariánského municipalismu nastíněného Američanem Murrayem Bookchinem, kritizuje tradiční pojetí národního státu a volá po federalistické, ekologické a feministické společnosti. V tomto textu podrobněji rozvedeme hrozivé limity některých aspektů této velké a pomatené ideologické revolty.
Předtím však chceme poukázat na to, že hlavní důvod onoho politického přerodu je dvojí. Za prvé je to mezinárodní strategie PKK, jak pro NATO přestat být teroristickou organizací, což se doplňuje s její taktikou vytváření paralelních organizací jako je PYD (Sjednocená demokratická strana v Sýrii), ke které se v průběhu let PKK uchýlila, aby rozvinula svou politiku v regionálních parlamentech všech čtyř zemí.
Být marxisty-leninisty navíc přestalo být výhodné, když se světová imperialistická polarizace oproti 70. létům podstatně změnila. Bez podpory a zbraní dodávaných Sovětským svazem, PKK pravděpodobně potřebovala změnit strategii.
Pro ty, kteří bojují za sociální revoluci, není žádnou novinkou, že je stát považuje za teroristy, aby tak mohl otevřít cestu represi. Je však jasné, že pro PKK představuje takový postoj NATO překážku v jejich úsilí konečně ustavit stát, účastnit se světového obchodu se surovou ropou a stát se členem Organizace spojených národů.
„PKK a PYD se zdráhaly přidat se k povstání proti Assadovi v roce 2012 a dnes stejně váhají nad zničením soukromého vlastnictví. Místo toho, poté co byli v minulosti spojenci Assadovy vražedné diktatury, se teď staly spojenci USA a jejich vražedného bombardování. Tato válečná operace možná zachrání Kobané, ale pravděpodobně již také přiměla ještě více Arabů, aby nedůvěřovali Kurdům a přidali se k ISIS. A to dále posunuje celý region do inter-imperialistického masakru.“[1] Musíme to říct otevřeně: PKK je od počátku kontrarevoluční síla a v současnosti je zodpovědná za usměrňování nejpokročilejších projevů naší třídy, které stále přežívají v oblasti severní Sýrie. To je také jeden z důležitých důvodů pro strategickou změnu. Kritizujeme jejich aktivity v jejich zóně vlivu, zároveň bychom však měli zdůraznit to, jak je tento kontrarevoluční proces využíván po celém světě.
Co je stát?
„Stát není jen struktura skládající se z vlády, policie, armády a administrativního aparátu, stát, tak jak jej chápe komunistické hnutí, je společenský vztah, materializace kapitalistického uspořádání světa, ať už je jeho legitimita založená na parlamentu nebo na komunitních shromážděních. Jestliže tedy PKK a její pravá ruka PYD prohlašují, že neusilují o vytvoření státu, jsou to jen slova těch, kteří už stát, díky své společenské roli – praktické i ideologické úloze, jakou v Rojavě sehrávají – představují. To je to, co někteří stoupenci PKK celkem přesně nazývají „stát bez státu“, tj. stát který nepotřebuje teritorium, tak jako národní stát, který však ve skutečnosti tvoří stát v tom smyslu, že zásadně nenapadá kapitalistické společenské vztahy, soukromé vlastnictví.“[2]
„Není žádné překvapení, kdo má skutečnou moc. PYD má faktický monopol, co se týče přístupu ke zbraním. Oni jsou stát. A v každé zemi (Irák, Írán a Sýrie) si místní kurdské buržoazie vytvořily své vlastní národnostní entity ve stejném duchu. Ty možná nejsou uznány mezinárodním imperialismem, ale jsou to, kromě jména, v každém ohledu státy. V některých ohledech zasahují do životů lidí více, než stát ve Velké Británii. Například, pokud jste starší 18 let, podléháte branné povinnosti. A pokud jde o údajný internacionalismus PYD, její vůdce Salih Muslim pohrozil vyhnáním všech Arabů z „kurdských“ území v Sýrii, navzdory skutečnosti, že většina z nich se tam narodila.“[3]
Ačkoli existují entity, které se projevují daleko prokurdštěji, jako je irácká vláda vedená Talabanim a regionální parlament Iráckého Kurdistánu vedený Barzanim (soupeřící navzájem mezi sebou i s PKK), neznamená to, že PKK není také prokurdská.
PKK se zřejmě rozešla s klasickou koncepcí dobytí státní moci, jež je vlastní marxismu-leninismu, a do své nové doktríny demokratického konfederalismu vnesla jistou „kritiku“ státu. Tato kritika zavádí formální změnu v tom smyslu, že by nový stát, který PKK nazývá „konfederací“, plnil stále více úkolů společenské organizace prostřednictvím demokracie zdola a následovně by usiloval o co nejmírovější možnou koexistenci s již existujícími státy, s možností sebeobrany v případě nutnosti.
Tahle pohádka o přímé demokracii, místním odporu proti existujícím státům, sebeurčení lidu a správě bezstátního území však nepředstavuje nic nového.
Přesně takové fantazmagorie svedly mnohé anarchisty (včetně některých z našeho regionu), kteří Rojavě různými způsoby poskytují podporu, a to až do té míry, že vyzývají ke vstupu do kurdských milicí jako např. referent hnutí Occupy David Graeber.
Je úžasné sledovat jak ti, kteří se považují za stoupence zničení státu a kteří svou kritiku a analýzu postavili na tomto základě, znovu padají do léčky. Kritika, jež stát považuje za centrální problém v kapitalistické společnosti, nechápe jeho podstatu a často končí u toho, že brání právě stát v nějaké nové podobě.
Musíme trvat na tom, že tuto společnost je nutné chápat a kritizovat co nejkomplexněji. Mluvíme-li o sociální revoluci, mluvíme o odstranění kapitalistických společenských vztahů jako celku: státu, soukromého vlastnictví, námezdní práce, výroby zboží, hodnoty…
Příliš jsme si zvykli na to, že pokud někdo mluví o revoluci, mluví spíše o formě než o obsahu. V tomto smyslu je snadné srovnávat fotky kurdských ozbrojených milicionářek a milicionářek ze Španělska roku 1936. Stejné je to i s označováním Islámského státu za fašistický a opětovným obhajováním spojenectví s buržoazií proti většímu zlu stejně jako v případě republikánů proti Frankovi ve španělské občanské válce.
Znovu tu stojíme před historickými paralelami založenými na nepochopení obou období a nikoli na kritické a antikapitalistické bilanci bojů naší třídy.
Feministická revoluce?
„Podvratnou povahu hnutí nelze měřit počty ozbrojených žen – a nelze tak měřit ani jeho feministický charakter. Od 60. let měla většina guerill napříč celým světem početné ženské bojovníky – třeba v Kolumbii. A ještě víc to platí o guerillách inspirovaných maoismem (v Nepálu, Peru, na Filipínách atd.), které používají strategii „lidové války“ – rovnost mezi muži a ženami by měla přispívat ke stržení tradičních, feudálních či kmenových struktur (jež jsou vždy patriarchální). Zdroj toho, co odborníci nazývají „válečným feminismem“ je tedy třeba hledat v maoistických kořenech PKK-PYD.“[4]
„Feministická revoluce je také umírněná. Muži mají stále převahu jak v ulicích, tak na pracovištích. A jak ukazuje webová stránka PKK, feministická teorie této organizace je odvozena více z myšlenek jejího patriarchy Abdullaha Ocalana než z jakéhokoli nezávislého feministického hnutí. Kromě toho, jakékoli posílení žen, jež se odvozuje z toho, že ženy vstupují – či jsou nuceně odváděny – do milicí, pravděpodobně nebude mít dlouhého trvání. Tak jako v předchozích revolučních válkách bude tato nabytá moc popřena a oslabena prostřednictvím povinnosti poslouchat rozkazy v kombinaci s brutalitou a válečným traumatem.“[5]
A co pak…
Ti, kteří budou tuto publikaci číst s destruktivním přístupem, nás obviní z purismu, z toho, že si nechceme špinit ruce, z toho, že chceme zůstat stranou. Ale jedna věc je chápat současný rozporuplný charakter daného společenského procesu a bojovat za to, aby byly tyto rozpory revolučně překonány a úplně jiná věc je obhajovat tyto rozpory jakoby samotná jejich existence znamenala začátek sociální revoluce.
Nepochybujeme o tom, že o proletářské boje v regionu, který Kurdové nazývají Kurdistánem, historicky existují. Našim úkolem (stejně jako všech internacionalistů) je proniknout ideologickou skořápkou sociální demokracie a vyvodit ze současného období závěry. Nejde o to odepřít Kurdům podporu, ale o to připustit, že Kurdové jsou etnická skupina jako každá jiná, entita se společenskými třídami a kulturními a každodenními tlaky všeho druhu. Nejde tu o to všeobecně a nekriticky podporovat jakékoli jejich vyjádření s tím, že se jedná o oběti, o národ bez vlasti. Do hajzlu s národy!
Revolucionáři jsou internacionalisté, nepřivíráme oči nad tím či oním regionem, nebojujeme za rozdílné věci v různých oblastech. Nepodporujeme národní osvobození tady, komunistickou revoluci tam a demokratický konfederalismus jinde. Do hajzlu se sebeurčením!
Musíme se zbavit oné levičácké logiky, logiky, která je vždy založena na analýze inter-buržoazních konfliktů v dané oblasti a staví se na stranu vybrané síly. Vždy musíme vycházet z autentických projevů boje naší třídy, abychom nalezli způsob, jak vyjádřit solidaritu a přispět k propagaci a rozšíření těchto bojů.
Spolehneme-li se na verzi událostí, kterou nám chtějí prodat, nestojíme v tomto konfliktu na ničí straně. Naše jediná možná strana je hlásit se k neměnným heslům, nevzdávat se a nebýt slepí: Světovou a úplnou sociální revoluci!
Zdroje ve španělštině: http://boletinlaovejanegra.blogspot.fr/2015/09/revolucion-en-rojava.html & http://www.mediafire.com/view/xmfz62d4viheb59/laovejanegra31rosario.pdf
Český překlad: Třídní válka # Class War # Guerre de Classe
La Oveja Negra [Černá ovce]
Boletín de la Biblioteca y Archivo Histórico-Social «Alberto Ghiraldo»
Año 4, Número 31, Septiembre 2015
Zdroje:
[1] Zafer Onat: Rojava: fantazie a realita
[2] Třídní válka: Úvod k textu ICT Rojava: Lidová válka není třídní válka
[3] Internacionalistická komunistická tendence: Rojava: Lidová válka není třídní válka
[4] Gilles Dauvé: Kurdistán?
[5] Zafer Onat: Rojava: fantazie a realita
___________
Převzato z: http://www.autistici.org/tridnivalka/la-oveja-negra-revoluce-v-rojave/