Zveřejňujeme článek, který byl doručen na e-mail s žádostí o umístění na náš web. Proti textu se ještě před jeho uveřejněním některé skupiny ohradily s tím, že údajně obsahuje nepřesnosti, polopravdy a lži. Konkrétní argumenty, které by to nějak doložily ale nezazněly. Článek tedy zveřejňujeme a zároveň oslovujeme ostatní, kteří ho považují za lživý, aby na něj reagovali a uvedli věci na pravou míru. Reakci rádi zveřejníme i na našich stránkách, bude-li o to zájem.
* * *
Od devadesátých let minulého století se na českém území opakovaně snaží státotvorná levice volat po „jednotných frontách“ sdružujících společně s nimi i anarchistické skupiny. Praktickou realizací těchto výzev byla třeba IPRA (Iniciativa proti rasismu), IMPEG (Iniciativa proti ekonomické globalizaci), Studenti proti rasismu nebo NAL (Nová antikapitalistická levice). Všechny tyto iniciativy měly jedno společné – trockisté, leninisté a radikální socdemáci se v nich vždy snažili budit dojem, že rozdíly mezi nimi a anarchisty jsou celkem bezvýznamné maličkosti, které by nám neměly bránit ve spolupráci. A nutno dodat, že mnoho anarchistů jim to uvěřilo a do spolupráce se vrhli po hlavě. Když po čase dostali první „facky“ a státotvornou levici odvrhli, ta se pak jako vržený bumerang po čase vrátila zpět – pod novými názvy, s novými slogany a starými pohádkami, že teď už není tím, čím bývala kdysi.
Pro příklad nemusíme chodit daleko. Když v roce 2009 vznikala Iniciativa Ne rasismu (INR), u jejího zrodu stála skupina, která se oddělila od iniciativy Studenti proti rasismu. Důvodem byla nespokojenost s tím, že Studenty proti rasismu ovládala trockistická frakce vedená Janem Májíčkem. Nově vzniklá INR pak kolem sebe soustředila především (nikoliv výhradně) anarchisticky orientované osoby, které měly problém se státotvorností trockismu i metodami manipulace, které jeho ideologové využívají.
V roce 2014 se však odhozený „trockistický bumerang“ vrátil zpět přímo do řad INR. Tentokrát ale nebyl odhozen. Místo toho začala spolupráce INR se Socialistickou solidaritou (Socsol) a jejími představiteli, jako je Jan Májíček, Martin Šaffek a jiní. Kontury spolupráce vynikly například během organizace demonstrace na 17. listopadu 2014. Akce svolaná pod hlavičkou platformy 17. listopadu byla koalicí ČSAF, VAP, INR a částí Socsol. A byl to právě Jan Májíček, kdo celou akci nahlásil na úřad a kdo pak na demonstraci četl anarchistou sepsaný projev, který předtím nezapomněl řádně zcenzurovat a upravit. A byli to další členové Socsol, kteří s Májíčkem tvořili čelo průvodu po boku anarchistů a anarchistek. „Jednotná fronta“ tak opět dostala konkrétní podobu, a tím dala podmět pro kritiku, která je formulována na následujících řádcích.
Mnohdy se můžeme setkat s názorem, že kritika jednotných front nebere v úvahu vývoj jednotlivých ideových směrů ani jejich snahy překonat chyby minulosti. Problém je ale v tom, že ty nejtragičtější chyby a „omyly“ neotrockistické skupiny reálně nikdy nepodrobili kritice. Ti, co se v Česku hlásí k trockismu či jiným formám leninismu, sice možná nesouhlasí se vším, co kdy hlásali jejich ideoví vůdci Lenin a Trockij. Na druhou stranu ale mnohé jejich problematické postoje bez sebemenší kritické reflexe reprodukují. Existují proto důvodné obavy, že tyto marxistické frakce by jednaly stejně chladnokrevně jako jejich idolové v době ruské revoluce, pokud by se dostali do podobné situace. Tato tvrzení dokládám na citátech z publikací a webu Socsol.
V následujícím citátu Martina Šaffka ze Socsol je možné rozpoznat, že i navzdory historickým zkušenostem s kontrarevoluční povahou „proletářského státu“ tato organizace dále obhajuje jeho existenci:
„Marxisté se však na rozdíl od anarchistů nedomnívají, že hned po revoluci bude možná úplně svobodná společnost pro každého. Poražená kapitalistická třída bude mít pravděpodobně zájem o to, aby převrhla socialismus zpátky v kapitalismus a vyvlastněné produkční prostředky jí byly vráceny. Proto bude třeba proti bývalé kapitalistické třídě sebeobrana ze strany většiny společnosti, tj. pracující třídy. (…) Tuto sebeorganizaci dělníků těsně po revoluci lze nazývat státem. Ale jen ve velmi oslabeném smyslu slova, s velikou licencí. Lenin používá termín „polostát“, jinde „něčím, co už vlastně stát není“. I tento útvar pak po revoluci postupně odumírá, tak jak se postupně v rozkvětu socialismu ztrácí potřeba potomků vládnoucích tříd zvrátit stav věci zpět:
Za prvé. Hned na počátku této úvahy Engels říká, že jakmile proletariát uchopí státní moc, „zruší stát jakožto stát.“ (…) Engels mluví o „zrušení“ buržoazního státu proletářskou revolucí, kdežto slova o odumírání se týkají zbytků proletářské státní organizace po socialistické revoluci. Buržoazní stát podle Engelse „neodumírá“, ale proletariát jej „zruší“ revolucí. Teprve po této revoluci proletářský stát nebo polostát odumírá.“
zdroj: Marxismus a anarchismus – Martin Šaffek – web Socialistická solidarita
Již od dob první internacionály založené roku 1864 někteří revolucionáři tvrdili, že stát bude muset být během revoluce rozdrcen, nikoliv nahrazen státem proletářským. Dodávali, že neexistuje žádný mechanismus, který by vedl k jeho „odumření“ a místo toho vždy bude mít tendenci k vlastnímu posilování a rozpínavosti. Ukázali to zkušenosti z ruské revoluce. Neotrockisté však nedochází ke kritické reflexi proletářského státu, ale jen ke staré demagogii: za vše může Stalin a byrokratická diktatura, kterou zplodil on a objektivní podmínky (izolace, občanská válka, zaostalost Ruska…), které vedly k degeneraci původně demokratického programu bolševiků. Vůbec se však nepozastavují nad tím, že tajnou policii, gulagy a diktátorské metody prosazovali již samotný Lenin a Trockij od samého počátku budování „proletářského státu“. Dnešní trockisté tak opakují starou lež o tom, že „proletářský stát“ mohl „odumřít“, pokud by Stalin a jeho posluhovači revoluci nezradili. (1)
Z uvedených citátů lze také vyčíst, že Šaffek chce docílit několik věcí. Za prvé: budit dojem, že anarchistická perspektiva odmítá potřebu obrany revoluce před násilnou a politickou reakcí kontrarevoluce. Za druhé: budit dojem, že obrana revoluce je možná jen pod centrálním velením státu. Většina anarchistů a anarchistek oproti tomu vždy obhajovala organizovaný postup proti kontrarevoluci, avšak koordinovaný bez státní centralizace a militarizace.
Dnešní trockisté stejně jako ti „včerejší“ ztotožňují anarchistické odmítnutí státu se zpochybněním potřeby boje proti kontrarevoluci. Vůbec si nepřipouštějí, že samotný stát je nástrojem kontrarevoluce. Rozšiřování komunismu navzdory kontrarevoluci tedy musí probíhat mimo stát a proti státu, a to dokonce i v jeho proletářské formě.
Skutečností tedy zůstává, že ačkoliv anarchisté a anarchistky odmítají stát, rozhodně neodmítají organizovaný postup proti kontrarevoluci. Dokládají to následující citáty:
„Vidíme to tak, že revoluce potřebuje orgány, které by na ni dohlížely a v organizovaném smyslu potlačovaly složky jí nepřátelské. Jak ukázaly současné události, takové složky nepřijmou usmíření, dokud nebudou rozdrceny.“
zdroj: Vstříc nové revoluci – Přátelé Durrutiho, 1938
„Protože jako anarchisté chceme dosáhnout tak dalekosáhlých společenských změn, které by připravily o mocenské pozice a ekonomické výhody prakticky všechny, kdo dnes žijí na něčí úkor, je víc než jasné, že reakce proti naší snaze o svobodnou a beztřídní společnost bude nebývale silná. Máme-li pak v tomto souboji obstát, je nutné proti reakčním armádám postavit vlastní obrannou iniciativu, která dokáže námi budovanou společnost uhájit…(…)…ač se anarchisté snaží o maximální možnou eliminaci násilí ze společenských vztahů, jsou objektivními důvody nuceni uvažovat o nějaké formě ozbrojených jednotek.“
zdroj: Anarchistická organizace obrany – Jindřich Zíka – nakladatelství ČSAF
Potřebě a charakteru obrany revoluce se věnoval také ruský anarchista Alexandr Berkman v rozhovoru, který v roce 1929 vyšel v knize Co je komunistický anarchismus? Následují vybrané části z onoho rozhovoru:
Řekněme, že se zavede váš systém, měli byste nějaké prostředky k obraně revoluce?
Určitě.
I ozbrojené síly?
Ano, pokud by to bylo nezbytné.
Jak byste odráželi zahraniční invazi?
Silou revoluce. V čem tato síla spočívá? Nejprve a především v podpoře lidu, v nadšení zemědělských a průmyslových mas. Pokud by cítily, že samy vytváří revoluci, že se stávají pány svých životů, že dosáhly svobody a že vytváří svůj blahobyt, pak byste právě v tomto pocitu měl největší sílu revoluce.
zdroj: A. Berkman: Obrana revoluce – v knize: Co je komunistický anarchismus? v r. 1929
Vraťme se ale k postojům Socsol. Tato organizace opravdu nikdy nedošla k důsledné kritice státu, jak ukazuje i následný citát z publikace Skutečná marxistická tradice, kterou vydala.
„Proletariát vede třídní boj proti buržoazii, která jej vykořisťuje a utlačuje. Jediným způsobem, jak v této bitvě zvítězit a emancipovat sebe sama, je buržoazii politicky porazit a převzít vlastnictví výrobních prostředků. To může proletariát provést pouze vytvořením vlastního státu.“
zdroj: Skutečná marxistická tradice – John Molyneux – publikováno na webu Socsol
Nejen že koncept proletářského státu je Socialistickou solidaritou nekriticky obhajován. Stejně jako jejich předchůdci i Socsol reprodukuje lži o tom, že před nástupem stalinismu byl bolševickou stranou ovládaný stát svobodným zřízením stojícím na síle sovětů – orgánů spravovaných zdola – ve kterých bolševici akceptovali vnitřní demokratické procedury.
„Západní akademici většinou preferovali koncepci, ve které byl kladen důraz na roli Lenina a bolševiků. Zdůrazňován byl údajný totalitářský charakter Leninovi osobnosti a jeho ideologie, jež prý bolševická strana ztělesňovala (…) Tento pohled ignoruje nebo snižuje význam i takových historických faktů, jako extrémně demokratickou povahu bolševické strany před, během a bezprostředně po revoluci (…) „
zdroj: Rusko: Co selhalo? John Molyneux – publikováno na webu Socsol
„(…) Revoluční instituce roku 1917, a to především sověty, byly organicky spojeny s třídou, která vedla revoluci. Záměry jejích členů a dělníků, kteří je volili, nemohli stát v rozporu. (…) Bolševická strana byla jen orgánem koordinovaných třídně uvědomělých militantů, formujících politiku a usměrňujících činnost stejně jako jiné takové orgány, a to jak v sovětech, tak i v samotných továrnách. Díky shodným politických názorům a dobrovolné disciplíně byli schopni efektivně uskutečňovat politické záměry (…)“
zdroj: Rusko: Jak revoluce ztroskotala – Chris Harman – publikováno na webu Socsol
„Zatímco státní kapitalismus dále rozvíjí totalitní charakter státu, dělnický stát přináší společnosti nejvyšší stupeň demokracie, kterou poznala.„
zdroj: Časopis Solidarita č. 58 – Tony Cliff v textu – Státní kapitalismus: společné a odlišné rysy státního kapitalismu a dělnického státu.
Tyto romantizované představy Socialistické solidarity o bolševické straně a jimi ovládaném „proletářském státu“ jsou historickými prameny trhány na kusy. Skutečnost je taková, že již brzy po revoluci bolševici začali v sovětech potlačovat veškerou opozici, a to včetně té anarchistické a marxistické. Svoboda tisku byla postupně udušena. Kritici bolševiků byli silou umlčeni, vězněni, posíláni do vyhnanství nebo popravováni.
Dne 20. prosince 1917 byla na popud Lenina založena Felixem Dzeržinskim Čeka. Celý název této tajné policie byl Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Sovětu. Vedle boje proti skutečné kontrarevoluci však Čeka vedla i rozsáhlý teror proti anarchistům a ostatním revolučním silám, které se odvážily vyjádřit znepokojení nad diktaturou, kterou bolševická strana zavedla v sovětech. Tajné policejní orgány Čeky již od svého založení v roce 1917 nepodléhaly žádné kontrole mas. Mohly tak svévolně a nekontrolovaně rozpoutávat teror nejen proti skutečné kontrarevoluci, ale také proti revolučním silám, které se odmítaly podřídit diktatuře strany. Špinavou práci Čeky brzy doplnily ještě Gulagy – tedy oddělení tajné policie spravující systém koncentračních a pracovních táborů. Gulag byl vytvořen za vlády Lenina v roce 1919 a zabýval se nucenou otrockou prací v dolech, na stavbách a jinde. Anarchisté a jiní revolucionáři tvořili značnou část obětí Gulagů.
Od května 1918 stranické dekrety umožňovaly bolševickým komisařům rekvírovat potraviny (včetně osiva), a zajistit si tím vlastní luxus, jehož daní byl hladomor na venkově. Tento krok byl obhajován jako vyjímečné a dočasné opatření vynucené občanskou válkou. V lednu 1920 pak Rada lidových komisařů na popud Lva Trockého zavedla militarizaci práce. Vyčerpaní a deprimovaní vojáci, kteří se vraceli po občanské válce domů, byli nasazeni na těžkou práci a dohlíželi na militarizaci pracovního procesu. Militarizace práce vytvořila vertikální management a zadusila veškeré zbytky samosprávy v sovětech. Militarizace se již předtím dotkla i ozbrojených složek. Trockij v roce 1918 začal rozpouštět partyzánské oddíly a v milicích začal zavádět silnou centralistickou disciplínu militaristického typu. Do Rudé armády navíc přijal 75 tisíc specialistů a důstojníků z bývalé carské armády.
Existuje mnoho důkazů, že od prvního dne revoluce docházelo ze strany bolševiků k neskrývanému teroru a k upevňování stání moci. Nic nenasvědčovalo tomu, že by stát směřoval k „odumření“. Vše potvrzovalo pravý opak. Tvrzení, že bolševiky řízený stát byl demokratickým orgánem bránícím revoluční výdobytky je hodně hrubý cynismus. Ten, kdo dnes takový cynismus obhajuje, má předpoklady opakovat stejné tragické chyby jako jeho předchůdci. I to je jeden z důvodů odmítnutí vytvářet jednotnou frontu se Socsol a jim podobnými organizacemi.
Není to ale jen otázka státu, kde se Socsol nedokázala oprostit od chybných východisek svých předchůdců. Nadále také reprodukuje obhajobu užití teroru vůči těm revolučním silám, které se na tyto chyby snažily reagovat. Notoricky známým příkladem je Kronštadtské povstání z roku 1921.
Dne 28. února 1921 byla na palubě Petropavlosku odsouhlasena rezoluce, která vyjadřovala cíle Kronštadtské vzpoury. Tato rezoluce obhajovala body, které Lenin a bolševici v roce 1917 deklarovali, ale které už v roce 1921 nekompromisně odmítali. Na popud Lva Trockého byla vyslána Rudá armáda aby krvavě potlačila povstání. Bolševici demagogicky povstání označili za kontrarevoluci podporující návrat k carskému zřízení. Revoluční výbor ustavený v průběhu povstání však ve svých vyjádřeních deklaroval (2) komunistické cíle (i když podle mě nedůsledné), a tedy i odmítnutí bolševické diktatury.
„Všechnu moc sovětům! Dejte ruce pryč od našeho zřízení, vaše ruce, potřísněné krví těch, kteří padli v boji za svobodu v boji proti bělogvardějcům, velkostatkářům a buržoazii!”
zdroj: Vyjádření revolučního výboru kronštadtského povstání v reakci na útoky Rudé armády
Podle Trockého a bolševiků už revolucionáři v roce 1921 v Petrohradě a Kronštadtu nebyli ti samí revolucionáři , kteří v roce 1917 byli aktivní aktéři revoluce. Ve skutečnosti kronštadtští povstalci odkazovali k ideálům revoluce z roku 1917, za které mnozí z nich aktivně bojovali. Viděli rozpor mezi tím, co bolševici říkali, a tím, co dělali. Kritiku tehdy bolševici nesli dost těžce, a proto raději sáhli ke krvavému potlačení povstání pod záminkou, že šlo o kontrarevoluční živly. Stejnou demagogii dále „papouškuje“ i Socsol aniž by kriticky zhodnotila činy Trockého, Komunistické strany a Rudé armády:
„V březnu 1921 vypuklo povstání námořníků Kronštadtské pevnosti, která chránila přístup do Petrohradu. Mnoho lidí zde spatřuje první rozpor mezi bolševickým režimem a jeho socialistickým posláním. Argumentují tím, že námořníci z Kronštadtu byli jednou z hybných sil revoluce 1917. Avšak tehdy nikdo z bolševické strany ani dělnická opozice, která tvrdila, že reprezentuje antipatie mnoha dělníků k režimu nepochyboval o nutnosti kronštadtské povstání potlačit. Důvod byl prostý. Kronštadt roku 1921 už nebyl tím, čím necelé čtyři roky předtím. Změnilo se třídní složení námořnictva. Dávno předtím odešly nejlepší socialistické síly Kronštadtu bojovat do předních linií. Byly nahrazeny rolníky, kteří byli revoluci oddáni stejně málo jako celá tato třída. Odráželo se to na požadavcích tohoto povstání: sověty bez bolševiků a tržní vztahy v zemědělství.“
zdroj: Rusko: Jak revoluce ztroskotala – Chris Harman – publikováno na webu Socsol
„Kronštadt vyjadřoval zásadní a dlouhodobou neshodu mezi oběmi třídami, které uskutečnily revoluci. Potlačení povstání bychom neměli chápat jako útok na socialistickou náplň revoluce, ale jako zoufalý pokus násilně zabránit tomu, aby ji zničil rostoucí odpor rolníků vůči jejím kolektivizačním cílům.“
zdroj: Rusko: Jak revoluce ztroskotala – Chris Harman – publikováno na webu Socsol
Nelze tyto pomluvy vyvrátit lépe než tak, že necháme promluvit samotné iniciátory Kronštadtského povstání. Následují citace z textu Za co bojujeme, který vydali povstalci v Kronštadtu 8. 3. 1921:
„Dáváme vědět pracujícím celého světa, že my, obhájci zřízení sovětů, strážíme výdobytky sociální revoluce. Buď zvítězíme, nebo padneme v ruinách Kronštadtu v boji za spravedlivou věc pracujících mas. Krev nevinných padá na hlavu bolševických fanatiků, zpitých mocí. Ať žije zřízení sovětů!”
(…) Dělníci a rolníci rozhodně kráčejí vpřed a nechávají za sebou jak Ústavodárné shromáždění s jeho buržoazním režimem, tak diktaturu Komunistické strany s její Čekou a státním kapitalismem, jejíž katova smyčka se utahuje okolo hrdla pracujících mas a hrozí, že je zardousí… Zde v Kronštadtu jsme položili první kámen Třetí revoluce, strhávající z rukou pracujících mas poslední okovy a otevírající širokou cestu nové socialistické tvořivosti”.
zdroj: Za co bojujeme – Prozatimní revoluční výbor povstání v Kronštadttu – 8. 3. 1921
Účastníci Kronštadtského povstání hovořili o snaze položit první kámen Třetí revoluce. První revoluce je osvobodila od carského režimu. Druhá od buržoazní demokracie – prozatimní vlády a ústavodárného shromáždění. Třetí revoluce je měla osvobodit od bolševické diktatury. Trocký však zamezil uskutečnění Třetí revoluce hrubou silou. Socsol dnes pokračuje v obhajobě jeho zločinů.
„Vzbouřenci z Kronštadtu požadovali jen to, co Trockij slíbil jejich starším bratrům a co jim strana nebyla schopna dát. Znovu k jeho uším dolehla z úst jiných lidí hořká a nepříjemná ozvěna jeho vlastních slov a on ji znovu potlačil.“
zdroj: Issac Deutscher, „The Prophet Armed“, str. 512-513.
Není nutné ponořit se do dalšího důkladného studia materiálu Socsol, aby bylo možné znovu dokládat, že se drží starých kontrarevolučních konceptů typických pro veškeré sociálně-demokratické a leninistické proudy marxismu. Ve svém prohlášení Za čím stojíme, Socsol jasně deklaruje svou touhu být elitářským předvojem a zárodkem socialistické strany. Jinými slovy zárodkem státu a kontrarevoluce:
„Aby bylo možno efektivně prosazovat tyto myšlenky, je třeba, aby se nejbojovnější části pracující třídy, studenstva a mládeže zorganizovaly v revoluční socialistickou stranu, jejíž zárodkem chceme být.“
zdroj: Za čím stojíme – Socialistická solidarita – z webu socsol.cz
Na citacích z materiálu Socsol jsem ukázal, že má kritika této organizace nestaví na zploštělých mýtech minulosti, jak někteří tvrdí (3). Stojí na schopnosti rozpoznat tragické chyby kontrarevolučních sil minulosti, a to i u jejich následovníků jakožto těch, kdo tyto chyby dále nekriticky uplatňují v dnešní době. Třídní boje pochopitelně nelze zplošťovat nebo k nim přistupovat mechanicky bez zohlednění historického kontextu. Neměli bychom ale také ignorovat určité tendence, které propojují nedostatky minulých bojů s boji současnými.
Alex Andrle – leden 2015
alexandrle@Safe-mail.net
__________________________________________________________________
Odkazy:
(1) Rusko: Rusko: Jak revoluce ztroskotala – Chris Harman –
(2) Socialismus v uvozovkách – text Kronštadtských povstalců. Vydal ho Prozatimní revoluční výbor 16.3. 1921
Když námořníci, rudoarmějci, dělníci a rolníci prováděli Říjnovou revoluci a prolévali krev za moc sovětů, za vytvoření republiky pracujících, Komunistická strana si přitom pečlivě všímala postojů mas. Vepsala na svůj prapor mámivá hesla, kterými uchvátila pracující, vtáhla je do svého tábora a přislíbila je vést rovnou do zářného království socialismu, které pouze bolševici vědí, jak je vybudovat.
Dělníků a rolníků se přirozeně zmocnila nekonečná radost. „Konečně se otroctví, v kterém jsme trpěli pod knutou velkostatkářů a kapitalistů, stává pouhou legendou”, mysleli si. Zdálo se, že nadešel čas svobodné práce na polích, v továrnách a dílnách. Zdálo se, jakoby veškerá moc přešla do rukou pracujících.
Děti pracujícího lidu byly umnou propagandou vtaženy do stranických řad, kde byly spoutány tuhou disciplínou. Když se pak bolševici cítili dostatečně silní, nejdříve od moci odstavili socialisty jiných směrů, pak odstrčili dělníky a rolníky od kormidla lodi společnosti, ale stáli vládli zemi jejich jménem. Moc, kterou ukradli, bolševici nahradili svévolnou vládou komisařů nad tělem i duší sovětského občana. Navzdory zdravému rozumu a proti vůli pracujících začali sveřepě budovat státní socialismus s otroctvím namísto svobodné práce.
Poté, co disorganizovali produkci pod „dělnickou kontrolou”, bolševici dále znárodnili továrny a dílny. Dělník se proměnil z otroka kapitalisty na otroka státního podniku. Brzy to už nestačilo, a tak naplánovali zavedení systému zrychlování práce – Taylorova systému. Veškeré pracující rolnictvo bylo prohlášeno za nepřátele lidu a ztotožněno s kulaky. Komunisté se značnou vervou pustili do ruinování rolníků a horlivě vytvářeli státní statky – statky nového pána, státu. To dostali rolníci od socialismu bolševiků namísto volného užívání nově nabyté půdy. Výměnou za zkonfiskované obilí, dobytek a koně dostali čekistické řádění a popravčí čety. Skvělý systém směny ve státě pracujících – olovo a bajonety za chleba!
Život občanů se stal beznadějně monotónním a rutinním. Každý musel žít podle rozpisů, vyhotovených novou mocí. Namísto svobodného rozvoje jednotlivých osobností a svobodného pracovního života se objevilo mimořádně tvrdě a nevídané otroctví. Veškeré nezávislé myšlení, veškerá kritika činů, spáchaných zločinnými vládci, to vše se stalo zločinem, trestaným vězením a někdy dokonce i smrtí. V „socialistické společnosti” začal vzkvétat trest smrti, toto znesvěcení lidské důstojnosti. Takové je zářné království socialismu, do něhož nás zavedla diktatura Komunistické strany. Dostali jsme státní socialismus se sověty, složenými z funkcionářů, poslušně hlasujících podle diktátu stranických sekretariátů a vševědoucích komisařů. Heslo „Kdo nepracuje, ať nejí!” bylo novým „sovětským zřízením” přeměněno na „Všechno pro komisaře”. Pro dělníky, rolníky a pracující inteligenci zůstává pouze skličující a zoufalá dřina ve vězeňském prostředí.
Tato situace se stala nesnesitelnou a Revoluční Kronštadt byl prvním, kdo zpřetrhal okovy a rozbil ocelové vězeňské mříže. Bojuje za odlišný druh socialismu, za sovětskou republiku pracujících, v níž bude výrobce jediným pánem a bude moci nakládat se svými výrobky podle vlastního uvážení.
(3) např: Anarchistický antimanifest – Prohlášení Ideologicky nekorektních