Rojava: fantazie a realita

Jako pokračování našeho předcházejícího příspěvku – „Rojava: Lidová válka není třídní válka“ – k „solidární kampani“ s „revolucí v Rojavě“ přinášíme dvě krátká prohlášení, které jsme našli na internetu. Obě míří stejným směrem, nechtějí diskuzi ukončit, ale naopak do ní vnést prvky třídní analýzy a tudíž zpochybnit romantickou obhajobu bojů v Syrském Kurdistánu, tak jak ji odůvodňují nejrůznější politické kruhy.

Samozřejmě zdůrazňujeme silné výhrady, které máme vůči slabinám a limitům, které se v oněch dvou textech objevují. Nereprezentují ani souhrnné postoje naší skupiny, ani pozice komunistického hnutí z historického a programatického hlediska. Jedná se nicméně o živoucí vyjádření revolučních menšin, které se proti proudu a „nepopulárně“ snaží prosadit nutnost a prvořadost internacionalismu ve všech bojích naší třídy.

První text nazvaný “Rojava: fantazie a realita” je podepsán militantem Zaferem Onatem a byl zveřejněn v turečtině na blogu „libertariánského komunistického diskusního fóra“ Servet Düşmanı, což v překladu znamená „nepřítel bohatství“.

Druhý text se jmenuje “Několik komentářů k ‘Revoluci v Rojavě’“, jeho autor je anonymní a byl publikován na blogu Infoshop News – Anarchist and libertarian news, opinion and analysis. Oba texty zveřejňujeme v angličtině, ale také v našem překladu do češtiny a francouzštiny.

# # #

Rojava: fantazie a realita
Zafer Onat
publikováno na Servet Düşmanı (Nepřítel bohatství) – 1. listopadu 2014

Odbojové hnutí v Kobané, který nyní vzdoruje již více než 45 dní, způsobilo, že se revolucionáři celého světa obracejí k Rojavě. Díky aktivitě Revoluční anarchistické akce (Revolutionary Anarchist Action) poslali soudruzi anarchisté odboji v Kobané solidární vzkazy. Tento internacionalistický postoj má pro lidi, kteří vzdorují v Kobané bezpochyby velký význam. Jestliže však nebudeme po pravdě analyzovat to, co se tam děje, a budeme si místo toho situaci romantizovat, naše sny se brzy změní ve zklamání.

Kromě toho, abychom mohli vytvořit naléhavě potřebnou celosvětovou revoluční alternativu, si musíme zachovat chladnou hlavu, realistický úsudek a správné hodnocení. K tomuto bodu bychom rádi zběžně poznamenali, že ony solidární vzkazy směřované do Kobané ukazují naléhavost úkolu vytvořit mezinárodního sdružení, kde by mohli revoluční anarchisté a libertinští komunisté diskutovat místní a globální témata a být během bojů navzájem solidární. V průběhu posledních čtyř let, kdy došlo na mnoha místech světa k sociálním bouřím, jsme postrádali takovou internacionálu – přinejmenším my jsme tuto potřebu pociťovali během povstání v červnu 2013 v Turecku.

Dnes nicméně musíme diskutovat o Rojavě bez iluzí a musíme svou analýzu založit na správné ose. Pro jedince není snadné zhodnotit vývoj odehrávající se v časovém rámci, v němž sám žije, jen podle toho co momentálně vidí. Je zřejmé, že úsudky, k nimž dojdeme s myslí zatemněnou pocity bezvýchodnosti a zoufalství, nám ještě ztěžují úsilí o nalezení zdravých odpověďí.

Nikde na světě dnes neexistuje skutečné revoluční hnutí v tom smyslu, jak jej chápeme, či silné třídní hnutí, které by mohlo být předchůdcem takového hnutí. Boje, které se objevují, v zápětí upadají buď proto, že jsou násilně potlačeny nebo proto, že jsou vtaženy do systému. Zdá se, že právě proto revoluční organizace a jednotlivci v různých částech světa, velkou část marxistů a anarchistů v Turecku nevyjímaje, naplňují strukturu, která se objevila v Rojavě, smyslem, který je mimo rámec reality. Především není fér svalovat břemeno našeho neúspěchu vytvořit revoluční alternativu tam, kde žijeme, a fakt, že společenská opozice je z velké části kooptovaná do systému, na ramena těch, kteří bojují v Rojavě. V té Rojavě, jejíž hospodářství je z velké části založeno na zemědělství, v Rojavě, která je obklopená imperialistickými bloky vedenými na jedné straně Ruskem a na straně druhé USA, represivními, reakčními a kolaborantskými režimy v tomto regionu a brutálními džihadistickými organizacemi jako je ISIS, které v tomto prostředí vzkvétají. V tomto smyslu je rovněž problematické přisuzovat Rojavě poslání, které je mimo to, čím Rojava skutečně je nebo by být mohla či vyčítat lidem v tomto boji na život a na smrt, že očekávají podporu koaličních sil nebo, že neprovádí revoluci „podle našich představ”.

Zaprvé musíme říci, že proces v Rojavě má pokrokové rysy – třeba důležitý skok směrem k osvobození žen, pokus o vybudování sekulární, pluralistické demokratické struktury nakloněné sociální spravedlnosti či fakt, že jiné etnické a náboženské skupiny dostaly svůj podíl na správě. Fakt, že nově vyvstávající struktury nemají za cíl odstranění soukromého vlastnictví a tím pádem i tříd a skutečnost, že stále přetrvává kmenový systém a kmenoví vůdci se podílí na řízení nicméně ukazují, že cílem tu není odstranění feudálních nebo kapitalistických vztahů výroby, nýbrž, jejich vlastními slovy, “vytvoření demokratického národa.

Musíme také pamatovat na to, že PYD je součástí politické struktury vedené již 35 let Abdullahem Ocalanem a usilující o národní osvobození. Politické limity, které mají všechna národně orientovaná hnutí, proto platí i pro PYD. Vliv elementů náležejících uvnitř kurdského hnutí k vládnoucí třídě navíc trvale roste společně s „procesem řešení“, a to zvláště v Turecku.

V tomto bodě nám může pomoci analýza Společenská smlouva KCK, která definuje jako základ politického systému v Rojavě demokratický konfederalismus. Několik bodů v úvodu, jehož autorem je Ocalan, si zaslouží naši pozornost:

„Tento systém je jediný, který bere v úvahu etnické, náboženské a třídní rozdíly na společenském základě. (…) V Kurdistánu bude uplatňován systém trojího práva: práva EU, práva jednotného státu a demokratické konfederální právo.“

Ve zkratce se zde říká, že třídní společnost zůstane zachována a vybuduje se federální politický systém kompatibilní s globálním systémem a národním státem. V souladu s tím hájí článek 8 Společenské smlouvy nazvaný „Osobní a politická práva a svobody“ soukromé vlastnictví a díl C článku 10 pojmenovaný „Základní povinnosti“ definuje ústavní základ povinné vojenské služby, když uvádí „V případě války nebo legitimní obrany vlasti, existuje, jak to vyžaduje patriotismus, povinnost aktivně se přidat k obraně vlasti a základních práv a svobod.“ Smlouva sice prohlašuje, že cílem není politická moc, ale můžeme z ní také vyčíst, že nebude usilovat o destrukci státního aparátu, což znamená, že metou zůstává autonomie v rámci existujících národních států. Když se na Společenskou smlouvu podíváme jako na celek, cíl, který nám předkládá, není dál než buržoazní demokratický systém, který nazývá demokratický konfederalismus. Abychom to shrnuli: jestliže fotografie dvou žen s puškami, jedna ze španělské občanské války a druhá z Rojavy, které se šíří na sociálních sítích, mají jako společný bod ženy, které bojují za svou svobodu, pak je jasné, že osoby, které bojují v Rojavě proti ISIS nemají v tomto smyslu stejné cíle a ideály jako dělníci a chudí rolníci, kteří bojovali v rámci CNT-FAI za naprosté odstranění státu a soukromého vlastnictví. Navíc, mezi oběma těmito procesy existují závažné rozdíly pokud jde o podmínky jejich zrození, třídní postoje jejich subjektů, politické linie těch, kteří ony procesy vedou, a silou revolučního hnutí ve světovém měřítku.

V této situaci nás nesmí překvapit, ani to nesmíme PYD vyčítat, jestliže bude nucena opustit dokonce i své současné postoje, aby se mohla spojit s regionálními a globálními mocnostmi, aby prolomili obležení ISIS. Nemůžeme očekávat, že ti, kteří bojují v Kobané, odstraní světovou hegemonii kapitálu či že budou této hegemonii dlouho vzdorovat. Tento úkol může uskutečnit pouze silné celosvětové třídní hnutí a revoluční alternativa.

Kapitalismus je v krizi v celosvětovém měřítku a imperialisté, kteří se pokoušejí překlenout tuto krizi tak, že budou vyvážet válku do všech koutů světa, společně s politikou represivních režimů v regionu, proměnili Sýrii a Irák v živoucí peklo. V podmínkách, kdy neexistuje revoluční alternativa, vyústila společenská vzpoura na Ukrajině proti pro-ruské a zkorumpované vládě ve vládu proevropských sil podporovaných fašisty a v pokračující válku mezi dvěma imperialistickými tábory. Rasismus a fašismus se v Evropě probouzí k životu. V Turecku stíhá jedna politická krize druhou a etnické a sektářské rozdělení společnosti se prohlubuje. Jeví-li se nám za těchto okolností Rojava jako záchranné lano, kterého se máme přidržovat, musíme si zároveň uvědomit, že kromě vojenského obklíčení ISIS je Rojava také politicky obležena silami jako je Turecko, Barzani a Svobodná syrská armáda. Zdá se, že dokud nebude Rojava podpořena světovou revoluční alternativou, o níž by se mohla opřít, nebude pro ni snadné dlouho udržet ani svůj současný postoj.

Cestou nejen k fyzické a politické obraně Rojavy ale i k jejímu rozvoji je vytvoření třídního terénu pro organizaci a boj a s tím spojené silné a globálně organizované revoluční alternativy. To samé platí i pro to, abychom zabránili vzniku atmosféry etnického, náboženského a sektářského konfliktu, do něhož jsou lidé z tohoto regionu zatahováni každý den o něco hlouběji, a abychom předešli tomu, že dělnici sklouznou k pravicovému radikalismu tváří v tvář světové krizi kapitalismu. Solidarity s Kobané, toho, co je podstatné, se nám nedostává. Kromě toho je potřeba říci, že diskutovat o tom, co je třeba udělat, abychom vytvořili revoluční proces, a organizovat se za tímto účelem na mezinárodní úrovni, je naprosto nezbytné nejen pro ty, kteří vzdorují v Kobané ale i pro miliony proletářů na celém světě.

Zdroj: http://servetdusmani.org/rojava-fantasies-and-realities/

# # #

Několik komentářů k “Revoluci v Rojavě”
úterý 30. prosince 2014, @ 04:03 CST

Poslední očitá svědectví Janet Biehl, Davida Graebra a dalších o situaci v Rojavě potvrzují dvě věci:

1) Ekonomická revoluce na místě je stále spíše skromná. Dále to potvrzuje i rozhovor RojavaReport s rojavským ministrem hospodářství – ten chce, aby družstva soutěžila se soukromým kapitálem. Rovněž přiznává, že „od začátku revoluce … bylo dokonce zakázáno vypáčit pokladny“.

2) Feministická revoluce je také umírněná. Muži mají stále převahu jak v ulicích, tak na pracovištích. A jak ukazuje webová stránka PKK, feministická teorie této organizace je odvozena více z myšlenek jejího patriarchy Abdullaha Ocalana než z jakéhokoli nezávislého feministického hnutí. Kromě toho, jakékoli posílení žen, jež se odvozuje z toho, že ženy vstupují – či jsou nuceně odváděny – do milicí, pravděpodobně nebude mít dlouhého trvání. Tak jako v předchozích revolučních válkách bude tato nabytá moc popřena a oslabena prostřednictvím povinnosti poslouchat rozkazy v kombinaci s brutalitou a válečným traumatem.

Možná že i tato zdrženlivá revoluce je lepší než nic. Ale těžko říct, jak by taková revoluce mohla inspirovat hnutí arabského jara, které je nutným předpokladem ke svržení ISIS i jeho podporovatelů ze Saudské Arábie, Gulfského zálivu a Turecka. Revoluce v Rojavě s její „radikální kurdskou identitou“ a podivným polonáboženským kultem kolem Ocalana bude vždycky Araby oslovovat jen omezeně. Jedině revoluce, která nabízí perspektivu komunizace VŠEHO soukromého i státního kapitálu arabského světa (tj. obrovského ropného bohatství) by mohla začít soupeřit s přitažlivostí islámu.

PKK a PYD se zdráhaly přidat se k povstání proti Assadovi v roce 2012 a dnes stejně váhají nad zničením soukromého vlastnictví. Místo toho, poté co byli v minulosti spojenci Assadovy vražedné diktatury, se teď staly spojenci USA a jejich vražedného bombardování. Tato válečná operace možná zachrání Kobané, ale pravděpodobně již také přiměla ještě více Arabů, aby nedůvěřovali Kurdům a přidali se k ISIS. A to dále posunuje celý region do inter-imperialistického masakru.

Delegace, která navštívila Rojavu, se nikdy nesetkala s vrcholným politikem PKK/PYD, Salihem Muslimem – možná proto, že byl zaneprázdněn důležitější schůzkou s diplomaty USA. Jedna z věcí, o kterých se na tomto jednání muselo mluvit, byl fakt, že PKK/PYD se nyní pokouší o spolupráci s dalšími buržoazními kurdskými stranami – což je dohoda, která je možná podmínkou budoucí podpory USA.

Je evidentní, že jedinou nadějí kurdského proletariátu je svrhnout VŠECHNY kurdské politické strany – včetně středostavovských technokratů z PKK/PYD. A taková nefalšovaná revoluce se bude nevyhnutelně muset inspirovat proletářskými povstáními jinde ve světě.

Takový scénář se může zdát nemožně optimistický. Ale je se vší pravděpodobností realističtější než očividná nadějě Davida Graebra, že kapitalistický stát v Rojavě a jeho policie jaksi samy uchřadnou, jakmile se lidé naučí dohlížet sami na sebe.

Z anglického originálu „Some Comments on the “Rojava Revolution” (http://news.infoshop.org/article.php?story=20141230091831504) do češtiny přeložila Třídní válka.