Skupina Přátelé komunizace (PK) nedávno vydala zajímavou publikaci věnovanou sociálním nepokojům v Bosně a Hercegovině. Tato publikace je sborníkem textů od různých autorů a autorek. Nuno dodat, že ne vždy souhlasíme s vyjádřenými postoji, ale přesto “čítanku” vítáme jako seriózní snahu přinést o událostech ucelenější a střízlivější informace než některé jiné skupiny v ČR. Následuje úvod z publikace s linkem ke stažení v pdf.
* * *
Právě vydáváme „čítanku“, která se zaměřuje na sociální nepokoje, jež letos v únoru otřásly Bosnou a Hercegovinou. Jedná se o výbor textů z pera bosenských autorů a rozhovorů s přímými účastníky „lidové vzpoury“. Naším cílem je poskytnout čtenářům co nejširší a nejbohatší obraz bosenského hnutí, který by nám při hodnocení jeho teoretického vkladu umožnil překročit planou adoraci násilných bouří a/nebo občanských plén. Čítanku si můžete stáhnout ZDE. Na následujících řádcích si můžete přečíst náš úvod k této publikaci.
Úvod
„Čítanka“, kterou držíte v rukou, je věnována „vzbouření lidu“, jež v únoru 2014 zachvátilo Bosnu a Hercegovinu. Zemi, kterou USA a EU v důsledku nacionalistické války rozdělily do etnicky koncipovaných správních jednotek. Zemi, jejíž ekonomickou a sociální politiku po dvě desetiletí řídí MMF. Zemi, kde většina průmyslových podniků a s nimi spojených pracovních míst padla za oběť „tunelářské“ privatizaci, jak jsme ji poznali i my – jen tam celý proces opozdila a zhoršila válka. Zemi, kde nezaměstnanost mládeže přesahuje 60 % a celková míra nezaměstnanosti se pohybuje kolem 40 %. Zemi, kde se život pod hranicí chudoby neomezuje na „sociálně vyloučené lokality“.
Roznětkou únorových událostí se stalo propojení dlouhodobých protestů dělníků z několika podniků v Tuzle proti likvidační privatizaci jejich továren a za doplacení dlužných mezd. Přidali se k nim další pracující a zejména mládež „bez budoucnosti“. Nahromaděný hněv a ztráta důvěry k „politikům“ explodovaly. V Tuzle, Sarajevu a dalších městech se v ulicích ocitly tisíce lidí. Pár dní zapalovali auta a vládní budovy a sváděly bitvy s policejními těžkooděnci, aby se nakonec vrátili k poklidným demonstracím a zakládání občanských plén jakožto způsobu jak klást státu požadavky a zároveň „demokratizovat“ delegitimizovaný zastupitelský systém.
Na následujících stránkách necháme promluvit přímo protagonisty bosenských nepokojů a plén. V rozhovorech, fejetonech i analýzách, s nimiž nemusíme politicky souhlasit, zazní nejrůznější hlasy, které by čtenářům měly zprostředkovat co nejširší obrázek nejen o průběhu a kontextu tamního hnutí, ale také o tom, jak ho vnímali a jak mu rozuměli jeho bezprostřední účastníci. Co se volby textů týče, zvláštní díky patří našim americkým (sborník Freedom Is Our Nation) a italským soudruhům (Il Lato Cattivo), kteří nás inspirovali svými výběry.
Domníváme se, že uveřejněné texty skýtají čtenářům dostatek informací či alespoň indicií, aby si z nich teoretické závěry odvodili sami. My této příležitosti využijeme pouze k velmi zběžnému přemítání nad teoretickým sdělením pouličních bouří v Bosně a Hercegovině v neodmyslitelném kontextu současné krize.
Jak poznamenávají Il Lato Cattivo, bosenské hnutí a jeho kontext jasně ukazují, že v jejich jádru spočívá kapitalistický vztah vykořisťování, tedy třídní vztah mezi kapitálem a proletariátem. „Nic, co se děje v kapitalistické společnosti, mu není cizí.“ Obecně vzato je to jistě pravda. My však chceme skutečně porozumět světu kolem nás i s možností jeho revolučního překonání a ne jen dokola naprázdno proklamovat abstraktní principy, jakkoli i toho je v českých podmínkách zapotřebí. Proto nás zajímá aktuální – tudíž historicky konkrétní – konfigurace kapitalistického vztahu a specifické způsoby, jimiž strukturuje třídní společnost, ale také sám sebe podrývá.
Jiní (Théorie Communiste, Endnotes) už před námi demonstrovali, že restrukturalizace kapitalismu, která započala v 70. letech 20. století, rekonfigurovala třídní vztah vykořisťování na základě progresivního rozpojování reprodukčních koloběhů kapitálu a práce (klesá význam mzdy coby investice do růstu ekonomiky a stále více je nahlížena jen jako náklad, nutné zlo), což s sebou mimo jiné neslo i rozvolnění národního státu coby rámce pro akumulaci kapitálu a globalizaci akumulačního procesu. Tato rekonfigurace probíhala i skrze „neoliberální kontrarevoluci“ 80. let 20. století, kolaps „reálného socialismu“ a sovětského impéria, budování EU, tzv. programy strukturálních úprav na globálním Jihu, nástup „nových“ ekonomik atd., až demontovala staré rozdělení světa na Západ, Východní blok a Třetí svět a z hlediska kapitalistické akumulace ho nahradila třísložkovým geografickým uspořádáním (Théorie Communiste). Zaprvé jsou tu „kapitalistická hypercentra“ (finance, vyspělé technologie, výzkum a vývoj); zadruhé „sekundární zóny“ (středně pokročilé technologie, logistika, obchodní distribuce, často outsourcované montážní činnosti); a zatřetí „sociální popelnice“ (strukturální nezaměstnanost, chudoba, přebytečné obyvatelstvo, legální i nelegální neformální ekonomika). Toto uspořádání necharakterizuje jen globální hierarchii států, ale také vnitřní členění jednotlivých států.
Krize, která naplno propukla roku 2008, má mnoho vrstev. Je to krize konkrétní konfigurace třídního vztahu vykořisťování a tedy globalizované akumulace kapitálu, ale projevuje se fiskální a politickou krizí národních států a očividně i krizí třísložkového prostorového uspořádání globálního kapitalismu a jeho geopolitiky, kde po dvacet let platila nezpochybnitelná hegemonie USA. Čína se stala výrobním gigantem, který by se chtěl vymanit ze svého sekundárního postavení země závislé na exportu, ale domácí poptávku se zatím snaží stimulovat bez úspěchu. S válkou v Donbasu a projektem Novoruska se na mezinárodní scénu plně vrátil periferní ruský imperialismus. Svět vstoupil nejen do éry sociálních nepokojů, ale také politických revolucí a válek, které se navzájem prolínají a podmiňují a pomalu pracují na překreslení mapy světa. Arabské jaro, Egypt, Libye, Sýrie, Majdan, Antimajdan a hybridní válka na Ukrajině, Irák, ISIS…
Vlna bosenských nepokojů s jejich antinacionalistickým až „neotitoistickým“ diskursem byla sice levicí vnímána jako žádoucí protipól ukrajinského Majdanu s jeho národním diskursem, ale nesmíme zapomínat, že obě hnutí měla nejen odlišné historické kořeny a lokální specifika, ale také společný globální kontext. „Balkanizace“ byla součástí trendu k územní a správní fragmentaci, který se v uplynulých třiceti letech projevoval zejména v různých regionech s nízkou intenzitou kapitalizace a kterému promptně napomáhaly vojenské intervence USA a NATO. Zdá se být jedině logické, že třídní boj vepsaný do regionu, který globalizace takto roztříštila, nalézá své politické vyjádření ve zpochybňování právě této fragmentace. A právě to je patrně třeba hledat za prvky „jugoslavismu“, které splývají s tamním „antinacionalismem“. Tyto prvky nejsou ani zárodkem ani deformací „přirozeného“ internacionalismu, který bosenští proletáři musí odkrýt pod nánosy buržoazních mystifikací. Jsou politickým horizontem každodenních třídních bojů této frakce proletariátu, která se stejně jako všechny ostatní nemůže tvářit, že existuje mimo konkrétní podoby tohoto výrobního způsobu. Jsou o obnovování nad-etnické, občanské národní identity, což nemá k Majdanu tak daleko.
Diskurs a požadavky bosenského sociálního hnutí musíme zasadit do kontextu obecnějšího trendu – přinejmenším celoevropského – kterým se dnes vyznačuje ideologická rovina třídního boje. Globalizovaný proces akumulace kapitálu „odnárodnil“ dříve národní státy a jeho krize se bezprostředně projevuje (jak už bylo řečeno) coby fiskální a politická krize (krize legitimity politického systému) „odnárodněných“ států. Sociální hnutí, která jsou výrazem této fáze krize, se vyznačují politickým diskursem, jemuž dominuje nejen volání po „skutečné demokracii“, ale také po národním státu, který by zase dělal rozumnou politiku „pro lidi“ a častokrát i výrazný konzervativní a národní étos. Napříč Evropou se rozlévá nostalgie po keynesiánství, přičemž ve východní Evropě je to nostalgie po sociálních jistotách „reálného socialismu“, která se snoubí se sněním o idealizovaném Západě, kde kapitalismus znamená blahobyt a demokracie je tak nějak demokratičtější než tady.
V západních zemích EU dnes požadavkové „ekonomické“ boje často nemají daleko k protievropskému „politickému“ diskursu: jasně patrné je to na řecké SYRIZA i na úspěchu francouzské Národní fronty nebo na italském Hnutí pěti hvězdiček. A jestliže má populistické antievropanství nebo (více či méně krajní) pravice většinou navrch nad politicky korektní krajní levicí, není to otázka nahodile vybojované ideologické hegemonie. Protože zanikla dělnická identita jako zprostředkování mezi ekonomickým a politickým, zhostila se této funkce národní identita, a to se všemi důsledky. Populistické a šovinistické instinkty nejsou proletariátu nic cizího: konkurence mezi prodejci pracovní síly je nejen skutečností, ale navíc se neodehrává mezi nedefinovanými jedinci, nýbrž probíhá na základě celé řady určení, jako jsou třeba určení společensko-historická, národnost, gender, barva kůže, náboženství atd.
„Bosenské jaro“ se navzdory významné roli dělníků a nezaměstnané mládeže nejeví jako návrat ryze proletářského hnutí. Stejně jako mnohá další hnutí naší doby i to bosenské našlo svůj vlastní politický výraz v mezitřídnosti („lidovosti“ spojené s demokratickým a „jugoslávsko“ národním diskursem), která je zároveň jeho limitem. Odmítání tradičních reprezentací a odsuzování politiků jako parazitů, není prvním stádiem nadcházející radikalizace. Momentálně to nic víc neznamená. Neboť současným problémem mezitřídních hnutí je stát a díky všemu, co jej činí problematickým, se také zdá být řešením všeho. Limitem i společným jmenovatelem všech třídních bojů dneška je fakt, že chtějí redefinovat stát (relativně ho „deglobalizovat“ či „renacionalizovat“), protože sami vznikají jako momenty jeho krize a stávajícího členění světa do tří zón (Théorie Communiste).
Jenže k nové restrukturalizaci, která by přinesla jisté „ponárodnění“ ekonomiky a stabilizaci průmyslu, financí a práce uvnitř hranic národního státu nedojde, bez masivního znehodnocení kapitálu, které by znovu výrazně zamíchalo kartami. Mohl by takovýto kolaps přinést rozchod s mezitřídností? Nevíme. Pro tuto chvíli není nic nejistějšího a nic, co by bylo více žádoucí.
Přátelé komunizace
říjen 2014
————————–
Původně publikováno na webu pratelekomunizace.wordpress.com