Další ex-zaměstnanec a ex-zaměstnankyně restaurace Řízkárna se připojili k boji za vyplacení mzdy (+ video)

V září 2014 začaly MSS a Solis bojovat společně s ex-zaměstnankyní restaurace Řízkárna za mzdu, kterou jí bývalý zaměstnavatel Vladimír Krulec odmítá vyplatit. Po sérii přímých akcí se ozvaly další dvě osoby, které v Řízkárně pracovaly a nedostaly za práci zaplaceno. Bývalá zaměstnankyně a zaměstnanec se rozhodli přidat ke kolektivnímu boji.

Předání dopisu s výzvou k vyplacení mzdy

S bývalou zaměstnankyní jsme v pondělí 27. 10. 2014 šli do Řízkárny kolektivně předat dopis. Ten obsahoval údaje o problému a výzvu k zaplacení dlužné mzdy ve výši 27 240 Kč. Vladimírovi Krulcovi bylo stanoveno ultimátum šesti dnů a zdůrazněno, že pokud mzdu nevyplatí, tak podnikneme další kroky. Nejenže Krulec odmítl dopis osobně převzít a musel mu být doručen barmankou, ale on na dopis vůbec nereagoval stejně jako na dva dopisy, které jsme mu dříve doručili s okradenou ex-zaměstnankyní Annou. I tentokrát jsme tedy po vypršení ultimáta přistoupili k další přímé akci. Konkrétně ke štafetovému protestu v Řízkárně a před její branou.

Štafetový protest aneb šéf deset hodin pod tlakem

Štafetový protest proběhl v neděli 2. 11. 2014 a trval nepřetržitě 10 hodin. Jeho cílem bylo vystavit Vladimíra Krulce dlouhotrvajícímu tlaku. MSS, Solis a několik přátel se pro tento den rozdělilo do menších skupin. Každá měla dopředu domluvený čas od kdy do kdy se protestu zúčastní. Když jedna skupina končila, jiná nahradila její místo.

První skupina na místě zahájila protest v 11:00. Kolem třinácté hodiny už jejich symbolický štafetový kolík přebírala skupina druhá. Tímto způsobem se za den vystřídalo několik skupin a akce byla ukončena až po jednadvacáté hodině. Protest tedy trval nepřetržitě od dopoledne do večera. Zatímco protestující mohli rozložit svou energii a čas tak, aby nedošlo k vyčerpání, tak šéf si nemohl celý den v klidu vydechnout.

Pro spuštění videa klikněte na fotku ↓

Během protestu každý zákazník Řízkárny dostal informace o smyslu protestu. Na každého jsme apelovali, aby se připojili k bojkotu restaurace. Někteří se skutečně připojili. Před branou nebo přímo v Řízkarně vyjádřili solidaritu našemu boji a rozhodli se jít na jídlo jinam.

Jejich rozhodnutí citelně zasáhlo ekonomické zájmy Vladimíra Krulce a v tomto ohledu lze hovořit o úspěchu naší přímé akce. Je otázkou, jak dlouho bude chamtivý šéf ochotný přicházet o tržbu, než pochopí, že vyplatit dlužné mzdy ho bude stát méně.

Vladimír Krulec v ústraní

Zdá se, že v celé kauze došlo k zajímavému posunu. Zatímco dříve Vladimír Krulec na každý náš protest reagoval sebevědomými, arogantními a vulgárními projevy, tak nyní se během celodenního protestu ukázal jen na několik málo vteřin. Během nich nám slíbil, že si na okamžik odskočí, aby poté převzal dopis od dalšího okradeného ex-zaměstnance, kterému dluží mzdu ve výši 12 200 Kč. Krulcova příchodu jsme se už ale v ten den nedočkali. Dopis byl tedy opět poslán přes jeho zaměstnankyni, která tou dobu pracovala na baru.

Vypadá to, že sebevědomí Krulce pomalu opadá a začíná si připouštět, že stupňovaný tlak našich přímých akcí tlačí na jeho citlivá místa. Zřejmě již nyní nemá na to otevřeně se konfrontovat s našimi akcemi. Proto raději vše sleduje z bezpečí svého pokoje v hotelu Císařka, který je ve stejné budově jako Řízkárna.

Když se oběti perou za zájmy svého tyrana

V mnoha konfliktech mezi pracujícími a jejich šéfy někteří zaměstnanci nedokáží rozpoznat své zájmy totožné se zájmy svých kolegů. Místo toho se postaví za zájmy svého zaměstnavatele a proti kolegům. V některých konfliktech jsou to třeba stávkokazi, kteří nastoupí do práce v době stávky. V konfliktu v Řízkárně jsou to zase někteří zaměstnanci a zaměstnankyně loajální vůči Vladimírovi Krulcovi, kteří aktivně vystupující proti našim přímým akcím. Jde o několik lidí pracujících jako rozvozci, údržbáři a na různých pozicích v restauraci. Někteří obhajují šéfa “jen” verbálně. Jiní se ale neštítí ani použít prostředky jako je volání policejních hlídek nebo stříkání na protestující vodou.

V tomto případě jde evidentně o zaměstnance a zaměstnankyně, kterým Krulec mzdu vyplácí. Zřejmě cítí, že jejich postavení je privilegovanější než u okradených zaměstnanců. Díky tomu podléhají iluzi, že mají více společného se šéfem než s kolegy a kolegyněmi, jenž se rozhodli bránit. Co ale budou dělat pokud se Krulec rozhodne, že příště mzdu nevyplatí právě jim, protože to sníží provozní náklady jeho špinavého byznysu?

Položili jsme tuto otázku jedné z loajálních zaměstnankyň a její odpověď byla opravdu zarážející:

“No, tak kdybych nedostala za práci zaplaceno já, tak bych rozhodně neorganizovala tyhle protesty. Mám přeci zdravý ruce, tak bych šla pracovat jinam a nedělala takový píčoviny jako vy.”

Nezodpovězenými otázkami zůstává, kde se v lidech bere taková ochota prát se za zájmy šéfa, který je vykořisťuje a neochota bojovat za zájmy své i dalších pracujících? Kde se v nich bere tendence bez boje se smířit s možností, že pro někoho pracují aniž by dostali zaplaceno? Jak je možné, že někdo práci vnímá jako “loterii”, ve které prostě mzdu buďto vyhraje, nebo prohraje a bude muset zkusit štěstí jinde?

Postoje loajálních pracujících jsou pro nás nepochopitelné. Oproti tomu zastáváme zcela jiné. Dokud nás kapitalismus nutí nechat se vykořisťovat v práci šéfy, budeme se bránit pokud nám za to ještě odmítají platit. Nespokojíme se ale s tímto dílčím cílem. Naše kritika jde mnohem hlouběji. Jde ke zpochybnění samotné námezdní práce a kapitalismu. Tedy zhmotněného vykořisťování a vztahů, na kterých stojí současný svět sociálních nerovností.