Každý den se chudí Romové odsunutí na okraj společnosti potýkají s problémy, s jejichž řešením jim často nikdo nepomůže. Stát se nestará, městská zastupitelstva problémy ignorují, média šíří dezinformace a anticiganisté obviňují samotné oběti. Nedávno se však povedlo cosi neobvyklého. Parta odhodlaných lidí se v krizové situaci spojila s romskými rodinami v Ústí nad Labem a společnými silami vybojovali pěkný kus lidské důstojnosti.
Souvislosti vzniklých problémů
Na začátku celé události byl podnikatel, který v ústecké části Předlice před lety koupil za výhodnou cenu dům s příslibem, že ho opraví. Postupně se do něj nastěhovali lidé, ale na slíbené opravy čekali marně. Místo oprav časem přišlo rozhodnutí statika, který dům označil za neobyvatelný, a lidé byli nuceni se vystěhovat.
Bez vlastního zavinění se nájemníci a nájemnice rázem ocitli v provizorních podmínkách tělocvičny, kde „bydleli“ devět dní. Po té byli přemístěni na druhý konec města, do lichvářské ubytovny v Krásném Březně, která je známá špatnou hygienickou situací, přísným, téměř vězeňským režimem a také tím, že v ní jsou rozšířeny drogy. Po krátké době však rodiny s dětmi byly tlačeny k vystěhování i z ubytovny v Krásném Březně. Opět nikoliv vlastním zaviněním, ale na základě rozhodnutí statika a rozvázání smluvního vztahu. Rodiny si začaly shánět náhradní bydlení, avšak bez úspěchu.
Romské rodiny s několika dětmi, až na výjimky, zkrátka nikdo jiný než majitelé domů z Předlic, nebo lichvářské ubytovny, nechtěl ubytovat. Pomoc nepřišla ani ze strany některých nevládních organizací. Byty, které nabízelo rodinám sdružení Člověk v tísni, byly buď nevyhovující z hygienických důvodů, nebo by znamenaly rozbití rodin. Jiné byty zase byly v pochybných majetkových vztazích nebo s předraženým nájmem. Od vedení města Ústí nad Labem však pomoc také nepřišla. Místo toho křivě obvinilo obyvatele, že bez vážných důvodů odmítali nabídky několika desítek volných bytů. V přebírání falešných obvinění a dezinformací pak samozřejmě tradičně pomáhala i mnohá média.
Zatím co na ústeckém magistrátu za zavřenými dveřmi několikrát jednaly různé akční a krizové skupiny o osudu konkrétních lidí (s vyloučením jejich účasti!), tak ti samí lidé, o kterých se jednalo, byli nadále v nepříjemné situaci. Na ubytovně v Krásném Březně stále zůstávaly rodiny s dětmi a další obyvatelé, kteří nemohli sehnat přijatelné bydlení. Měli se však vystěhovat do konce ledna 2013.
Přichází řešení = solidarita v praxi
Nastalá situace aktivizovala mnoho lidí. V Praze nejprve v pondělí 28. ledna proběhla před Ministerstvem práce a sociálních věcí demonstrace svolaná iniciativou Bydlení pro všechny. Úředníci si na demonstrující zavolali policejní těžkooděnce, kteří zadrželi několik osob, které na protest symbolicky okupovali úřední budovu.
Kauza se touto akcí zviditelnila a dostala do popředí zájmu. Řešení však zatím bylo v nedohlednu a proto se někteří lidé rozhodli spojit se s ohroženými lidmi přímo v Ústí nad Labem. Na ubytovnu do Krásného Března začali přijíždět jak neorganizovaní jednotlivci, tak squatterský kolektiv z pražské Cibulky a lidé z různých iniciativ jako je Bydlení pro všechny, Konexe o.s., Iniciativa Ne rasismu. Na místě bylo i několik lidí z Asociace ALERTA.
Ohrožené rodiny na místě získali silného spojence a vytvořila se solidární atmosféra. Vedle sebe zde stáli ohrožené rodiny a jejich podporovatelé jako skuteční partneři ve společné bitvě. V ubytovně panovala velmi přátelská atmosféra, kterou však narušovaly náhlé zvraty. Jeden z nich přišel ráno 1. února 2013. V ubytovně totiž byla odpojena voda a topení i přesto, že v ní bylo několik rodin včetně více jak dvaceti dětí. Některé navíc v té době byly nachlazené.
Krizová situace začala mírně eskalovat, ale nikdo se nehodlal vzdát, což se o několik hodin později ukázalo jako dobrý tah. V sobotu 2. února se totiž konečně podařilo rodinám sehnat přijatelné bydlení v centru Ústí nad Labem. Nikoliv však z iniciativy vedení města, pronajímatele ubytovny nebo Člověka v tísni. Důstojné bydlení se podařilo získat především díky odhodlanému jednání ohrožených rodin a podpůrné sítě, která jim podala pomocnou ruku. Bitva byla kolektivní přímou akcí vyhrána a rodiny již v pondělí 4. února byly nastěhovány do nových domovů. Hrozba, že rodiny budou rozbité a roztroušené po chudinských ghettech nebo azylových domech, byla zažehnána.
Ne že bychom tradiční rodinu považovali za jedinou funkční nebo dokonce dokonalou formu soužití a výchovy. Nukleární rodina má jistě své nedostatky a limity, ale její nucené rozbití a rozptýlení po různých koutech regionu rozhodně nevnímáme jako vhodnou alternativu. Nucené rozptýlení rodin a ještě k tomu do míst jako jsou různá semeniště drog, lichvy a byznysu s chudobou, by nebyl krok směrem od problémů, ale spíše krok, který by garantoval jejich prohlubování. Stěhovat lidi do sociálně vyloučených lokalit nebo na ubytovny provozované podnikateli s polomafiánským statusem, znamená uvěznit lidi v kultuře chudoby a mizérie, ze které je těžká cesta ven. Rozbít romské rodiny navíc znamená, rozmělnit jejich tradiční pospolitost, narušit klíčové mezilidské vazby a problematizovat výchovu mladé generace.
To, že jsme pomohli několika rodinám získat důstojné bydlení v rodinném kruhu a mimo problematické lokality, samozřejmě ještě samo o sobě neznamená, že se nebudou potýkat s problémy. Riziko prohlubování problémů se tím ale výrazně snižuje. Každý člověk schopný vidět věci v souvislostech, jistě pochopí, že žít v rodinné pospolitosti ve standardním bytě v centru města, poskytuje mnohem lepší podmínky pro kvalitativní rozvoj, než život bez vlastní rodiny v sociálně vyloučené lokalitě, kde chybí potřebné zázemí, ale zato je zde mnoho drog, lichvy a gangových vzorců chování.
Co je za námi a co před námi
Vítězství v Krásném Březně samozřejmě můžeme pojímat různě. Vždy bude záležet, kdo dané události hodnotí a z jaké perspektivy. Někdo se možná spokojí s názorem, že se nám společnou akcí podařilo upozornit na selhání státu, městského zastupitelstva i masmedií, a že jsme na všechny jmenované zatlačili, aby své selhání již neopakovali. My však máme jiný názor. Jeho základem je přesvědčení, že by nám nemělo jít o pouhé „napravená selhání“, ale o totální negaci a destrukci zmíněných institucí. Nevěříme v sociálně spravedlivý stát, ve svobodnou zastupitelskou demokracii, ani v korporátní masmédia informující objektivně a v zájmu utlačovaných. Věříme, že to, čeho oni byli schopni v kauze Předlic a Krásného Března, je naprosto v souladu s jejich podstatou. Nejde o jejich drobné selhání, s jehož nápravou by vše bylo v pořádku. Stát si i po naší vyhrané bitvě bude nadále uzurpovat moc rozhodovat o nás bez nás, zastupitelská demokracie i nadále bude garantem sociální nerovnosti a masmédia i nadále budou pět píseň toho, kdo je jejich chlebodárcem.
V této malé bitvě se nám sice podařilo pro několik desítek lidí vybojovat kus lidské důstojnosti, ale nepodařilo se nám zatím porazit giganty, pro které je pošlapávání lidské důstojnosti historickou úlohou – tedy stát, zastupitelskou demokracii a korporátní média. Takže zatím co jsme úspěšně odstranili dílčí nespravedlnost jakožto produkt určitého systému, nepodařilo se nám odstranit to, co podobné nespravedlnosti (re)produkuje – tedy právě tento systém a instituce, které zajišťují jeho stabilitu.
Zdůrazněním této souvislosti však samozřejmě netvrdíme, že naše bitva byla bezvýznamná a že nemá smysl se do podobných bitev příště znovu pouštět. Jde spíše o apel, abychom své bitvy vnímali nikoliv jako snahu o „spravedlivou reformu“ stávajícího systému a jeho institucí, ale jako subverzivní aktivitu, která zpochybňuje jejich falešnou legitimitu, podkopává je a boří.
Snahy o budování jakéhosi spravedlivého sociálního státu, jen posilují stávající status quo. Obrušují ostří protisystémového vzdoru. Udržují lidi v pasivitě skrze naivní víru, že až překonáme určitá selhání, pak stát bude institucí jednající v našem zájmu.
Boj nekončí
Úspěch, kterého jsme společně dosáhli je evidentní. Odkryli jsme neschopnost státu, městského zastupitelstva a stávajícího sociálního systému. Neschopnost všech, kteří nedokázali čelit nastalým problémům, ale sami vytvářeli předpoklady pro jejich prohlubování. Dokázali jsme kolektivně vyřešit záležitosti, které odpovědné instituce neřešili a to je pěkný příklad přímé akce dotažené do zdárného konce.
Tato přímá akce dodává sebevědomí zúčastněným osobám. Ukazuje, že jsme se díky ní stali nezanedbatelnou kolektivní silou, která je schopná dát během tří dnů do pohybu věci, které oficiální instituce nedali do pohybu za tři měsíce. Vnímání této kolektivní síly je velmi motivační. Máme teď zkušenost, kterou můžeme využít u případného čelení obdobným problémům, jakým jsme čelili nyní.
Tato přímá akce je ale také ostrou kritikou institucí, jejichž působení jsme naší aktivitou dokázali nahradit a podkopali jsme tak jejich falešnou legitimitu. Tento akt subverze je nyní potřeba rozšiřovat a využít k vlastnímu posílení. K posílení našeho sebevědomí, víry ve vlastní schopnosti i v sílu kolektivní akce. V neposlední řadě také k posílení organizačních taktik využitelných pro budoucí boje. Důsledná a trvalá alternativa totiž vyžaduje mnohem více než jednu vyhranou bitvu na ústeckém sídlišti. Tato vyhraná bitva může být dobrým začátkem, ale neměli bychom u ní končit.
Jedna bitva je vyhrána, ale boj nekončí!
Pingback: Asociace ALERTA | HLAS KREATIVITY A VZDORU