Reprodukce každodenního života: kapitola druhá

Zveřejňujeme druhou kapitolu textu Reprodukce každodenního života. Jak již bylo naznačeno tak text Freda Perlmana je srozumitelnou analýzou kapitalismu a jeho nekompromisní kritikou. Kapitola která následuje se jmenuje Odcizení živé činnosti. Vysvětluje se v ní jak k takové činnosti dochází, jak významnou úlohu má v kapitalistické společnosti a jak se podílí reprodukci vztahů, které kapitalismus dělají kapitalismem.

Odcizení živé činnosti

V kapitalistické společnosti nabírá tvořivá činnost formu výroby komodit, čili výroby zpeněžitelného zboží, a výsledky lidské činnosti nabírají formu komodit. Zpeněžitelnost nebo-li prodejnost je univerzálním rysem veškeré praktické činnosti a všech výrobků. Produkty lidské činnosti, které jsou nezbytné k přežití, mají formu prodejného zboží: jsou k mání pouze výměnou za peníze. A peníze jsou k mání pouze výměnou za komodity. Jestliže velké množství lidí přijme tato společenská pravidla jako legitimní, přijme-li pravidlo, že komodity jsou nutným předpokladem peněz a že peníze jsou nutným předpokladem přežití, pak se stává vězněm bludného kruhu. Jelikož nemají žádné komodity, jejich jediným východiskem z tohoto kruhu je považovat za komodity sami sebe, části sebe samých. A fakticky se jedná o příznačné „řešení“, které na sebe lidé uvalují, když čelí specifickým materiálním a historickým podmínkám. Za peníze nesměňují svá těla ani části svých těl. Za peníze směňují tvořivý obsah svých životů, svoji praktickou dennodenní činnost.

Jakmile lidé přijmou peníze jako ekvivalent života, stává se z prodeje živé činnosti podmínka jejich fyzického a společenského přežití. Život se směňuje za přežití. Tvorba a výroba začínají znamenat prodanou činnost. Činnost člověka je „produktivní“ – užitečná pro společnost – pouze tehdy, je-li činností prodanou. A člověk sám je produktivním příslušníkem společnosti jen tehdy, jsou-li činnosti jeho každodenního života činnostmi prodanými. Jakmile lidé přijmou tyto podmínky směny, dennodenní činnost získává formu všeobecné prostituce.

Prodaná tvořivá síla, nebo-li prodaná dennodenní činnost, má formu práce. Práce je historicky specifickou formou lidské činnosti. Práce je abstraktní činností, která má jen jednu vlastnost – lze ji zpeněžit, lze ji prodat za určité množství peněz. Práce je netečnou činností: netečnou ke konkrétnímu prováděnému úkolu a netečnou ke konkrétnímu subjektu, k němuž úkol směřuje. Kopáčství, tiskařství a řezbářství jsou sice odlišné činnosti, ale v kapitalistické společnosti jsou všechny tři prací. Práce je jednoduše „vyděláváním peněz“. Živá činnost, která má formu práce, je prostředkem k vydělání peněz. Ze života se tak stává prostředek přežití.

Tato ironická výměna rolí není dramatickým vyvrcholením nějakého nápaditého románu. Je faktem každodenního života v kapitalistické společnosti. Přežití, čili sebezáchova a reprodukce, není prostředkem k tvořivé praktické činnosti, nýbrž přesně naopak. Tvořivá činnost ve formě práce, čili prodaná činnost, je bolestnou nutností k přežití. Práce je prostředkem k sebezáchově a reprodukci.

Prodej živé činnosti přináší další výměnu úloh. Prodejem se z práce jednoho jedince stává „vlastnictví“ druhého, přivlastňuje si ji druhý, dostává se pod kontrolu druhého. Jinými slovy, činnost jedné osoby se stává činností druhé, činností jejího vlastníka. Odcizuje se osobě, která ji vykonává. A tak se něčí život, jedincovy výkony ve světě, změna, kterou jeho život způsobuje v životě lidstva, netransformují jen do práce, bolestné podmínky přežití. Transformují se do odcizené činnosti, činnosti vykonávané kupcem dané práce. Staviteli v kapitalistické společnosti nejsou architekti, inženýři, podavači. Stavitelem je člověk, jenž kupuje jejich práci. Jejich projekty, výpočty a pohyby jsou jim cizí. Jejich živá činnost, jejich výkony, patří jemu.

Akademičtí sociologové, kteří prodej práce berou jako samozřejmost, chápou toto odcizení práce jako pocit: dělníkova činnost „se jeví“ jako dělníkovi cizí, „zdá se“, že ji kontroluje někdo jiný. Každý dělník však může akademickým sociologům vysvětlit, že odcizení není ani pocit ani myšlenka v dělníkově hlavě, ale reálný fakt dělníkova každodenního života. Prodaná činnost je dělníkovi fakticky cizí. Jeho práci fakticky kontroluje její kupec.

Výměnou za svoji prodanou činnost dělník dostává peníze, v kapitalistické společnosti obecně přijímaný prostředek k přežití. Za tyto peníze si může koupit komodity, věci, ale svoji činnost si zpět koupit nemůže. Čímž se odhaluje „díra“ v penězích jakožto „univerzálním ekvivalentu“. Osoba může prodávat komodity za peníze a ty stejné komodity si může za peníze koupit. Může za peníze prodávat svoji živou činnost, ale nemůže si svoji živou činnost za peníze koupit.

Dělník si za své mzdy kupuje především spotřební zboží, které mu umožňuje přežít a reprodukovat jeho pracovní sílu tak, aby ji mohl dál prodávat. A spotřební zboží jsou spektákly, objekty pasivního obdivu. Dělník spotřebovává a obdivuje produkty lidské činnosti pasivně. Neexistuje ve světě jako aktivní činitel, který jej mění. Jako bezmocný, nemohoucí divák může tomuto stavu bezmocného obdivu říkat „štěstí“ a jelikož práce je bolestná, může toužit, aby byl „šťastný“ – čili nečinný – celý svůj život (což by bylo podobné, jako kdyby se narodil mrtvý). Komodity – spektákly – jej požírají. Svoji životní energii vyčerpává v pasivním obdivu, požírají jej věci. V tomto smyslu čím více má, tím méně je. (Jedinec sice může tuto „smrt v životě“ překonávat okrajovou tvořivou činností, ale lidstvo nikoli – kromě zrušení kapitalistické formy praktické činnosti, zrušení námezdní práce a tedy de-odcizení tvořivé činnosti.)

Fred Perlman – Kalamazoo – 1969

Další kapitoly zveřejníme již brzy!!!

……………………….

PŘEDCHOZÍ KAPITOLA ↓↓↓

> úvod + kapitola první: Každodenní život v kapitalistické společnosti