Každý kdo sleduje protifašistické a protirasistické aktivity v ČR, nemůže přehlédnout silné zaměření na kritiku či konfrontaci neonacistického hnutí, “hospodských rasistů” a ultrapravicových chuligánů z fotbalových stadionů. Na druhé straně zde však je vidět celkem slabý zájem o konfrontaci rasistů a rasistek, jenž se pohybují mimo kruhy mladých militantů a militantek.
Ano, chuligáni, “hospodští rasisté” a neonacisté jsou reálný problém. V době kdy je jejich hnutí marginální, tak jako v ČR, nám z jejich strany hrozí především fyzické napadení nebo psychický teror, protože na nic jiného prostě prozatím nemají prostředky. Jedinci, kteří toto hnutí v ČR tvoří, až na drobné výjimky nedisponují ničím jiným než sbírkami CD s neonacistickou hudbou, knihovničkami s antisemitskou propagandou a ochotou objíždět česká města a zplna hrdla zde vykřikovat „Cikáni do práce“ nebo „Čechy Čechům“. Nedisponují reálnou politickou mocí ani prostředky, jenž by pomohly jejich boj posunout dál za hranice pouličního teroru, otevřených pokusů o pogromy a populistických demonstrací ve spektakulární formě. Na druhé straně jsou zde ale „jiní“ rasisté, xenofobové a antisemité. Už dávno jim není 25 a nemůžeme je zahlédnout při riotech ve Varnsdorfu či v Janově. Na rozdíl od militantních neonacistů totiž zasedají v parlamentu či v jiných vlivných institucích, kde skrze svou moc dávají věci do pohybu. Jinými slovy disponují možnostmi zavádět do praxe to, o čem militantní rasisté pouze debatují v internetovém prostoru nebo po hospodách. Pojďme se nyní podívat na jednu z těchto postav, kterou je senátor Jaroslav Doubrava.
Bolševik, starosta a senátor v jedné osobě…
Jaroslav Doubrava (nar. 4. dubna 1948) je český politik, senátor, bývalý starosta obce Telnice, zastupitel Ústeckého kraje a člen Severočeši.cz. Dlouhá léta byl členem KSČ a posléze KSČM. Do strany vstoupil v roce 1967 a vystoupil z ní teprve v roce 2010 po neshodách s vedením strany v Ústí nad Labem. Od roku 1978 zastává funkci uvolněného tajemníka národního výboru obce Telnice poblíž Ústí nad Labem. Ve volbách 1998 se stal členem horní komory českého Parlamentu. Zastával funkci místopředsedy Mandátového a imunitního výboru, zasedal ve Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost.
V krajských volbách 2008 se stal zastupitelem Ústeckého kraje za sdružení Severočeši.cz. V roce 2010 za tento politický subjekt kandidoval ve volbách do senátu za obvod č. 31 – Ústí nad Labem. I přestože jej Pavel Sušický v prvním kole porazil v poměru 27,01 % ku 23,15 % hlasů, ve druhém kole Doubrava zvítězil se ziskem 55,97 % hlasů a stal se senátorem.
… a také tak trochu rasista, xenofob, populista a demagog
Nechme chvíli senátora Doubravu mluvit, aby bylo jasné kým vlastně ve skutečnosti je:
„Budu v Senátu zpravodajem evropské směrnice na integrace Romů, což je něco, na co já absolutně nevěřím (…) tato komunita je negramotná. Ale kdo jim brání v přístupu ke vzdělání? Jsou to jenom oni sami, protože se vysloveně učit nechtějí. Je to komunita, která práci považuje za poslední a nejstrašnější způsob obživy.” (1)
Zmíněná citace Jaroslava Doubravy je jasnou ukázkou stereotypu dominujícímu takzvanému anticikanismu. Tento stereotyp vychází z mylného předpokladu, že určitá negativní vlastnost (v tomto případě nevzdělanost) je produktem osobního selhání jedince či konkrétní komunity (v tomto případě romského etnika). Plně je zde přehlížen fakt, že ona negativní hodnota je stimulována či podmíněna vnějšími faktory, které na jedince působí. V případě (ne)vzdělanosti některých Romů a Romek lze mluvit třeba o institucionálním rasismu ve vzdělávacím systému. Ten se projevuje mimo jiné tak, že zcela zdravé romské děti často končí v praktických (dříve zvláštních) školách, které jsou přitom určené žákům s lehkým mentálním postižením. Romské děti jsou v ČR často zcela bezdůvodně zařazovány do praktických škol s omezeným rozsahem učiva. Fakticky pak nemohou pokračovat v dalším studiu a neuplatní se na pracovním trhu. Jaký má pak tedy smysl obviňovat z nevzdělanosti a nezaměstnanosti samotné Romy, aniž bychom se zaměřili na znevýhodněné výchozí podmínky pro život, které jim společnost vytvořila?
Systematickou diskriminaci romských dětí konstatoval nejen Evropský soud pro lidská práva a neupozorňují na ni jen nevládní organizace či veřejnost, ale už i Česká školní inspekce, která v rozsáhlém šetření potvrdila strukturální diskriminaci romských dětí. V minulém roce například oznámila, že více než 5000 dětí je v praktických školách neoprávněně. A to samozřejmě jsou jen případy, které byly prošetřovány. Mnohé zůstanou i nadále utajeny, přehlíženy či bagatelizovány. Faktem tedy zůstává, že romští žáci a romské žákyně bez zdravotního handicapu se do praktických škol dostávají nikoliv jen ve výjimečných případech, ale naprosto systematicky kvůli institucionalizovanému rasismu. Přístup Jaroslava Doubravy jen umožňuje, v této formě institucionálního rasismu, pokračovat.
Doubravova slova o tom, že se Romové vzdělávat nechtějí, jsou jasnou demagogií. O tom, zda zdravý romský žák bude, či nebude, vzděláván standardním způsobem jako ostatní zdraví žáci totiž nerozhoduje sám žák na základě toho, zda se mu chce či nechce. O tom rozhodují lidé zainteresovaní ve vzdělávacím systému, případně rodiče, které tito lidé často dokážou manipulativně přesvědčit o tom, že bude lepší, když jejich (zdravé!) dítě bude vzděláváno v praktické, nikoliv ve standardní, základní škole.
Samozřejmě zde nechceme bagatelizovat roli některých rodičů, které své děti nemotivují k tomu, aby navštěvovaly základní školu, nebo se pak dále vzdělávaly na školách středních a vysokých. Je však, ale potřeba se opět ptát po příčinách takového jednání. Často je příčinou negativní zkušenost samotných rodičů. Sami mnohdy byli odsouváni do zvláštních škol a ti kteří se vzdělávali, pak stejně při hledání zaměstnání narazili na předsudky a neochotu mnoha zaměstnavatelů zaměstnávat Romy. Je zcela pochopitelné, že mnohé romské rodiče takové zkušenosti vedou k rezignaci. Jejich pilné vzdělávání a snaha o získání alespoň trochu důstojného pracovního místa byla odsouzena k nezdaru pro jejich romský původ. Je pochopitelné, že kvůli této zkušenosti někteří rodiče odmítají vlastní děti motivovat ke studiu. Předpokládají totiž, že jejich potomkům by jejich snaha byla nakonec také k ničemu, podobně jako jim samotným.
Nechme ale nyní zase chvíli mluvit senátora Doubravu. V podzimním čísle zpravodaje Severočeši.cz uvádí:
„Mě pobuřuje kritika ze strany Spojených států za údajnou diskriminaci Romů. My tady nikoho nediskriminujeme. Kdybychom byli rasisté, tak bychom měli negativní pohled i na Vietnamce a Číňany. To jsou ale komunity, které nevytvářejí problémy v soužití, zařadili se mezi nás. Tito lidé řádně pracují a děti posílají do škol a nikomu nevadí, že jsou z jiné komunity než my. Problémy jsou pouze a právě s romskou minoritou. My nejsme žádní rasisté (…) Cikáni velmi dobře vidí, že se nic neděje, že se jim nic nemůže stát, nikdo je nepotrestá, aby nebyl označen za rasistu, a tak si dovolují čím dál tím víc a končí to útoky mačetou.”
Opravdu jsou útoky mačetou součást toho, co Doubrava a jemu podobní nazývají „Cikánský problém“? A opravdu jen Romové mohou vytvářet problémy v soužití, zatímco bílí Češi, Vietnamci a Číňané jsou vždy jen nevinnými oběťmi? Možná by si to tak Doubrava přál, aby díky tomu jeho rasistické teorie získaly nálepku důvěryhodnosti. Skutečný život ale takto černobílý není, a pokud se na něj podíváme zblízka, pak se z Doubravových řečí rázem stává pouhý spletenec nesmyslů odtržených od reality.
Jako důkaz nám může posloužit několik následujících příkladů z reálného života:
→ V říjnu 2011 muž ozbrojený nožem a mačetou zaútočil na jiného muže, ženu a jejich syna. Na tyto tři osoby útočník křičel: „Já vás zabiju vy černý svině, vy černý huby, tady chcípnete.“ Napadení byli Romové a Romka, zatímco útočník s mačetou a nožem byl bílý Čech. (2)
→ V září 2011 útočník napadl seniora mačetou a okradl ho v jeho domě. Pachatel má světlou pleť a blond vlasy. Nejde o Roma. (3)
→ V září 2011 v Olomouci skupina zhruba deseti lidí napadla s noži, dřevěnými holemi a mačetou hosty vinárny, kteří stáli před jejím vchodem. Útočníci nebyli Romové ale Vietnamci! (4)
→ V Prosinci 2005 Číňana, který chtěl zabránit zloději ukrást auto, těžce zranil nožem asi třicetiletý muž.(5)
→ V prosinci 2009 zasadil mačetou několik ran do hlavy a do horní poloviny těla sedmatřicetiletý Vietnamec o pět let mladšímu Vietnamcovi v Horšovském Týně na Domažlicku. (6)
→ 31. července 2011 se v mosteckém baru Práce seběhla rvačka, při které několik návštěvníků napadlo barmanku (Vietnamku). Po té co se jí zastali další dva muži (Vietnamci), tak je útočníci napadli pěstmi a ranou popelníkem do hlavy. Útočníci nebyli Romové, ale tentokrát bílí Češi a Vietnamci byli oběťmi útoku, nikoliv iniciátory. (7)
→ V říjnu 2011 v Novém Boru zaútočil mladý muž dlažební kostkou na čtyři lidi. Jednu z napadených žen převezli s tržnými ranami a zhmožděninami záchranáři do nemocnice. Podle svědků nebyl útočník Rom. (8)
→ V září 2006 František Erlitz, obyvatel litvínovského sídliště Janov, zmlátil psa sekáčkem takovým způsobem, že zvíře vážným zraněním druhý den podlehlo. Litvínovské sídliště Janov je díky mediální a neonacistické manipulaci stigmatizováno jako údajné podhoubí zločinnosti Romů. Pachatel, který zavraždil psa sekáčkem, však Rom není. (9)
Zmíněné příklady rozhodně nemají za úkol posilovat nenávist vůči přistěhovalcům nebo konkrétním etnickým či kulturním skupinám. Spíše jde o snahu, jak zpochybnit xenofobní stereotyp, skrze který Doubrava popisuje českou (neromskou), vietnamskou a čínskou komunitu jako ty „hodné a bezproblémové“, jenž stojí v protikladu zlé a problémové romské komunity. Uvedené citace jsou konkrétními příklady, které ukazují, že skupina lidí, jenž iniciuje protispolečenské jednání je multietnická a multikulturní, stejně jako je multietnická a multikulturní skupina lidí, která se stává obětí tohoto jednání. Jinými slovy: jednou má v ruce mačetu Rom jindy Vietnamec a pak zase bílý Čech. Podstatné ve všech případech je to, k jakému účelu útočníci mačetu využívají, nikoliv to, k jaké etnické či kulturní komunitě útočníci náleží! Senátor Doubrava se ale na věc kouká skrze optiku anticikanismu a jeho pohled tak bude vždy značně zdeformovaný a černobílý. Na jedné straně vždy – bez ohledu na fakta – uvidí zlé Romy a na druhé straně hodné Vietnamce, Číňany a bílé Čechy.
Jaroslav Doubrava a antisemitismus
Doubrava však není jen zatvrzelý anticikanista. Nebezpečně si pohrává také s antisemitismem. Senátora Doubravu nedávno rozzlobil vládní plán na zvýšení DPH na knihy či noviny. Použitím citace ze známého antisemitského spisu Protokoly sionských mudrců pak přirovnal krok vlády k údajnému plánu Židů na ovládnutí světa. Zmíněný antisemitský dokument Doubrava neváhal označit za zajímavé čtení…(10)
Nenechme se zmást názvem dokumentu. Protokoly sionských mudrců nejsou židovským plánem na ovládnutí světa, ale ruským pamfletem stvořeným v roce 1903 k ospravedlnění útoků na židy. Oblíbili si ho třeba nacisté. “Frankfurter Zeitung (demokratický list Výmarské republiky, do nějž psali i Židé, pozn. red.) co týden běduje a vříská, že to je podvrh, což nejlépe dokazuje jejich pravdivost,” libuje si Adolf Hitler v Mein Kampfu. (11)
Doubrava po svém projevu schytal ohromnou kritiku, mimo jiné i od ostatních senátorů. Na základě těchto reakcí na svou omluvu řekl, že ho nenapadlo, že by se mohl někoho dotknout. Opravdu nešikovný pokus o sebeobhajobu, že? Existuje snad někdo, kdo věří, že by senátor citoval ze známého antisemitského dokumentu, aniž by si byl vědom jeho antisemitské povahy a toho, že se tento text stal velkou inspirací nacistů a byl jakýsi odrazový můstek pro realizaci holocaustu? Doubrava se nechtěl někoho dotknout? To, že se dotkne, mu muselo být jasné, stejně jako by to bylo jasné každému, kdo by za podobných okolností citoval z Hitlerova Mein kampfu.
Protokoly sionských mudrců se sice vyskytují leckde, pochopitelně i na internetu, ale buď je musíte cíleně hledat, nebo se pohybovat na antisemitských a neonacistických stránkách. Existuje ale pochopitelně i podezření, že Doubrava ke spisu přišel „náhodou“, aniž by věděl cokoliv o pozadí vzniku a zneužití dokumentu. Pokud by tato možnost byla reálná, znamenalo by to, že v parlamentu ČR zasedá nevzdělaný senátor, který nejenže nemá základní informace z historie, ale také nemá schopnost po přečtení antisemitského textu pochopit jeho skutečný obsah. Nedokážeme sice odpovědět na otázku, která z oněch možností je blíže pravdě. S jistotou ale můžeme říct, že ať už to bylo tak nebo onak, tak si Doubrava zaslouží ostrou kritiku!
Kritiku si samozřejmě už svým kouskem dávno získal a to z různých směrů. Tato vlna kritiky Doubravu vedla k omluvě. Bylo mu zřejmě jasné, že to už hodně přepískl a bez omluvy by mohl ztratit na popularitě, nebo dokonce přijít o svou funkci. Za xenofobní výroky vůči Romům se ale nikdy neomluvil. Proč by to také dělal, když jeho anticikanismus je na rozdíl od antisemitismu značnou části populace otevřeně schvalován, že? Na anticikanismus snadno nažene nějaké ty volební hlasy a politické body, zatímco antisemitismus je v českém prostředí k tomuto účelu prozatím nepoužitelný.
Zajímavým paradoxem v celé kauze je také fakt, že Doubrava od roku 1967 byl zarytým bolševikem a členem KSČ, ale Protokoly sionských mudrců, ze kterých cituje, byly původně zpopularizovány zarytými antibolševiky. Zpopularizovány byly nacionalistickými odpůrci bolševismu po ruské revoluci v roce 1905. Světové známosti pak toto dílo dosáhlo po Říjnové revoluci v roce 1917, kdy názor, že bolševismus byl židovským spiknutím na ovládnutí světa, vyvolal široký zájem o Protokoly.
Co z toho vyplývá?!
Na závěr drobné shrnutí toho, co z výše popsaného vyplývá. To, že Vandas a jeho “pojízdný cirkus” objíždí města, kde řeční pro stovky lidí a snaží se je strhnout k protiromským pogromům, je skutečný problém. Tento problém má ale mnohem širší pozadí. Živnou půdou se pro něj totiž stává Parlament a další instituce státní správy. V nich zasedají lidé, kteří prosazují podobné postoje jako “vandasovci”, jen k tomu mají mnohem účinnější nástroje. A navíc jejich publikum je tvořeno mnohonásobně většími davy.