17.listopad 2011: antifašisté a antifašistky opět v ulicích

Iniciativa Ne rasismu (INR) organizovala 17.11.2011 v ulicích Prahy shromáždění, které reagovalo na pochod svolaný známými osobnostmi neonacistického a fašistického hnutí. Asociace ALERTA shromáždění INR podpořila aktivní účastí a projevem, který přečetl náš člen.

Díky všem co stejně jako my vyšli do ulic, aby zazněl hlas kolektivního odporu proti neonacismu a fašismu. Tentokrát se nás sešlo něco mezi třemi a čtyřmi stovkami, abychom společně reagovali na provokace české ultrapravice v čele s DSSS, Autonomními nacionalisty a Národním odporem.  

Nepodařilo se nám sice provokativní pochod zablokovat. Pozitivní ale bylo už jen to, že se stovky lidí rozhodli čelit problému vlastními silami, aniž by o řešení prosili policii nebo politické strany.

Následuje text projevu, který byl na akci přečten členem Asociace ALERTA:

Dnes ulicemi Prahy hodlají pochodovat neonacisté a neonacistky a je fajn, že jsme se zde sešli, abychom nenechali tuto provokaci bez odezvy. Bezpochyby je potřeba klást odpor všude, kde neonacistické hnutí zvedá hlavu a snaží se získat moc. Protinacistický odpor však může být účinný jen tehdy, bude-li reflektovat vývoj současného neonacismu a reagovat na jeho strategické proměny.

Dnes už stěží zahlédneme v ulicích davy hajlujících naziskinheadů otevřeně uctívajících Hitlera a germánskou světovládu. Neonacistická scéna v Česku se totiž částečně dokázala vyhranit vůči klasickému hitlerismu. Aspekty, které nezapadají do prostředí Česka, byly kriticky zhodnoceny, aby uvolnily místo alternativním formám nacionálního socialismu a fašismu. Ultrapravicové směry minulosti byly poupraveny tak, aby se staly “atraktivnější” pro lidi ve 21. století. Není tedy překvapující, že dnes neonacisté, stejně jako mnoho z nás, odporují antisociálním vládním reformám. To co však neonacisté a fašisté vidí jako řešení, v praxi stále zůstává jen voláním po útlaku.

Proměny, kterými neonacismus a fašismus prošly, pomáhají maskovat skutečnost, že základy těchto ideologií jsou stále stejné. Minulé i současné formy ultrapravice mají stále jedno společné! Volají po posilování role státu, který by v souladu jejich ideologií měl pod kontrolou veškerý sociální život a likvidoval by veškeré projevy svobodné iniciativy rozvíjející se mimo tento stát a v opozici vůči němu. Dnes neonacisté naříkají, jak je vůči nim český stát represivní. Zapomínají ale dodat, že sami usilují o formu státu mnohanásobně represivnější a s ještě větší mírou útlaku. Nenechme se proto zmást. Neonacistickému hnutí nevadí státní represe jako takové. Vadí mu jen to, že represivní opatření nejsou pod jeho kontrolou a nejsou směřovány na ty, na které dnes ukazuje prstem a zastrašuje je pogromistickými pochody.

Silný a represivní stát je ústředním bodem neonacistické a fašistické agendy. Bodem naší agendy by ale měla být snaha vymanit se ze sevření státu – snaha budovat společnost organizovanou na principech samosprávy. Neměli bychom dnes volat po posilovaní policejních pravomocí v boji proti neonacistům. Znamenalo by to totiž v důsledku posilování fašistické tendence státu. To, že stát stíhá partičku neonacistů, není naše vítězství! Pravomocí, které stát jednou získá, se dobrovolně nevzdá! V budoucnu moc, kterou získá, může použít proti antifašistům, studentkám protestujícím proti zavádění školného nebo proti lidem, kteří si stávkou chtějí vybojovat důstojnější životní podmínky.

Co z toho všeho tedy vyplývá? Především to, že v boji proti útlaku se můžeme spoléhat jen na vlastní schopnosti a na možnosti kolektivního boje! Je potřeba zpochybnit státní monopol na obranu a převzít obranu před neonacismem a fašismem do svých rukou. To, že jsme se zde dnes sešli je dobrý začátek!