Blíží se Gender Fuck na Cestě! Tedy akce, která si klade za cíl stát se prostorem pro setkání a sdílení zkušeností lidí, kteří chtějí problematizovat otázky spojené s genderem, rasou, třídou, pohlavím, tělem, věkem a sexualitou. Takové druhy akcí určitě vítáme, doporučujeme ostatním a je-li to možné, tak je i podporujeme svou účastí. Následuje jeden starší, ale stále aktuální text, který s tématem akce Gender Fuck na Cestě hodně souvisí.
Co to je homofobie a kde se s ní můžeme setkat
Pojem homofobie poprvé použil v roce 1972 George Weinberg. Tehdy tento pojem označoval iracionální strach, nenávist a odsuzování homosexuálně orientovaných lidí. Od té doby se obsah tohoto pojmu značně rozšířil. Dnes je homofobie chápána jako soubor negativního vnímání, cítění, myšlení a konání vůči lesbám, gayům a bisexuálům. Homofobie může nabývat různých forem od různých vtipů a narážek, přes diskriminaci v rámci legislativy a medicíny až po násilné útoky (např. ze strany policie a neonacistů). V souvislosti s tímto pojmem vzniká pojem heterosexismus, který označuje systém ignorující či odsuzující jakoukoliv jinou formu bytí, identity, vztahu a komunity, než je ta heterosexuální. V rámci tohoto systému má heterosexualita privilegované postavení a je považována za jediný správný projev lásky a sexuality.1) Homofobie a heterosexismus jsou sociálně konstruovány a reprodukovány jak na úrovni sociálních institucí, tak v rovině osobní.
Homofobie a heterosexismus úzce souvisí s patriarchálním uspořádáním společnosti a konstrukcí maskulinit. Například M.S.Kimmel se domnívá, že homofobie je ústředním prvkem toho, co je a není mužství. Je to strach, který muži pociťují vůči jiným mužům. Strach, že je jiní muži odhalí a připraví o jejich mužskost. Mužství tedy, tak jak ho muži chápou a hrají, spočívá spíše ve strachu z ovládání než v touze po ovládání. Spíš ve strachu, že si je podmaní jiní muži a budou nad nimi mít moc, než v touze ovládat jiné ženy a muže. Další věcí, na kterou Kimmel kromě jiného naráží, je násilí mužů. To podle něho vychází z určité bezmoci a strachu mužů z toho, že nejsou dostatečně mužní.2) Homofobii tedy můžeme chápat též jako strach ze zženštilosti. Strach z toho, aby nás někdo neoznačil za babu.
Jak homofobie funguje a koho se týká?
Jak už jsem výše zmínila, domnívám se, že homofobie je konstruovaná v závislosti na kultuře, historii a sociálních podmínkách. V průběhu historie se neakceptování lidí s jinou sexuální orientací, než je heterosexuální, naturalizovalo a dodnes je v určitých formách reprodukováno. To tedy znamená, že homofobie není příliš majoritní společností vnímána jako diskriminace. Lesby, gayové a bisexuálové nejsou v mnoha ohledech zrovnoprávněni s heterosexuální majoritou a stále stojí na okraji společnosti. Jen v málo zemích je uzákoněné registrované partnerství a ještě v méně zemích je povoleno umělé oplodnění a přiznání rodičovských práv homosexuálně či bisexuálně orientovaným jedincům. Diskriminace samozřejmě neprobíhá jen na úrovni legislativní. Například na základních a středních školách se jen velmi málo a zcela okrajově hovoří o homosexualitě a bisexualitě. Zároveň jazyk, kterým se mluví ve školách, ale i jinde, je často heterosexistický, zahrnuje v sobě pouze heterosexuálně orientované jedince a jejich vztahy. S diskriminací se gayové, lesby a bisexuálové/bisexuálky mohou setkat i ve zdravotnictví, i když se už v medicínském diskurzu nenahlíží na homosexualitu jako na nemoc, která se dá léčit, pracují někteří lékaři a lékařky, terapeuti a terapeutky s heterosexuálními normami vývoje osobnosti a vztahů. V souvislosti s heterosexismem a homofobií je třeba zmínit i katolickou církev. Ta se velmi významně zasloužila o rozvoj heterosexistického a heteronormativního nahlížení na svět. Do tohoto výčtu zcela jistě patří i média, která reprodukují jak ustálené genderové stereotypy, tak heterosexistický náhled na společnost. Jen málo se píše gayích, lesbách a bisexuálech v novinách či časopisech. Jen málo kdy vidíte nějaký film, kde vystupují i homosexuálně či bisexuálně orientovaní jedinci, a když už na něco přeci jen narazíte, často jsou tito lidé předkládáni divákovi/divačce či čtenáři/čtenářce z heterosexuálního úhlu pohledu. V mnoha heterosexuálních příbězích ať už psaných nebo zfilmovaných se heterosexuálové a heterosexuálky nějakým způsobem vidí. Zajímalo by mě, zda se také gayové, lesby, bisexuálové a bisexuálky vidí ve filmech a knihách, které se o nich píší a točí.
Homofobie ovšem nemusí být problém jen majoritní heterosexistické společnosti. Ivana Červenková zmiňuje v knize Neviditeľná menšina tzv. internalizovanou homofóbii. Tou je myšlena nenávist gayů, leseb, bisexuálů/bisexuálek k sobě samým. Internalizovaná homofobie se projevuje například odmítáním sebe samého, pocity viny, nechuť do života a usilováním přizpůsobit se normám většinové společnosti. Tyto pocity a snahy mohou vyústit v sebedestrukci, izolaci a agresi vůči jiným homosexuálům a bisexuálům. Příčiny internalizované homofobie můžeme hledat v negativním nahlížení majoritní společnosti na homosexuálně a bisexuálně orientované jedince. Ti pak mají strach, že je okolí nepřijme a cítí se provinile. Gayové, lesby a bisexuálové/bisexuálky, kteří hodně zvnitřnili homofobní postoje majoritní společnosti, častěji skrývají svou identitu, než lidé s menší mírou internalizované homofobie. Červenková dále píše, že vzhledem k tomu, že lesby, gayové, bisexuálové/bisexuálky se socializují stejně jako heterosexuálové do společnosti prodchnuté genderovými stereotypy, je pravděpodobné, že gayové zvnitřní více negativních postojů o vlastní homosexualitě než lesby. Bisexuálové a bisexuálky zaznamenali v porovnání s lesbami a gayi ještě vyšší míru internalizované homofobie. Příčinu můžeme hledat v ještě negativnějších postojích majoritní společnosti vůči bisexualitě.3)
Homofobie se týká nás všech bez rozdílu pohlaví, rasy a etnické příslušnosti. My všichni, ať chceme nebo ne, se socializujeme do společnosti, která je do určité míry heterosexistická a homofóbní. My všichni můžeme ve svém každodenním životě reprodukovat heterosexistické a homofóbní nahlížení na svět. A to ať už formou internalizované homofobie ze strany leseb, gayů, bisexuálů a bisexuálek, tak formou homofobie ze strany majoritní heterosexuální společnosti. Východisko z této situace vidím v otevírání celospolečenské diskuse nad touto problematikou, v nabourávání norem v rámci sexuality a v dekonstrukci a překračování genderových stereotypů v každodenním životě.
převzato s časopisu Přímá cesta č. 8 / 2005 → autorka: Dita
→→→→→→→→→→→→→→→→→→→
Poznámky:
1) S. Ondrisová: Homofobia a heterosexismus: Postoje ku gejom, lesbickým ženám a bisexuálom. In: Neviditeľná menšina: Čo (ne)vieme o sexualnej orientácii. Nadácia občan a demokrácia. Bratislava. 2002
2) Kimmel, Michael S.: Mali by, možu, budú muži podporovať feminismus? In: Aspekt. r.1999. č.2.
3) I. Červenková: Internalizovaná homofóbia. In: Neviditeľná menšina: Čo (ne)vieme o sexualnej orientácii. Nadácia občan a demokrácia. Bratislava. 2002