Nejvyšší správní soud vyhověl druhému vládnímu návrhu a 17.2.2010 rozpustil Dělnickou stranu (DS). Považovat to za významný krok k větší společenské bezpečnosti je nejen naivní, ale také značně nebezpečné.
Některá media po vynesení soudního rozsudku začala ihned tvrdit, že nyní Dělnická strana nemůže dále působit na české politické scéně. Pokud za onu politickou scénu nebudeme považovat pouze “zastupitelské chlívky” vrcholové politiky, ale nejširší společenský prostor a lidovou angažovanost ve věcech veřejných, pak jsou tato tvrzení holým nesmyslem. Politika DS z veřejného prostoru nezmizí vynesením rozsudku o zákazu strany.
Argumentem pro zákaz DS se prý stal rasistický program, protispolečenské jednání členstva a propojení s neonacistickým hnutím. Poukazovalo se mimo jiné i na to, že symbolika a slovní projevy DS navazují na hitlerovský nacionální socialismus. Všechno toto je sice postaveno na skutečných základech, nicméně tyto základy se nezhroutí jen proto, že DS ztratí status legální politické strany.
Když se minulý rok členové DS pokoušeli o násilný pogrom na romské obyvatelstvo Janova, tak skutečné nebezpečí nepramenilo z toho, jaký status je či není Dělnické straně legislativně přisouzen. Skutečné nebezpečí tenkrát představovaly zbraně a odhodlání konkrétních lidí je použít k poškozování druhých či útoku na jejich práva. Tito lidé ani jejich taktika zastrašovacího a likvidačního teroru nezmizela společně se statusem legální politické strany. Tento problém je zde stále a představuje nebezpečí pro naší svobodu. To jen politici a některá média se v nás snaží vyvolat pocit, že legislativním “rozpuštěním” DS se společnost zbavila velkého problému. Úspěšné vyvolávání tohoto pocitu u širší veřejnosti je nejen vytvářením jakési “kolektivní halucinace”, ale také náběhem na další problémy. U společnosti, která naivně věří, že soudním rozhodnutím přestal existovat problém zvaný neonacismus se totiž dá očekávat, že zaujme pasivní postoj a rezignuje na aktivní antifašistickou angažovanost. Proč by se také měla angažovat v boji proti něčemu, co údajně přestalo existovat, že?!
Starý problém s novým názvem
Neméně naivní pohled na celou problematiku přináší ti, kteří sice přiznají, že problém neonacismu existuje i po legislativním zákazu DS, ale zároveň tvrdí, že tento krok neonacistickému hnutí zmenšuje pole působnosti. Nyní, když již DS není legální politickou silou, tak prý nemůže působit na poli institucionální zastupitelské politiky. Tento pohled však opět nezohledňuje všechny okolnosti a faktory určující vývoj.
Rozsudek se týká organizace s názvem Dělnické strana a do jisté míry ji jistě ovlivňuje. Co ale ovlivnit nemůže, je přeskupení stejných lidí tvořících DS do jiné politické strany. Tato strana sice může nést jiný název a pozměnit své stanovy, aby byly pro politické špičky “stravitelné”, nicméně její shodné personální zastoupení je zárukou vzniku stejného problému v novém obalu. Na jednu stranu sice může přeskupení lidí z DS do jiné partaje zabrat delší čas, na druhou stranu stejný, ne-li delší čas může trvat to, než společnost bude schopná rozpoznat, kde vzniká starý problém s novým názvem. Neonacistické hnutí tak může být o krok napřed oproti antifašistické opozici v tom, než se nám podaří důkladně vzniklou situaci analyzovat, neonacisté a neonacistky budou moci bez výrazných překážek rozvíjet své aktivity.
Že tato taktika není jen nepravděpodobná domněnka, dokazuje i samotné vedení Dělnické strany. To už několik měsíců tvrdí, že i když soud stranu rozpustí, nezabrání jí tím kandidovat v květnových parlamentních volbách – její členové prý založí stranu novou a pod jiným názvem. Nebo mohou kandidovat například pod hlavičkou již existující Dělnické strany sociální spravedlnosti
Příčiny a následky
Mnozí lidé poznamenají, že řada problémů, na které Dělnická strana poukazovala, skutečně existují. Byla by demagogie to zpochybňovat, avšak o nic menší než ta, kterou jsou skrz na skrz nasáklé “analýzy” příčin a pseudo-řešení nabízená Dělnickou stranou.
Ano, na janovském sídlišti opravdu existuje široká škála problémů narušující soužití. Zneužívání drog, lichva a mafiánské struktury jsou některými z nich. DS sice možná tyto problémy vidí jako něco, co již existuje, nicméně naprosto selhává v určení jejich povahy a příčin jejich vzniku. Místo pojmenování sociálně-ekonomických faktorů, které jsou zdrojem oněch problémů, se snaží demagogicky tvrdit, že tyto problémy mají rasové či etnicko-kulturní základy.
Dokonce ani tam, kde je náznak toho, že by lidé z DS snad mohli pochopit systémové pozadí problémů, nakonec sklouzávají ke své taktice obětních beránků. Ta spočívá odvedení pozornosti od skutečných příčin a směřování naštvanosti na ty, kteří tím pravým zdrojem nejsou – zpravidla na ty nejvíce bezbranné, nebo snadno identifikovatelné, jako jsou někteří Romové, Židé, homosexuálové či subkulturní mládež. Jako příklad lze uvést, jak někteří lidé z DS na jednu stranu “trefně” mluví o problému vznikajícím developerským sestěhováváním problémových lidí z celého Česka do Janova, vzápětí ale sklouzávají k otřepaným konspiračním teoriím o tom, že to vše řídí Židé v rámci svého světového spiknutí. Částečně pojmenovaný problém se tím stává ještě problematičtější tím, že DS za jeho zdroj označuje všechny Židy místo toho, aby kritiku směřovala principům volného trhu, které určují kroky oněch developerských firem řízených zdaleka nejen některými Židy.
Kdyby se DS snažila opustit vnímání světa skrze rasistickou optiku, musela by přiznat, že za problémy stojí určitá společenská vrstva třímající v rukou politickou a ekonomickou moc, nikoliv určitá národnostní, kulturní či etnická skupina. Nepříjemným odhalením pro DS by pak bylo to, že tato společenská vrstva je tvořena nejen některými Židy, ale také některými “bílými Čechy” za které údajně DS vede svůj boj. Musela by tedy uznat, že příčinou nejpalčivějších problémů nemusí nutně být nezaměstnaný Rom z vedlejšího paneláku, ale třeba “bílý” český podnikatel beroucí ohledy jen na to, co podporuje prosperitu jeho firmy.
Ozubené kolečko ve stroji
Ozubené kolo, které tvoří logo DS jasně symbolizuje odkaz na hitlerovský nacionální socialismus. Právě toto hnutí používalo symboly, které se pro DS staly studnicí inspirace. Nejde však jen o grafickou inspiraci, ale evidentně i inspiraci ideovou. Ozubené kolo v logu DS se tak stává také symbolem ozubeného kola v “soukolí totalitních ideologií”. To sice tvrdí i někteří z těch, co si idealizují soudní rozsudek vyřčený nad DS, zároveň však naivně věří, že tento rozsudek “totalitní soukolí” připravil o jedno významné kolo, což by podle nich zřejmě mělo značně omezit výkonnost celého stroje a tím i snížit jeho společenskou nebezpečnost. I v tomto případě jde o holý nesmysl, který je navíc kombinací naivity jedněch a záměrným zastíráním pravdy druhými.
Soukolí, jehož je DS součástí totiž není samostatně fungující stroj mimo stávající politické struktury, ale je jejich integrální součástí. Tvoří jednu z mnoha části uvnitř konstrukce mnohem většího stroje a tím je samotný STÁT! Tato státní mašina není ničím jiným než hlídacím psem kapitalismu – jakýmsi garantem existence hierarchického uspořádání společnosti. Tedy tím, co dohlíží na zachování ekonomických a politických vztahů, které na jedné straně vytváří ohromné bohatství, moc a privilegia úzkých elit a na druhé straně chudobu, nesvobodu a strádání početných lidových mas.
Zmíněná mašina zvaná STÁT se snaží vytvořit kolektivní iluzi toho, že mezi jím a společností není rozdíl – že stát je synonymem společnosti žijící na určitém území. Není tomu tak! Stát je koncentrací mnoha funkcí života společnosti v rukou hrstky privilegovaných. Svou povahou je tedy elitářským strojem, který stojí mimo společnost a nad společností! Není tedy synonymem společnosti, ale strukturou, která společnost z vnějšku usměrňuje – strojem pro který jsou lidé “pracovním materiálem”, “lidskými zdroji”, “číselnými položkami” a “volebními hlasy”.
Stát se stejně jako jiné stroje vyznačuje tím, že v sobě slučuje mnohé součástky a drobné soukolí, plnící různé funkce. Pod vnější konstrukcí státního mašiny se tak skrývají nejen oficiální orgány jako policie, soudy, nebo byrokratický aparát, ale také orgány, které nepotřebují legální status k tomu, aby mohli plnit svou funkci. Pravě takovým orgánem je pro stát “totalitní ideologické soukolí”, které slouží jako pojistka a v momentě, kdy hrozí ohrožení stability stávajícího společenského systému – tedy například v období nárůstu vlivu sociálních hnutí prosazujících svobodnou alternativu ke stávající nesvobodě. V takových chvílích stát neváhá použít totalitních ideologií k zachování stability systému i za tu cenu, že se sám transformuje do nedemokratické, diktátorské podoby. Úsilí věnované současným parlamentně-demokratickým státem do legislativního boje proti Dělnické straně tedy není skutečným a účinným způsobem, jak tuto politickou sílu plně vyřadit ze hry. Jde spíše o způsob, jak tuto sílu zatlačit do záložní pozice v momentě, kdy není pro systém potřebné, aby byla v jeho čele.
Je evidentní, že soudní rozsudek Dělnickou stranu nevyčleňuje ze soukolí totalitních ideologií. Kolečko, které DS tvoří, jede dál, jen možná chvíli bude skřípat a točit se pomaleji. V momentě narušení systémové stabilitity se však dá očekávat, že ten samý systém bude chtít využít totalitní ideologie DS jako mechanismu vlastního sebezachování. Záleží tedy i na nás jestli umožníme tomu stejnému státu, který dnes vynáší rozsudky proti DS, aby v budoucnu přiléval olej na vrzající kolečko DS, aby ho promazal a opět tím zvýšil jeho otáčky i účinnost.
Řešení přichází zdola, nikoliv shora!
Vycházíme-li z toho, že DS není vnější silou působící mimo struktury stávajícího politického systému, pak je logické, že se nelze spoléhat na stát, v jehož těle je DS integrována a podle potřeby kapitalismu pouze putuje na strategická pozice – jednou do ilegality po druhé to může být zase na vrchol pyramidy společenské hierarchie.
Boj proti neonacismu – má-li být důsledný a účinný – musí vycházet ze struktur formujících se mimo stát a bez závislosti na něm. Preferována by měla být organizace zdola, nikoliv očekávání, že shora přijde balíček plný řešení. Místo spoléhání se na autoritativní státní instituce je potřeba rozvíjet rovnostářské organizační struktury, které nám umožní být součástí taktických postupů. Nemá význam pasivně vyčkávat na postupy politických elit odtržených od reality našich životů.
Sdružování se na pracovištích, na školách či na sousedských shromáždění pro nás může být dobrým základem. Propojování jednotlivých skupin, kolektivů a zdola organizovaných asociací do nadregionální a mezinárodní úrovně pak může naší činnost udělat mnohem efektivnější..
Autor článku: Luboš Bedřichovský
