I přes to, že každá lokalita je svým způsobem jedinečná a má svou vlastní “tvář”, tak je zřejmé, že ve většině tzv. sociálně vyloučených lokalitách lze sledovat spoustu podobných jevů, které charakterizují tamní realitu života. Jaká tato realita je? Jak se bránit negativům, která v sobě skrývá? Jak zamezit tomu, aby je každá nová generace reprodukovala?
Právě o tomto a o dalších záležitostech jsme se pobavili s mladým mužem, který nějakou dobu působil v jedné sociálně vyloučené lokalitě v severních Čechách. Smyslem rozhovoru však není pouze přiblížení reality života v jedné z mnoha sociálně vyloučených lokalit, ale také snaha o inspiraci a předání hodnotných zkušeností, které mohou posloužit pro práci v terénu ostatních lokalit – vedle jiných třeba i Janova!
ALERTA: Můžeš se na začátek představit – prozradit na svou osobu cokoliv o čem si myslíš, že by mohlo čtenáře zajímat??
MARTIN: Zdravím! Tady Martin z Chomutova. Jsem obyčejný kluk, který se zajímá o rychlou hlučnou muziku nebo extrémně pomalou muziku, občas organizuji koncerty, zpívám v jedné nejmenované kapele a jsem závislý na nakupování desek. Také mám rád “old school” horrory …. Nevím, jestli toto je pro čtenáře zajímavé. Jinak studuji Veřejnou správu a chvilku jsem působil u jedné nejmenované neziskové organizace.
ALERTA: Hlavním cílem tohoto rozhovoru je přiblížení praxe sociální činnosti v oblasti rozvoje volnočasových aktivit v tzv. sociálně vyloučených lokalitách. Ty máš z této oblasti nějaké zkušenosti. Můžeš tedy říct, čemu jsi se konkrétně věnoval?
MARTIN: Takže na tuto otázku odpovím od konce. Věnoval jsem se projektu, který se nazýval Podpora inkluze ( nyní se nazývá Pracovní a kariérní poradenství ). Cílem tohoto projektu je věková skupina 15 – 26 let, protože s touto skupinou lidí málokdy někdo pracuje a dle mého názoru je to jedna z nejohroženějších skupin. Tento projekt je zaměřen na prevenci ukončení procesu vzdělávání, protože v této době spousta mladých ukončuje své vzdělání po ZŠ nebo Speciální škole, těsně po nástupu na učiliště nebo během studia na učilišti. Je spousta případů kdy mladiství ukončili studium 2 měsíce před závěrečnými zkouškami atd. Důvody ukončení jsou různé. Myslím, že jedním z hlavních důvodů je vidina peněz, které škola nikomu neposkytuje. A právě tito mladí lidé to řeší způsoby, jako je práce načerno, práce ve fabrice v nějaké z průmyslových zón, kde je netřeba nějakého vzdělání (ale to je zase individuální) a nebo trestná činnost.
Co se týče náplně mé práce, tak to byly workshopy, které jsem realizoval na školách ( ZŠ, Speciální škola, učiliště ) a v Dětských domovech. Jako prostředek jsem používal deskovou hru nazvanou C´est la vie. Tato hra je zaměřená na získávání sociálních kompetencí, je zaměřena na témata jako je vzdělávání, zaměstnání, bydlení, komunikaci s úřady, trávení volného času apod. Během tohoto workshopu si mohli mladiství vyzkoušet různé modely chování, způsoby uvažování a různé dovednosti potřebné pro budoucí samostatný život. Každý z jedinců se mohl vydat svou vlastní cestou. Někteří za své rozhodnutí nesli “následky”, jiní sklízeli “úspěch”. Po absolvování tohoto workshopu si byli mladiství schopni lépe představit to, co je v životě může potkat atd. Během těchto workshopů mi šlo především o komunikaci s mladistvými, takže jsme se bavili o tématech jako např. drogy, šikana, trestná činnost, práce načerno, půjčky, lichva apod. Ale zase to bylo individuální – jiné to bylo na učilišti, jiné v dětském domovech. Z každého workshopu jsem se ponaučoval, a hlavně každý z těch workshopů byla velká zkušenost. Během workshopu jsem nevystupoval jako autorita, jako první věc byla ta, že jsem mladistvím nabídl tykání, což si myslím, že pomohlo k takové uvolněnější atmosféře a možná to pomohlo k tomu, bavit se i o těch citlivějších tématech, jako je např. šikana.
Co se týče mého působení v tzv. sociálně vyloučené lokalitě, tak má činnost spočívala v tom, že jsem tam trávil 2 hodiny týdně ( ne pravidelně ) s děckama z lokality, se kterýma jsem se snažil vytvářet nějakou činnost, ať už vybarvovali omalovánky, počítali příklady, kreslili si, luštili křížovky apod. ( každá činnost má určitě smysl ). Má kolegyně s nimi občas vypracovávala i domácí úkoly. Jako místo, kde se děcka scházeli byla buňka, kterou má neziskovka, pro kterou jsem dělal, pronajatou od města ( buňka se nachází přímo v lokalitě ). Myslím, že největším problémem byla neorganizovanost, tím myslím, že se tam seběhli současně děcka ať už ve věku 4 let, tak ve věku 13 let, takže každý z nich chtěl vytvářet jinou činnost. Stávalo se, že mladší většinou chtěli dělat to co ty starší i přesto, že tomu nerozuměli atd. Další taková věc byla ta, že to nebylo nějak omezený počtem, takže někdy tam přišly 4 děti, to se to dalo stíhat, ale při počtu 8 a více to byl už docela fofr. Je to určitě o tom si vytvořit nějakou strategii, nějaký systém… já jen navazoval na to, jak to dělali ty přede mnou, takže bylo těžké něco měnit.
ALERTA: Je zřejmé, že rasismus není ve společnosti uplatňován jen ve vztahu neromské populace k populaci romské, ale často i samotní Romové či Romky rozvijí rasistické teorie ve vztahu k neromské populaci. Setkal jsi se při své práci i s rasismem Romů zaměřeným například vůči “bílým” Čechům, Vietnamcům apod.? Mohl bys popsat jaké byly vztahy mezi mladistvými Romy a ostatním obyvatelstvem v lokalitách, ve kterých jsi pracoval?
MARTIN: Osobně jsem se s žádným takovým projevem rasismu nesetkal, ať už při mé práci nebo v běžném životě ( možná setkal, ale nepřipustil jsem si, že jde třeba o rasistický výrok ). Co se týče rasistických teorií ze strany Romské populace, tak si myslím, že to neplyne z nějakých předsudků, tak jako je to u majoritní společnosti ( velká část dětí z majoritní společnosti je stále vychovávána stylem “nebav se s cikánama, protože oni kradou a lžou” – Nikdy jsem se nesetkal se stejnou verzí u Romů a Romek !!!) Myslím si, že jde jen o reakci, která třeba vychází z nějakých špatných zkušeností, z nějakých situací, z beznaděje. Člověk, když je podrážděn, tak většinou útočí na věc, kterou se od ostatního člověka liší – na barvu kůže, fyzickou “vadu” atd.
ALERTA: Často se hovoří o tom, že velká část Romské populace má díky převládající diskriminaci znevýhodněné výchozí podmínky pro život (ve vzdělání, na trhu práce, v kultuře, politickém životě apod.), z čehož vyplývá právě sociální vyloučení a negativní jevy jako zločinné delikty, chudoba, lichva, drogové závislosti, oslabené sociální cítění apod. Souhlasíš s tímto názorem? Mohl bys tento proces popsat z tvého pohledu a říct v čem vidíš případná řešení?
MARTIN: Co se týče vzdělání, tak tam si myslím, že mají opravdu hodně znevýhodněné podmínky děcka ze sociálně vyloučených lokalit. Tyto děti bývají často automaticky posílány na speciální školy ( v otázce vzdělání hraje samozřejmě velkou roli rodina, zázemí atd.). Co se týče otázky trhu práce, tak je to jeden z nejčastějších a nejaktuálnějších problémů. Je mnoho případů, kdy klienti byli přijati ( po telefonickém rozhovoru, po zaslání životopisu ), protože splňovali podmínky zaměstnavatele, ale když se osobně dostavili, tak se jim zaměstnavatel “omluvil”, že místo už je obsazené, nebo si vymyslel něco, co po uchazeči nebylo předtím požadováno (např. řidičský průkaz apod.) a tím pádem ho nemůže přijmout. Nebo se třeba už preventivně píšou inzeráty např. “hledáme uklízečku se znalostí anglického jazyka”, takovýto inzerát skutečně beru jako předcházení tomu, aby se tam nehlásili romské uchazečky.
Co se týče otázky zločinných deliktů, drogové závislosti, tak tam je to dosti individuální. Těmto jevům propadají i lidi, kteří vyrůstali i v úplných rodinách a není to zase tak ojedinělé.
Lichva, je jeden z největších problémů sociálně vyloučených lokalit. Lichváři pouze zneužívají postavení lidi ze soc. vyloučených lokalit – jsou si vědomi toho, že tito lidé potřebují peníze, že mají finanční problémy a zneužívají toho. Lidé se pak dostávají do kruhu dluhů, ze kterého se jen opravdu těžko dostává ven.
Lidé, kteří žijí v sociálně vyloučených lokalitách, jsou k těmto jevům asi náchylnější, protože to prostředí, ve kterém žijí, na ně prostě tak působí. Žijí tam takzvaně ze dne na den, stylem “nemáme co ztratit”. Ale jak jsem psal, je to individuální… Případná řešení? Tak toto je dost složitá otázka. Myslím si, že je velice důležitá komunikace, snažit se pochopit příčiny problémů a pak s tím postupně pracovat – vytvořit nějaký preventivní program. Hlavně s těmi lidmi pracovat, komunikovat, naslouchat jim, informovat je.
ALERTA: Jelikož jsi se pohyboval přímo v sociálně vyloučených lokalitách a komunikoval jsi s lidmi co tam žijí, tak by mě zajímalo, jak oni samy vnímali realitu vlastních životů. Uvědomovali si své sociální vyloučení? Vnímali jeho dopady? Jak se s tím vypořádávali?
MARTIN: Má činnost probíhala jen v jedné a myslím si, že zatím jediné tzv. vyloučené lokalitě v Chomutově ( přesněji jde o jeden dům, který je označován za soc.vyloučenou lokalitu ). Jak jsem už odpovídal v 1. otázce, věnoval jsem jenom dětem (někdy přišli na otočku i mladistvý) z této lokality. Nepřišel jsem do kontaktu s dospělými. Když jsem tam potkal někoho dospělého, tak jsme jen pozdravili, to byla veškerá naše komunikace. Ale vzato celkově, myslím, že lidé si uvědomují své tzv. sociální vyloučení. Je spousta lidí, který se z těchto lokalit snaží co nejrychleji dostat pryč. Když člověk pochází z takovéto lokality (může mít i práci a fungovat úplně stejně, tak jak fungují lidi z majoritní společnosti), tak už se na něj dívají, tak trochu jinak – většinou jako na problémového, nepřizpůsobivého, zadluženého apod. Má prostě už na sobě něco jako nálepku, a to jenom díky té lokalitě, ve které žije. To samé se týká i dětí, které jsou třeba automaticky posílány na speciální školy bez jakýchkoliv posudků atd. Existuje i spousta případů, kdy se lidé ocitli v takovéto lokalitě a ne svojí chybou.
ALERTA: Myslíš, že je reálné v sociálně vyloučených lokalitách rozvíjet svépomocnou a samosprávnou činnost nezávislou na státu či Evropské unii a jejich prostředcích?? Sdružení Alerta se právě o toto snaží. Jaké rady bys sdružení Alerta a podobným asociacím poskytl?
MARTIN: Myslím , že to reálné je. Největší problém však vidím ve shánění financí, např. na placení nájmu, protože pro takovéto aktivity je zázemí velice důležité (lidé by měli vědět, kde a kdy vás mohou najít, obrátit se na vás), stejně tak třeba i na koupi nějakých materiálů, pomůcek pro volnočasové aktivity, na různé akce apod. Velice důležitá je i komunikace mezi vámi ve sdružení, vymyslet nějaký systém, organizovanost (hlavně co se týče práce s dětmi). Také je nutno počítat s tím, že výsledky vaší práce se nebudou dostavovat hned, je důležité nenechat se tím odradit, protože kolikrát k prolomení bariér je potřeba více času, něž se získá důvěra.
Závěrem bych chtěl poděkovat za zájem a dodat, že je pro mě opravdu těžké tady o tomto problému psát. Lépe se mi o tom hovoří. Hlavně během verbální komunikace má člověk možnost, poznat názory jiných lidí, rozšířit si obzor atd.