Rok 2012 je za námi, stejně jako bujaré oslavy příchodu roku nového. Je ale vlastně co slavit? Máme se na co těšit v roce 2013? Nejsou ve skutečnosti silvestrovské oslavy jen ventilem, kterým uvolníme přetlak způsobený celoročním hromaděním vnitřního vzteku a frustrace z toho, že náš život není takový, jaký bychom si přáli? Při novoročních oslavách se lidé baví, smějí se a tráví pěkné chvíle pospolu, jako by byli skutečně šťastní.
Všichni ale moc dobře vědí, že po této „chvilkové extázi“ bude brzy následovat každodenní rutina, která idylický obraz silvestrovských oslav rozpáře na kusy. Zbude pak jen moře mizérie, do kterého se nedobrovolně ponoříme a každý den se v něm budeme topit.
Alkoholové opojení mnohým pomáhá aspoň na chvíli zapomenout na mizérii, kterou jsme prožili v minulém roce a nemyslet při tom na tu, která nás teprve čeká. Chvilková ztráta paměti v alkoholovém opojení možná pomůže mizérii na okamžik vytěsnit z mysli. V reálném životě však zůstává nedotčena, dále roste do obludných rozměrů a drtí naše životy železnou pěstí.
Starý rok odchází, nesnesitelná každodennost však zůstává! Zůstává každodenní vstávání do práce, ve které nás lichotivě označují za zaměstnance, aby nemuseli otevřeně přiznat, že jsme námezdní otroci šéfů. Každý den usínáme s vědomím toho, že pro šéfy jsme pouhé „lidské zdroje“, které vytěží a zneužijí, jen aby mohli hromadit další bohatství a moc.
Každý den se na nás z televize smějí politické celebrity a blekotají cosi o demokracii, ve které se prý občan svobodně podílí na rozhodování. Každý den pak přichází stejné, milionkrát potvrzené zjištění, že důležitá rozhodnutí činí elity odtržené od reality našich životů a nám zůstávají jen oči pro pláč.
Každý den přežíváme s frustrujícím vědomím toho, že naše možnost spolurozhodování byla redukována na vhození volebního lístku do urny vždy, když už si jedna elita nahrabala a je na čase si zvolit toho, kdo bude na úkor obyčejných lidí hrabat zítra. Dennodenně stále stejný scénář a vědomí toho, že kapitalismus i demokracie opravdu fungují tak, jak se od nich očekává – chudí dále chudnou a bohatí dále bohatnou.
Každý den stejný jak ten předchozí! Egoistický individualismus a soupeření se již dávno stali dominantními principy, které nekompromisně likvidují ducha spolupráce a umlčují veškeré volání po svobodné lidské pospolitosti. Ulice, parky a veřejné budovy jako by byly jen místy, kde se pouze míjíme, abychom pak zase zalezli mezi stěny svých domovů a žili zde své odcizené životy v izolaci.
Jsme neprivilegovaní, zbavení kontroly nad vlastními životy a vykořisťovaní ve prospěch mocenských elit. Máme mnoho společného a přesto nejsme jednotní. Místo kolektivního úsilí v boji za společné zájmy, žijeme individualistický život a každý se stará jen o sebe. Místo vzájemné spolupráce a solidarity si jdeme po krku.
Aby toho všeho nebylo málo, je každý den společnosti po silných dávkách podáván ideologický jed nacionalismu, xenofobie a rasismu. Tento jed mnohé přivádí k projevům šílenosti. Staví nás do vzájemné konkurence, rozdrobuje nás, rozdmýchává konflikty a podporuje jejich eskalaci. A tak zatímco se chudí perou, mocní se smějí. Zatímco boháči a mocipáni mají důvody k oslavám příchodu nového roku, pro nás mnoho důvodů nezbývá.
Řešením toho všeho však není rezignace! Řešením je aktivní hledání cest, které nás vyvedou ze stavu, který tak nenávidíme. Cest, po kterých když půjdeme, tak se tato mizérie brzy stane jen nehezkou vzpomínkou na minulost. Doufejme, že komunitní centrum Ateneo bude i v následujícím roce dobrým společníkem na těchto cestách. Společníkem, který nám dodá sílu, sebevědomí, motivaci, rozhled a schopnost všestranného rozvoje.
Tento text původně vyšel v ATENEO news # 3 a na webu ateneo.cz