Současnému světu dominuje systém, který se nazývá kapitalismus. Jeho existence je závislá na mnoha ekonomických a politických mechanismech a principech, které však zároveň jsou příčinnou vzniku a prohlubování velkého množství sociálních i ekologických problémů.
Jako příklad lze uvést nezaměstnanost a z ní vyplývající chudobu, nebo drancování krajiny povrchovými doly a s tím související klimatické změny způsobené spalováním uhlí v tepelných elektrárnách. Tyto problémy nejsou od sebe izolované a “žijící vlastním životem” mimo kapitalismus, ale jsou jeho integrální součástí – jsou zakotvené v jeho strukturách a existují mezi nimi pevné vazby a souvislosti.
Chceme-li například pochopit politiku zaměstnanosti a jednu její negativní stránku – nezaměstnanost , tak je potřeba tuto oblast analyzovat v souvislostech ve kterých vznikla a rozvíjí se. Nelze pochopit mechanismy a principy vznikající (ne)zaměstnanosti bez toho, abychom na ně nahlíželi/-y v globálním kontextu. Stávající kapitalismus již dávno vstoupil do fáze tzv. ekonomické globalizace a opustil podobu uzavření se mezi hranice národních států. Důsledkem tohoto faktu je to, že krok učiněný na jednom místě často zanechává výraznou stopu tisíce kilometrů daleko na opačné straně světa. Například pobočka korporace sídlící v Americe, je nyní závislá na surovinách, které však exportuje z Afriky, aby snížila výrobní náklady. Její činnost tedy nemá dopady zdaleka jen v rámci území vymezeného americkými státním hranicemi, ale i daleko za nimi. K těmto širším provázanostem a dopadům běžně dochází v rámci globálního trhu. Ten je prostorem, na kterém se jednotlivé ekonomické subjekty a mechanismy propojují, ale zároveň arénou na které dochází k tvrdému boji ve, kterém platí zákon “expanduj nebo zemři”. A tak zatímco jedni na poli vymezeném trhem rostou a sílí, tak jiní hynou a zanikají. Nejen, že se tak trh a jeho “zákon expanduj nebo zemři” ze své podstaty stává příčinnou drancování přírodních zdrojů (bez drancování by totiž nebylo možné kontinuálně expandovat), ale také vytváří a usměrňuje podobu (ne)zaměstnanosti. Stávající politika zaměstnanosti, uplatňvaná rámci pracovního trhu, je také dílčí součástí globálního trhu. Pracovní trh je prostorem, kde vznikají pracovní místa v podobě námezdní práce. Tato práce je jistou formou ekonomického otroctví, tedy vztahu, kde na jedné straně je otrok a tvůrce hodnot (zaměstnanec) a na druhé straně otrokář (zaměstnavatel), který těmito hodnotami disponuje a rozhoduje o jejich dalším využití. Zpravidla je však využívá k zajištění vlastního růstu a hromadění osobního bohatství a politické moci. Dochází k tzv. akumulaci kapitálu. Tento kapitálový vztah tvořený striktní hierarchií a třídní strukturou je nejzákladnějším vztahem, od kterého se pak odvíjí vztahy a procesy ostatní. Na pracovním trhu například ovlivňuje počet pracovních míst, jejich podobu a podmínky ve kterých se rozvíjí. Podoba pracovního trhu v dané lokalitě je však opět ovlivňována mnoha faktory, které často působí ze značně vzdálených míst.
Přesuneme-li nyní svůj pohled na lokalitu severních Čech a zdejší pracovní trh, tak zjistíme, že i zde jeho podoba je výrazem globálních procesů a základních kapitalistických principů, které zde byly popsány. Například to v jakém sektoru pracovním místa vznikají či zanikají, zde není určováno potřebami celku – celé společnosti nebo početné skupiny žijící v dané lokalitě – ale zájmy zaměstnavatelů a držitelů výrobních prostředků (jak těch tuzemských, tak těch operujících v jiných zemích). Jinak řečeno, pracovní místa z pravidla vznikají tam, kde je to výhodné pro expanzi a akumulaci kapitálu ekonomických elit a zanikají tam, kde to pro ně je nevýhodné. Zde však narůstá velký problém v podobě třídních antagonismů – tedy existence protichůdných zájmů zaměstnanců a zaměstnavatelů. V praxi se to projevuje tak, že lidé jsou hnáni do práce, která sice zajišťuje růst firem, ale zároveň způsobuje strádání a zotročení zaměstnanců či destrukci přírody. Klasickým příkladem je těžba hnědého uhlí v povrchových dolech a jeho spalování v tepelných elektrárnách. Zatímco primárním zájmem zaměstnavatelů je těžit a spalovat co nejvíce, aby rostl jejich zisk, tak zájmem zaměstnanců je těžbu a spalování omezovat, aby nedocházelo k drancování přírody, likvidaci obcí a zhoršování zdravotního stavu populace.
Souběžně s výše popsaným fenoménem probíhá také vyhánění pracujících z míst, která jsou společensky prospěšná, ale na trhu neschopná přinést kapitalistům výrazný zisk. Zatímco jsou lidé v dolech a tepelných elektrárnách nuceni vykonávat něco co není v jejich zájmu, tak jsou jiní pracující po tisících propouštěni ze sektoru veřejných služeb, jako je hromadná doprava nebo z oblastí, kde se rozvíjí přechod na obnovitelné zdroje energie, či z institucí zaměřených na programy podporující vzdělanost či prevenci drogové závislosti. (1)
(ne)zaměstnanost a politika vyděračů
Politika (ne)zaměstnanosti, která zde byla popsána, v sobě zahrnuje jeden významný prvek a tím jsou páky, které kapitalisté využívají k tomu, aby pracující donutili dostat tam, kam je dostat potřebují. Tyto páky jsou využívány v rámci procesu či vztahu, který nazýváme třídní boj. Zjednodušeně řečeno jde o konflikt, ve kterém jedna společenská třída prosazuje své zájmy potlačením zájmů třídy jiné. V tomto případě jde tedy o vynucené panství třídy zaměstnavatelů (kapitalistické třídy) nad třídou pracujících. Ony páky, které jsou k výstavbě a udržení panství používány mají mnoho podob. Jednou z nich je například vyděračská politika. K té kapitalisté mohou sáhnout díky jejich privilegovanému postavení zaručeném vlastnictvím výrobních prostředků (elektráren, dolů, strojů, půdy atd.) Soukromé vlastnictví je staví do pozice, kdy rozhodují o “osudu” pracujících, tedy těch, co vlastní pouze svou schopnost prací vytvářet užitkové a na trhu směnitelné hodnoty. Logicky, jsou-li to zaměstnavatelé a vlastníci, kdo má významný vliv v politice (ne)zaměstnanosti, pak jsou to také oni, pro které je snadné a výhodné vydírat ty, co sice svým úsilím bohatství vytváří, ale mají k němu omezený přístup. Vydírání se v praxi projevuje tak, že zaměstnavatelé pracující staví před volbu: “Buďto přijmete nedůstojné námezdní otroctví a vykonáte pro společnost nepotřebnou a destruktivní práci, nebo budete trpět nedostatkem či dokonce zemřete hladem”. Převedeno do situace v severních Čechách: “Buďto budete těžbou a spalováním uhlí devastovat přírodu a obce, ničit své zdraví i zdraví lidí okolo, nebo rozšíříte fronty na úřadu práce a budete mít problém naplnit i ty nejzákladnější potřeby”. Není divu, že v takové vyděračské atmosféře mnoho lidí volí podřízení se diktátu šéfů a poslušně fárá v dolech a často dokonce aktivně vystupuje proti těm, kteří tvrdí, že je potřeba doly uzavřít a uhelné elektrárny odstavit.
Ničit a tvořit
Volání po uzavření dolů a odstavení uhelných elektráren, ale není voláním po růstu nezaměstnanosti a vyhladovění pracujících. Jde spíše o snahu docílit toho, aby se lidé v rámci pracovní činnosti věnovali tomu co je skutečně přínosné pro společnost, minimalizovali negativní dopady a pracovali ve svobodných vztazích. To však předpokládá překonání vztahů stávajících! Výrobní prostředky musejí být vyrvány z rukou zaměstnavatelů, kolektivizovány pracujícími (pozor nezaměňovat se zestátněním!), neoliberální trh musí být rozdrcen a na jeho troskách je potřeba budovat politické, ekonomické a sociální struktury zbavené třídního charakteru a hierarchie. Nedojde-li k této výrazné transformaci, pak existující trh bude vždy vytvářet mnoho paradoxů jako ten, že lidé budou hnáni do dolů, kde ničí zdraví nejen svoje, ale i zdraví ostatních, zatímco na některých místech ve zdravotnictví není dostatek lidí a prostředků na poskytování ani základní zdravotní péče.
Aby volání po uzavření uhelných dolů a odstavení uhelných elektráren bylo důsledné a směřovalo k řešení, pak je potřeba jej rozšířit o hlas, který bude antikapitalistický. Je potřeba kriticky nahlížet a i na tak vlivné organizace jako je Greenpeace či různé nevládní organizace. Jejich strategie totiž není dostatečně důsledná a nepřináší žádoucí řešení. Ačkoliv často mluví o energetické revoluci, tak jejich program není revoluční, ale reformistický. Nechtějí kapitalismus odstranit, jen systém přebarvit na zeleno kosmetickými změnami. Nejde jim totiž o překonání splečenské hierarchie a trhu, ale o jejich zachování. Je smutné, že organizace disponující tolika poznatky z oblasti využitelnosti obnovitelných zdrojů nejsou na druhé straně schopny si uvědomit, že trh, který je příčinou ekologické krize, nemůže zároveň tyto problémy řešit – že obnovitelné zdroje energie mohou odstranit ekologickou krizi jen za předpokladu odstranění její příčin – kapitalismu, trhu a států, jenž dohlíží na jejich nerušený rozvoj. To samé samozřejmě platí o využití technologií a obnovitelných zdrojů při snaze odstranit krizi ekonomickou a z ní plynoucí nezaměstnanost. Využívání šetrných technologií v rámci trhu může sice přinést drobné změny, nikoliv však změny výrazné a už vůbec ne trvale udržitelnou sociální stabilitu a spravedlnost. Neměli/-y bychom proto mrhat energií při snahách reformovat zdroj ekologické i socio-ekonomické krize a místo toho by jsme měli/-y tento zdroj konfrontovat a snažit se jej odstranit.
Jak již bylo řečeno, kapitalisté v rámci třídního boje využívají například strategii vydírání. I my pracující, nezaměstnaní a další neprivilegovaní však disponujeme účinnými zbraněmi, jako jsou různé druhy stávek, sabotáží, spotřebitelských bojkotů a dalších forem přímých akcí. Nezapomínejme na to, že jejich účinnost se zvyšuje jsou-li využity kolektivně a organizovaně.
autor textu: Lukáš Borl
————————————————————————————————
Poznámky k textu :
(1) Je však důležité dodat, že našim konečným cílem se nesmí stát “znovudobytí” těchto pracovních míst v rámci kapitalistického tržního hospodářství, ale svobodná práce v těchto sektorech, které lze dosáhnout jen v nekapitalistickém a netržním prostředí, zbaveném dominance státu.