Přinášíme upoutávku na další zajímavý text. Tentokrát o praxi anarchistické městské guerrilly Angry brigade. Tato skupina ve své době musela čelit ohromné represi i ohavnému postoji “oficiálního” hnutí. Při čtení úvodníku Jean Weir do očí bije podobnost s tím, jak se velká část hnutí v ČR dnes staví k Síti revolučních buněk (SRB). Ačkoliv následující analýza je podle nás celkem výstižná, za slabou stránku považujeme nekritické zmínky o SLA, RAF a Rudých brigádách. Upřímě, jejich leninistické linie a jisté metody považujeme za dosti problematické. Zároveň to neznamená, že vše co prosazovala Angry brigade považujeme za bezchybné jen proto, že její linie byla anarchistická.
***
Osm anarchistických aktivistů, postavených v roce 1972 před soud v Old Bailey, kteří byli vybráni britským státem, aby se stali konspirátory Angry Brigade, stálo tváří v tvář nejen třídnímu nepříteli se všemi jeho represivními nástroji, ale také tuposti a nepochopení – pokud ne rovnou odsouzení – ze strany organizované levice.
Popisováni jako „šílenci“, „teroristé“, „dobrodruzi“ nebo přinejmenším autoři „hrozivě zoufalých gest“, byli Angry Brigade odsouzeni bez jakéhokoli pokusu analyzovat jejich akce nebo porozumět tomu, co znamenali ve všeobecném kontextu probíhajícího třídního boje. Prostředky, použité pro ospravedlnění, byly prosté: pomocí definování akcí Angry Brigade jako „teroristických“ a jejich přirovnání k „individualismu“, organizace hnutí, mající tendenci pohlížet na vztah jednotlivce a masy jako na něco jsoucí v kontrastu – se o ně pohodlně přestaly starat. Ještě podivnější je skutečnost, že tento přístup se neomezoval jen na levici obecně, ale převládal rovněž v anarchistickém hnutí, kde i dnes existuje tendence ignorovat roli jednotlivce v mase a roli specifické skupiny v masovém hnutí. Když je tato otázka nastolena, obvykle se tak děje ve formě absolutního odsudku. Například v článku, nazvaném „Terorismus“ (sic!), se dočteme „Pokud se několik málo lidí rozhodne zapojit do ´ozbrojeného boje´ značí to pro nás, kromě obvyklého nepřátelství veřejnosti, obtěžování ze strany policie, zatýkání a obranné kampaně, ztrátu všech politických poučení, výdobytků a síly“. (Class War)
Problémy, s nimiž se střetli soudruzi z Angry Brigade, byly obdobné s dalšími tehdy aktivními skupinami, které odmítly omezení boje, narýsované státem – takzvané hranice legality, za nimiž je pouštěn z řetězu represivní mechanismus – a jako svá východiska pojaly úroveň masového boje. Toto rozhodnutí bylo učiněno navzdory státní definici omezení boje. Stavělo se rovněž proti omezením, vnuceným oficiálním hnutím práce a mimoparlamentními organizacemi, včetně anarchistického hnutí. Symbionická osvobozenecká armáda (SLA) v USA, RAF v Německu, první Rudé Brigády v Itálii; ti byli všichni izolováni „revolučními organizacemi“ a odsouzeni jako agitátoři, provokatéři a individualističtí teroristé, ohrožující růst masového hnutí.
Co se týče přístupu k SLA, Martin Sostre v Americe napsal toto: „Odsuzování SLA tiskem hnutí je neodlišitelné od toho, které produkuje vládnoucí třída. Všechny levicové organizace se zdají soutěžit o svoji legitimitu pomocí odsuzování SLA… Ve všech odsudcích podezřele chybí jakákoli diskuse o roli ozbrojeného boje. Na revoluční násilí je pohlíženo jako cosi odporného, čeho bychom se měli stranit. Z tisku levicového hnutí bychom mohli nabýt dojem, že ke svržení zločinecké vládnoucí třídy je nutné pouze organizovat masová hnutí, pořádat protestní demonstrace a skandovat revoluční hesla“.
Odlišily se pouze jedny takové britské noviny – trockistický Red Mole – který vyzval k solidaritě se soudruhy, obviněnými v procesu s Angry Brigade, ovšem s následující výhradou: „Kritika organizované levice vůči politice Angry Brigade není k ničemu, pokud rovněž nepochopíme, proč mnoho potenciálně velice dobrých soudruhů odmítá různé leninistické organizace a dokonce s uchyluje k vrhání bomb – dokud nejsou dopadeni – což je sama o sobě prostičká možnost co dělat, která se vůbec nezabývá problémem pomoci se změnou politického uvědomění milionů lidí“. Je to dostatečně pochopitelné v rámci leninistického programu. Ale co z anarchistického pohledu? Na titulní stránce vcelku nedávného čísla Freedom se dočteme: „Dokonce i pumová kampaň, provedená Angry Brigade, jakkoli byla technicky dokonalá… nedosáhla vůbec ničeho, protože se v přímém rozporu se svými vyslovovanými názory snažili jednat jako elitní předvoj, činící z obyčejných lidí pouhé pasivní diváky svých akcí. Nevyústilo to ani zdaleka v ´probuzení´ mas, ale ve strach z anarchismu a anarchistických myšlenek, který významně přispěl k naší dnešní bezvýznamnosti“.
Jak můžeme vidět, stále žije prastará starost ochránit hnutí (a zvláště to anarchistické) před „dobrodruhy“. Hnutí vykořisťovaných ale ve skutečnosti není a nikdy nebylo jednou monolitickou masou, kde všichni jednají společně na stejné úrovni uvědomění. Boj proti kapitálu byl již od počátku charakterizován rozporem mezi na jedné straně oficiálním dělnickým hnutím s jeho nejrůznějšími organizacemi – politickými stranami, odborovými svazy apod., které svádělo nesouhlas do ovladatelné formy kvantitativního zprostředkování se šéfy. Na druhé straně je často méně viditelné hnutí „nekontrolovatelných elementů“, kteří se čas od času objevují ve zjevně organizované formě, ale často zůstávají v anonymitě a odpovídají na individuální úrovni pomocí sabotáže, vyvlastňování, útoků na majetek apod. v rámci neopakovatelné logiky povstání. Mezi těmito hnutími neexistuje žádná přesná nebo pevná dělící čára. Často na sebe vzájemně působí, tlak zdola zavazuje velké oficiální organizace, aby se vydaly jistým směrem nebo naopak, aby zašláply autonomní boje. Mnoho z těch, kteří tvoří masu členstva odborových svazů, je rovněž extrémně aktivních v mimo-odborových (a podle definice ilegálních) formách boje. Každá strana má nicméně svoje vlastní dědictví: na jedné straně dědictví kompromisů a prodejnosti, velkých vítězství, ve skutečnosti porážek, které na svých hřbetech odnesli pracující; na straně druhé dědictví přímé akce, bouří, organizovaných povstání nebo individuálních akcí, což všechno společně vytváří část budoucí společnosti, po které všichni touží a bez čehož by nebyla ničím více, než utopickým snem.
Krátký pohled na vývoj boje v této zemi velice zřetelně ukazuje tuto dualitu. Organizované antikapitalistické hnutí jako ho dnes známe, se začalo utvářet na počátku devatenáctého století. Narozdíl od ostatních evropských kapitalistických zemí, rozvíjejících se ve stejné době, na organizační a ideologické úrovni existoval jen malý komunistický vliv. Tradiční britský antiintelektualismus a „zdravý rozum“ byly možná klíčové pro pragmatičtější formu organizace, která se zhmotnila do podoby odborových svazů. Tyto odbory byly již od počátku reformistické, přestože čas od času pod nátlakem zdola zažily několik povstaleckých okamžiků. Změny, navrhované odbory, ale měly obvykle přijít pomocí nenásilných metod uvnitř ústavního rámce.
Početně nejvýznamnější z raných hnutí práce bylo chartistické, které se zrodilo kolem roku 1838. První chartistická petice, uznávaná jako první moderní masové hnutí, nashromáždila jeden a půl milionu podpisů. To jistě nepředstavuje kvalitativní vyjádření počtu aktivních stoupenců. Dokonce i toto hnutí ale bylo poznamenáno existencí dvou protichůdných proudů: na jedné straně stoupenci nenásilí a řešení formou ústavní cesty ke všeobecnému hlasovacímu právu; na straně druhé ti, kteří hovořili o povstání (a prováděli je) a ozbrojené přímé akci. To byla takzvaná „morální síla“ a „fyzická síla“. Byly propojeny na úrovni rozdílu mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými pracujícími a nikdy nedošlo k jejich usmíření, což mělo pravděpodobně za následek krátkou dobu trvání hnutí.
Bezprostředně před tímto obdobím a během něj rovněž existovaly formy autonomní vzpoury, jako například mnoha řemeslníků z textilního sektoru, kteří se v reakci na hrozbu ztráty zaměstnání nebo poklesu na úroveň nekvalifikovaných dělníků, organizovali v ozbrojených skupinách. Nejvýznamnější z těchto povstaleckých skupin vešla ve známost jako Luddité, kteří působili v letech 1810-1820. Během tohoto období bylo zničeno ohromné množství majetku, včetně obrovských počtů tkalcovských stavů, překonstruovaných, aby produkovaly zboží nevalné kvality. Luddité, kteří odvozovali své jméno od Neda Ludda, který vlastnoručně kladivem rozbíjel stavy, se organizovali lokálně, ale i federálně se značnou koordinací, navzdory silnému nasazení armády, zvláště ve West Ridding a Yorkshiru, kde bylo hnutí nejsilnější a při více než jedné příležitosti věci dospěly téměř k všeobecnému povstání. Jak zdůraznil John Zerzan, nejednalo se o zoufalý výbuch dělníků, kteří neměli kam ustoupit, protože mezi textiláky a dalšími pracujícími již před ludditskými povstáními a během nich existovala dlouhá tradice odborářství. (John Zerzan — Creation and Its Enemies: “The Revolt Against Work”. Mutualist Books. )
Na počátku 30. let 19. století to byli zase zemědělští dělníci, ze kterých se stali nádeníci, kteří se zorganizovali do ´armády´ kapitána Swinga, mytické postavy, přijaté jako symbol zemědělskými dělníky, kteří zapalovali stodoly a stohy a vyhrožovali utlačovatelům – statkářům, šafářům i soudcům – stejným osudem. Na rozdíl od ludditů, kteří byli pevně organizováni, Swingovi muži postrádali smysl pro konspiraci. Devatenáct jich bylo oběšeno (z toho šestnáct za žhářství), 644 uvězněno a 481 deportováno do Austrálie.
Společně s nevyhnutelným rozvojem represivních sil v podobě police a armády vidíme rozvoj odborových svazů v rámci pokusu vnutit pořádek zevnitř pracovního prostředí. Odbory svým rozdělením podle oborů a na kvalifikované a nekvalifikované dělníky působily nejen ve smyslu kontroly, ale také fragmentování boje a jeho rozmělňování podle těchto umělých hranic. V roce 1910 jen ve stavebnictví existovalo 50 odborových svazů. Revoluční hnutí, které se posléze rozvinulo, zahájilo svoji cestu částečně jako dekonstrukce starých forem organizace.
Rozvinula se tři významná hnutí. Evolučně-syndikalistické hnutí pod francouzským vlivem, pak industriální syndikalisté (IWW) z Ameriky a pak hnutí odborářských důvěrníků (shop stewards), aktivní zvláště ve Clydeside a Skotsku. Bojovali za dělnickou kontrolu a proti selhání ortodoxních odborových svazů a levicového parlamentarismu dosáhnout jakéhokoli zlepšení pracovních podmínek. Tato hnutí, přestože byla na lokální úrovni silná a schopná zorganizovat důležité stávky a revolty, nikdy nepřekročila hranice stavebního průmyslu, dopravy a hornictví.
Během válečných let existoval pakt mezi odborovými svazy a vládou. Spojili se, aby dělníkům násilně vnutili vlastenecké pocity a připravili je pro nadcházející velký masakr. Následkem této dohody se staly stávky nelegální, což jasně prokázalo, že hranice mezi legalitou a ilegalitou je ohebný nástroj v rukou moci. Ne všichni šli ochotně na jatka a mnoho barbarsky potlačených dezercí a vzpour je součástí nenapsané historie proletariátu.
Komunistická strana vytvořená v roce 1920 během poválečné deprese, byla autoritářská a centralistická. Přestože nikdy nezískala takovou podporu jako její kontinentální protějšky, nicméně plnila svoji roli kontroly probíhajících bojů. Vstoupila například do bojů nezaměstnaných, kteří byli organizováni v lokálních skupinách, vyvlastňovali potraviny, squatovali a podnikali podobné aktivity – a usměrnila je do vznášení reformistických požadavků vůči státu a pořádání velkých demonstrací, jako například hladových pochodů z Jarrow.
Generální stávka byla ukázkovým příkladem kontrastu mezi masou pracujících a odborovými svazy a politickými stranami, kteří tvrdili, že je reprezentují.
Nicméně s obnovením a rozvojem těžkého průmyslu zůstala hlavní část energie pracujících soustředěna na pracoviště, jediné místo, na němž se nyní ocitli pohromadě. Hnutí odborových důvěrníků bylo v takzvaných „letech prosperity“ obnoveno během padesátých a šedesátých let 20. století. Přestože mělo blíže k členské základně pracujících, rozpoltilo arénu boje ještě silněji, než již existující jedno-oborově orientované odborové svazy. Rostoucí rozdíly ve světě práce způsobily narůstající rozdíly v boji s tím výsledkem, že solidarita mezi jednotlivými obory byla rovněž omezená, dokonce i co se týče pracujících v rámci jedné továrny.
Zatímco odborové svazy pracovaly společně se šéfy na rozvoji průmyslu, členská základna se rozvíjela, odlišné, nekontrolovatelné formy boje, jako například zpomalení výroby, divoké stávky, okupační stávky apod. Například z celkem 421 stávek, které se na počátku šedesátých let odehrály v docích, bylo 410 neoficiálních. Jednalo se o pracující, kteří například zažili nasazení armády v docích, nařízené labouristickou vládou a to, jak odboroví funkcionáři TGWU poskytovali před deseti lety důkazy proti vlastním členům.
Stále větší automatizace, rychlejší pracovní tempo a větší odcizení, zvláště v prudce se rozvíjejícím automobilovém průmyslu, vytvořilo boje proti tomu, jak odborové svazy podporovaly pracovní etiku. Proti uzavírání kompromisů a vyjednávání zaměstnanci automobilek a zvláště pak dokaři prováděli sabotáže na výrobních linkách, divoké stávky a okupace. Občas se jim podařilo zatlačit své „obranné“ organizace do útočných situací napříč hranicemi izolacionismu a mezioborových rozdílů, do nichž byli nakomandováni. Jednou z nejsilnějších zbraní kapitálu ale byl ekonomismus odborových svazů. V době, kdy se po celé Evropě šířily bouře a dokonce povstání v řadách průmyslové pracující třídy, všechny počínající od menšiny s vlastními cíli a rozšiřující se mezi další kategorie pracujících ve stejném oboru a pak i dále, používající demonstrace, dělnické rady, všeobecná shromáždění apod., byly odborové svazy jedinými orgány, schopnými vyjednávat s managementem a přimět pracující vrátit se do práce pomocí velkých hesel o jednotě.
Tento dualismus ve hnutí práce mezi řadovými elementy, bojujícími přímo a spontánně v rámci konkrétní ekonomické situace – a představiteli národní politiky oficiálního dělnického hnutí, vždy připravenými sešlápnout brzdu a formalizovat boje (například bojkoty, stávky a dokonce ´dělnickou samosprávu´) a přeměnit je na nástroje vyjednávání s korporacemi, stále existoval a existuje. Ne všechny řadových pracujících ale mohou být zneužity a tlak směrem na ilegalitu nikdy nemůže být úplně odvrácen. Občas se to tak může jevit, ale dokonce i během relativních období „temna“ existuje neustálé hnutí absentérů, vyvlastňovačů a sabotérů. Toto hnutí zdola, které se na konci šedesátých let razantně objevilo, rozptýlilo mýtus o pasivní a stabilní anglické pracující třídě, stejně tak jako se změnil obraz tradičního dělníka s nárůstem žen a přistěhovalců v produktivním pracovním procesu a rychle expandujícím sektoru služeb.
Zároveň na středních a vysokých školách rostlo nové hnutí. Jedním z hlavních témat byla vietnamská válka. Na každé střední a vysoké škole různé skupiny bojovaly o politický prostor. Nějakou dobu vydržel pokus vytvořit sjednocené studentské hnutí, Revoluční studentskou federaci. Nejdůležitější skupiny však měly trockistickou orientaci, protože v této zemi vykazoval maoismus jen malý vliv. Sterilní politika oficiální levice (trockistů a dalších leninistů) ale nemohla obsáhnout nové antiautoritářské hnutí, které se počalo vyvíjet.
Plně se začala rozvíjet politika každodenního života – organizování na základě vlastního útlaku, snaha překonat rozdělení mezi pracujícími a studenty, muži a ženami, vytváření skupin podle konkrétních problémů v opozici vůči organizování podle politické příslušnosti. Objevilo se rozsáhlé hnutí nájemníků, squaterů, feministek apod. Vyjadřovalo nikoli „právo na práci“, ale odmítnutí práce, nepoužívalo vyčkávací taktiku odborářského vzdělávání, ale bralo si tady a teď to, co mu bylo odmítáno a odmítalo to, co mu bylo nabízeno. Kritika nukleární rodiny jako pevné bašty kapitalistické moci vedla k mnoha experimentům s komunitním životem. Toto hnutí bychom mohli ve vší jeho složitosti – skládalo se nejen ze studentských skupin, ale bylo mnohem širší a zahrnovalo mladé dělníky, studenty a nezaměstnané – tehdy nazvat libertinským.
Toto hnutí se skládalo z autonomních skupin, jednajících mimo stagnující atmosféru tradičního anarchistického hnutí s jeho vlastními mikroskopickými zónami vlivu, které jsou, jak Bakunin pohotově prohlásil, stejně škodlivé jako kterákoli jiná mocenská struktura. Mohli bychom narýsovat paralelu mezi dvojakostí hnutí práce a tou, která existuje v anarchistickém hnutí. Na jedné straně jsou zde soudruzi, kteří drží svoje funkce, neprovádí žádnou konkrétní aktivitu aby přispěli k revolučnímu uvědomění mas, ale tráví svůj čas tím že předsedají nejrůznějším setkáním a konferencím, zaměřeným na ovlivnění mladších soudruhů prostřednictvím vzývání abstraktních principů. Tyto zásady jsou prosazovány jako jediné pravé kořeny anarchismu a hlásí se k nim všichni ti, kteří je ať už z důvodu lenosti nebo slabosti nekriticky přijímají. Tyto ostrůvky vlastní moci se obvykle projevují formou dlouhodobého a pravidelného publikování. Mají vnější zdání „otevřeného fóra“, které může používat hnutí jako celek, ale jejich základní ideologií – konzervativismem a stagnací – je filtrována celá ta záplava „dobrovolníků“, plnících funkci „vyplňování obsahu“ a fyzické produkce publikací. Tyto publikace jako první odsuzují autonomní akce, odkazující na ilegální hnutí vykořisťovaných. Jsou mezi prvními, kdo se od nich distancuje a obviňují je z toho, že na anarchistické hnutí přivolávají policejní represe. (pozn AsAl: Příkladem z Česka je revue Existence a její obviňování SRB) Ve svém snění ale zapomněly, že represe probíhají neustále a ve své nejsofistikovanější formě vytvářejí poklidné hřbitovní ticho souhlasu, ve kterém spolu mohou mluvit jen přízraky. Mnohé z nejsilnějších nedávných sociálních vzpour byly podníceny a rozšířeny lidovou reakcí na policejní represe.
Tradiční anarchistické hnutí se tedy cítí ohroženo dalšími hnutími anarchistů, autonomních skupin a jednotlivců, zakládajících své akce na kritickém zhodnocení metod minulosti a současné teorii a analýze. Tyto rovněž používají tradiční nástroje ve formě letáků, novin a dalších publikací, ale používají je jako nástroj revoluční kritiky a informace, vždy se snaží vycházet vstříc masovému boji a osobně a metodologicky mu přispívat. Je zcela soudržné – a nezbytné, pokud mají být aktivními účastníky takového boje – že rovněž používají nástroje přímé akce a ozbrojeného boje. Tyto skupiny odmítají logiku mocenského centra a „dobrovolníků“. Každý jednotlivec je odpovědný za své činy, založené na rozhodnutích, dosažených pomocí nekonečného úkolu zjišťovat informace a chápat je. Některé z nich mohou být získány od starších a zkušenějších soudruhů ve skupině, ale nikdy jako nic, co by mělo být uctíváno a nekriticky předáváno. Stejně jako neexistují nezrušitelné hranice mezi dvěma hnutím práce, nejsou takové ani mezi dvěma anarchistickými hnutími. Neexistuje ani pevná hranice mezi naším anarchistickým hnutím a insurekcionalistickým hnutím práce. Když boj eskaluje, hnutí k sobě nacházejí cestu a jejich řady se promíchávají, ze strany anarchistů ovšem stále s výhledem tlačit na revoluční cíle boje a nabízet svobodomyslné metody jak zabránit, aby byl boj převzat autoritářskými strukturami. Druhé, tradiční anarchistické hnutí, v minulosti téměř pravidelně prokazovalo ochotu vstupovat do spojenectví se strukturami oficiálního hnutí práce.
Na základě situace, panující na konci šedesátých a začátku sedmdesátých let, v souvislosti s vlnou nepokojů v průmyslu mezi řadovými pracujícími, studentskými boji na univerzitách, boji nezaměstnaných, žen apod. se Angry Brigade objevují jako produkt této reality a zároveň jako revoluční subjekt, který je v jejím rámci aktivní. Odmítnout je jako určitou formu sociální deviace znamená zavírat oči před tehdejší realitou boje. Skutečností, že jejich akce se úmyslně odehrávaly v ilegalitě, k čemuž vyzývali i ostatní, je v žádném případě nestaví mimo to, co bylo ve své samotné podstatě rovněž ilegální hnutí. Na otázku se můžeme zadívat i pouze ve výlučném kontextu pumových útoků, které se v těchto letech odehrály (přirozeně tím nemáme v úmyslu omezit širokou a různorodou škálu nástrojů ilegální činnosti pouze na bomby): major Yallop, vedoucí laboratoří ve woolwichské zbrojovce, hlavní svědek obžaloby v procesu s údajnými členy Angry Brigade, byl přinucen přiznat, že kromě 25 pumových útoků, které byly od roku 1968 až do poloviny 1971 připsány obžalovaným, jeho laboratoří prošly materiály o dalších 1075 případech.
Když se zadíváme na pumové útoky, ke kterým se hlásili Angry Brigade, spatříme, že se zaměřovaly na dvě tehdy vysoce citlivé oblasti boje. První byly průmyslové boje: pumový útok na Ministerstvo zaměstnanosti a produktivity v den, kdy se konala velká demonstrace proti Zákonu o vztazích v průmyslu; pumový útok na Carrův dům v den ještě větší demonstrace; pumový útok na dům Williama Byttyho během stávky v továrně Ford v Dagenhamu; pumový útok na Johna Daviese, ministra obchodu a průmyslu během dokařské krize na Upper Clyde; pumový útok na Bryantův dům během stávky na jedné z jeho staveb. K doplnění těchto útoků byly ještě pokládány bomby, zamířené přímo na státní represivní složky, v době, kdy v odpovědi na vzedmutí boje ve všech oblastech prudce narůstaly represe. Pumový útok na dům komisaře Waldrona, velitele Scotland Yardu. Pumový útok na policejní počítačovou stanici v Tintagel House; útok na dům nejvyššího státního zástupce Petera Rawlinsona a konečně útok na Rekrutační centrum Dobrovolných armádních záloh krátce poté, co bylo v Severním Irsku zavedeno časově neomezené zadržení bez udání důvodu – všechny zmíněné útoky spadají do této kategorie. Pumové útoky na buržoazní butiky, Biba a přenosový vůz BBC v noci před finále Miss World byly zase pokusem o tlak na zničení stereotypů a odcizení v konzumním spektáklu a přidělování rolí. „Sedíte v kavárně, vyhlížíte nepřítomně, prázdně, znuděně a vypijete nějaké kafe bez chuti? Nebo to celé vyhodíte to vzduchu nebo zapálíte?“ (Komuniké 8)
Svými činy se Angry Brigade rovněž stali součástí zmíněného spektáklu, ale součástí, která na sebe vzala tuto formu, aby přispěla k jeho zničení. Jejich činy, tak, jak je zde představujeme, se tedy nestávají nějakou starou komoditou, kterou vezmete do ruky, oprášíte a pak zase vrátíte do poličky jako relikvii, náležející minulosti. Práce, kterou odvedli – a za kterou pět anarchistů zaplatilo vysokými rozsudky vězení – byla příspěvkem k probíhajícímu boji, který mění svoje formy stejně jako kapitál svoje strategie, aby se restrukturoval a uchoval. Kritické zhodnocení Angry Brigade se tedy musí odehrát jinde než na stránkách této brožury, které jsou samy o sobě sterilní. Musí se odehrát v aktivních úvahách hnutí o úkolech, které musí splnit a které si nic nedělá z odsudků a pomluv těch, jejichž konečným cílem je pouze chránit sami sebe. Opětovným zhodnocením činů a vyjádření Angry Brigade je nastoleno mnoho otázek: ilegalita nebo nikoli, symbolická akce nebo přímý útok, anonymní akce nebo používání komuniké, předávaných médiím – to je pouze několik málo z nich. Následující stránky pomohou zvýraznit tyto otázky, jejichž řešení bude nalezeno pouze na konkrétním bitevním poli.
Jean Weir
_________
Celou publikaci stahuj ZDE